Secrets Revealed

Když stál konečně Lokimu tváří v tvář, nevěděl, co říct. Jen se tak na sebe mlčky dívali a snažili se vyčíst, na co asi myslí ten druhý. Ticho se protáhlo na několik minut, než se Tony konečně odhodlal.

„Zachránil jsi mi život…“ Nebyla to otázka, a tak Loki neodpověděl.
„Jak? A proč?“ Než za zelenookým přišel, dost zvažoval, která otázka ho zajímá víc. Na té „jak“ trvalo jeho vědecké já, na té „proč“ zase to lidské. Obě pro něj byly svým způsobem stejně důležité. Loki ale pořád mlčel. Jen se záhy pomalu vydal k němu. Bez zaváhání porušil Tonyho osobní zónu a v očích se mu zrcadlilo odhodlání a něco, co Tony nedokázal rozluštit.

Loki byl tak blízko, že cítil jeho dech, přesto se neodvažoval otevřít oči ve strachu, že se mu to jen zdá.
„Mohu?“ Tony jen přikývl a byl rád, že mu to tak stačí. Loki mu jednou rukou podepřel a zvedl bradu a jemně, takřka něžně ho začal líbat. Rty měl, stejně jako ruce, studené a pocit to byl pro Tonyho nový. Tony ho objal kolem krku a vychutnával si každou vteřinu, kdy mu bylo dovoleno být tak blízko. Jazykem mu zkusmo přejel po spodním rtu, jen aby vzápětí polibek podstatně prohloubil. Cítil, jak Loki na okamžik ztuhnul, ale pak se podvolil. Bylo to úžasné. Lepší, než když pochopil principy ovládání Aetheru, lepší, než když ve svém brnění létal vysoko nad mraky. Lepší než… Pepper. Jediná myšlenka na ní byla jako elektrický šok. Přerušil polibek, otevřel oči a zadíval se do těch Lokiho, které teď byly ještě výraznější a živější, než kdy předtím. Mohl si něco vymyslet, mohl prostě odejít, mohl ho začít znova líbat (a že to byla zdaleka nejlákavější možnost), ještě to nezkazil. Ještě nic neřekl. Ale lhát Lokimu? Někomu, kdo si několik set let říkal bůh lži? Ne, to by nefungovalo. Lokiho pohled teď jasně říkal, že ví, že něco není v pořádku.

„Já… nemůžu, Loki, promiň.“ Pomalu se odtáhl a Lokiho pohled, který zračil zklamání a nařčení ze zrady Tonyho zraňoval.
„Omlouvám se, je mi to líto.“
„Ne, není.“ Narovnal se a Tony věděl, že to podělal. Mělo vůbec smysl se pokoušet o vysvětlení? Jistěže mělo, nebyl idiot. A Loki taky ne.
„Loki… sedni si, prosím, na chvilku. Prosím.“ Netvářil se ani trochu nadšeně ale vyhověl mu. Tony si sedl vedle něj a chvilku přemýšlel, jak začít.
„Já… sakra, tohle mi nikdy nešlo. Uh. Nemůžu s tebou být… takhle. Tak jak chceš. Rád bych, záleží mi na tobě, ale nejde to.“
„Proč?“ Primitivní otázka, na které teď záviselo všechno.
„Jsem… oficiálně jsem s Pepper.“
„Oficiálně?“ Lstivý bůh přimhouřil oči ve zjevné snaze rozluštit Tonyho chaotické vyjadřování.
„Jo… teda, ne že bychom byli… však víš… svoji. Mám ji rád a ona mě a tak nebylo co řešit a teď…“
„Rozumím.“ Řekl tupě a opět vstal. Možná, že říct mu to nebyl nakonec až tak dobrý nápad. Naštvaný Loki byl běžným úkazem a Tony už tak nějak věděl, jak se s ním vypořádat ale teď byl zklamaný. Nemohl ho nechat odejít. Nemohl. Nesměl.

