Skryté nebezpečí

Dorazil na místo setkání právě včas. Před bránou již vyčkávali čtyři ANBU. Všichni odění stejně, jen každý s jinou maskou. Vpravo stál poměrně vysoký (a široký), hnědovlasý s maskou připomínající medvěda. Vedle něj postávalo stvoření o hlavu větší než kýbl, kterému se v upadajícím slunečním svitu, leskly kratší fialové vlasy. Soudě podle postavy, šlo pravděpodobně o dívku. Další vypadal vcelku normálně – krátké černé vlasy, průměrná výška, nic zvláštního.

„Ty jsi ten nový?“ ozval neposlední člen, nejspíš velitel. Špinavě blonďaté vlasy mu spadaly přes masku až k ramenům.  Co upoutalo pozornost druhého blonďáka, byla velké katana, trčící z opasku na boku.

„Konečně, už jsem myslel, že tady usnu. Vopruz.“ Zpražil jej otráveně černovlasý. Uzumakimu lehce zacukalo obočí, ač to nikdo neviděl.

„Heh, koho mi to jen připomíná?“

„Omlouvám se.“

„Nevadí.“ Promluvil vlídně velitel, když vycítil jeho nervozitu. „Stejně si ještě potřebuji něco zařídit. Zapomněl jsem nějaké podklady k misi.“

„To myslíš vážně?“ ozval se tentokrát velikán.

„Ale tím získáme strašný zpoždění!“ vřískalo fialovovlasé stvoření.

„Vopruz.“ Přitakal černovlasý.

„Hehehe… a s těmahle mám já spolupracovat…“ povzdychl si v duchu. Možná měl opravdu počkat. Raději trucovat doma, než jít na dobrovolnou sebevraždu zrovna s nimi… Zjevně nefungovali tak dobře, jak se na první pohled zdálo…

„Stejně jako já a Sasuke, heh.“ Pousmál se nad vzpomínkami vířící mu hlavou. Na tu dobu, kdy ještě žili bezstarostným životem, kdy se hádali o každou hloupost. Bojovali spolu, nesnášeli se… A přitom si dokázali vytvořit něco, co nemá každý. Pouto.

„Hej, ty, co máš sestřih jako Pikachu, posloucháš?“ drbnul černovlasý.

„Pikachu?!“ zapulzovala nejedna žilka.

„To je vopruz. Von je snad hluchej.“

„Já slyším.“

„Nechte toho. Musíte to vydržet bez hádek. Aspoň pro tentokrát.“ Zarazil blížící se hádku velitel. „Jak jsem říkal. Potřebuji pro něco ještě zajít. Abychom neztratili příliš času, nebo aby někdo z Konohy nevyzvídal. Přesuneme se dva kilometry na sever od vesnice. Někde v těch místech protéká potok. Tam se za deset minut sejdeme.“ Sdělil, avšak než by kdokoliv stihnul něco namítnout, zmizel jako pára nad hrncem.

„Tak dem. Vopruz.“ Protočil oči a s výskokem na mohutný strom vyrazil. Zbytek následoval jeho příkladu. Kromě jednoho.

„Naruto!“ byl zastaven blížícím se výkřikem.

„Sasuke?“ Stočil k němu pohled.

„Ty půjdeš se mnou.“ Zaslechl u svého ucha jemný hlásek.

Než za ním stačil černovlásek doběhnout, byl plavovlasý ninja fuč.

***

Stanul na místě, kde ještě před bezmála dvěma vteřinami, stál blonďáček. Jenže najednou tam nebyl. Prostě mu zmizel přímo před očima.

„Sakra!“ zaklel nahlas a vší silou, co mu vztek dal, udeřil pěstí do protějšího stromu. Rána byla tak silná, že vyděsila ptáky, hovějící si v koruně. Z kloubů prstů, vrytých hluboko do dřeva, začaly svévolně stékat rudé potůčky krve po kůře až k zemi. Odtáhnul ruku zpět. Ve staletém kmenu vznikla prohlubeň, od Uchihovy pěsti, potřísněná červení. Na ruce vynikaly šrámy od drsného povrchu stromu, někdy dokonce i třísky zabodnuté hluboko do masa.

