Strach z bouřky aneb. 1.noc

Před horskou chatou se shromáždili všichni studenti. Někteří opozdilci přibíhali a omlouvali se. Jediný Sasuke se došoural asi jako poslední a s klidným pohledem uzemnil učitele,který by se mohl ptát proč mu to tak dlouho trvalo, když tu jeho spolubydlící už dávno je.
„Takže..“ začal Hatake. „Jak vidím, všichni už jsou ubytování, takže můžeme začít s dnešním programem. Dneska nic moc dělat nebudeme to příjde až zítra až půjdeme do lanového centra. Takže dneska hlavně budeme relaxovat a bavit se jasné?“ zasmál se učitel a koukl na nadšené tváře studentů.
„To je otrava…“ ozval se jako jediný Shikamaru a dal si ruce do kapes u kalhot.
„Pro tebe je otrava všechno Shikamaru!“ plácl ho do zad Kiba a zazubil se. „Měl by jsis taky trochu užívat a nevidět všechno jako otravu!“ zasmál se celkem hlasitě Inuzuka.
„No jasně..“ povzdychl si Nara a loudavým krokem šel do stínu nějakého stromu kde by mohl sám „relaxovat“ .

Ostatní studenti se také rozešli svým směrem a učitelé si šli dát zasloužený odpočinek. (Můžeme přemítat, co myslí Jiraiya odpočinkem)
Naruto se natáhl dál od ostatních do trávy. Neměl náladu na povykování ostatních. Přes tu cestu ho to nějak přešlo. A to se sem tak těšil. Skoro ani nespal, jak byl nadšený. Koukal na oblohu a usmíval se. Potom ho zakryl stín. Podíval se na osobu stojící vedle.
„Co tu tak ležíš usuratonkachi?“ zašklebil se jeho “soused“ a spolubydlící.
„Relaxuju,“ odsekl Uzumaki a zase se podíval na oblohu. Uchiha se posadil vedle svého ležícího spolužáka do trávy.
„Od tebe bych spíš čekal, že budeš lítat a bavit se s ostaníma,“ řekl opět s úšklebkem černovlasý.
„Na to bude ještě času dost,“ zamručel blonďák a dál upínal svoje oči na nebe stejné barvy. Chvíli jen tak koukali oba na oblohu, když ta se náhle zatáhla a začalo pršet. Oba dva se rychle zvedli a běželi se schovat do suché chaty. Přiběhli dovnitř ale i tak byli už hodně promočení.
„Běžte se obléknout chlapci. Nebo nastydnete,“ poradil oběma Iruka a odešel za skupinkou studentů, co se usadila ve společenské místnosti.
Sasuke i Naruto přikývli a odebrali se do pokoje ve druhém patře chaty. První do místnosti vešel blonďák a začal se přehrabovat ve svém batohu. Vytáhl suché oblečení a sundal si promočené triko. Uchiha vešel chvíli po něm a naskytl se mu tak pohled na svého polonahého spolužáka. Na jeho tváři se objevil nepatrný úsměv a sám si vytáhl oblečení, aby se mohl převléknout. Už oblečený Naruto si sedl na postel.
„Nechce se mi tam,“ řekl do ticha a koukl ven z okna, kde se pořádně zatáhlo. Uzumaki nervózně sledoval oblohu. Uchiha si všiml jeho pohledu ven a bokem nakoukl z okna také.
„Děje se něco?“ zeptal se, když se blonďák pořád pohledem neodtrhl od okna.
„N-ne…vůbec nic,“ začal mávat rukama ve vzduchu Uzumaki a přiblble se zasmál. Uchihovi to přišlo tak komické až se uchechtl.
„Fajn,“ řekl jenom a sedl si na druhou stranu postele. Bylo 6 hodin večer a neobvyklá tma pohlcovala celou chatu. Sasuke z toho začínal být ospalý. Po hodině mu spadla hlava na polštář a on usnul. Probudilo ho až divný klepot od vedle. Pootevřel oči a koukl na blonďáka, který se strachem v očích koukal pořád stejně z okna jako před několika hodinami. Mohlo být něco okolo 2 hodiny ráno. Seděl skrčený a objímal si kolena. Ozval se zvuk blesku a Uzumaki zděšeně vypísknul. Sasuke otevřel svoje oči úplně a začal se smát. Potichu.
„Tady není nic k smíchu!“ zařval na něj Uzumaki, furt se stejným vystrašeným pohledem.
„Ty se bojíš bouřky?“ podal otázku Uchiha
„….N-nebojím!“ chtěl ho vyvést z omylu ale ozvalo se další hlasitý zvuk blesku. Uzumaki opět vypískl a až odskočil od okna těsně k Uchihovi. Naruto ležel zrovna na straně blízko okna a jak bylo vidět dělalo mu to jistý problém.
„Notak usuratonkachi, mě lhát fakt nemusíš,“ uchechtl se Sasuke a koukal na vyděšeného spolubydlícího. Naruto jen uraženě otočil hlavu v bok.
„Fajn! Bojím se…“ hlesl po chvíli
Uchiha se vítězně usmál a dál sledoval jeho reakce na bouřku.
„Ty…Sasuke…vyměnil by jsis se mnou postel?“ řekl až nejistě Naruto a doufal že Sasuke tak svolí a on nebude muset dál trpět u okna. Byl uzeměn Sasukeho pohledem i slovy.
„Na to zapomeň usuratonkachi,“ ušklíbl se a lehl si. Bylo mu jasné, co za chvíli nastane. A opravdu to netrvalo dlouho. Stačilo pár dalších úderů blesku a Uzumaki byl na Sasukeho nalepený. Blonďákův pas obtočily ruce černovlasého. Modroočko vytřeštil oči a zíral před sebe. Nedokázal se na něj podívat. Už teď i bez pohledu začínal rudnout.
„Nemusíš se bát hlupáku…“ řekl do ticha Sasuke a přitiskl si Naruta víc na své tělo. Až ho zarazilo, že se Uzumaki nijak nebrání a jen kouká před sebe.
„Tak buď teď, nebo nikdy,“ pomyslel si a otočil ho čelem k sobě. Koukal do těch krásných modrých očí, ve kterých se často tak ztrácel. Pomalu se k němu přiblížil obličejem. Viděl jak Narutovi naskakuje čím dál tím červenější barva v obličeji. I v té tmě to bylo poznat.

Pomalu přitiskl svoje rty na ty jeho a po pokoji se rozšířilo tíživé ticho.