Sněhurka

Sněhurka

                Bylo jednou jedno království. Vládl zde dobrosrdečný král s krásnou a neméně milou královnou. Dlouho toužili po miminku, ale nebylo jim přáno. Až jednoho dne, královna zázračně otěhotněla a za devět měsíců porodila krásné dítko.

Král vyhlásil, že jestli to bude syn, naučí ho boji, aby mohl pro království dobývat nová území, naučí ho diplomacii, aby jednou pro vždy vyřešil spor mezi jejich královstvím a jejich sousedem, a byl schopen vést případnou válku. A pokud to bude dcera, nechá výchovu na královně, naučí ji jen nějaké základy, aby byla schopna vládnout zemi a spor se pokusí vyřešit ještě za své vlády mírovou dohodou. V žádném případě jeho dcera nepovede válku.

                Proto celé království, včetně královny, doufalo v dívku. Jen král a jeho rádcové chtěli chlapce. A opravdu! Narodil se překrásný, zdravý chlapec. Když ho královně porodní bába předávala, s mateřským úsměvem prohlásila: „Gratuluji, královno! Máte krásného chlapce.“

„Pššššt! Tiše, to se nemělo stát! Král se to nesmí dozvědět!“

„Ale proč, paní? Tak moc si to dítě přál,“ nechápala porodní bába.

„Ne, o dítěti se dozví, ale pro něj to bude dívka. Nesmí vědět, že je to chlapec, byla by válka! Budu ho vychovávat já, naučím ho vše potřebné pro život, vzdělám ho jako chlapce i jako dívku, bude vědět všechno…“

„No dobrá, ale co se jménem? A jak to bude, až bude čas na svatbu?“

„Jméno bude mít dívčí, a „vdavky“…vezme si koho bude chtít, ať už chlapce nebo dívku, jednou se to král dozvědět musí…“ usmála se královna vítězoslavně.

„Dobrá, a teď to jméno,“ naléhala služebná.

„Podívejte, je jako sníh, rtíky má červené jako krev, bude to Sněhurka,“ usmála se maminka a něžně políbila miminko na čelo.

***

                Sněhurku matka vychovala přesně tak, jak slíbila. Sněhurka věděl, že je chlapec, věděl, co chlapci dělají, jak se chovají. Matka ho dokonale připravila, věděl také všechno o děvčatech. Jen musel chodit oblékán v dívčí šaty.

                Jednou ale královna náhle onemocněla. Starala se o ni jedna dvorní dáma. Královnina nemoc stále neustupovala, král nevěděl, co má dělat a tak pracoval, co nejvíc to šlo. I jeho rádcové ho už upozorňovali, že se z něj stává workoholik, král na ně ovšem nedbal. Zhoubná choroba se stále stupňovala, místo toho, aby se zlepšovala. Nakonec královna zemřela, Sněhurka byl velmi nešťastný, na několik dní se izoloval od lidí, stejně jako jeho otec.

Společně rozmlouvali a drželi smutek, jako celé království, všichni lidé země, ať už chudí nebo bohatí, všichni měli královskou rodinu v lásce. Milovali krále za jeho spravedlivost a moudrost, milovali královnu za její dobrosrdečnost a lásku, kterou rozdávala všem, milovali i princeznu. Byla krásná, dlouhé vlasy barvy černého ebenu se jí spouštěly téměř až k pasu, oči měla tmavě modré jako půlnoc, její rty byly červenější než krev a její pleť byla sněhově bílá. Krásnější aby člověk pohledal. Ale i princezna měla chybu, o které nikdo jiný, než ona sama, nevěděl – princezna byla ve skutečnosti chlapec. Pro jeho jemné rysy nebylo možné na první pohled rozpoznat tento klam, s dlouhými vlasy a v dívčích šatech vypadal vskutku velmi žensky.

Do královy přízně se velmi brzy vetřela právě ona dvorní dáma, která se starala o nemocnou královnu. Královnino přání bylo, aby král našel pro Sněhurku novou náhradní matku. Z dvorní dámy se nedlouho potom stala nová královna. Králi se jevila jako velmi milá žena, která se dobře postará o jeho dcerku. Ovšem opak byl pravdou.

Macecha se chtěla Sněhurky zbavit, stačilo poslat ji někam pryč, ale jak, když to byla dívka a na zkušenou nemohla? Královna rozmýšlela, plánovala, upravovala, ale stále nic, co by bylo použitelné. Proto se šla poradit se svým zrcadlem: „Zrcadlo, zrcadlo! Jsem v koncích, poraď! Jak se zbavit té ničemnice?!“

„Královno, zjisti její tajemství a využij ho.“

„Tajemství? Jaké má tajemství?!“ královnu tato informace viditelně rozrušila.

„To není v mé moci, omlouvám se, má královno.“

„Jsi k ničemu!“ vztekle zakryla zrcadlo a šla za svou nevlastní dcerou.

***

                Sněhurka se právě chystal ke koupeli. Těšil se na teplou náruč horké vody. Svlékal si zrovna ty těsné a nepohodlné šaty, když se kolem jeho dveří něco mihlo. Zakryl své tělo ručníkem a šel zjistit, jestli někdo náhodou neodhalil jeho tajemství, ale za dveřmi nikdo ani nic nebylo. Asi se mi to zdálo. Pomyslel si a vrátil se ke svlékání svršků.

                Ještě za matčina života pilně cvičil a ani teď nic nezanedbával. Plnil rád matčina přání. Na jeho těle se lehce rýsovaly pevné svaly, ať už na břiše, nohou či rukou. Ale ne přehnaně, jen tak, aby to působilo dojem, ale v převlečení za dívku, aby to nevyvolávalo nějaké pochybnosti.