Nejeden člověk by zešílel bolestí. Ale on ne. Vůbec ji nevnímal. Možná to pro něj byla spíš úleva? Sám nevěděl. Hlavou mu kolovala jen jedna jediná otázka „Co teď?“ Netušil. Myslel, že ho stihne zastavit a… Vlastně nevěděl, co by potom udělal. Nejspíš by jen zůstal mlčky stát s pohledem upřeným mimo.  Jenže i tohle by bylo mnohem lepší, než ho ztratit.

Pronásledovat elitní ANBU skupinu, s tím, že opět dosáhne ocenění missing nin, nepřicházelo v úvahu. Navíc absolutně netušil, kam mají namířeno. Nebo to také mohl nechat být. Dělat, jako by se nic nestalo. Vždyť Naruto není až takový idiot. Už není dítě, které musí někdo držet za ručičku. Tak proč si zbytečně zatěžovat hlavu? Kdykoli jindy by to nejspíš nechal být. Jenže teď to nešlo…

Nemohl ho nechat jen tak jít na nějakou sebevražednou misi.  Co, když mu někdo ublíží? Co, když se zraní? Co… když se už nevrátí? Co potom? Nechtěl vědět.

Co to jen bylo za pocit…? Byl to snad… strach? Už zase nevěděl. Strach… poznal ho jen tehdy, když ucítil pach krve a před očima mu stanula mrtvá těla příbuzných. Nyní cítil ten stejný pocit. Pocit, že někoho ztratil. Ale neztratil. Při nejmenším ne zatím. Jenže pokud něco rychle nevymyslí, možná opravdu ztratí. Navždy.

Byl v koncích. Nemohl přijít na žádné řešení.

„Uchiho Sasuke!“ zaslechl hlas za zády a otočil se jeho směrem.

„Musíš ihned přijít k Hokage-sama. Je to naléhavé!“ oznámil mu zadýchaný ANBU, který sám zmizel ve víru listí. Asi měl zrovna na spěch. Uchiha s sebou jen lehce škubnul. Konečně postřehl své zranění. Přejel ruku pohledem. Sám pro sebe se pousmál. Konečně ji začal vnímat. Bolest. Již s typickým výrazem, pohrdajícím všemi, vyrazil zpět do vesnice.

***

Octl se na větvi vysokého stromu, ani nevěděl jak. V jednu chvíli stál u brány, otáčel se k Sasukemu, a v druhou byl fuč. „Ty jo, kdybych takhle dokázal mizet před Sakurou…“ povzdychl si v duchu.

„Neměl by ses nechat tak snadno rozptýlit. Jednou tě to může stát život. Hihi.“ Uslyšel za zády ženský hlásek.

„Cože?“ nechápal, otočil hlavu po směru zvuku.

„Hihihi.“ Zahihňal se hlásek znovu. „Tak ty jsi Naruto?“

„Um… jo.“ Odpověděl nedobrovolně. V duchu klel na Sasukeho adresu, jak nejlépe uměl.

„Já jsem Mika. Těším se na spolupráci s tebou.“ odvětila velice mile, čímž Uzumakimu pozvedla náladu. Obzvlášť, když spatřil nabízenou ruku. Potřásl si s ní a přikývnul v odpověď.

„Hihi, už bychom asi měli jít, jinak nás určitě pěkně sprdnou.“

„Jasně.“ Pousmál se, ač to přes masku nešlo vidět. Potom už oba zmizeli v houpajících se větvích stromů.

***

Běžel, jak nejrychleji to jen šlo. Nadávky pár lidí, do kterých vrazil, už moc nevnímal. Nezastavil se ani na schodech vysoké budovy. Až u dveří zklidnil, vydechnul a se slušným zaklepáním vešel dovnitř. Tsunade seděla za stolem s láhví sake v ruce. Shizune stála hned vedle ní, s Tonton v náručí. Opodál postávali čtyři shinobi, kteří hleděli na nově příchozího.

„Ah, Sasuke-kun!“ zaveselila se Sakura.

„Ježiš, to bude otrava.“ Zívl Shikamaru.

„To snad ne! ON s náma bude taky?!“ postěžoval si až hystericky Kiba.

„Máš s tím snad problém?!“ vyjela na něj ihned Sakura i se svou pěstí. Jediná Hinata nervózně přeťapkávala, neschopná slova.

