Sny

Zazvonilo.

Většina chlapců druhého ročníku vyběhla na školní hřiště, a začali hrát fotbal. Ostatně jako každý den, kdy bylo přijatelné počasí. A jako každý den byl mezi nimi i Erik.

Spokojený a s přáteli hrál a pošťuchoval se se svým nejlepším přítelem Dominikem, beznadějným sukničkářem, ale zároveň skvělým přítelem.

Zrovna se kvůli něčemu postrkovali a smáli se, když si Erik všimnul známého stínu v okně. O pár okamžiků později z něj vykoukl blonďák s neuvěřitelně bílou pokožkou a začal ho pozorovat.

Erik, stejně jako pokaždé, když se na něj Gabriel podíval, zmrznul na místě, neschopen se pohnout.

Gabriel byl svého jména vážně hoden. K dokonalé andělskosti mu chyběla jen křídla. A úsměv. Co ho Erik znal, byl jen uzavřený, tichý a velmi tajemný. Někdy možná i protivný. Jeho oči byli jasně modré, ale postrádali veškerou radost ze života. Pro každého byl Gabriel jednou velkou záhadou. Některé naivní dívky o něm slepě snily, jiné jím pohrdali. Možná právě pro jeho vzhled. Byl nosným pilířem jeho osobnosti, když byl ve společnosti. Kromě jeho bratra nikdo netušil, kdo Gabriel vlastně je.

„Gabi, neděs mi kámoše!“ zahlaholil vesele Dominik, který si Erikovy zkoprnělosti nemohl nevšimnout.

Gabriel jen lehce pozvedl jedno světlé obočí, a beze slova odvrátil od Erika pohled.

Dominik se při pohledu na kamaráda vyvedeného z míry rozchechtal. Poplácal Erika po rameni: „Chodíš s nim víc jak rok do školy, a stejně tě pokaždý vykolejí… Víš jak bych vypadal já, kdybych si na to nezvyknul..? Paranoidní uzíraná socha!

Hele klid, brácha byl vždycky trochu divnej..“ postrčil kamaráda zpátky do středu hřiště, aby ho rozptýlil.

Za chvíli zazvonilo na další hodinu, a o nějaký čas později i na konec vyučování. Partička v čele s Dominikem a Erikem se vyhrnula ze školy, jako velká voda.

Zase se smáli, a někteří z rozvášněných mladíků pískali na dívky v krátkých sukních.

Erik nad tím vesele zevrtěl hlavou.

Dominik se u brány zastavil, a s ním i celá skupina. „Ještě brácha..“ osvětlil jim důvod, a zamračením umravnil některé kyselé obličeje, které dokázali Erikovi spolužáci tak krásně vykouzlit.

„Gabi, dělej.. Nosíš se hezky, ale pomalu..“ zavolal Dominik na dvojče.

Gabriel se k nim dovznášel s nevypočitatelným výrazem, „Neříkej mi tak..“ vytkl tiše Dominikovy, když kolem něj procházel. Erika sjel rentgenovým pohledem, a vyšel směr jeho a Dominikův domov. Tam se vždycky na plácku před domem hrál fotbal.

Dominik nafoukl tváře a poněkud zparodoval pár kroků alá Gabrielova povznesená chůze. Partička vyboucha smíchy. Gabriel to velkoryse ignoroval.

Když o tom Erik přemýšlel, Dominik s Gabrielem si vlastně podobní moc nebyli. Ano, oba měli blond vlasy, modré oči a sportovní postavu. Zapřít sourozenectví vážně nemohli.

Ale Dominikovi chyběla tajemnost a možná éteričnost jeho bratra. A Dominik si z toho nikdy nic moc nedělal. Oblíbený byl víc než dost, a nepotřeboval svýmy pohledy dávat všem najevo nějakou povýšenost.

„Přihraj.“ „Dělej!“ „Nesóluj!!“ „Hele to byl faul!“ „Nene!“ „Ale to víš že jo..“ ……

Z plácku se ozývalo povykování party kluků, kteří zapáleně hráli fotbal. Ze třetího patra oranžového paneláku skupinu pozoroval blonďák. Bez zájmu, jen aby se nenudil úplně.

Pozoroval černovlasého, který zrovna dostal míč a s úsměvem od ucha k uchu zamířil k místu imaginární brány.

Blonďák se ušklíbl.

