Sestro

Ut mens tua domicilio meo sit.

„Otče! Otče!“

Kamennou chodbou zámeckého paláce se ozvěnou nesly chvatné kroky a naléhavé volání. Těžké zdobené dveře trůnního sálu se jen neochotně poddaly nátlaku drobných dětských rukou a váze dívenčina těla.

Oči všech v rozlehlé místnosti se stočily na malou elfskou princeznu, která cupitala vstříc shromáždění kolem královské židle, na níž ve vší majestátnosti seděl její otec, zabraný do vážného rozhovoru s velvyslanci skřítků, gnómů a dvěma obry. Zástup se před běžícím děvčátkem rozestoupil, a tak mohlo bez problémů vystoupat po pozlacených schodech až k samotnému trůnu, odkud na ní shlédla lehce ustaraná a překvapená tvář.

„Otče, kde je-„, nedokončila otázku přerušena přísným hlasem starého elfa.

„Nualo! Víš přece, že mě nemůžeš vyrušovat, když tu máme hosty. Řešíme důležité záležitosti. Proč si nehraješ v zahradě?“

Dívka provinile sklopila hlavu. „Chtěla jsem. Ale proto jsem tady. Vždycky si hrajeme v zahradě s Nuadou, ale nemůžu ho nikde najít!“ Upřela na otce zoufalá jantarová kukadla.

Tváře kolem sinale bílých rtů protkaly drobné vrásky laskavého úsměvu. „Mělo mě to napadnout. Je načase, aby tvůj bratr začal naplňovat úděl prince naší říše a věnoval se svým povinnostem. Nechal jsem povolat muže, se kterým se ode dneška bude pravidelně cvičit v boji.“

Z tichého zástupu se ozvalo zakašlání, králova tvář zvážněla a posmutněla. Naklonil se blíže ke své dceři a mluvil o něco tišeji. „Teď mě poslouchej. O Nuadu se neboj, i dál budete moci být spolu, jen ne pořád. Běž si hrát s kamarádkami, s bratrem se uvidíte u večeře.“

*~*~*

Květnatá louka se vlnila v poryvech teplého větru. V tanečních kreacích se proplétal s její hedvábnou sukní a stříbrolesklými vlasy. Jak seděla v koruně rozložitého zlatého dubu, její nohy kmitaly do rytmu sem a tam.

„Věřila bys tomu, Nualo? Třikrát se otočil ve vzduchu! Takhle!“

Nezaujatě sledovala, jak se její bratr v trávě pod ní snaží napodobovat trojité salto s nohama pevně na zemi, zatímco pružné stonky planých pomněnek splétala v ozdobný věneček.

„Je přesně takový, jak se o něm povídá. A těch výpadů, co umí! To dokáže jenom Velký Teneraj!“

Sluneční paprsky hřejivým pohlazením barvily vše, kam dosáhly; její bělavá kůže však jakoby zůstala netknutá. A chodidla ve vyšívaných střevíčkách se stále pohupovala, houpy hou, sem tam. „Teneraj! Teneraj! Pořád jenom Teneraj. Tak umí bojovat, a co? To umí kdekdo. Nechápu, co je na tom tak úžasného, že s ním musíš být celé dny,“ pronesla ublíženým tónem.

„A ty zase celé dny strávíš čtením básniček nebo hraním si v zahradě. Proč vlastně nejdeš za Lisou a Amélií?“ Chlapcovy stejně půvabné vlasy se zlatými konci se zaleskly v odpoledním slunci, když právě prováděl rychlou otočku a cestou skopl vysoký bodlák.

„Lisa o mně říká, že jsem malá, pyšná a hloupá, a že se vůbec nechovám jako princezna. Amélie to sice nepřiznala nahlas, ale myslí si to taky, tak jsem jí řekla, ať si klidně jde za Lisou, že se bez nich obejdu.“

„To že říkají? Kdyby to nebyly holky, tak si to s nimi vyřídím.“

„Kdyby ses na mě kvůli Tenerajovi nevykašlal, tak to dávno víš.“

„Takhle nemluv, sestřičko. Já se na tebe přece nevykašlal. Musím na sobě pracovat. Otec si to přeje. Má spoustu starostí. Povídá se, že ostatní národy brojí proti lidem, a že jsme jedni z posledních, kdo zachovávají mír. Prý je to otázka času, kdy se otec bude muset rozhodnout. Všechny ty delegace, co sem v posledních dnech jezdí…Je pod velkým tlakem.“

„A to máš taky od Teneraje?“

„Ne, to jsem poctivě odposlouchal za zavřenými dveřmi,“ vyplázl na ni jazyk. „Od Teneraje mám tohle…“ Mocným odrazem odlepil chodidla od země a provedl přemet bokem bez toho, aby se rukama dotýkal půdy pod sebou. Neudržel však balanc při dopadu a než se nadál, mířil kolenem přímo na ostrý kámen kousek od něj.