„Ne, do hajzlu, nerozumíš!“ Vstal a teď byl naštvaný sám na sebe. Loki se evidentně snažil uniknout do výtahu, s čímž se miliardář nehodlal smířit. Doběhl ho na chodbě, chytil za předloktí a nevybíravě přitiskl ke zdi.
„Nerozumíš vůbec ničemu! Zatracenej asgardskej…“ Frustrace se bohatě odrážela na jeho přeskakujícím hlase a tak se rozhodl sám sebe umlčet. Loki překvapeně zamrkal, když ho Stark začal líbat. Ve chvíli, kdy se vzpamatoval, ho prudce odstrčil.
„Co si u všech bohů myslíš, že děláš?! Nerozumím… nerozumím ničemu, jistě. Samozřejmě. Po těch staletích občas překvapím sám sebe. Ne, máš pravdu, Starku, nerozumím. Nechápu, proč zrovna ty, proč zrovna teď, proč jsem si, já idiot, myslel, po tom všem, co jsem… ne… už ne.“ Zavrčel a Tony si všiml, že se mu třesou ruce.
„Hej… Loki… Loki… No tak, co se děje, kovboji?“ Zkusil Tony opatrně, tak trochu se obávajíc o vlastní zdraví. Loki byl pořád nebezpečný psychopat, jakkoliv rozumně se choval po dobu svého pobytu ve Stark Tower. Jakoby mu chtěl myšlenku o psychopatech potvrdit, Loki se začal smát. Nebyla v tom ani špetka humoru. Tak náhle, jak se začal smát, tak rychle přestal a svižným krokem znovu zamířil k výtahu.

Miliardář se nenechal odradit ani tentokrát, o fous stihl proklouznout zavírajícími se dveřmi a wow: atmosféra v malé kabině by se dala krájet. Měl pocit, že se něco stane. Za vteřinu, dvě, nanejvýš tři. Nestalo se ale nic. Tedy, krom Lokiho výrazu. Ne, že by Loki brečel ale způsob, jakým zarýval pohled do podlahy, a když ho zvedl, měl v očích tolik bolesti… Byl si celkem jistý, že tohle bylo nejblíže slzám, čeho byl Loki schopen. Výtah zastavil, nicméně Tony stiskl tlačítko a odložil tak otevření dveří.