                Poté se naložil do prostorné vany, zavřel oči a zaklonil hlavu. Tohle miloval, nechat své tělo odpočinout v teplé lázni a nechat myšlenky plout jak se jim zamane. Vždy se takto dokázal uklidnit a vyčistit si hlavu.

                Královna celou scénu pozorovala s neuvěřitelným úžasem v očích. Pusu měla dokořán a sem tam těžce polkla. Ona má celou dobu před nosem někoho tak úžasného a nevšimne si ho. Ten je tak sladký, ten bude její. Takové myšlenky běžely královně hlavou. Ještě chvíli pozorovala výjev před sebou a nakonec se odebrala do svých komnat spřádat sítě, tentokrát na ulovení a zkrocení toho nového objevu. Jen těžko macecha chápala, že její nevlastní dcera je vlastně nevlastní syn.

***

                Druhý den si královna zavolala Sněhurku k sobě. Co mi může chtít? Nikdy si se mnou nechtěla promluvit, tak proč tak najednou? Snad není něco s tatínkem! Strachoval se Sněhurka.

„Tak, Sněhurko…jsem ráda, že jsi přiše-…přišla. Chtěla bych si s tebou o pár věcech pohovořit. Jsem přeci tvá matka-

„Nevlastní…“ odporoval nezaujatě Sněhurka.

„Dobrá, nevlastní, ale stále matka. Víš, že se mi můžeš kdykoliv svěřit…“

„Vážně? A ne, nevím…“ princ-ezna z toho nebyl ani trochu moudrý, ale nelíbilo se mu to.

„Ano, můžeš. Chtěla jsem jen říct, že znám tvé tajemství a myslela jsem si, že by bylo dobré si s tebou o tom promluvit, abys věděl, že to vím a kdyby ses mi chtěl svěřit, že klidně můžeš.“

„Ano, děkuju. Myslím, že to nebude nutné. Ale nechci, abys to kdekoliv šířila. V tuhle chvíli seš kromě mne jediná, kdo to ví.“

„Ale to je samozřejmé! Tvůj otec o tom neví?“

„Ne, matka si to nepřála. Jinak hrozila válka, proto radši přijala toto řešení.“

„Ach, to je moudré, opravdu moudré.“ Pronesla zamyšleně. Sněhurka pochopil, že může odejít a tak také udělal. Neměl jediný důvod se zde zdržovat o něco déle, než bylo nezbytné.

***

                Královna často pozorovala prince, co dělá, co se mu líbí, co se mu nelíbí, jak se chová a s kým se stýká. Krále ten náhlý zájem o jeho dceru velmi potěšil a cítil se mnohem lépe. Ovšem brzy ze svého pozorování zjistila, že se velmi často stýká s chlapci, kteří za ním běhají jako za děvčetem. Přisuzovala to jejich nevědomosti, ale mýlila se. Oni chlapci byli princovi nejbližší kamarádi, s kterými se znal už od dětství, oni to věděli. A ano, běhali za ním, zvláště jeden. Toho královna nenáviděla ze všech nejvíce.

                Jednou je dokonce nachytala, jak se spolu líbají. A to byla poslední kapka. Opět si Sněhurku zavolala.

„Řekni mi, ten chlapec…to je tvůj kamarád, nebo přítel nebo, jaký vlastně máte vztah spolu?“

„Který chlapec?“

„Ten zrzek, tuhle jsem vás viděla, jak se v konírně líbáte.“ Princ zrudl jako rajče.

„Ty-tys-tys n-nás viděla?“

„Ano, viděla. Jen chci vědět, jak to mezi vámi je, nic víc. Zajímá mě s kým se stýkáš.“

„No…my dva spolu…tento…ehm…chodíme.“ V tu chvíli byl rudější než ta nejsytější červená.

„Takže, ty jsi…ty jsi gay?“ optala se opatrně šokovaná královna.

„A-ano, neodsuzuješ mě za to, že ne?“ Odkdy mě zajímá, co si myslí? Podivil se v duchu princ, ale dále se tím nezaobíral.

„Né! Ovšem, že ne! Jsi můj syn, i když nevlastní.“ Toto ne! Proč se to tak zvrtlo! Já ho chtěla pro sebe! On měl být můj! Potrestám ho! Potrestám ho za to, že se mne tak opovážlivě dovolil odmítnout! Zaplatí za to hodně velkou daň! Královna byla velmi velmi rozhořčena.

„Dobrá, můžeš jít. Moje dveře jsou pro tebe vždy otevřené,“ dodala královna a pokusila se o chápavý úsměv, vypadal ovšem spíš jako nebezpečný úšklebek.

„A-ano, děkuji…“ princ byl více než zaražený. Tohle ho šokovalo, nečekal to, ale to jak se zatvářila ho vyvedlo z míry ještě mnohem více. Tušil něco zlého, něco nehmatatelného, ale přesto to bylo velmi silně cítit. Nějaké nebezpečí, blíží se, plíží se kolem jako stín, není vidět, slyšet, ale přesto je možné jej vycítit. Obchází kolem, tvoří kolem něj kruh, který se postupně stahuje. Pomalu, nenápadně, ale přesto tak silně. Bojí se, neví, co čekat, co dělat, je v koncích, neví ani, jestli bude schopen tomu čelit. Právě tohle Sněhurku napadalo, když procházel studenými chodbami zámku do svých komnat.

***

                Netrvalo dlouho, a král také onemocněl. Nikdo neznal příčinu, neměl ani tušení, až na dva obyvatele zámku. Jeden to věděl, druhý to tušil, ale byl o tom tak silně přesvědčený, že by se to jen stěží nedalo považovat za jistotu. První byla královna, Sněhurčina macecha, ta přesně věděla proč. To právě ona z něj udělala trosku, chtěla moc a krásného, mladého milence, dostala ovšem jen tu moc.