Ovšem i Uchiha byl zticha. Řeči ostatních ho nezajímaly.

„Tsunade-sama, už jsou tu všichni.“ Pošťouchla ji černovlasá žena.

„Nejsou, nikde nevidím sake-san…“

„…držíte ho v ruce.“

„Á! Tady jsi můj poklade!“ zajásala, když zpozorovala onu věc.

„Tsunade-sama, snad abychom začali…“

„No jo, no jo…“ naposledy se nalokla a s menšími potížemi vytvořila pečeť. „Kawaki no jutsu.“ Celou místnost pokryl hustý kouř, který však během pár vteřin zmizel. K překvapení ostatních se nic nezměnilo. Nebo to aspoň tak vypadalo.

***

„No to je dost, že ste taky tady. Kde ste se ksakru courali?“ zpražil je okamžitě černovlasý za maskou, jež seděl opřený o strom vedle potoka.

„Promiňte kluci. Nějak jsme sem nemohli trefit. Hihi.“ Nasadila omluvný tón Mika.

„Bože, vy ste lemry. Nechápu, jak se z vás mohli stát ANBU.“

„No tak, už je nech, Nobu!“ promluvil velikán stojící opodál.

„Seš moc měkkej, Hagu.“

„Mmm…“ zamumlal dotyčný. V tu chvíli se rozvířil prach, který s listím vytvořil hustý dým. Nebylo vidět absolutně nic.

„Co to sakra je?!“ zakuckal Naruto, zakrívajíc si ústa. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Prach pálil, usazoval se v očích. Listy šlehaly do odhalených částí těla, roztínaly pomalu masky. Dokonce i Bykugan by v tomhle víru nejspíš neobstál. Každý byl nyní bezmocný. Nemohli dělat vůbec nic. Vidět, hýbat se, nebo i nadechnout. Jak snadný cíl…

Záhy se uprostřed toho všeho dění zjevila osoba. Černá silueta s pozvednutou katanou v ruce.

***

„Tak tedy, proč jsem si vás sem vlastně zavolala.“ Spustila Tsunade překvapivě střízlivě. „Před deseti minutami, jsme nalezli tělo mladí dívky, patřící k jedné z ANBU skupin. Na těle bylo několik nepěkných řezných ran, nejspíše katanou. Dnes v podvečer měla jít na misi, jenže nikdo ze skupiny nic nenahlásil. Proto myslím, že pachatel je mezi nimi. Naneštěstí, zrovna v tomto týmu je také Naruto.“

„Naruto?“ podivili se všichni, vyjma jednoho.

„To nechápu, jak může být člověk jako on ANBU?“ nestačil valit oči Kiba.

„To teď není podstatné. Důležité je, že kdyby se nepřítel dozvěděl o Kyuubim, byl by to pořádný malér. Obzvlášť, jestli je ten vrah někdo z nich.“

„Naruto-kun.“ Hlesla vyděšeně Hinata.

„Ten idiot, do čeho se to zase namočil…“ kroutila oči v sloup růžovovláska.

„To není všechno.“ Vystrašila ještě víc už teď šokované. „Mnohem horší je samotná mise.“

***

Katana vystupovala z pochvy čím dál víc, až byla úplně venku. Tehdy se i osoba, držící meč, pohnula. Najednou prostě zmizela. Ať už se ostatní dívali kamkoliv, neviděli nic přes stále vířící prach. Všechny čtyři hlodala bezmoc a strach. Netušili, kde je, co udělá, ani po kom z nich jde. Vytáhli své zbraně, ač jim byly úplně k ničemu. Kvůli větru, který vír vydával, se nemohli spolehnout ani na svůj sluch. Jejich smysly zcela selhaly.

„Mám tě.“

„Sakra!“ problesklo Narutovi v hlavě, když u ucha zaslechl vítězoslavný tón osoby, držící mu u krku čepel.

***

„To si děláte srandu? Ono to může bejt ještě horší?“ divil se čím dál víc Inuzuka. Tsunade jen mlčky přikývla.

***

„Ne tak rychle, kámo!“ křikl černovlasý. Dým zmizel. Listy i prach našli své původní místo, kde spočinuly, jako předtím. Zbývající tři shinobi drželi ostré kunaie u krku záhadného ninji.

„Seiri?“ vyklopili naráz.