„Proč mi tohle děláš? K čertu s tím. Se vším!“ Jedním krokem překonal vzdálenost mezi nimi.
„Pochopil jsem tvá slova, člověče ale tvé činy jim protiřečí. Nemám ni v nejmenším zájem v této konverzaci pokračovat.“ Vrátil se zpátky ke svému starému způsobu vyjadřování, což rozhodně nebylo dobré znamení. Jakákoliv slabost z jeho očí zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
„Co kdybys mi pro změnu řek’ co se děje, hm? Od doby, co sem tě přitáhnul zpátky, seš tajemnej jak hrad v Karpatech. Samý významný pohledy ale ani slovo. Co se ti tam sakra stalo?!“ Dveře se otevřely, Loki se prosmýkl kolem Tonyho a zastavil se až u okna.
„Dobrá.“ Bylo jediné, co řekl, nicméně Lokiho svolení ohledně čehokoliv, co se týkalo něčeho osobního, mělo cenu zlata. Tony ho nijak nepobízel. Věděl sám až příliš dobře, jaké to je.
„Ten portál, který jsi otevřel. Víš o něm něco?“ Ta otázka Starka zaskočila.
„Neptal bych se tě na něj to ráno, když ses probral, kdybych něco věděl. Vlastně jsem ani nebyl úplně při sobě, když se to stalo.“ Netušil, proč se Loki ptal zrovna na tohle, nějaký důvod mít ale musel.
„To dává smysl.“
„Co prosím?“
„Nebyl to portál. Časoprostorová brána. Je to složité, nemám v úmyslu to vysvětlovat v plném rozsahu. Kdybys otevřel portál, už bys tu nebyl. Zabilo by tě to. Ne, brány jsou mnohem, mnohem starší. Velmi staré a velmi mocné. Ty jsi ji dokázal otevřít díky znalostem, které jsem ti poskytl, ale to ani zdaleka nestačí. Portály využívají konvenční druhy energie. Jak fungují brány, to neví nikdo přesně. Jedna z konstant ale známa je. Musel jsi po něčem toužit. Musel jsi něco chtít, celým svým srdcem, celou svojí duší. Co jsi chtěl, Anthony?“ Při posledních slovech se otočil a zadíval se menšímu muži do očí.
„Já… byl jsem na mol. Úplně… nepamatuju si celou noc až do chvíle, než jsem tou bránou prošel a záznamy jsou taky k ničemu.“ Loki kolem něčeho kroužil. Nebyl hlupák, tušil, kam tím míří a moc se mu to nelíbilo.
„Chceš si vzpomenout? Můžu nechat tvou mysl vrátit se do toho večera. Pokud nebudeš souhlasit, pak je náš rozhovor u konce. Přesněji řečeno i můj pobyt zde. Teď, když mám zpět svou moc, není důvod, abych setrvával.“ Tvářil se neutrálně. Poslední část sdělení Tonyho zasáhla víc, než si byl ochoten přiznat.
„Proč mi to prostě neřekneš? Všechny ty kličky a výmluvy… nemůžeš mi to jednoduše říct?“
„To mi nepřísluší.“ Tony na něj zíral a až po chvilce si uvědomil, že mu o pár centimetrů poklesla spodní čelist. Loki o něčem řekl, že mu to nepřísluší? Loki? Někdo, kdo byl přesvědčený, že mu přísluší zotročit si celou planetu?
„Jo… jo, udělej to.“ Dostal ze sebe po chvíli. Přemohla ho zvědavost. A nechtěl, aby Loki odešel. Ještě ne. Loki přikývl. Stačilo jediné mávnutí rukou, aby se realita rozplynula.

Bylo to zvláštní – cítil, že musel vypít víc, než bylo záhodno, přesto si připadal dokonale střízlivý. Seděl u sebe v obýváku, před ním byla další sklenka whisky a měl pocit, jakoby mu někdo rozřezal hrudník a nasypal do těch ran sůl. Ostrá bolest se zařezávala hlouběji, než aby byla jen fyzická. Tohle bylo jiné, jen ještě nevěděl, jak to pojmenovat. Zíral na prázdnou stěnu před sebou. Ach bože. Došlo mu to. Konečně si to uvědomil. Mohl být playboy, mohl mít Pepper ale nikdy, ani jednou v životě necítil takovou bolest kvůli tomu, že někoho ztratil. Měl něco na tváři a automaticky zvedl ruku a s ještě větším překvapením si uvědomil, že to jsou slzy. Zvedl se a alkohol se konečně projevil. Dojít k prázdné zdi vyžadovalo značnou dávku úsilí, nakonec ale uspěl. Nenáviděl tu bolest, která ho požírala zaživa. Nenáviděl ty, kteří mu ji způsobili.
„Vrať se…Loki… Loki…prosím… LOKI!“ Zařval, jakoby doufal, že ho ten nesnesitelný černovlasý had uslyší a praštil pěstí do zdi.

Probudil se v měkké posteli, která ale nebyla jeho. Výhled z okna na noční New York byl povědomý. Lokiho byt, uvědomil si záhy. Loki sám ale v pokoji nebyl. Jak dlouho musel být mimo? A jak se sakra dostal do postele? Vstal, ale motala se mu hlava i nohy. Dobelhal se do obýváku, kde našel Lokiho.

