Setkání

*Mými Vánočními ozdobami osvětleným pokojem se ozývá tichá hudba. Je něco okolo čtyř hodin ráno, všichni ještě spí, ale já mám jako každou noc zapnuté rádio. Bez toho bych neusnula. Proto mě vzbudí hit New Divide od Linkin Park. Je to jediný zvuk, který se šíří naším ztemnělým domem. Pomalu vstanu a půjdu si do koupelny napustit horkou vanu.

Mezitím vykonám svoji každodenní ranní rutinu – vezmu svého psa na menší procházku. Je to v podstatě jediná věc, na kterou se po ránu těším.
Jelikož je něco okolo půl páté, všichni ještě spí a na ulicích díky bohu nikdo není. Je ještě tma, ale já jsem za to jen ráda. Baví se jen tak procházet osamocenými uličkami pod hvězdným nebem. A to i dnes. S úsměvem a s cigaretou v puse pozoruji svého Německého ovčáka, jak pobíhá vedle mě a očichává každý elektrický sloup po cestě. Nadechnu se čerstvého, ledového vzduchu a pozoruji některá osvícená okna domů.

Lidé začínají vstávat a já se koukám do jejich oken. Baví mě to. Ani nevím proč.
Když poprvé zahlédnu po silnici projíždějící auto, usoudím, že je nejvyšší čas vrátit se zpátky. Ještě se musím nachystat do školy. Nejsem žádný šprt a učení mě nikdy nebavilo, proto přípravu do školy beru jako druhořadou záležitost, kterou vykonám během pěti minut. Nevadí mi, že nemám domácí úkol z Psychologie. Něco vymyslím o přestávce.
Během toho přemýšlení si všimnu, že se Erna, tak se jmenuje můj pes, zničehonic zastavila.

,,Erno, pojď,“ mlasknu na ní a poplácám si po nohou, aby se rozešla. Ale ona nic. Jen nepřítomně s nastraženýma ušima hledí před sebe. Pokrčím rameny a vydám se na cestu domů sama. Vím, že mě za chvíli stejně dožene.
Jenže po chvíli se zastavím i já. Cítím najednou příval nějakého tlaku. Není to jako vítr, vůbec se mě to nedotýká. Cítím to ve svém nitru. Celým tělem mi přejede mráz. Už zase. Poslední dobou se mi to stává často. Hned na to zaslechnu šumění nedalekého smrku. Je to zvláštní. Není vítr ani menší vánek, který by měl nějaký důvod rozechvět stromy. Jako by tam někdo stál a najednou zmizel. V ten okamžik ten divný pocit z mého těla odejde. Ještě chvíli tam neslyšně stojím a poslouchám, jestli ten šumot uslyším znovu.

Díky bohu se už neozval a tak nad tím jen zakroutím hlavou a nedávám tomu žádný význam.
Když dojdu domů, všichni stále ještě spí. Nepřekvapuje mě to.
V sedm hodin odcházím ze stále spícího domu na nedalekou trolejbusovou zastávku. Jede to v 7:20, tak snad neuškodí, když si ještě cestou zapálím. Nikoho cestou nepotkávám, ale to mě v žádném případě nemrzí.

Nakonec sednu na trolejbus a dojedu až na zastávku u Centrálu. Tam se za chvíli setkávám se svoji kamarádkou a spolužačkou v jednom. S Kateřinou nebo-li Kejdy. Společně pak čekáme na autobus s číslem 13, který nás odveze do naší nemilované školy. V autobuse je jako vždy narváno a není si kam sednout. Proto se připojím ke svým spolužákům, kteří stojí úplně vzadu autobusu.
,
,Čau,“pozdraví mě všichni, hlavně teda Beny a Radek, moji dva nejlepší kamarádi. Jsou to kamarádi, jak má být. Jenom zvednu pravou ruku na pozdrav a dál už jen mlčky přemýšlím o svém domácím úkolu. Na to, co se stalo ráno, si už ani nevzpomenu. Vůbec se mi do školy nechtělo stejně jako každý den, ale co se dá dělat.
Celý den ubíhá díky bohu rychle. Máme odpoledko, ale naneštěstí jen do čtyř hodin. Během oběda mi přišla SMSka.

      Ahoj Riuu-chan. Hele nevadilo by ti, kdyby se k nám připojila ještě jedna moje kámoška? Neboj je to taky Narutofil jako my dvě:-D

Aha. Zpráva od Kuru-chan. Pomyslela jsem si a ihned jí odepsala.

      Jasně, že ne. Jen ať jde taky. Čím víc nás bude, tím líp.

Odepsala jsem jí s rychlostí blesku. Od té doby mi čas ubíhal rychleji a já se těšila na setkání s Kurukou a s její neznámou kamarádkou. Kdo to asi bude? Doufám, že ne nějaká namyšlená fiflena.

—–Úterý ubíhalo nezvykle rychle a pomalu nastával čas srazu. Urychleně se dopravím na smluvené místo v naší čajce. Když dorazím, jsem mile překvapena. Rozplynuly se veškeré představy o namyšlených a vygumovaných barbínách a fiflenkách. Riuu-chan je úplně normální holčina se světlými, až bílými vlasy, které jsou podbarvené černou barvou a s příjemným, přátelským vystupováním. Po našem prvním srazu si myslím, že jsme si padli do oka.

