Swan’s song

„Kdybychom místo lžiček žrali lopatama, jsem venku,“ prohlásil jsem znuděně a malíčkem dál rýpal do sypké zeminy.

„A kdyby bylo hovno cukr, sralo by se do kafe,“ ujistil mě Mamut. Ušklíbl jsem se. Vždycky uměl myslet velmi pozitivně.

„Překvapuje mě, že to bereš tak s nadhledem, myslel jsem, že máš svou prdel docela rád,“ prohlásil jsem. Mamut pokrčil vyhublými rameny. Nedostal svou přezdívku, protože by byl tlustý. Mamut byl pravděpodobně ten nejtitěrnější a nejvyhublejší chlap, se kterým jsem kdy měl tu čest sloužit. Podrbal se za uchem a zatroubil do kusu špinavého hadru, co vytáhl z kapsy. Tu rýmu měl, co si pamatuju, aspoň sedm let a právě kvůli zvukům ustavičného smrkání, chrchlání a frkání mu ostatní začali říkat Mamute.

„Aspoň se zbavím těch zasranejch vší, už mi lezou na mozek,“ vztekal se a znovu se poškrábal.

„Kdyby to bylo cokoli jinýho, je mi to u prdele, ale vážně chcípnem na konopnou kravatu?!“ zahučel Will a naštvaně se zavrtěl. Čekali jsme na rozsudek dlouho a dalšího rána mělo konečně dojít k jeho vykonání. Posledních podělaných šest hodin života. Ne, že by stálo za to se o nich zmiňovat, stejnak je strávím namačkanej mezi ostatníma chlapama. Nádhera.

„Ještě to mohli být lidojedi, tak si nestěžuj,“ zahučel jsem otráveně a opřel se o zeď. Taky žádná výhra. Všude samá plíšeň a pavučina. Nesnáším pavouky.

Zbytek noci bylo ticho. Jen Mamut troubil a frkal a chrchlal. Znělo to, jako když psi vyjí na měsíc, v tu chvíli mě zasáhla melancholie, na kterou jsem nebyl připravený. Kdybych nebyl blbej a nedal se k pirátům, mohl jsem ještě dýchat čerstvej vzduch, oženit se a mít tlupu malejch fakanů. Vždycky jsem chtěl pár parchantů.

„Ty řveš, Moby?“ zajímal se s úšklebkem Will.

„Leda hovno. Se mi do oka dostalo nějaký zasraný zrnko písku, ne? Seš zpožděnej,“ odsekl jsem. Ale slzy jsem nesetřel. Ne ve svoji poslední noc.

Dalšího rána, když nás vytáhli do přístavu, svítilo to podělaný slunko. Mamutovi z nosu visela dlouhé zelená nudle, protože kapesník zapomněl v cele a Will se pokusil dvakrát zdrhnout. Já ne. Nemělo to cenu.

„Poslední slova?“ zeptal se pak popravčí. Tak to bylo. Chtěli jsme ze světa odejít s úctou a grácií.

„Naserte si,“ zahučel jsem a Mamut pobaveně zafrkal. Labutí píseň pravýho gentlemana.