                A druhým zasvěceným byl právě princ Sněhurka, tušil to, snad možná i věděl, ale nemohl tomu zabránit. Prostě to nešlo, i když si to moc přál a snažil se, nešlo to.

A protože věděl, že jeho otec brzy zemře, chtěl být u něj v jeho poslední chvíli. Seděl u něj dnem i nocí, sbíral odvahu. Nakonec, král naposledy promluvil: „Dcerko moje, odkazuji ti celou svou zem, svůj majetek a doufám, že si najdeš dobrého manžela, který tě bude milovat a ctít-“

„Ne, tatínku, poslouchej mne. Já vím, že jsem ti to měl říct dřív, ale…nešlo to, maminka si to přála, já-já nejsem ta, za kterou mne máš.“

„Cožpak, ty nejsi má dcera Sněhurka?“

„Víš, já…já jsem vlastně chlapec, matka chtěla uchránit zem před válkou, a tak zatajila mé pravé pohlaví…“ To už ale král neslyšel, jen slabě odezíral, nakonec se usmál a slabě, skoro jen pohnul rty, pronesl: „Vždycky jsem chtěl syna. Mám…tě rád, Sně-Sněhurko.“ Poté zemřel, na tváři měl stále ten svůj upřímný úsměv. Sněhurka mu stiskl ruku a zhroutil se na otcovu nehybnou hruď, plakal. Plakal silně, byl neutišitelný, vzlykal a jeho velké slzy mu kanuly po tvářích jako obrovské diamanty. Za každou jednou následovaly stovky dalších, přicházely stále nové, jakoby všechny toužily být s těmi ostatními, jakoby to byli jejich blízcí. Řinuly se s utrápených očí, spojovaly se a těžce dopadaly na měkký koberec, bylo to jako vodopád, jako déšť.

                V tu chvíli se z ničeho nic na nebi objevily mohutná těžká černá mračna, ano, i nebe nad královým osudem zaplakalo. Brzy na to, to vypadalo, že se chce příroda královně pomstít, začalo bouřit, mohutně, výhružně. Blesky byly tak jasné, že osvětlovaly zcela jasně sirotka a zemřelého vdovce v temné komnatě, protínaly oblohu, klikatily se, přicházely ze všech stran, křížily se a vytvářely hrůzostrašné světelné obrazce, které jako by se snažily stvořit film.

***

                Jen co byly vyřízeny všechny náležitosti ohledně králova pochování, vydala nová vůdkyně země svůj první rozkaz. Tajný, ale pro ni velmi důležitý.

„To je dost! Kdes byl takovou dobu, zavolala jsem tě snad před čtvrt hodinou ne?!“ soptila královna, když se její podřízený dostavil.

„Omlouvám se, má paní,“ sklopil pokorně hlavě a vyčkal dalších rozkazů.

„No dobrá! Mám pro tebe úkol, velmi důležitý úkol. Jestli mne zklameš, dopadneš velmi, velmi špatně. To ti zaručuji,“ usmála se. Mile, ale přesto z toho bylo cítit skryté nebezpečí.

„Ty potupíš Sněhurku. Víš, co tím myslím?“ opět ten úsměv.

„J-jistě, má paní.“

„To je dobře. Takže ho potupíš tak, že si to ponese do konce života, bude litovat, že se vůbec kdy narodil. Nesmíš mu dopřát ani chviličku odpočinku, ani chviličku snad jen malinkaté slasti, nic. Chci, aby trpěl od začátku až do úplného konce, i kdyby tě to mělo zničit. Je to jasné?!“

„A-ano,“ nechtěl, tohle přece po něm nemůže požadovat, tohle nemůže. Vždyť on toho mladého hocha miloval. Rozkaz je rozkaz, city teď musí jít stranou. Jestli to chci přežít, musím udělat svou práci pořádně, přesně podle očekávání. Ano, přesně tak. Byl to Úchylák s velkým ú. Ale pokaždé, když si ho někdo najal a on dělal svou práci (ano, skutečně to byla jeho práce, povolání, job), myslel při tom na mladého prince. (A ano, královna všechny důležité osoby zasvětila do princova tajemství, takže to potom věděli snad úplně všichni v zámku, ovšem ven se nedostalo kupodivu nic.)

***

                „Princi?“ vešel opatrně do Sněhurkových komnat.

„Ano, čeho si žádáš?“ odpověděl znuděně princ, i když v dívčích šatech. Ne, že by v nich chtěl být, ale za těch šestnáct let si zvykl a navíc, tyhle zbožňoval, protože byly po mamince. Bylo to ideální oblečení pro truchlení nad otcovou smrtí.

„Víte, chtěl bych s vámi mluvit. Šel byste se se mnou projít? Nebo můžeme jít na lov, když budete chtít…“

„Radši ta procházka, když už to musí být…“ princ byl velmi otrávený, nechtěl nic dělat, s nikým se stýkat, stále držel smutek.

                Vyrazili okamžitě, došli až do lesa. Chvíli se procházeli a Úchylák vymýšlel různé problémy, které má, se kterými potřebuje pomoct, jen aby prince zabavil. V lese se náhle zastavil, Sněhurku to zarazilo, otočil se a tázavě se podíval do jeho modrých očí. Nebylo tam nic, byl naprosto nečitelný, když v tom se začal přibližovat, čišela z něj hrůza, prince přímo jímala.

„Co-co to děláš?“ následník trůnu se zakoktal a začal couvat, dokud nenarazil na strom.

