Setkani po letech

„Řekni mi, Lily! Co tě přimělo se vrátit?“ zeptal se Spirit zrovna, kdy ho jeho sestra konečně doošetřila potom, co se neovládla a skoro mu zlomila nos za to, že svoji manželku dohnal až k rozvodu.
„Kdo jiný než Shinigami-sama. Ať se stalo dřív cokoliv, pořád jsem mu zavázána a nemohla jsem odmítnout. Situace je vážná a jestli se s ní něco neudělá, postihne to celý svět,“ zamračila se rudovláska a zavřela skříň ve školní ošetřovně.
„Máš pravdu. Přece jenom už je to pět let. Myslel jsem, že se vrátíš alespoň na pohřeb našeho otce….“ pozoroval ji.
„Nemluv o něm! Buď tak laskav!“ přerušila ho a snažila se ovládnout vzteklé syčení.
„A o kom bych ještě neměl mluvit, co?“ rozlítil se náhle Spirit. „O nás, o tom co jsi provedla, nebo o tom, žes nás tady všechny nechala a zbaběle jsi utekla?! Žes tady nechala jedno zlomené srdce, které se už nikdy pořádně nezahojilo?! Co?!“
„Nemáš právo!“ vyjela a chytla ho pod krkem.
„Jen si posluž, sestřičko! Já ti vlastně nemůžu nic moc vyčítat. Ale co uděláš, až se zase spolu potkáte? Už jsi na to pomyslela?“ jízlivý tón hlasu ho neopouštěl a ona už dávno uhnula pohledem.
„Ty vždycky víš, jak mě potěšit, viď?“ dodala smutně když ho pustila.
Zželelo se mu jí.
„Tak promiň. Myslel jsem, že už jsi na něj zapomněla,“ vzal jí jemně kolem ramen.
„Nezapomněla,“ zašeptala. „Ba co víc. Pět let jsem přemýšlela, co se stane až se znovu potkáme a na nic jsem nepřišla. Strašně jste mi chyběli,“ vytryskly jí slzy a zprudka ho objala.
„Ššššš. To bude dobré. Už jsi zase doma, sestřičko,“ konejšil jí a hladil po vlasech.
Vytrhla se mu.
„Ale už jsem tu a je na čase si trochu zabojovat, no ne?“ vyhodila ruce nahoru a snažila se o co nejradostnější výraz.
„Takhle se mi líbíš!“ zaculil se Spirit a ukázal na ní vztyčený palec.
„To si piš! Počkej…co to máš na tom nose?“  přivřela oči a křupla mu nos zpátky do správné polohy. Spirit zaječel a začal ronit krokodýlí slzy.
„Za co?!“ vzlykal a neopovažoval se toho nosu ani dotknout.
„Stále za Maku a její matku!“ nakrčila obočí a káravě ho sjela pohledem.
„Já myslel, že už jsi mi to vysvětlila dost jasně!“ plakal.
„Ne! Až teď!“ vítězně se usmála, hodila mu ruční kravatu a táhla ho za sebou chroptícího z ošetřovny.


