Skryta v mlze – kruta hra – cast druha 25

Stáli jsme opět nastoupení, tentokrát už jenom ve třech
„…další část čeká účastníky v tomto ringu!“ ukázal majitel atrakce na oplocený kulatý písčitý prostor za námi. 
„Zde se setkají s nejsilnějším mužem světa, s mocným Sulemangeeeeem!“ zakvílel a v ringu se objevil před dva metry vysoký hromotluk s mečem podobným jako měl Kisame. Zvednul ruce nad hlavu a hlasitě zařval. Rozrůstající dav mu nadšeně odpověděl.
„Máte za úkol ho porazit. Má to ale dva háčky. On vás může zabít, vy jeho ne. Musíte ho dostat na lopatky, potom souboj skončí. A druhý háček, v boji je zakázáno používat jakékoliv ninja techniky. Povolena je jen vaše zbraň, ale ne jakákoliv chakra. Pokud se nebudete chovat podle pravidel, budete diskvalifikováni a potrestáni!“ vrhl na nás zlý pohled pořadatel.  
„Tak to je teda skvělý!“ vypustila vztekle Ta druhá.
„Jen klid. Tohle jsme trénovali. Mohli bysme mít výhodu alespoň v rychlosti…,“ dívala jsem se na tu horu svalů.
První šel červenovlasý mladík. Byl minimálně o tři hlavy menší, ale to mu nebránilo stát neprůstřelně proti nebezpečí. Vytáhl z pouzdra něco jako zlomenou katanu, asi jako měl Sai a postavil se v bojové pozici proti Sulemangovi. Ten se na něj z patra šklebil. Mladík zaútočil a jejich meče se střetli. Chvíli to vypadalo, že obr má navrch, ale červenovláskův obličej vyjadřoval hluboké soustředění. V okamžiku ale když už si hora myslela, že vyhrála, klukovi se podařilo dostat se mu za záda a podtrhnout mu nohy. Než chlap dopadnul, mladík už mu držel katanu pod krkem. Sulemanga jen tiše vrčel a cenil zuby.
„Boj skončeeen. Vítězem jeeee…“ zařval hlásný a pokynul na mladíka. Ten mu neslyšně řekl své jméno. „….Akarien!“ dořval majitel a zvedl mu ruku nad hlavu. Vysloužil si tím hlasitý jásot.
Další na řadě byl pichloočka. Byl skoro stejně vysoký jako jeho protivník a tím dostal více jistoty. Vytasil meč podobný Zabuzovo a vrhl se na nepřítele. Nebyl ale tak rychlý jako Akarien a tak si musel pomoct větší silou. Bojovali dlouze a výhra se střídavě přikláněla k tomu a zase k tomu druhému. Pak se Sulemangovi zablýsklo v očích a začal jednat. Muž se zrovna napřahoval, že mu zasadí rozhodující ránu, která ho dostane na zem, ale Sulemanga vyskočil a saltem se přenesl za jeho záda. Bylo neuvěřitelné pozorovat někoho tak mohutného, že dokáže vyvinout takovou mrštnost. Když dopadnul, bleskově se otočil a jedním švihnutím přerazil ramenatého ve dví. Chlap zachroptěl a sesunul se mrtvý k zemi.
„Oooou! Jak nemilé! Podcenil našeho siláka! Zaplatil za to životem. Vítězem je Sulemangaaaaa,“ ječel týpek a posledně jmenovaný zvednul ruce sám a hrdě zařval. Davy šílely a čekaly na další souboj. Můj souboj!
Nádech! Výdech! Jdu!
Přelezla jsem ohradu a vstoupila do ringu. Striktně jsem se držela co nejdál od krvavé louže, kterou tu přede mnou zanechal prohrávající. Nemám chuť ani náladu se brodit v něčí krvi!
„Drž sílu na uzdě! Nesmí ven!“ rozkázala jsem Té druhé.
„Zvládnem to?“ pochybovala.
„Musíme, už nemůžeme zpátky!“
Tasila jsem svoji katanu z pouzdra na zádech a rozkročila se pro lepší stabilitu, jak jsem to stokrát viděla u ostatních ninjů.
„Je mrštnější než se zdá. Dávej bacha!“ radila napjatě Ta druhá.