„Když se podvolíte, nebude to tolik bolet, tak slibuju. Když ne, bude to bolet a hodně.“ To už byl téměř nalepený na princovi. Políbil ho, dravě, chtivě. Jazykem se dobýval mezi Sněhurkovy rty. Byl to tvrdý, z obou stran nechtěný polibek. Nakonec vydobyl přístup do princových úst. Jazykem prozkoumával jejich vnitřek, snažil se vydráždit prince ke spolupráci, avšak marně. Mezitím jednou rukou uvěznil princovy ruce nad jeho hlavou a druhou se mu pokoušel rozepnout šaty. To už ale oběma došel kyslík, bylo více než nutné se nadechnout. Jejich rty se rozpojily, oba zrychleně dýchali a princ sebou škubal, aby se uvolnil z Úchylákova pevného sevření, ovšem bez výsledku.

„Okamžitě mě pusť! Kdo tě poslal?! Macecha, byla to ona, že ano?!“ křičel Sněhurka, ale nic mu to nebylo platné, les byl v tuto dobu liduprázdný.

„Princi! Spolupracujte, tohle pro vás není dobré! Nedělám to rád, ale musím! Je to moje práce, když neodvedu požadované, potrestá mě! Chápete to?!“

„Kdo, kdo tě potrestá!? Řekni, zabráním tomu!“

„To nedokážete, proti své maceše nemáte nejmenší šanci…“ posmutněl královnin služebník a dal se zpátky do práce. Vykasal pricovu sukni i se všemi spodničkami a rukou zajel neomylně přes rozkrok k lemu jeho kalhot. Sněhurka se musel kousnout do rtu, aby nevzdychnul. Pomalu je stahoval, protože rychle to jaksi nešlo. Když v tom se zarazil. Co to dělám?! Vždyť já tu ubližuju jediný osobě, kterou jsem kdy miloval, to ne! Musím přestat, do zámku už se nevrátím, prince nechám jít, nic mě tu nedrží!

„Promiňte, tohle se nemělo stát. Domů už se vrátit nemůžete, zničila by vás. Utečte, kamkoli, ale utečte. Bude to tak pro všechny lepší.“

„D-dobře,“ přikyvoval princ a klopýtavě couval, nakonec se otočil a utíkal, co mu nohy stačily.

***

                Běžel dlouho, pak už jen klopýtal, pro únavu už ani neviděl. Nerozeznával obrysy, jeho vzezření budilo dojem divoženky. V dlouhých ebenových vlasech měl zamotané lístky a větvičky, šaty byly roztrhané a doslova na něm visely, boty byly prošlapané s ulomenými podpatky. Jeho obličej byl podrápaný, jak se prodíral křovím, ruce zakrvácené a nohy samý puchýř. Stěží se dobelhal k chaloupce, která se před ním zjevila. Nejprve zaklepal, nic, zaklepal podruhé, zase nic, zaklepal potřetí, a když se nic nedělo, lehce strčil do dveří. Byly otevřené, vklopýtal dovnitř a uviděl krásně, i když venkovsky, prostřený stůl se sedmi židlemi, sedmi porcemi jídla, sedmi lžícemi.

                Měl hrozný hlad, v danou chvíli mu bylo jedno, že to jídlo nejspíš na někoho čeká. Pustil se do kaše s takovou chutí jako nikdy do ničeho. Nakonec to zapil vodou ze džbánku a vydal se prozkoumat obydlí. Všeho zde bylo po sedmi. V patře se nacházela ložnice, opět se sedmi postelemi. Sněhurka doklopýtal k té úplně v rohu místnosti, vypadala pohodlně, přímo lákala, zvala prince k okušení jejího pohodlí. On se rád nechal přemluvit a znaven dnešními událostmi se doslova skácel na postel a nechal se kolébat sladkou náručí zaslouženého spánku, unášející jej do tajemné říše snů.

***

                „…a to jako vážně?“ domů se vrátilo sedm jeho obyvatel. Všichni se dali do smíchu.

„Jo. Jééé! Konečně doma, ani nevíte jakej mám hlad,“ zahlaholil jeden z nich a už se hrnul ke stolu.

„No jo, to seš celej ty. Pořád jen jídlo, co?“ zasmál se další a pět, co si ještě svlékalo svršky, se od srdce zasmálo.

„No a co! Jídlo je boží dar, ne? Tak proč se na něj netěšit…“

„Těšit? Ty už se netěšíš, to je závislost, ty seš na to jídlo jak naddrženej,“ smáli se všichni.

„Ehm…kluci?“

„No?“

„Asi máme menší problém…“ poukázal na fakt, že talíře i džbán jsou úplně prázdné. Nezůstalo v nich zhola nic.

„CO???!!! Není jídlo?!“ vykřiklo najednou všech sedm mládenců. Vznikla panika, všichni se dohadovali, kam se mohlo podít jejich jídlo a voda. Záhadu vyřešil až jeden mladý rozumbrada, který si byl odložit své věci nahoru do pokoje. Na své posteli našel krásnou dívku, která byla v zuboženém stavu.

„Kluci, asi vím, kdo nám snědl náš oběd…“ zavolal odshora.

„Cože?! Kdo?!“ ozvalo se sborově a celá šestice se cpala malými dvířky do ložnice. Všichni se shromáždili kolem nálezcovi postele, kde spala dívka s vlasy jako eben, rty jako krev a pletí jako sníh.

„To je nádhera…“ vydechli.

„Kluci, když nás tu u ní bude tolik, tak bychom ji mohli vyděsit. Já tu mám lékárničku, ošetřím ji a pokusím se ji probudit. Zatím běžte, až se probere, zavolám vás, slibuju,“ ujistil je mladík a tak se všichni odebrali ke své práci. On zatím ošetřil rány krásné neznámé. Zjistil, že se jí od ramene táhne přes dekolt až někam pod šaty velký šrám. Ač nerad, opatrně jí stáhl šaty z horní poloviny těla. Rána se táhla přes hrudník až na bok. Nechtěl se dívat, ale musel. O to víc ho šokovalo to, co objevil.