„Teto Lily!“ vydechla překvapeně Maka, když je spatřila a vrhla se jí kolem krku.
„Mako? Panebože, ty jsi vyrostla!“ usmála se Lily a svou příbuznou pevně objala.
„Ukaž se mi pořádně!“ odsunula jí od sebe a zálibně si jí prohlížela. „A zkrásněla jsi. Jsi čím dál podobnější své matce,“ mrkla na ní a Maka se lehce začervenala.
„Co tu děláš?“ nemohla stále uvěřit, že se po tolika letech setkala s tím lepším z tátovi strany.
„No, pořád jsem Kosa smrti, pamatuješ? Je mě tu asi potřeba,“ odpověděla a Maka chápavě kývla.
„Ale slyšela jsem, co se stalo. Je mi líto, že ses musela narodit zrovna jemu. Jak to zvládáš?“ soucitně se na Maku podívala a ignorovala bratrovo zkolabování u jejích nohou.
„Ale jo, zvládáme to obě dobře. Máma už alespoň není tak nervózní jako dřív,“ usmála se Maka a Lily jí úsměv opětovala.
„To je dobře, zlatíčko. A jak vypadá tvoje učení? Slyšela jsem, že jsi už sama uživatelkou. Co tvůj partner?“ zajímala se dál.
„Ten je v pohodě. Docela si rozumíme. Jmenuje se Soul. Stojí támhle s tím bláznem, co se momentálně strašně stydí, že ho prý v parku porazila nějaká kočka nebo co,“ ukázala prstem Maka na konec chodby a nechápavě svraštila obočí.
„A hele! Tak už jsme měli spolu tu čest. A má pravdu. Kočka ho porazila. Ta kočka jsem byla já,“ vítězně se ušklíbla Lily a Maka otevřela pusu.
„Ty? Jak to? Tedy vlastně já vím. Tvoje smlouva,“ téměř jí neopouštěl její obdiv k ní. Byla tak hrdá, silná, krásná a hlavně nezávislá. Záviděla jí. Lily zahlédla ten pohled.
„Jestli se mi pokoušíš závidět, věř mi, není co,“ odpověděla Lily a do tváře se jí vloudil smutný stín.
„Ne…já…jen jsem chtěla říct…teda si myslet…“ začala blekotat culíkatá, ale Lily ji přerušila.
„V pohodě, Mako. Může se to zdát jako výhoda, ale každá velká moc přináší velkou míru odpovědnosti. Pamatuj si to, jednou také budeš stát na rozcestí a budeš se muset správně rozhodnout.“
„Teď ale budu muset jít. Chtěla jsem někoho ještě navštívit, tak se zatím měj,“ změnila vesele téma Lily a odkráčela po chodbě pryč. Svého bratra nechala ležet slintajícího na zemi a blábolícího něco o rodině, neschopném otci a šílené sestře.
„On se z toho dostane,“ mrkla na procházející studenty zírající na Hlavní kosu smrti, momentálně duchem nepřítomnou.


„Nevěděl jsem, že máš takovou příbuznou,“ přitočil se k Mace Soul, který obezřetně sledoval odcházející zelenookou ženu.
„Ano. U nás doma se o ní moc nemluví. Ale je to živoucí legenda,“ obdivně vydechla Maka.
„Legenda?“ zvednul se Soulovi pravé obočí.
„Jo. Popravdě ona měla být Hlavní kosou smrti. Má obrovskou sílu. Když byla asi v mém věku, pomohla v boji Bohu všech zvířat a on jí na oplátku dal dar rozumět veškerým přírodním pochodům. Dokáže se změnit na jakékoliv zvíře stejně jako jim rozumět. Její hlavní silou je ovládání přírodních živlů. Kdyby chtěla v minutě rozpoutá bouři tam, kde zrovna chce. Má to ale svou hranici. Používání přírodních technik jí krátí život. Proto elementy používá jen v nejkrajnějším případě,“ vysvětlovala Maka a Soul se stále víc tvářil nevěřícně.
„Nepřeháníš to trošku?“ nakrčil horní ret.
„Ještě jsem ubrala. Jestli nevěříš, zeptej se Profesora Steina. Byla dlouhá léta jeho partnerkou,“ mračila se nad tím, že jí nevěří.
„Stein byl ale partner s tvým otcem,“ zavrtěl hlavou.
„To jo, ale až po ní. Jejich splynutí duší bylo to nejdokonalejší, co se komu kdy podařilo. Sice se spolu často hádali, protože profesor Stein měl vždycky silnou potřebu všechno pitvat a ona jeho pokusná zvířata vždycky zachraňovala, ale znali detailně své duše a to je činilo nejsilnějšími v celé historii Shibusenu. Víš třeba, co znamená každý její korálek ve vlasech?“
„Nechám se poddat,“ ušklíbnul se Soul.
„Každý z nich znamená smrt jedné čarodějnice,“ vítězně se na něj podívala, když její partner otevřel pusu dokořán.
„No jo, ale pak se něco stalo. Nevím přesně co, ale ona náhle odešla, Papá se stal Steinovým  partnerem a doma o ní bylo zakázáno mluvit,“ zamumlala ještě uvažujíc, co se mohlo stát tak strašného.
„To jsem nevěděl,“ zkoumavě hleděl na Lilyin stín ještě než zmizela a pak se oba vrátili do třídy.