O pár sekund později Erik vystřelil na „bránu“. Kluk, který byl takzvaný brankář míč odrazil, ale tak nešikovně, že míč napálil Erikovi přímo do obličeje.

Ten škubl hlavou dozadu, zatmělo se mu před očima a padnul a bolestným „Auu!“ na zem.

Erikovi rozesmátí spolužáci se k němu seběhli a ptali se, jestli je v pořádku.

„Sem v pohodě..“ zabublal Erik přez krev, která se mu z nosu hrnula přez rty.

„No to vidim…“ zavrtěl hlavou Dominik, který už pohotově vytáhl papírový kapesníček s balíčku, a urputně ho Erikovy přez nosní dírku cpal až do mozku.

„Hele, klid..“ bránil se Erik huhlavě. Další výplň do dutiny mozkové opravdu nepotřeboval.

Dominik snahu nakonec vzdal, „Fajn, ale stejně půjdeš se mnou nahoru… Třeba to máš zlomený.. Máma tě prohlídne. Je zdravotní sestřička. Tak šup, vstávej kámo, ať nám to tu moc nezasviníš..“ popoháněl Erika, kterému se ještě ke všemu začala motat hlava.

„To vážně neni tak vážný..“ odporoval Erik, ale když se snažil zvednout, zamotala se mu hlava ještě víc, a on zase spadnul na zem.

„Nee, vůbec nic to neni..“ zašklebil se Dominik, popadl Erika a pomohl mu vzát. A následně ho i vytáhl do třetího patra, kde ho v jejich bytě v obýváku svalil na pohovku. „Mami! Máme raněnýho!“ zavolal někam do kuchyně.

Za okamžik vyběhla usměvavá blonďatá paní s košíkem plným různých zdravotnických propriet. „No, to máte z toho vašeho fotbalu.. Dáváte do toho míče rány, a pak se divíte, když se tím přizabijete..“ vytýkala jim, ale bylo vidět, že se nezlobí. „Ukaž Eriku, já se ti na to mrknu….“ přisedla k němu na pohovku, vytáhla kapesník z nosu, a zkušeně nos prohlížela.

„Gabrielku, přines mi prosím tě teplou vodu.“ zavolala sladce na starčí dvojče, které nečinně stálo u okna.

Otrávený pohled, kterým svou matku obšťastnil, dával jasně najevo, co si o té zdrobnělině myslí.

Dominik vybouchl smíchy a tak tak, že se udržel na nohou..

Erik nechápavě přihlížel, a nechal si ohmatávat nos. Hrozně se mu motala hlava.

Když se Gabriel s vodou vrátil, jeho maminka si povzdechla: „Čí ty seš? Nebýt vzhledu, tak by nikdo neřekl, že seš náš..“ a obrátila pozornost k Erikově zakrvácenému nosu, který začala žínkou a teplou vodou opatrně ošetřovat..

Gabriel protočil panenky, „Bohužel, nebo bohudík?“ zeptal se Gabriel pro sebe tiše, a svedl malou bitvu vražedných pohledů se svým bratrem.

„Jak to vypadá, mamčo?“ zeptal se Dominik následně.

„No, zlomený to neni, ale trefili ho pěkně… Nemotá se ti hlava, Eriku?“

„Ne, nemotá.. Ale chce se mi hrozně spát..“ zamumlal Erik unaveně. O tom motání trošku lhal, ale nechtěl zbytečně plašit.

„Otřes mozku to snad nebude.. Ale radši zavolám tvým rodičm, ať si pro tebe přijedou. Zatím si odpočiň..“

Erik jenom malátně přikývl a zavřel oči. Než usnul, zaslechl, jak Dominikova matka mluví s jedním z jeho rodičů. Pak už byla tma.

Otevřel oči. Stále ležel na pohovce, ale něco se změnilo. Za okny byla absolutní tma, a na pohovce u něj seděl Gabriel a otíral mu zpocené čelo.

„Co tu děláš?“ hlesl Erik překvapeně. Nos už ho skoro vůbec nebolel, malátnost a motání hlavy zmizelo.

„Matka řekla, ať tě pohlídám. Musela na pohotovost.“ odpověděl Gabriel, a zadíval se na Erika pronikavýma modrýma očima.

Erik měl dojem, že mu čte všechny myšlenky. Trochu zrudnul, „Tvůj brácha?“

„Strašně důležitý rande.. Někde si vybíjí testosteron.. Jaká husa mu na ty kecičky asi skočila..“ Gabriel groteskně protočil panenky, „Jak ho znám, vrátí se až k ránu..“ dodal tajemně s dalším pohledem, do Erikových očí.