„Vypadáš hrozně.“ Konstatoval zelenooký.
„Dík.“ Pokusil se mu věnovat nějaký úšklebek, ale zavrávoral a spadl. Tedy, spadl by, kdyby se Loki nevymrštil z pohovky a nepodepřel ho. Potom, co právě viděl, byla Lokiho přítomnost zvláštní. Celá ta situace byla zvláštní a ne úplně příjemná.
„Ty jsi to věděl. Celou dobu.“ Spustil, jen co byl v bezpečném objetí sedačky.
„Tušil jsem to krátce před tím, než se objevil Thanos. Ta brána mi to potvrdila. Nebylo možné, abys ji otevřel, kdyby to bylo jinak.“
„Nic jsi neřekl.“
„Nebyl jsi připravený a já… nemohl jsem do toho zasahovat.“
„Proč? Mohl jsi něco říct. Mohls mi to ukázat – tak jako teď.“
„Nebyl jsi na to připravený. A já také ne. Nechtěl jsem to uspěchat ale i tak se stalo.“ Povzdychl si a prohrábl si rukou vlasy.
„Odpoledne… to co se stalo… to jsi byl ty. Myslím… skutečný ty – jako jsem já a Tony Stark aka Iron Man na veřejnosti.“ Loki neodpovídal, jen ho tiše pozoroval. Tony si vybavil jeho tvář, když spolu jeli to odpoledne ve výtahu. Chtěl mu říct, že mu neublíží, ale už to udělal. Chtěl mu říct, že se nemusí bát a to by byla ještě větší lež. Chtěl mu říct… do hajzlu se vším, co mu chtěl říct. Na tohle byla jakákoliv slova krátká. Pomalu a opatrně vzal obličej té zničené bytosti do dlaní a začal ho líbat. Loki chvíli nehnul ani brvou, než mu začal polibky oplácet. Přisunul se blíž a pevně Tonyho objal, jakoby se bál, že zase uteče. Vynálezce netušil, jak přesně se přihodilo, že o dva nádechy později seděl Lokimu na klíně bez nejmenšího úmyslu skončit jen u líbání, každopádně si na to nehodlal stěžovat.
Nečekal, že polibek ukončí Loki.

„Jsi ovlivněný tím, co jsi viděl. Mohl bys udělat něco, čeho budeš později litovat.“ Zněl chladně, jeho oči ale říkaly něco docela jiného.
„Na to kašlu.“ Pousmál se Tony a začal Lokimu rozepínat košili.
„Nedělej to.“
„Zabraň mi v tom.“ Pokračoval v rozepínání. Zbývaly poslední dva knoflíky.
„Anthony!“ Hlas měl pevný a stisk, kterým svíral Tonyho ruku, která se ho už, už chtěla dotknout, byl ještě pevnější. Stark se na něj díval se směsicí nevíry a ublížení.
„Ty prostě nevíš, co chceš!“ Zavrčel.
„Opak je pravdou, Starku. Já vím naprosto přesně, co chci.“
„Tak mi to řekni. No do toho! Dělej!“ Asi si ani neuvědomoval, že jedná stále agresivněji.
„Vše v pravý čas.“ Loki byl vděčný za své sebeovládání. Nemohl říct, že ho Tonyho snažení nechávalo chladným, nehodlal se však nechat ovládnout vlastním chtíčem. Žil příliš dlouho na to, aby si nechal své snahy zruinovat něčím tak povrchním. Stark si konečně dal říct.
„K čertu s tebou!“ Vstal a odešel zpátky do ložnice, zjevně bez nejmenší starosti o to, kde bude spát Loki. Ten se zhluboka nadechl a zaklonil hlavu přes opěradlo. Náročný den, zatraceně náročný den. A to se ani nevyspí v posteli. Pousmál se, když si vzpomněl na svou první noc ve Stark Tower, kterou také strávil na gauči. Zpětně si zapnul košili a došel zhasnout. Ráno bude bezesporu zajímavé.

A nemýlil se. Otevřel oči do ranního světla. Sklouzla z něj deka, o které si byl dost jistý, že s ní neusínal, ale bylo toho víc. Hlavně snídaně na stole přímo před ním. Rozhlédl se kolem, jen aby zjistil, že Stark tam není.