„Proboha! Vždyť ona to vůbec není dívka, je to chlapec s krásnou tváří v dívčích šatech…“ zašeptal překvapeně. Rychle mu ošetřil šrám, sundal mu šaty a jen v roztrhaných kalhotách jej přenesl do koupelny, kde se postaral, aby byl umytý, učesaný a trochu mu ošetřil drobné ranky na obličeji. Poté ho uložil zpět do své postele a nechal neznámého odpočívat.

                Asi po hodině a půl se Sněhurka probral, všechno ho bolelo, sebemenší pohyb mu působil neuvěřitelnou bolest.

„Ale! Ospalec už se nám probral?“ vstoupil do místnosti Sněhurkovi naprosto neznámý muž, mohl být jen o pár let starší, nanejvýš dvacet.

„Eh-“ pokusil se princ o vyslovení smysluplné věty.

„Teď radši nemluv, seš na tom fakt bídně. Několik škaredých šrámů a modřin, nevím, co se ti stalo, kdo jsi, ani kde ses tu vzal, ale teď rozhodně nikam nepůjdeš. Musíš odpočívat, ano?“ Princ jen slabě přikývnul.

„Dobře, chvilku počkej. Zavolám ostatní a donesu ti něco na pití. Bydlí nás tu sedm, tak se nelekni.“ Usmál se mladík a odešel. Za chvilku byl zpátky s bylinkovým čajem a spoustou kamarádů.

„Ahoj!“ pozdravili sborově a usmáli se od ucha k uchu.

„Nemusíš mít strach, všechno jsem jim vysvětlil. Vědí, že jsi chlapec. Ale jestli je to tajemství, tak to nikomu neřekneme, že ne, kluci?“ otočil se na své spolubydlící, všichni souhlasně přikyvovali.

***

                Asi po týdnu byl princ schopen sám vstát, jíst, pít a s malou podpěrou i chodit. Po celou dobu o něj pečovalo sedm krásných mladíků, všichni se předháněli v tom, kdo mu poskytne větší komfort, kdo se kvůli němu víc uskromní, kdo se o něj nejvíce stará. Všichni jakoby o něj usilovali.

„Víte, já…moc rád bych vám poděkoval, že jste se o mne takovou dobu tak pečlivě starali. Ale myslím, že už budu schopen cestovat dál, musím odtud pryč. A hodně daleko,“ princ posmutněl.

„Ne, nemůžeš, ještě nejsi zdravý. A navíc, zvykli jsme si, nemůžeš nás jen tak opustit,“ oponoval onen mladík, již dříve se představil jménem Šmudla.

„Ano!“

„Má úplnou pravdu!“

„To nám nemůžeš udělat!“ překřikovali se. Sněhurka se jen zasmál.

„Rád bych zůstal, ale nejde to. Díky mně vám hrozí obrovské nebezpečí, jste moji zachránci, nemohu vás tomu vystavovat-“

„Ne! Ticho, my chceme, abys tu s námi zůstal a jestli jsi nám opravdu vděčný, pak zůstaneš,“ rozhodl rezolutně Šmudla.

„Pokud si to opravdu přejete…“
„Ano, ano, přejeme!“ horečně přikyvovalo šest mladíků, Šmudla se tvářil velmi zvláštně, bojovně, odvážně, výhružně, odhodlaně.

„…pak zůstanu velmi rád,“ usmál se princ, v tu chvíli byl nejšťastnějším chlapcem pod Sluncem.

„Hurá!!!“ jásali všichni, ihned museli Sněhurku obejmout a každý mu vtiskl jeden polibek na tvář, až na jednoho. Šmudla jej samozřejmě také objal a políbil, ale potom si ho vzal stranou.

                „Víš, já…něco bych ti chtěl říct…“ hlavu měl ponejprv skloněnou, ale nakonec ji zvedl a v jeho očích barvy bouřkových mračen se mu leskla odhodlanost.

„A nebo ne, na co slova,“ mávl rukou, vzal Sněhurku jednou rukou kolem pasu, druhou mu zajel do vlasů, přitiskl si jej k sobě a vášnivě ho políbil. Sněhurka nejprve strnul, potom se ovšem uvolnil, hodil se mu kolem krku a přidal se. Lehce pootevřel ústa, toho Šmudla využil a jazykem vklouzl dovnitř. Prozkoumával, zatím jen zkusmo. Když zjistil, že princ nic nenamítá, přitvrdil, to už nebyl průzkum, plenil a raboval, až Sněhurku vydráždil k pořádné spolupráci. Jejich jazyky se proplétaly, bojovaly o nadvládu, drtily rty toho druhého. Boj by pokračoval, kdyby oběma nedošel kyslík, byli donuceni se od sebe odtáhnout. Ani jednomu se to nezamlouvalo, ale co mohli dělat? Na to se Sněhurka jen usmál a vtiskl Šmudlovi motýlí polibek na jeho zčervenalé rty.

„Pojď, musíme se vrátit. Evidentně se bude slavit,“ usmíval se. Šmudla jen přikývnul a následoval odcházejícího prince s potutelným výrazem ve tváři.

***

                Týden čekala královna, až se Úchylák vrátí se zuboženým Sněhurkou, týden marně vyhlížela, ale nikdo se stále neobjevoval.

„TAK KDE JE?!!! CO SI O SOBĚ MYSLÍ! TO UTEKL, NEBO CO?!!!“ křičela královna na celé panství.

„Jsem nucena sáhnout k nejkrajnějšímu řešení,“ prohlásila a s tím zanechala svoje poddané v trůnním sále.

 Šla chodbou až do místnosti, kam nesměla vkročit živá duše. Nacházelo se zde zrcadlo, ale nebylo to jen tak obyčejné zrcadlo. Bylo to kouzelné zrcadlo! Byl to královnin rádce, když už byla v koncích.