Erik panicky polknul. To nebylo dobrý. Být tu sám s Gabrielem. Začal si uvědomovat, jak ho Gabrielovy oči hypnotizují. A ať to svému tělu zakazoval jak chtěl, stejně jím projel záchvěv vzrušení, z toho, že je tu s ním.

Gabriel se pousmál. Položil ručník, kterým Erikovy do té doby přejížděl po tváři a nahradil ho rukou. „Líbí se ti to?“ zeptal se.

Erik mlčel na souhlas. Nahlas se neodvážil říct nic. Nebo spíš nemohl. Jen se topil v Gabrielových očích. Nedostávalo se mu vzduchu. Marně zalapal po dechu.

Gabriel se k němu naklonil, a přejel mu svými rty přez jeho.

Erik jen překvapeně zíral. Co to proboha dělá?!

Odpověď mu nebyla dopřána. Blonďák ho začal jemně líbat.

Erikovy zamrazilo, když pod svým tričkem na holé kůži ucítil jeho prsty a dlaně. Neodvažoval se nic říct, ani nijak pohnout. Jen dál zhypnotizovaně zíral do těch modrých očí.

Pak Gabriel náhle ustal v činnosti a vstal z pohovky.

Erik nemohl potlačit obrovské zklamaní, ale místo hloupé poznámky či ponížení se mu dostalo nevídaného úsměvu, „Pojď..“ řekl Gabriel, vzal Erika za ruku a pomohl mu zvednout se. Pak jej vedl chodbou až ke dveřím z tmavého dřeva. Otevřel je a vstoupil s Erikem do ložnice jeho matky.

Erikem projel záchvěv strachu, když si představil, co by se zde mohlo odehrát.

Gabrielovy polibky na jeho tváři však za chvíli veškerý strach a pochybnosti smazaly.

Dvojice se pomalu přesunula k posteli, kam Gabriel Erika pomalu posadil a následně položil.

Erik byl jak v mrákotách. Netušil, co se to s ním, i s celým jeho tělem děje. Ležel, a pozoroval Gabriela, a jeho překrásnou tvář, jak k němu přisedl. Jak se ho začal jemně dotýkat, jak ho zase líbal. Zavřel oči, a nechal se unášet tím opojným pocitem vzrušení.

Konečně se odvážil Gabriela dotknout. Začal mu čechrat vlasy, hladil ho po odhaleném krku a pomalu přesouval své prsty na knoflíčky Gabrielovy košile.

Polibky se prohlubovaly, byly vášnivěšjí a toužebnější. Erik měl pocit, že Gabrielovy ruce jsou úplně všude.

Oba se za chvíli nazvájem zbavili košilí.

Gabriel si lehl k Erikovy, a nepřestával se ho dotýkat. Jeho rty pomalu sklouzly na Erikův krk, a následně na hrudník. Pečlivě zkoumal každé místečko na jeho těle, až se dostal k bradavkám. Každou z nich jemně skousl a obkroužil jazykem.

Erik slastně zasténal, propínal se a nabízel své tělo k dalším hrátkám.

Gabriel tedy pokračoval. Svou pozornost přenesl na břicho, a kolem pupíku. Zanechával po sobě vlhkou cestičku jazyka.

Teď už Erik dýchal. Velmi rychle dýchal. Nikdy před tím se ho nikdo takhle nedotýkal, a on cítil obrovské vzrušení.

Gabriel se už dostal až k jeho kalhotám, když ho Erik zastavil. Kleknul si, a pomohl i blonďákovi. Chtěl mu veškerou tu péči oplatit. Hladil ho a líbal kde se dalo, zatímco ho Gabriel zbavoval kalhot a spodního prádla. Erik nepocítil stud, když byl úplně nahý. Byl až příliž vzrušený, než aby si to uvědomoval, a začal vysvlékat z posledníkch kousků oblečení i Gabriela. Nezkušeně, ale odhodlaně líbal, masíroval a dráždil jeho kůži, pohlcený nádherou alabastrově bílého a pružného těla.

Gabriel za chviličku zase převzal taktovku, a něžně povalil černovlasého mladíka pod sebe.
Nekompromisně si přivlastnil jeho ústa, která si okamžitě oblíbil, a rukou odhodlaně dobýval Erikův klín.