„Už je to dlouho,“ řekla menší blondýna, když se posadila ke stolu s šálkem čaje.
„To ano, Marie,“ lehce se usmála Lily a usrkla ze svého šálku, sedící naproti ní.
„Jak jsi se měla celou tu dobu?“ přívětivě jí pobídla mladší z obou žen.
„Nedá se říct, že dobře, ale mohl být i hůř,“ mluvila pomalu Lily a Marie chápavě přikývla.
„Ale co ty? Slyšela jsem, že si  s touto profesí chtěla skončit,“ zamrkala červenovlasá.
„To chtěla. Bohužel, ještě se nenašel ten pravý,“ posmutněla plavovláska.
„Musíš vydržet, on se určitě objeví,“ povzbudivě se na ní Lily usmála.
„Ano, snad ano,“ vrátila jí Marie úsměv a pokoušela se tomu věřit.
„Mimochodem, proč bydlíš zrovna tady?“ porozhlédla se kolem sebe na sešívané stěny a nevýraznou šeď.
„Stein mi dovolil, abych u něj bydlela než si najdu svůj vlastní byt,“ vysvětlila Marie, ale zároveň sledovala její reakci.
„Aha. Tak to jo. Vidím, že se to tu vůbec nezměnilo,“ sledovala strohost nábytku i místnosti a do duše se jí vkradly staré vzpomínky.
„To ne. Pořád je to tu stejně…jak to říct…“ poklepala si Marie prstem na dolní ret.
„Pochmurný?“  otřásla se zimou Lily a Marie přikývla.
„Jak se má?“ zeptala se až moc opatrně po chvíli Lily se sklopenýma očima.
„Dostal se z toho. Potřeboval trochu pomoct, ale zvládl to,“ usmála se Marie.
„Arigato, Marie,“ rozpačitě se jí podívala do očí a dívka kývla.
„Teď ale, po oživení Kishina, mu zase není moc dobře.“
„Tušila jsem to. A proto mám trochu strach co se stane, až se uvidíme,“ vyjádřila obavy Lily a korálky ve vlasech o sebe zacinkaly.
„Možná mu třeba svou přítomností spíš pomůžeš než uškodíš,“ snažila se jí Marie vytrhnout z depresivní nálady.
„Kéž bys měla pravdu,“ hořce se usmála a napila se tmavé tekutiny.
Po chvíli bouchly dveře a Lily ztuhla.
„Moc brzy,“ zašeptala a zatnula prsty do kolen.


„Marie? Máš návštěvu?“ ozval se za rohem mužský hlas a Mariiny rysy ztuhly.
„Hhhh…hai,“ nervózně se zasmála. „A dokonce výjimečnou. Pojď jí pozdravit.“
„Jí?“ objevila se udivená hlava za rohem a snažil se prohlédnout přes vysoký gauč, kdo tam sedí. Postava se zvedla a otočila se čelem.
Stein neovládl prvotní šok a zhluboka se nadechnul.
„Lily,“ dostal ze sebe těžce.
„Ahoj…Frankie,“ lehce se usmála a zelená průsvitnost jejích očí ho přišpendlila na místě. Tak mu vždycky říkala jen ona a jenom v případě, že ho chtěla poškádlit.
Stáli proti sobě a nic neříkali.
„No…tak já vás tu nechám o samotě. Musím s jít ještě něco zařídit,“ usmála se Marie a odešla z místnosti. Tušila, že tento rozhovor není něco, co by měly slyšet jiné uši.