„Zrcadlo, zrcadlo, prozraď mi, kde je ten neschopný, ubohý…“ neměla pro něj dostatečně výstižné slovo.

„Jistě, má královno,“ odpovědělo zrcadlo a ukázalo jí spokojeného Úchyláka, kdesi za horami v sousedním království.

„NE! ON UTEKL! TEN ZRÁDCE! TEĎ MI UKAŽ SNĚHURKU, RYCHLE!“ běsnila královna. Zrcadlo raději uposlechlo a ukázalo jí usměvavého prince mezi sedmi krásnými chlapci, jak něco slaví. Sice byl potlučený a ovázaný obvazy, ale vypadal více než spokojeně.

„A JEHO NECHAL JÍT! A TEĎ SI ŽIJE KDESI ŠŤATNĚ A SPOKOJENĚ S BANDOU TĚCH NEJHEZČÍCH CHLAPŮ, CO EXISTUJOU!“ jestli byla královna předtím naštvaná, teď přímo soptila. Tohle nedopustím! Tomu se musí učinit přítrž! O to už se postarám!

***

                Oslava probíhala celé odpoledne a protáhla se dlouho do noci. Ukázalo se, že Sněhurka umí skvěle vařit. O důvod víc nechávat si prince u sebe doma,  v chaloupce.

                Ráno dalšího dne bylo poněkud…bolavé. Sněhurkovy koktejly udělaly svoje. Jeho matka ho učila různým věcem, mezi ně patřila i průprava na barmana. Ale Sněhurka nikdy alkoholu neholdoval, proto bylo jeho probuzení o něco klidnější. Celý den pečoval o sedm svých spolubydlících, kteří měli opravdu pořádnou kocovinu.

                Vyvářel jim, dával obklady na čelo, v domácnosti se pohyboval naprosto přirozeně, s obrovskou elegancí sobě vlastní. Když jeho „pacienti“ spali, tiše uklidil nepořádek, který vznikl jejich včerejším řáděním. Poté šel umýt špinavé nádobí, oblékl si zástěrku, kterou v chaloupce našel a začal s prací. Do své práce byl tak zabraný, že si ani nevšiml nově příchozího. Ten se k němu nenápadně přitočil, zezadu jej objal a políbil na odhalenou šíji. Sněhurka se jen usmál a pokračoval. Když bylo jeho krku věnováno hodně péče, lehce pootočil hlavu. „Neznámý“ mu věnoval něžný polibek na ústa.

„Dobré odpoledne, ospalče.“ Pozdravil Šmudlu a konečně se k němu otočil čelem.

„Dobré odpoledne, pracante,“ oplatil Sněhurkovi.

„Jak jsme se vyspinkali?“

„Špatně…“ odpověděl naoko smutně Šmudla.

„Jakpak to?“

„Neměl nás kdo hřát,“ usmál se a přitáhl si prince pro polibek, ten se samozřejmě nebránil. Právě naopak, zapletl prsty do Šmudlových vlasů a přitáhl si jeho hlavu blíž k sobě. Líbali se vášnivě, romanticky, ale dravě a hladově. Jejich polibek se stále prohluboval, nakonec si Šmudla vysadil Sněhurku na kredenc, nepřestávaje jej líbat.

                Když jim došel kyslík, přesunuly se Šmudlovy rty k princovu ušnímu lalůčku, jemně ho skousl a polaskal. Sněhurka na to reagoval tlumeným vzdechem. To Šmudlu vyprovokovalo k intenzivnějšímu snažení. Od ouška sjel jazykem přes krk, který mu Sněhurka vysloveně nastavoval, ke klíční kosti. Chvilku si hrál s důlkem mezi klíční kostí a ramenem. Pak mu na rameni udělal malou červenou značku. Mezitím ho zbavil přebytečné zástěrky a  princovy košile. Sněhurka si svého nejmilejšího přitáhl pro polibek, ale aby to bylo možné, musel roztáhnout nohy a Šmudla se mezi ně vměstnal a žádostivě drtil jeho rudé rty.

                Hned se ale přesunul na Sněhurkovu hruď. Jazykem obkroužil obě bradavky a zatímco jednu laskal a hrál si s ní, ať už jazykem, rty nebo zuby, druhou obšťastňoval alespoň palcem a ukazováčkem. Princ dýchal zrychleně, mělce. Rty měl cele prokousané, jak se snažil zadržovat vzdychy, teď už se o to ani nesnažil. Raději zbavil Šmudlu přebytečné košile, chtěl se dotýkat jeho horoucí pokožky. Přejížděl mu dlaněmi po zádech a při návalu slasti mu do nich zatínal nehty. Oba už měli hodnou chvíli menší problém v kalhotách.

                Tak Šmudla Sněhurku nadzvedl, sundal mu ten přebytečný kus látky i se spodkami. Sněhurka se opravdu neměl za co stydět, ale přesto zrudnul až po uši, sklopil hlavu a zavřel oči. Mladík mu dvěma prsty pozvedl bradu a donutil ho, aby se na něj podíval. V šedivých očích byla patrná jedna jediná otázka, princ jen slabě přikývnul a přitáhl si jej pro polibek.

                Starší se tedy sklonil a letmo pohladil mladšího pulzující mužství, tyčící se do výšky a dožadující se pozornosti. Princ slastně zavzdychal. Mladík políbil jeho špičku a následně ho celého pohltily jeho útroby. Poté rozehrál hru, kterou Sněhurka ještě v životě nezažil. Pohyboval hlavou nahoru a dolů, kroužil po něm jazykem a občas lehce skousl. Princ začal přirážet proti němu, div ho nezadusil. Šmudla tedy přitlačil jeho boky k lince a zrychlil tempo. To mladé, dosud netknuté, tělo se jeho činností zmítalo ve vášni, ústa vzdychaly a provolávaly jeho jméno, již brzy došlo vysvobození. Rudé rty vykřikly, tělo se chvělo a hrudník se prudce zdvíhal.