„Co blbneš, tenhle Pikachu přece patří k nám.“

„Jakej Pikachu?!“

„Já vím. Jen jsem vás chtěl trochu postrašit. Měli jste se vidět.“ Rozesmál se nahlas velitel týmu a odložil meč.

„Promiň mi to. Byla to jen legrace.“ Podrbal se omluvně ve zlatavých vlasech.

„Eh, dobrý…“ odpověděl ještě poněkud zaskočeně druhý blonďák.

„Máš ty věci, co jsi potřeboval, Seiri?“ nahodil velikán.

„Ah, jistě. No, už bychom měli asi začít.“ Rozbalil na zem velkou mapu.

„Náš úkol je velice nebezpečný a složitý. Proto dávejte pozor, nebudu nic opakovat.“

**

„Cílem mise je…“

***

„…zajmout a přivést tři prchnuté ninji z Mlžné vesnice. Údajně mají být spolčení s Akatsuki.“

**

„Máme od Mizukage povolení je v této věci vyslíchat. Proto musí do Listové dorazit živí.“

***

„Momentálně by se měli nacházet zde, poblíž hranic Ohnivé země.“ Ukázal místo na mapě.

**

„Zítra touto dobou, k nim dorazí náš tým.“

„Počkat, nějak nechápu, co je na tom tak nebezpečného.“ Ozvala se mladá kunoichi.

„Jde o členy toho týmu, který mají zajmout. Jedná se o dva muže a ženu.“

***

„Všichni tři dokázali Mlžné nejednou nadělat pořádné problémy. Ale pozor si dávejte hlavně na ni.“

**

„Akim. Údajně zatím neutrpěla jediný škrábanec. Moc se toho o ní neví, kromě její schopnosti napodobit naprosto cokoliv nebo kohokoliv.“

***

„ Jedinou její slabinou, je mateřské znaménko pod levým okem, které nikdy neskryje. Jen takto ji lze poznat.“

**

„Ale pokud mezi nimi opravdu je, nemáte šanci ji najít. Proto musíte být velice opatrní.“

***

„Tak, snad jsem na nic nezapomněl.“

**

„MY?“ vyhrkli skoro všichni.

„Ano, vy totiž půjdete taky. Musíte najít toho vraha, dříve než se něco stane. Navíc ta dívka s tím má jistě nějakou spojitost.“

„Šmarjá, taková otrava.“

„Jsem ráda, že to berete tak nadšeně. Teď vás rozdělím do týmů. Sakura, Hinata a Sasuke budou první. Shikamaru s Kibem a Kakashim druhý. První budou hlavně chránit Naruta a ostatní členy. Druzí hledat pachatele, případně pomůžete ANBU skupině v boji. Musíte vyrazit ihned, abyste to stihli včas.“

„A-ale… vždyť nevíme kam vlastně jít.“ Promluvila třesoucím se hláskem Hyuuga.

„ Kakashi vás povede, čeká u brány. Teď už běžte.“

***

„Dobře, tak vyrážíme.“ Vzal mapu zpět a celá skupina elitních ninjů vyrazila vpřed.

**

„Yo!“ pozdravil pět nově příchozích šedovlasý.

„Dobrý den, Kakashi-sensei.“ Odpověděli Hinata se Sakurou.

„Dobrý poštěkl jen Kiba. Akamaru také štěknul na pozdrav.

„Už teď je to otrava.“

„Musíš si furt stěžovat? Dyť se ještě nic neděje.“

„…“

„…“

„Seš otravnej.“

„Co?! Ty-ty… ty jelene jeden!“

„Nechte toho.“ Ozval se konečně černovlasý.

„Huh?“ nechápalo okolí.

„Jdeme!“ zavelel, vydávajíc se sám kupředu. Zbývajících pět ho jen ohromeně následovalo. Ani jeden z nich, by tu misi nikdy nepřijal, nejít o Naruta. Nasmísto toho se Sasuke směle hrnul do smrtelného nebezpečí.

Nezáleželo mu na tom. Na nějaké misi, zavražděné holce nebo zbytku týmu. Dělal to… pro něj? Tuhle věc si už v hlavě urovnal. To proto se nyní vrhal do nebezpečí, zatímco blonďáček o něm neměl nejmenší tušení.