Starost

„Proboha, Soubi,“ zděsil se, když rozsvítil lampičku na stole a spatřil zraněného Soubiho.

„Kdo ti to udělal?“ vyptával se dál a opatrně sundal Soubimu kabát a naznačil, aby si svléknul i to ostatní. Ten jen přikývnul a začal si sundávat zbytek oblečení. Ritsuka zatím odešel do koupelny pro lékárničku.

„Sedni si na postel,“ přikázal Soubimu a prohlížel si jeho zranění. Na krku měl krvácející jizvy, které tvořili jeho pravé jméno, Beloved. Pravé rameno měl odřené a pravou paži zdobilo pár hlubokých škrábanců. Levý kotník měl oteklý, to proto kulhal, a na stehnech se mu vybarvovalo několik modřin. Když se mu podíval do obličeje, všiml si, že levé obočí má roztržené.

„Bolí to?“ ptal se starostlivě, když Soubimu ošetřoval roztržené obočí.

„Nebolí,“ odpověděl mu a mírně se usmál. Po obočí přišla na řadu odřenina, kterou Ritsuka vydesinfikoval a dál se věnoval ne zrovna pěkně vyhlížejícím škrábancům na pravé paži, se kterými provedl to samé co s obočím a pak paži zavázal. Soubi ho mezitím pozoroval, jak starostlivě se o něj Ritsuka stará. Kdyby ho nebolelo celé tělo, užíval a vnímal by jeho jemné doteky mnohem víc. Viděl, jak si hnědé oči jeho Sacrifice prohlížejí jeho tělo a zračila se v nich bolest a lítost. Ritsuka si zrovna prohlížel jeho zvrtnutý kotník a po chvíli se zvednul.

Věnoval Soubimu jeden pohled plný lítosti a zloby a odešel. Soubi tomu vůbec nerozuměl. Nechápavě pokrčil rameny a rozhlédl se po pokoji. Skříň, postel a vedle postele psací stůl s počítačem a lampičkou. Nad stolem visela nástěnka. Soubi vstal z postele a pomalým, trhavým krokem došel ke stolu. Opřel se o opěradlo židle a zadíval se na nástěnku. Byl na ní přišpendlený rozvrh do školy a fotka Ritsuky se Seimeiem. Byla tam ale i jejich společná fotka z parku. Soubi objímal Ritsuku kolem ramen a oba se usmívali. Soubi si tiše povzdychl. Ten malý, dvanáctiletý chlapec je pryč. Za týden bude mít Ritsuka sedmnácté narozeniny.

„Ty si nedáš říct, okamžitě lehnout!“ vytrhnul ho ze zamyšlení klidný, ale zároveň rozčílený hlas. Otočil se za ním a uviděl Ritsuku, jak v jedné ruce drží obvaz s mastičkou a v druhé chladící obklad. Soubi se přestal opírat o židli, ale udělal sotva jeden krok a už se sunul k zemi, kdyby ho čísi silné paže nezachytily.

„Ach, Soubi, proč mi tohle děláš?“ stihl ještě uslyšet, než upadl do světa spánku. Ritsuka nechal spadnout na zem věci, které držel v rukách, aby stihl zachytit Soubiho, který se zrovna kácel k zemi. Vzal ho do náruče a položil k sobě do postele. Chvíli se díval na svého spícího Fightera a šel sebrat těch pár věcí, které upustil. Mastičkou, kterou přinesl, namazal Soubimu kotník a pak ho zavázal obinadlem, přes který zavázal studený obklad. Potom ho přikryl dekou a naklonil se nad jeho spící tvář. Lehce se otřel svými rty o ty jeho a pak je zlehka přitiskl. Úplně hořely. To se Ritsukovi nelíbilo, a tak sáhl Soubimu na čelo.

„Vždyť máš horečku…“ zamumlal si pro sebe a znovu odešel do koupelny. O chvíli později měl Ritsuka na stole položený lavor se studenou vodou, ve které každou chvíli měnil obklad, aby srazil horečku. Sedl si na kraj postele a chytil Soubiho za ruku. Celou noc se od něj nehnul a pravidelně měnil obklad. Měl o něj šílený strach. Hned jak mu bude líp, může se těšit a plno otázek, na které bude muset odpovědět. Takhle to šlo dva dny. Soubi pořád spal a Ritsuka mu měnil obklady a dával napít. Jednou si k posteli přisunul židli, chytil ho za ruku a hlavu si opřel o jeho bok. Ani nevěděl jak, ale usnul. Vzbudilo ho až vískání ve vlasech. Když otevřel oči, uviděl usmívajícího se Soubiho.