Když Stein překonal prvotní náraz vzpomínek, odvrátil od ní zrak.
„Proč jsi přišla?“ rozešel se ke stolu, kde si sedl na svou oblíbenou židli.
„Podívat se, jak se ti daří,“ pokrčila rameny.
„Nemluv nesmysly!“ ostře se ohradil. „Kdo tě donutil?“
„Nikdo! Kdybys nebyl tak omezený, mohlo tě napadnout, že vždy jednám jen ze své vlastní vůle!“ zvýšila dopáleně hlas.
„Já jsem omezený?!“ zamračil se na ní. „Nechtěj mě rozesmát! Já jsem zbaběle nezdrhnul!“
„Jak se opovažuješ mě soudit?!“ zelený pohled planul vztekem. „Neopovažuj se nade mnou vyřknout nějaký ortel, když nevíš důvod!“
„A to je možná ono, víš?! Možná jsi mohla na ten cár papíru napsat víc než jen sbohem! Zanechala si za sebou spoušť a bylo ti to úplně jedno. Tak mi laskavě teda řekni ten tvůj úžasný důvod, proč bych tě neměl odsoudit!“ prudce vstal Stein a došel až k ní.
„Nemohla jsem ti ho říct předtím ani teď. Ale věř mi, že kdybych to nepokládala za nejlepší řešení, neodešla bych,“ zkoušela uklidnit sebe i jeho.
„Jsi ubohá!“ zasyčel Stein a měl chuť jí praštit.
„Jo! Taky se to dá takhle chápat!“ hořce odpověděla, strčila ruce do kapes u kalhot a rozešla se ke dveřím. Věděla, že to takhle dopadne. Měl plné právo se na ní zlobit, ale nikdy nemůže připustit, že jednala špatně. Proto se toho setkání tolik obávala.
Stein sledoval, jak se vzdaluje a začal litovat posledních svých slov. Kolikrát si připravoval řeč, až se znovu potkají. Byl připraven jí odpustit všechno jenom ne to, že k němu nebude upřímná. Jestli měla problémy, měla mu to říct, byli přece…
„Počkej!“ vyhrknul a chytnul ji za ruku. Ta jí vyjela z kapsy a s cinkotem něco dopadlo na zem.
Stein se sehnul a zvednul z podlahy malou rolničku.


„Aby jsi se mi nikdy neztratila….“

„Pořád jí máš?“ držel tu malou věc překvapeně v ruce a Lily se mírně zarděla.
„Neztrácím důležité dárky!“ zkusila slovně zaútočit a tím si vzít rolničku zpátky.
Než mu jí ale stačila sebrat, chytnul jí a políbil.
Na chvíli se oddala tomu už skoro zapomenutému pocitu. Bojovnost jí opustila a po těle se jí rozběhlo mrazení. Tak strašně jí chyběl.
Přestala se bránit, ale ani neoplácela jeho vroucí polibek. Všiml si toho a odtáhl se od ní.
Nedívala se na něj.
„Bylo to špatně?“ snažil se s ní navázat kontakt, ale pohled měla upřený pevně k zemi.
Beze slova otevřela jeho dlaň a vzala si zpět svou rolničku.
„Už to nikdy nedělej, prosím!“ dodala tiše a odešla z místnosti.
Nechápal jí. Olíznul si rty s touhou připomenout si ještě sladkost těch jejích. Blíž ho k sobě nepustila. Chtěl znovu nahlédnout do její duše, ale nedovolila mu to.
Naděje, kterou vkládal do toho, že zase bude vše v pořádku, pohasla.


„Velmi dobře, Lily,“ spokojeně poznamenala postava shrbená nad věšteckou koulí. „Ty jsi poslední klíč k mému dokonalému plánu.“
„Říkala jste něco, Meduso-sama?“ ozvala se vystrašeně Eruka.
„Do Death City přišla důležitá osoba. Zavolej mi Chronu. Potřebuji s ní mluvit,“ zle se usmála a dál s potěšením sledovala Steinovo utrápený výraz, takže nemohla zahlédnout padající slzu z Lilyiny tváře.