Několik slastných vzdechů mu dobře napovídalo, že se již brzy dočká vytouženého.

Rukou zajel Erikovy mezi stehna a odtáhl je od sebe. Pocítil sice slabý odpor, ale pár polibků na citlivá místa stačilo na odpoutání pozornosti.
Pak začal Erika opatrně připravovat. Sám svoji vzrušenost sotva ovládal.

Erik slabě vykřikl. Rychlé pokračování ho trochu vylekalo.

„Šššš…“ dostalo se mu okamžitého Gabrielova uklidnění, „Nemusíš. Mít. Strach.“ povídal mezi každým polibkem.

Erik trochu roztřeseně přikývl a umožnil Gabrielovy pokračovat.

Pak do něj Gabriel bez jakéhokoliv varování vstoupil.
Erik potlačil výkřik prokousnutím rtu. Objevilo se pár kapiček krve, a v očích pár slz. Gabriel vše rychle slíbal.
Erik si začal na nový pocit plnosti zvykat. Počáteční boest za chvíli nahradilo příjemné rozčarování. Vnímal Gabrielovy doteky po celém těle, a stále si připomínal, že nesmí zapomenout dýchat.

Gabriel vycítil, že Erika už nc nebolí, netrápí, a poprvé přirazil. Oba slastně zasténali.

„Gabrieli..“ vydechl Erik to andělské jméno, a vyhledal jeho rty. Přisál se na ně, toužebně očekávající pokračování té slasti, kterou mu blonďák způsoboval.

Gabriel neodolal vybízejícímu se tělu dlouho a začal přirážet v pravidelném rytmu.

Erik mu obmotal nohy kolem pasu a vycházel svému milenci vstříc, jak nejlépe uměl. Sténal, líbal ho, a laskal, a nestíhal u toho dýchat. Cítil, jak rudne ve tváři, jak se mu slepují vlasy potem, když zaklání hlavu v dalších stenech a výkřicích.

Tempo se zrychlovalo, a oba cítili, že se blíží vrchol. Užívali si z těch posledních chvil co nejvíce. Poslední žhavé polibky, poslední hlazení a laskání na místech, kde je to nejvíce vzrušovalo.

První vyvrcholil Erik. Propnul se jako luk, a musel si zakrýt ústa rukou, aby to neslyšelo celé město. Před očima se mu na chvíli udělalo černo a bílo zároveň.

Ucítil poslední dva Gabrielovy přírazy, než i on vyvrcholil a s hlasitým vzdechem padnul na Erikovo příjemně zmožené tělo.

A pak Erik otevřel oči, které otvevřené měli být už dávno.

Náhle nebyl v ložnici Gabrielovy matky, ale zpět v obýváku a nad ním se skláněl Gabriel s výrazem, který neznal. Zkoumavým, možná trochu překvapeným.

„Co se to..? Kde to..?“ Erik nechápal co se stalo..

Gabriel naklonil hlavu lehce na stranu. „Něco se ti asi zdálo.. Křičel si..“ řekl a narovnal se.

Erik vytřeštil oči, „Co-že?“

Gabriel přikývl na potvrzení svých slov, „A.. sténal? Ano, dalo by se to tak říct..“ přimhouřil oči a propaloval Erika pohledem.

Erik zrudnul až na špičkách prstů, A.. říkal jsem něco?“ zeptal se ze strachem v hlase.

Gabriel pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, „Přišel jsem tě vzbudit až před chvílí.. Už jsou tu vaši.. Domlouvají se z matkou a bratrem v chodbě..“ pověděl odměřeně a zatajil Erikovy skutečnost, že tam stál už několik minut a mluvit ho slyšel – volat. Volat Gabrielovo jméno.

Ještě jednou Erika probodl zkoumavým pohledem, a povzneseně odešel do svého pokoje.

Byly tu věci, které si musel rozmyslet.

„Eriku, máš tu rodiče.“ zavolala Gabrielova matka z předsíně a za chvilku se objevila ve dveřích. Přez rameno jí nakukoval Dominik, a kontroloval, jestli je jeho kamarád v pořádku.

„Jo, Gabriel mi to už řekl. Děkuju..“ zabručel Erik, a začal si balit.

Dominik k němu přiskočil a jal se mu pomáhat, „Fakt už ti je dobře? Mám dojem, že sem tě slyšel…“

„Sem v pohodě, to se ti něco zdálo. Možná kluci dole..“ odvětil Erik a zamířil do chodby.