                Princův milenec se oblíznul, vzal mladého pána do náruče a přenesl ho k jídelnímu stolu. Položil jej na dřevěnou desku, políbil ho a dal mu tak možnost ochutnat sebe samého, aniž si to uvědomil. Sněhurka se cítil provinile, on sám si užil, ale jeho krásný „spolunocležník“ nikoliv. To se ale mělo brzy změnit.

                Sněhurka svlékl Šmudlovi poslední kus oblečení, který na něm ještě zůstal.

„Uvolni se, nechci ti ublížit,“ zašeptal mu starší chlapec do ucha, do kterého ho následně kousl. Princ vzdychnul a uposlechnul, uvolnil se, jak jen to bylo možné. Šmudla si naslinil prsty a jedním pomalu proniknul do Sněhurkova konečníku. Princ syknul, trochu to bolelo, ale doufal, že brzy přijde něco mnohem lepšího. Princův milenec prstem různě pohyboval, dokud nenašel malou bouličku, stále dokola přes ní přejížděl. Sněhurkovy vzdychy ho doháněly k šílenství. Za nedlouho přidal i druhý a třetí prst. Když cítil, že princ je připravený, nahradil prsty něčím mnohem větším. Zasouval svůj úd do milencova těla pomalu, nechtěl mu ublížit, když se v něm ocitnul až po kořen, chvíli posečkal, až si na ten nový pocit mladé tělo zvykne. Sněhurka se za chvíli zkusmo pohnul, to byl pro Šmudlu impuls. Začal se v něm pohybovat, nejprve pomalu. Princ sténal, prsty zatínal do dřeva a prohýbal se jako luk pod návaly rozkoše, které mu jeho milenec poskytoval. Starší z chlapců přirážel stále rychleji, tvrději. Oba vzdychali, jejich dech byl velmi zrychlený. Naposledy přirazil, oba současně vyvrcholili, prohnuli se v zádech a svorně vykřikli jméno toho druhého.

Šmudla se na Sněhurku svalil, jen co se vydýchal, vystoupil z něj a oblékl si kalhoty. Na Sněhurku to bylo trochu moc slasti najednou, náhle se cítil zesláblý, unavený. On to věděl, proto ho vzal do náruče, přenesl do koupelny, umyl a v nočním oblečení donesl do své postele. Tam mu věnoval něžný polibek.

„Vyspi se, potřebuješ to,“ usmál se a políbil jej do ebenových vlasů. Princ přikývl a v tu ránu spal jako zabitý. Šmudla se nad tím musel pousmát.

„Dobrou noc, princezno moje,“ zašeptal a odešel domýt to nádobí.

***

                Královna se velmi zajímala o jedy a okultní vědu. Dokázala namíchat jakýkoliv jed, ale speciálně pro tento případ připravila nový, opravdu silný jed, který vpravila do jednoho z princových oblíbených jablek. Požádala také jednu čarodějnici, aby jí obstarala novou, dočasnou podobu stařičké hodné babičky, prodejkyni jablek.

                Požádala své zrcadlo, aby se pokusilo vystopovat polohu Sněhurkova úkrytu. Zrcadlo bylo velmi schopné a lokalizovalo malý domeček uprostřed lesa. Po všech přípravách se „babička s jablky“ vypravila na cestu. Na místo určení se dostala za nedlouho.

                Zaklepala a čekala, kdo jí otevře. Otevřela jí krásná mladá slečna v tmavě fialových šatech, s pletí jako sníh, se rty rudými jako krev a ebenově černými vlasy, ovšem pouze po lopatky. To královnu vyděsilo, myslela si, že to nemůže být Sněhurka, že se zrcadlo spletlo. Z omylu ji vyvedlo, když dívka promluvila: „Dobrý den, přejete si něco, babičko?“ usmíval se, byl to on!

„Nechtěl-a byste jablíčka, slečinko? Jsou krásná, čerstvá a chutná.“

„Ne, děkuji,“ usmál se omluvně a už chtěl zavřít dveře.

„No tak aspoň ochutnejte, uvidíte, že vám zachutnají,“ usmívala se velmi podbízivě a podávala mu to nejčervenější jablko, co v košíku bylo.

„Tak když jinak nedáte,“ pokrčil rameny a s chutí se do nabízeného jablíčka zakousl. Po pár soustech se v mdlobách skácel k zemi. Babice si spokojeně zamnula ruce, odvlekla jeho bezvládné tělo do chaloupky a rychle ji opustila, nechávajíc nebohého Sněhurku svému bídnému osudu.

***

                Během chvíle se domů vrátilo celé sedmero obyvatel. Když uviděli bezvládného Sněhurku, rychle se k němu rozeběhli, utvořili kruh a snažili se jej probrat. Bezvýsledně. Přiklekl si k němu Šmudla, vzal jeho chladnoucí ruku do svých dlaní, sklonil se k ní a zlehka ji políbil. Poté se rozbrečel, nikdy neměl důvod brečet, ale tohle nebylo správné. Když konečně najde svou spřízněnou duši, měl by hned umřít? Všichni věděli, co k sobě Sněhurka a Šmudla cítí, netajili se tím a ostatní jim to přáli. Také proto je tak moc zasáhla ta nenadálá smutná událost.

                Jakmile Šmudla násilím zastavil ten největší příval slz, vzal svého milého do náruče a přenesl jej do své postele. Potom se vrátil ke zbytku.

„Neměl jsem odcházet, měl jsem tu s ním zůstat…“

„Nebyla to tvoje vina, ty přece za nic nemůžeš,“ vzal ho jeden hnědovlásek kolem ramen.

