Taiyo

Zase… zase cítila ten zvláštní pocit, tu sílu, která jí naháněla husí kůži a přitom v ní vzbouzela touhu jít zjistit, co to vlastně je.

Ještě než stihla vyrazit na místo, kde to cítila, ta síla zmizela a nenechala po sobě vůbec žádné stopy. V hlavě jí vířilo tolik otázek. Nechápala co to všechno znamená. To co jí děsilo a zároveň vzrušovalo bylo to, že se to poslední dobou stupňovalo.

Taiyo si povzdechla a zaklonila hlavu. Zadívala se na zapadající slunce, které pomalu ale jistě mizelo. Jakoby se už na ten svět nechtělo dívat. Přece jen, každý věděl, že se zítra zase objeví. Bez něj by nebyl život…

Taiyo zakroutila hlavou a pomalu se vydala na cestu domů.

°°°

,Sakra, jak se to jenom mohlo stát? Tak moc jsem to zjistit nechtěla ne?!´ nadávala si v duchu Taiyo. Upřene se dívala před sebe. Poprvé v životě viděla to, co vždycky cítila. Pár metrů před ní stálo nějaké monstrum s dírou v těle s nějakými kostmi na hlavě. Sama si moc dobře uvědomovala, že jde asi po ní.

,Jinak by na mě asi tak nekoukal,´ pomyslela si ironicky Taiyo a přikrčila se. Ta divná stvůra začala uplně nepříčetně řvát, což se Taiyo vůbec nelíbilo.

„Hej! Chceš abych ohluchla nebo co?!“ zařvala na něj Taiyo, ale následně si okamžitě zakryla pusu, poněvadž si uvědomila, že ta její nevymáchaná huba jí v téhle chvíli asi moc nepomůže.

,A sakra,´ zareagovala Taiyo v duchu na rychlý pohyb, který příšera udělala.

„Ach,“ vydechla Taiyo a spolu s povzdechem vyplivla krev. Nějak to nečekala. S nechutí se podívala na svoje břicho. S hrůzou si uvědomila, že na něm má nepěkné šrámy, které docela ošklivě krvácí.

„To ti nedaruju,“ zaječela Taiyo a otočila se opět směrem k příšeře, která na ní cenila zuby.

,Asi jsem to zrovna nedomyslela,“ pomyslela si smutně Taiyo když spatřila, že se příšera znovu rozeběhla s úmyslem jí tentokrát dorazit.

Taiyo bolestí spadla na kolena. ,Jenže já ještě nechci umřít.´

Taiyo zavřela oči a čekala…

Když nic nepřišlo, otevřela oči a s úžasem v očích se dívala na příšeru, která byla v jednom plameni a pomalu se jí docházel život.

Taiyo se začala rozhlížet kolem sebe s úmyslem najít toho kdo to udělal.

„Áááá!“ zařvala Taiyo a zadívala se na svojí ruku. Fascinovaně se dívala, jak jí hoří, ale přitom jí vůbec nepálí.

„Tak už vím, kdo to byl,“ usmála se pro sebe Taiyo těsně před tím, než se kolem ní rozprostřela tma.

°°°

„Ichigo, kam jdeš?“

„Ale jdu se projít,“ odpověděl nechtěně Ichigo a aniž by se na Rukiu podíval, odešel.

Rukia se za ním jen nechápavě dívala.

,Proč se šel sakra projít jako shinigami?!´

°°°

Ichigo sledoval celou dobu co se děje. Když už chtěl zasáhnout, zarazil ho neuvěřitelný výbuch, který mířil od oné dívky. Nevěřícně sledoval, jak jí celou zachvátily plameny, které jí nejenom ochránily, ale sami od sebe zaútočily na Prázdného, kterého to úplně odrovnalo. Když viděl, jak dívka padá k zemi, rychle se k ní rozeběhl a chytl jí do náruče.

Ve světle lampy se na ní pozorně zadíval. Byla strašně hezká. Měla dlouhé jemné kudrnaté vlasy a i když měla zavřené oči, věděl, že mají modrou barvu, která byla jasnější než barva jasného nebe. Pevněji v náručí sevřel její drobnou štíhlou postavu a vstal. Ichigo se rozeběhl k jejímu domovu, ke měl v úmyslu jí ošetřit rány.

,Věděl jsem, že v ní něco je, proto jí poslední dobou sleduju a ochraňuju, má neuvěřitelně silné reiatsu, které je možná větší než to moje. Ta ohromná síla přitahuje Prázdné, kteří se jí snaží zmocnit. To co dneska ale viděl, mě překvapilo. Nevypadalo to, že jí chce ten Prázdný pozřít, spíš to vypadalo, že jí chce zabít. Jenom nemám ponětí proč…´ přemítal v hlavě Ichigo, zatímco jí obvazoval břicho. Měla tam dost hluboké rány, ale jak si uvědomil, měla zvláštně rychlou regeneraci, takže se nebál, že by jí to způsobilo nějaké potíže. Při nejhorším bude mít zítra problémy s pohybováním.

Když se Ichigo přestal zaobírat myšlenkami, uvědomil si, že se dotýká jejího těla, které bylo jen v kalhotách a v podprsence.

Ichigo zrudl a snažil se to co nejrychleji dodělat. Vůbec se mu nelíbilo, co s ním ta dívka dělala.

Když dokončil svojí práci, naposledy se na ní zadíval a potom se potichu vytratil.

°°°

Taiyo se rychle posadila na posteli, když jí zachvátila prudká bolest. Poté, co jí sklouzla peřina, se podívala na pečlivě obvázané břicho.

.Takže se mi to nezdálo,´ pomyslela si zamyšleně. To co jí vrtalo bylo, kdo jí mohl přenést a postarat se o ní.

Taiyo si usmyslela, že na to přijde, a když si to usmyslí někdo jako ona, myslí to smrtelně vážně. Sice zatím nevěděla jak na to přijde, ale to bylo vedlejší.

Když se postavila na nohy, podlomily se jí. Ta bolest byla vážně strašná.

„Přece něco vydržím ne,“ zavrčela a znovu se tentokrát s úspěchem postavila.

Taiyo došla ke dveřím a zařvala: „Mami, dneska nejdu do školy, nějak mi není dobře.“

Zespoda u schodů na ní zvědavě vykoukla mamka, pak se ale jenom usmála a kývla hlavou.

,Ještě že mám takovéhle rodiče,´ pomyslela si Taiyo a vrátila se zpátky do postele.

Chtělo se jí strašně spát…

°°°

Když se Taiyo probudila byla už tma, měla takový pocit, že jí někdo pozoruje. Nečekaně se rychle zvedla a nevítaného návštěvníka poslala do rohu pokoje.

Snažila se co nejrychleji přivyknout tmě, která panovala v pokoji. Po chvíli dokázala rozeznat jenom vlasy, které zářily oranžovou barvou.

„Za co to bylo, ty…!“ zařval Ichigo a vrhl se na nevěřícnou dívku.

,,Já tě znám,“ zastavila ho Taiyo, ,,ty jsi…“