„Možná jo…“ zabručel si Dominik pro sebe, „Tak čau, zejtra ve škole..“

„Čau…“ houknul Erik ještě přez rameno, než vešel do chodby.

Dominikova matka už tam zase stála s jeho rodičema, a dávala jim pár rad ohledně bolavých zad Erikova otce.

Jeho matka nezůčastněně stála ve dveřích, a bylo na ní vydět, že už by radši byla úplně někde jinde. „Eriku..“ povzdechla si místo pozdravu, když syna uviděla.

„Ahoj, mami..“ zareagoval neutrálně Erik. Bylo lepší ji nepokoušet. „Ahoj, tati..“ pozdravil následně otce, který z jeho malého úrazu viditelně nic nedělal.

„Ahoj, synku..“ pozdravil ho mile nazpět a trochu mu pocuchal vlasy, „Takže, moc Vám děkujem.. Ti kluci jsou jak střelený..“ pousmál se na Dominikovu mámu a potřásl jí rukou.

„To víte, někde tu energii vybít musí.“ zasmála se milá paní nazpět, rozloučila se i s Erikm a jeho matkou, a všechny tři doprovodila až ke dveřím do domu.

Dusno zavládlo až v autě. Erik i jeho táta pokorně seděli na sedačkách, zatímco matka zahájila exemplárně agresivní jízdu, aby celému světu ukázala, jak ji to všechno zdrželo a obtěžovalo.

„Měla jsem být před hodinou na schůzi..“ zavrčela do vzduchu.

„Já ti říkal, že to zvládnu sám..“ oponoval jí klidně manžel.

„A jak bych asi vypadala v očích tý ženský? Že se nestarám o vlastního syna..“ zavrčela umíněně jako všeříkající odpověď.

„Eleno, já si myslím, že by si „ta ženská“ nic takovýho nemyslela.“

„Tak ty myslíš..! No, to je mi novinka..“ prskla jedovatě Erikova matka.

A Erik už to nebyl schopný bez přičinění poslouchat, „Nech toho mami, táta nic neudělal.“

„Ty zmlkni. Ty tvoje kraviny mě akorát obíraj o čas..“ pokračovala ve svém vzteku matka.

„Eleno, a dost!“ zahřměl konečně otec, „Nedělaj z nás idioty jen kvůli tomu, že nejsme tak dokonalí manažeři jako ty..“

Elena sklapla čelisti, a nadávky si jen myslela.

Erik viděl, jak se tátův pohodový výraz změnil na utrápený. Bylo mu smutno. „Měl jsem říct, aby vám nevolala.“ pípnul tiše.

„Nesmysl, Eriku. Jak by ses asi dostal domu?“ povzbuzoval ho táta špatně skrývaným smutkem.

„Já bych to nějak zvládl..“

„A já bych o tebe měl o to větší strach. Je lepší, že jsme pro tebe dojeli. I za cenu jedné hloupé schůze.“ a probodl Elenu pohledem.

Elena manžela ze synem odvezla před dům a dál pokračovala na svou veledůležitou schůzi.

Erik si s tátou sedl do obýváku, nos si chladil ledem v kapesníku, a koukali- nebo spíš nekoukali- na basketbalový zápas.

„Proč je taková?“ zeptal se Erik z ničeho nic. Chování jeho matky ho odmalička trápilo, „To jí nepřijdeme dost dobří?“

„To jsou otázky, na které neznám odpovědi. Neni s ní rozumná řeč.“

Chvíli bylo ticho. Erik přemýšlel.

„Tati? Víš, napadlo mě.. Vím jak se chová ke svým podřízeným v práci- k mužům.. Není na nás taková- proto?“

„To je absurdní.“ nesouhlasil otec, „Sice hrozně chtěla holčičku, ale.. Ne, to určitě ne.“

Erik se zarazil: „Ona mě nemá ráda, proto, že jsem kluk?“

„Co to povídáš?! Máma tě má ráda. Jen to neumí dát najevo tak jak by sis představoval..“ táta se na Erika zamračil, a položil prázdnou plechovku od piva, „Jdu si lehnout. Zejtra vztávám brzo.. A ty taky.. Dobrou noc.“

„Dobrou, tati..“ zabručel Erik nepřítomně. Myšlenky my odbíhali k tomu, co táta říkal. A trápilo ho to.