Možná by se ke svému dvojčeti ustaraně rozeběhla, možná by se jeho psím kusům i trochu smála nebo by ho za neopatrnost pokárala, kdyby ji nepřekvapila silná bolest v koleni, nedonutila ji se zaskočeným výkřikem sklouznout z větve dolů a bledou kůži neprořízly hluboké rány vyplňující se řídkou krví.

„Nualo! Nualo, jsi v pořádku?“ Malý princ se vzpamatoval dříve a dokulhal k ní tak rychle, jak jen mu to zraněná noha dovolila.

„Ne, nejsem v pořádku, to bys měl vědět,“ vzlykla rozzlobeně.

„Sestřičko, mě to tak mrzí! Já nechtěl…Odnesu tě do zámku. Prosím, nezlob se. Bude to dobré…“

*~*~*

V tmavé kruhové místnosti bylo chladno. Na kamenných zdech kolem dokola poskrovnu plápolalo několik pochodní, zbývající prostor byl vyplněn bezpočtem různorodých zbraní. Ta nejlepší práce skřetích kovářů. Jeho tělo bylo unavené; jeho mysl se však odmítala vzdát vyčerpání. Po bledé kůži zad protkané jizvami stékaly krůpějky potu, prsty v ocelovém sevření drtily tepanou rukojeť jílce dvouručního meče. Další otočka, výpad, svištění meče, přemet, kop, výpad…Vycítil její přítomnost. Rozhodl se dokončit sestavu až k poslednímu precizně provedenému pohybu. Teprve pak na ni pohlédl. Mlčením dal najevo, že poslouchá. Popošel k nedalekému masivnímu stolu, aby si nalil pohár vody. Snažil se ignorovat otravný třes v rukou.

„Bratře, já…promluvme si.“ I když k ní stál otočený zády, prosebný hlas mu v mysli dokonale vykresloval výraz v její krásné tváři. Bratře…Kdy naposledy ho oslovila jménem? Jako by tomu slovu bylo zakázáno opustit její plné, rudé rty. Nakonec z ní přeci měli tu milou, ostýchavou, křehkou a nevinnou dívku, jak se na elfskou šlechtičnu patří.

„Nepředpokládám, že bys mě přišla vyzvat na sourozenecký souboj. Tak o co jde?“ Postavil se k ní čelem a upíjejíc chladivou tekutinu pomalými doušky, opřel se o hranu stolu za sebou. I nohy potřebovaly alespoň trochu odpočinout.

„Jeden večer. Žádám o jeden tvůj večer.“ Kdekoli jinde by byl její šepot sotva zřetelný. Nikoli zde.

Tázavě pozdvihl jedno obočí.

„Pořád jen cvičíš. Mizíš někam na celé týdny, vracíš se na pár dní, vyčerpaný…Víš, že to také cítím.“

Unaveně si povzdychl. „O tom už jsme přece mluvili. Teneraj už svůj úkol nezvládá, tak mám teď dvojnásob práce. A pokud vím, žádal jsem tě, abys s tím přestala.“

„Překonal jsi největšího válečníka naší říše.“ Nevěnujíc pozornost poslední z vět, mladá princezna se očividně nehodlala vzdát, dokud nedosáhne svého. „V celém světě není udatnějšího bojovníka. Proč jsi na sebe pořád tak tvrdý?“

Otočil se zpět ke stolu a natáhl se pro džbán s vodou. „Schyluje se k válce. Dělám jen to, co musím, jako následník trůnu a syn.“

„A jako bratr?“

Dolil stříbrnou nádobu a její otázku přešel mlčením.

„Jen dnešní večer. Se mnou. Se svou rodinou. U večeře budou hosté, bude zábava.“ Prosím, prosím, prosím! Celá její bytost si zoufala.

„Už jsem vzkázal služebnictvu, aby mi přinesli jídlo sem.“

„A já jim to zakázala.“

Úder do stolu, vylitá tekutina stékající po dřevěné desce. „Nualo! To by stačilo! Teď mě po-„

Sykl překvapením a bolestí, když se mu na předloktí zničehonic otevřela pálivá řezná rána.

„Ne! Ty poslouchej mě!“ Teď i ona křičela. Jen o něco plačtivěji.

Pohlédl na předmět v její ruce. Lesk stříbrného hrotu krátkého kopí se ztrácel pod tenkým nánosem krve, jež se řinula i z jejího levého předloktí. Pořád v ní dříme tentýž oheň. Přešla až k němu a v tom okamžiku se nechal pohltit tolik důvěrnou, a přesto vždy jedinečně omamnou vůní pomněnek.

„Měníš se.“ Její dech ho laskal po studené kůži. Chtělo se mu utéct z dosahu těch očí. „Už jsi přece dostatečně silný.“

Nechápeš.