„Ale ano, kdybych tu byl, tak on teď nemusel být mrtvý!“ znovu se rozplakal.

„Ještě nemusí být pozdě!“ zvedl hlavu věčně zadumaný blonďák.

„Cože?“ zvedl k němu svou uslzenou tvář.

„Nemusí být pozdě! Četl jsem o tom, existují látky, které takto působí na lidský organismus. Když se v silné koncentraci smíchají, mohou působit jako jed. Ovšem když se jejich koncentrace sníží a správně se namíchají, mohou působit léčivě, v našem případě jako protijed,“ dokončil svůj monolog.

„Takže bys byl schopný pro něj najít lék?“ ve Šmudlových očích se objevila jiskřička naděje.

„To nevím, ale pokusit se o to můžu,“ přikývl blonďáček. Ze země sebral nakousnuté jablko a vzal ho do sklepa, kde měl zřízenou malou laboratoř.

                Šmudlovi se zdálo jako celá věčnost, než jeho nadaný kamarád vyšel ze sklepa s malou ampulkou tmavě červené tekutiny.

„Je toho málo, nevím, jestli to bude fungovat. Je taky dost možné, že ho to nevyléčí, ale zabije. I přes to mu to chceš podat?“ zeptal se pochybovačně.

„Horší už to s ním být nemůže, dej mi ji,“ nastavil ruku a jeho přítel mu do ní vložil malý poklad. Šmudla k němu ještě zvedl pohled s otazníky v očích.

„Nakapej mu to do krku, nelej, kapej!“ zdůraznil a nechal ho jít. Jak tohle dopadne… pomyslel si a posadil se za stůl ke svým kamarádům.

                „Podívej, mám tu pro tebe něco, co by tě mohlo vyléčit…“ usmál se smutně při pohledu na svého umírajícího milence. Posadil se na jeho postel, pootevřel mu pusu a zaklonil ji. Začal kapat, srdce měl až v krku, celý se třásl a po čele mu stékaly pramínky potu. Když vyčerpal celou ampuli, čekal, co se bude dít. Ale ono se nedělo nic.

„Ono to nefunguje…“ oznámil, když vešel do ztemnělé kuchyně. Zavládla zde ještě ponuřejší nálada.

„Účinek se může dostavit až po několika minutách, nebo taky hodinách. To nevím, je to nové, nevyzkoušené,“ oznámil suše vynálezce.

„Jdu za ním,“ pronesl Šmudla do ticha a po vrzajících schodech se vrátil do ložnice.

                Čekal dlouho, seděl u něj celou noc, ani oka nezamhouřil. Čekal a věřil. Kolem poledního se jeho přání vyplnilo. Princ zakašlal a těžce oddechoval. Nemohl otevřít oči, neměl dost sil. Ale cítil, že jeho ruku někdo drží, že mu někdo pomáhá sednout si.

„No konečně! Co ti tak dlouho trvalo, víš, jak jsi mě vylekal?!“ plakal Šmudla, tentokrát to ale byly slzy štěstí. Políbil ho do vlasů, lehl si za ním a vzal ho do náruče.

„Nemáš moc sil, viď? Můžeš otevřít oči, aspoň na chvilku. Chci se jen ujistit, že jsi v pořádku,“ naléhal. Sněhurka se tedy přemohl, protože kvůli němu by udělal cokoliv, a své oči pomalu otevřel. Byl velmi unavený, potřeboval spánek, ale také věděl, že jeho Šmudla také nespal.

                Unaveně k němu stočil pohled a lehce se usmál, nemohl víc, neměl sílu. Vypadal teď velmi zuboženě, jako tehdy, když k nim přišel. Starší chlapec si vyhnaného nástupce trůnu přitáhl pro polibek. Jen se jemně otřel o jeho rty, princ vynaložil veškerou svou sílu a rukama ho objal kolem krku. Nenápadně, sotva citelně, se ho snažil přitáhnout k sobě. Krátkovlasého nemusel pobízet dvakrát, opět se sklonil a tentokrát to byl pořádný, a přesto jemný a něžný, polibek. V tom nahoru vpadla šestice mladíků a hned spustila: „Nemusíš se na něj hned, co se probere, vrhnout. Neměl bys ho teď náhodou šetřit?“ smáli se, i Šmudla se smál a na Sněhurkovi bylo vidět, že by se taky smál, kdyby měl sílu. Bylo to patrné na jeho tmavých očích.

                Všichni se shromáždili kolem princovy postele, přivítali se s ním a Šmudla ho uložil zpátky.

„Odpočiň si, ano?“ pohladil ho starostlivě po tváři. Mladší chlapec neznatelně přikývl.

„Musíš teď hodně spát. Mám tu být s tebou?“ zeptal se, když uviděl Sněhurkův smutný výraz. Opět přikývnutí, vzal si na sebe tedy noční úbor a lehl si k mladému chlapci. Ten se k němu přitulil a on mu rád poskytl svou teplou náruč.

***

                A ptáte se, jak že to všechno dopadlo? No tak jako v každé pohádce. Šmudla se Sněhurkou spolu žijí dodnes. Královna nakonec v bolestech zemřela, protože si zahrávala s kouzly. Žádná čarodějnice není neomylná, stejně jako tahle. Čarodějnice, která pomáhala královně získat onu podobu, udělala chybu a za to se platí. Úchylák odešel do sousedního království, kde se dobrovolně přihlásil na léčení. A království? Sněhurka nechal poslat pro svého bratrance, kterého roky neviděl, ale jako malí si spolu hráli. Byl jedním z mála lidí, kteří věděli o jeho pravé identitě už v jeho dětství. Jeho bratranec přijal a převzal vládu nad královstvím. A vládne mu moudře a spravedlivě dodnes.