„Vím!“
Rozběhli jsme se na sebe současně a meče nad našimi hlavami o sebe zaskřípaly. Měl obrovskou sílu a ostří se čím dál víc blížilo k mému obličeji. Na čele mi vyvstanuly kapičky potu jak jsem se snažila vyrovnat se jeho tlaku.
„Měla bys to vzdát, holčičko!“ syčel s pohrdavým úšklebkem.
„Nikdy! S takovým idiotem, jako jsi ty, přece nemůžu prohrát!“ cedila jsem námahou přes zuby já.
Podařilo se mi odskočit. Dohnal mě a zase se ohnal. Uskočila jsem do strany a zoufale se snažila najít variantu, jak ho položit na lopatky. Dlouho mě přemýšlet nenechal, ale i to muselo stačit. Hnal se na mě a pokusil se o stejný trik jako na předešlém hráči. Těsně přede mnou vyskočil, přenesl se za mě a chtěl seknout. Tušila jsem tento výpad a než se rozpřáhnul vyskočila jsem tentokrát já a v tu ránu jsem byla za jeho zády. Škodolibě se usmál a setrvačností poslal meč za sebe. Věděla jsem, že to prohlédne. Skrčila jsem se a prolítla mu mezi roztaženýma nohama. Když zjistil, že už nejsem tam, kde mě tušil, otočil se zpátky, ale to už mu na přivítanou letěla moje pěst. Nečekal to, zvrátil se dozadu a dopadl jako pytel brambor. Zvedla jsem pravou nohu, přimáčkla jsem mu krk k zemi a nakonec jsem ho nechala pěkně zblízka prohlédnout špičku mé katany.
„Snad sis nemyslel, že se nechám zabít od takové kreatury!“ ironicky jsem dodala a ztěžka jsem oddychovala.  
„Nemožnééé! Nádhernééé! Impozantníííí! Boj skončen! Vítězem jeeeee…“ podíval se na mě a já mu napověděla jméno. „Merenweeeeen!“ zvednul mou ruku stejně jako předtím Akarienovu. Zvláštní bylo, že více jásá dámská část publika, což mě velice potěšilo.
„Neraduj se! Ještě je třetí kolo…“ podotkla Ta druhá, ale i jí se ulevilo.


Stáli jsme vedle sebe s Akarienem a čekali na znění poslední zkoušky.
„Nyní se dostáváme k poslední části naší úžasné soutěže o 500 000! Tito dva šťastlivci se dostali až sem a za to jim patří váš potlesk. Proto tedy vyslechněte poslední část!“ záhadně se zašklebil a v pohledu měl něco ošklivého.
„Máme tu 500 000, ale jenom pro jednoho z vás! Proto můj soud zní….utkáte se proti sobě. Kdo zůstane naživu, vyhraje!“
Dav se nadechnul a zašuměl.
„Já ale nechci nikoho zabít!“ poděšeně vykvíkla Ta druhá a já zůstala jen vyjeveně stát.
Akarienův pohled ještě více ztvrdnul a mlčky přešel zpět do zápasiště. Následovala jsem ho a postavila se proti němu.
„Pravidla jsou, že žádná nejsou!“ zvolal pořadatel a stále se ďábelsky šklebil.
Stáli jsme proti sobě a dívali se zpříma do očí.
„Omlouvám se. Musím tě zabít!“ promluvil a jeho pohled posmutněl.
„Chápu. Chceš peníze, ale proč se omlouváš?“
„Dělám to nerad. Nevěděl jsem, že budu muset vraždit, ale jiná cesta není,“ mluvil tiše.
„Nechápu co…“ ale už jsem nedořekla, protože tasil svou zbraň a rozběhl se proti mě. Stačila jsem mu nastavit tak akorát svou katanu. Odskočil a zaútočil znovu. Byl rychlý a já se jakž takž bránila. Pak se mu podařilo mě říznout nedaleko ještě nezahojené rány od Sasukeho a příšerně to zabolelo. Vypadla jsem z rytmu a chytla se za ránu, ze které vytékal přes látku potůček krve. Naštvalo mě to a odpoutala jsem svou chakru. Stružka krve se ztenčila a převážná většina se změnila na vypařující se modrou stuhu. Akarienův obličej potemněl. Zřejmě není shinobi a tuhle vlastnost nemá. Musí se spolehnout jen na svou zbraň.