„Nikdy nebudu dost silný.“ Chytl ji kolem ramen. „Bojuji za naše království, bráním vymírající národy, ale jsi to především ty, koho chci chránit.“

A je to vůbec možné? Bezprostředně čelit nebezpečí, stát uprostřed válečné vřavy a zůstat netknutý pro její bezpečí? Ano, pro ni ano. Je tak blízko…

Sklopila zrak a poodstoupila. Ubránil se nutkavé potřebě nejzazšího koutu své duše ji nepustit. Neodcházej…

„Pro tebe. Všechno nejlepší k narozeninám.“ Podala mu stříbrné kopí. Teď i on sklonil pohled a nejistě uchopil nabízenou zbraň. V životě neviděl práci, která by se něčemu takovému mohla rovnat. S posvátným zaujetím prozkoumával centimetr po centimetru hladkou čepel, a každičký nově objevený kousíček té dokonalosti, zdobené vyrytými ornamenty, v něm evokoval malou explozi nejhlubší slasti. Fascinovaně se dotýkal měkké, kůží potažené rukojeti. Dlaně, prsty, každý záhyb na jeho kůži měl v této nádheře své nezpochybnitelné místo. Jako by byla tvarovaná přesně do jeho ruky a ničí jiné. Z obdivného transu ho probralo až zaklapnutí dveří. Odešla. Snad nemyslela, že by… 

*~*~*

 Její kroky nebyly hlasitější než padající listí. Jedinými svědky jejího pohybu byly stíny a světlo měsíce. Proklouzla dveřmi do své komnaty stejně neslyšně, jako sem otevřenými okny proudil noční vzduch a hladil jejich dlouhé splývavé závěsy. Ano, i jim se dostalo pohlazení. V jejím nitru studeně zabolela tíha samoty.

Stočila pohled k důkladně ustlané posteli s průsvitnými nebesy, aby její pozornost upoutala měňavá látka, pečlivě složená v úhledných záhybech. Vzala ji do rukou a v tu chvíli jí mezi prsty místo jemné tkaniny pozvolna proklouzávaly všechny odstíny oblohy od čirého rozbřesku až po indigovou noc, jako by byly spřádané z nitek jarního vánku. Věnování nebylo potřeba. Samozřejmě. Nemyslela přece, že by zapomněl.

A v tu chvíli se ocelový chlad tesknoty rozplynul.

*~*~*

Je tak snadné vzdát se. Ukončit boj, který nelze vyhrát. Přestat odolávat něčemu, co nelze zničit. Poddat se vytrvalým proudům jako vetchá skála, znavená tisíciletími nepřetržitého vzdoru. Emoce můžeme pozorovat. Můžeme sledovat jejich zrození, jejich rostoucí sílu, můžeme se je naučit přemoci, ovládat, spoutat je a vyhladovět v nejtemnějších hlubinách našeho nitra. Ale ne, nedokážeme je vyhubit, zadusit či nechat rozplynout. Vždy tu budou, trpělivě vyčkávající, až se hráz našeho vědomí prolomí, a svým přílivem vyplní každičkou skulinku našeho bytí živoucím lektvarem existence. Jsou naší nekonečnou lačností a stejně tak i božskou manou.

Neobtěžoval se s klepáním. Věděl, že i tak vnímala jeho přítomnost s každým dalším krokem k jejím komnatám. A věděl také, že na něj čekala.

Pomalu vstoupil a zavřel za sebou dveře. Do plic nasál vlahý vzduch, zde ještě intenzivněji prosycený její přítomností. Jeho pohled se stočil do místnosti na útlou postavu, stojící podél vysokého okna ve splývavé modré. V mysli mu prolétlo jediné: oblékla si je. Oblékla si je, a všechny pomněnky teď mohly jen tiše závidět. Jako by potřebovala, aby plynulé přechody barev, od bělavě blankytného výstřihu, přes azur se zlatou sponou pevně obemykající štíhlý pas, po nekonečně temné, rozšiřující se mořské hlubiny, ještě zvýrazňovaly přirozeně půvabné křivky elfského těla.

Zlehka a tiše došel až k ní. Jestli měl něco raději než vůni a barvu pomněnek, byla to životadárnost stromové pryskyřice, jež ho zvolna a nemilosrdně utápěla v pohledu jasných drahokamů přírody. Něžně, skoro se zbožnou úctou nechal své prsty sklouznout po alabastrové pokožce čisté tváře. Skrze měkké rty k němu s horkou stopou proklouzlo jediné slovo, znějící jako šepot andělů. Nikdy se necítil být více tím, kým ho nazývali, jako právě teď.

A všechna úzkost, bolest a strach z pomíjivosti bezpečí byly najednou naprosto nedůležité. Nahradilo je zoufalství, beznaděj a drtivá jistota absolutního zmaru. Nejsou to totiž emoce, jež nás svou nezbytností nejvíce ohrožují…

„Odpusť. Nikdy nebudu dost silný, abych tě ochránil sám před sebou.“

To jediné, čemu nedokážeme odolat, je pokušení.