Špek

 „Hiro-san?“
 „Hm?“
 „Nezdá se ti… že máš tady takovej…“

 „Co?“

 „No…“

 „Hele, nedloubej do mě!“ 

 „Takovej jako…“

 „Co jako?!“

 „Špek?“

 „To chceš jako říct, že jsem tlustej?!“

 „Ne říct, spíš asi jako… naznačit.“

 „Že jsem tlustej!“

 „Ne tlustej, jen tak úplně nepatrně… silnější.“

 „Tlustej!“

 „Ne, prostě máš ty svaly tady malinkatě měkčí.“

 „Malinkatě?“

 „Nepatrně.“

 „Tak proč na to upozorňuješ, když je to tak nepatrný?! Jak je teda možný, že sis toho vůbec všimnul?“

 „No, tak na dotek je to možná trochu poznat.“

 „Jsem neatraktivní?“

 „Ne, pořád vypadáš stejně dobře!“

 „Neříkej to takovým tónem, je jasný, že lžeš.“

 „Jsi jen trochu měkčí, to neznamená, že ti to ubírá na kráse, Hiro-san!“

 „Jsem tlustej.“

 „To nejsi!“

 „Musím začít hubnout.“

 „J-jak chceš začít hubnout?“
 „Budu míň jíst.“
 „Tím se nic nevyřeší, Hiro-san, jen nebudeš mít dost energie a bude ti zle!“

 „Tak co mám dělat?!“

 „Eh… cvičit?“
 „Cvičit? Zbláznil ses? Nejen, že na cvičení vůbec nemám čas, ještě by mě bolel celej člověk a trvalo by strašně dlouho, než bych zhubnul.“

 „Co tanec?“

 „Víš, že nemám žádné hudební cítění. Žádnej smysl pro rytmus.“

 „No, tak pak už mě napadá jen jediná věc…“

 „Hm? Kam to strkáš tu ruku? Nowaki?! Co to děláš?! Moje triko!“

 „Hiro-san.“

 ~ blíže nespecifikovaná chvilka bez smysluplnější konverzace (čtěte: nějaké ty vzdechy) ~

 „Ty, Nowaki?“
 „Ano?“
 „Vážně se tímhle hubne?“
 „Mhm, jistě.“
 „A… nebylo to celé jen proto, abys mi mohl začít pomáhat hubnout tímhle způsobem, že ne?“
 „…“

 „Nowaki!“