****Moje obavy se naneštěstí nenaplnily. Když jsem přišla do čajovny, uvítala mě Kuruka se svojí milou kamarádkou Mayumi. Byla to úplně normální, až trošku bláznivá holka, co se pořád smála. Se svými špinavo blonďatými vlasy a s brýlemi moc nevyčnívala z řady, to se ovšem nedalo říct o jejím smyslu pro humor. Už od první chvíle se mi zalíbila a já jsem měla pocit, že z nás budou dobré kamarádky. A to se mi ihned potvrdilo. Bez větších obav a ostychu jsme se spolu začali bavit, jako kdybychom se znali celá léta.

—– Po třech hodinách strávených u oblíbeného čaje shodně uvážíme, že by bylo už na čase jít domů. Venku už dávno zachvátila neúprosná tma. Kráčíme pěšky na nádraží, odkud se rozejdeme do svých směrů. Po cestě vášnivě debatujeme. Z ničeho nic mnou projede již známý mráz. Ten samý pocit jako ve škole. Zachvátí mnou zvláštní panika. Když se donutím otočit hlavou, zjistím, že i Riuu a Kuruka jsou na tom stejně.

****Ne, to snad ne. Už zase ten podivný tlak. Zničehonic se objevil a tentokrát to bylo ještě horší, než kdykoliv předtím. Musela jsem se zastavit. Moje tělo posedla úzkost a přestalo se hýbat. Myslela jsem si, že ten divný pocit a neústupný tlak cítím jenom já. Jenže jaké to bylo pro mě překvapení, když se zastavila jak Kuruka, tak i Mayumi-chan. Že by to oni cítili taky? Takže to není jen výplod mojí neuvážené mysli? Na chvíli mě zachvátila vlna radosti, ale jen na chvíli. Ten tlak byl tak silný, že všechny šťastné myšlenky z mojí hlavy měnil v nicotu. Stáli jsme vedle sebe a já mohla cítit, jak se těla mých vyděšených kamarádek vystrašeně třesou. U mě to bohužel nebylo jiné. Nejraději bych utekla, jen kdyby to šlo…

—– Nezvladatelná úzkost, v očích se usídlil strach. Ten tlak je nesnesitelný. Ubíjí nás a my máme co dělat, abychom se udrželi na nohou.

*V dálce vidíme vystupovat z neosvíceného místa 4 postavy. Pomalým a mučivým krokem se k nám přibližují. Jak ponižující pocit úplné bezmoci, když se nemůžete ani pohnout a jen čekat, co se bude dít dál.

„Přestaňte je už děsit, taicho. Zamezte své reitatsu.“ namítla jedna postava. „Nejsou z cukru. A navíc je máme vyzkoušet, ale neřekli jak.“ odpověděl na výtku a rozesmál se jeho ďábelským smíchem. Měl o dost mohutnější postavu než ostatní. „Taicho má pravdu, je to děsná mise, hledat nějaký holky, ale jsou velice důležité.“ promluvil třetí.

—–Já a Riuu-chan jsme vytřeštili oči. Mohli jsme konkurovat křídě s naší barvou, která neměla daleko k mdlobám. Vrhneme na sebe zděšené pohledy, ve kterých se samy navzájem ujišťujeme, že tohle jsou jen naše smyšlené představy. Přeci to nemůže být pravda – ne! Zdravý rozum to popírá. Vždyť je to totální kravina. Vždyť …

Zírám s vytřeštěnýma očima na čtyři až moc známé postavy. Co to má znamenat? Zdá se mi to? Ne. Zděšený a překvapený pohled Mayumi mě ujistí, že tohle se mi nezdá. Vidí je taky. Takže to není sen, ani představa. Je to realita. A je čím dál krutější a krutější. Snažím se ujistit, že ta čtyřčlenná skupinka není jen nějaká partička až moc dobrých cosplayerů, kteří se snaží napodobit postavičky z naší oblíbené anime. Vypadají úplně stejně, jenže teď nejsou nakreslené. Jsou skutečné, a čím víc se na ně dívám, tím víc mi to začíná docházet. Nikdo z nás se nemá k žádnému slovu. Moje vířící myšlenky přeťal až uklidňující Mayumin hlas.

—–Náhle mě docvaknou jednotlivé souvislosti a seberu veškerou svou odvahu na potvrzení mé teorie pravděpodobnosti. „P-p-počkat! Takže ten šmírák jsi byl ty? Nejdřív jsem tě nepoznala, ale ……… kroutí hlavou ve snaze se probrat No to snad není možný! Já mám už vážně totální halušky… Vždyť jste kreslený postavy z Bleache!“ Tu poslední větu na ně přímo zakřičím. Nevěřícně na nás zírají. Zřejmě takovou podpásovku nečekali. „Vy nás znáte? A jaký kreslený postavy? A co je to ten Bleach?“
„Holky, o co tu jde? Jako z TOHO Bleache? Ty už jsi je někdy potkala?“ Kuruka-neechan nevěděla, která bije. „Mno, ten potetovanej, to je Abarai Renji. A když jsem se včera ráno probudila, tak mě šmíroval.“ Jako druhá odbornice na anime, Riuu, pojmenovala ostatní členy. „Ten vyfintěněnej je Aysegawa Yumichika, jeho holohlavý parťák Madarame Ikkaku a oba jsou vícekapitáni 11. Divize. Dále kapitán 11. Divize Zaraki Kenpachi – to je ten s haori – a pak ten Abarai Renji. Ten je vícekapitánem 6. Divize.“ Doplní svůj vyčerpávající proslov.

Ty výrazy šoku mluvily za vše. Tady už je zřejmě nemá co překvapit. Podali pádný a jasný důkaz, že tohle halucinace nebudou – oni jsou skuteční. Nečekali na otázku typu : co tady děláte? A rovnou se dali do „vypravování“.