„Přece se tu ale nenecháš ořezávat!“ nakvašeně vypustila Ta druhá. Poslechla jsem jí a zaútočila. Jeho pohyby sice byly rychlé, ale teď jsem na něj stačila. Naše meče o sebe zvonily a my se snažili najít slabinu toho druhého. Odkryl na chvíli hruď a já mu poslala pěstí trochu tlakové vlny, která ho odrazila k plotu. Prorazil pár planěk, ale začal se sbírat. Docházela jsem k němu.
„Na co ty peníze potřebuješ?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Do toho ti nic není!“ vyplivnul pár kapek krve z úst a vrhnul se na mě. Nečekala jsem to a jak jsem se snažila vyhnout ráně, zakopla jsem, přistála zády na zemi a katana mi vypadla z ruky kus ode mě. Akarien využil příležitosti a bodnul. Zareagovala jsem a překulila jsem se směrem k mé zbrani. On tu svojí zabořil do písku a vztekle se po mě ohlédnul. Rukojeť mého meče mi opět dodala odvahu a ztracenou rovnováhu. Švihla jsem s ní ve vzduchu a vyřítila se vpřed. Využila jsem tentokrát já své rychlosti a bleskově jsem se přemístila za něj, kde jsem mu vpustila další dávku do zad. Prohnul se, z úst mu vylítnul déšť krvavých kapiček a upadl na zem. Klekla jsem si na něj kolenem a přirazila mu ostří k uchu. Bezmocně oddychoval do písku.
„Zabít! Zabít! Zabít!“ skandoval dav. 
Neuvěřitelná krvelačnost zástupů mne zarazila. Já ale nechci nikoho zabít!
„Udělej to! Zabij mne! Jestli to neuděláš, půjdu po tobě. Ty peníze potřebuju a jiná cesta není,“ mluvil ke mně pevným hlasem.
„Proč se o ně tak zoufale snažíš?!“ zeptala jsem se znovu nevěřícně.
„Potřebuju je na léky pro svého otce. Je velmi vážně nemocný. Když je nedostanu, zklamu a on zemře. Stojí dvě stě tisíc a jiná možnost není. Jeden z nás tu teď musí umřít,“ a jeho tvrdost vystřídal zoufalý  ale odhodlaný výraz. Zůstala jsem stát jako opařená.
„Sakra! To ho ale nemůžeme…“ začala Ta druhá.
„…zabít!“ dokončila jsem její myšlenku. Co bych to byla za člověka, a tady navíc za kunoichi, kdybych zabila nevinného.
„Co ale teď? Znovu umřít nemůžeš,“ ptala se Ta druhá.
„Hmmm…a co když můžu?“ zamyslela jsem se.
„To nemyslíš vážně! Je to příliš riskantní!“ začala se rozčilovat. Naše myšlenky jsou společné.
„Teď je všechno riskantní. Řekni, zvládla bys to?“ napjatě jsem očekávala její odpověď.
„Nejsem si jistá…“
„Na kolik procent?“
„Na 60% to udržím.“
„To je víc než půlka. Musí to stačit. Náš osud je ve tvých rukou.“
„Nejsem ráda, že právě teď mi tolik věříš…“ hlesla Ta druhá, ale kývla.
Shýbla jsem se k červenovláskovi.
„Když nás z toho dostanu, jsi ochotný mi dát půlku výhry?“ zašeptala jsem k němu.
„Stačí mi i míň. Ale co chceš dělat?“ zeptal se zmateně.
„To nech na mě. Ať se teď ale stane cokoliv, musíš mě předat tomu dlouhovlasému stříbrnému chlápkovi, co stojí na kraji davu. Je to důležité! Vyřiď mu, ať mě za žádnou cenu nepouští z očí a odnese mě co nejdál. Jasné?“ šeptala jsem naléhavě.
„Dobře, ale co teď?“ souhlasil mladík.
„Teď se braň!“ a povolila jsem stisk.
Pohotově se dostal na nohy a podniknul proti mě výpad. Nafingovala jsem další zakopnutí a přistála na zemi. Akarien stál nade mnou a nevěděl, co má dělat.
„Řízni mě do ramene a pak se kryj!“ sykla jsem tiše. Nenápadně kývnul a zaútočil. Ve chvíli kdy jsem ucítila ostří na ruce, pustila jsem veškerou sílu ven. Cítila jsem tlakovou vlnu vzdalující se i s mým protivníkem. Ta druhá ječela a snažila se udržet alespoň část vevnitř. Pak už nevím.