Tajemství

Ozvalo se zaklepání na dveře.. Ryuji, pouze v boxerkách a napůl rozepnuté košili, vstal rozespale z postele a šel otevřít.

Zívl, a promnul si oči. Nechápal, proč ho budí v tuhle noční dobu.. Dobrá, deset hodin nebylo tolik, ale když má člověk za sebou namáhavý den plný písemek a různých prací, přijde domu značně unaven..

Ve dveřích stál jeho spolužák Souta. V ruce měl nějaké srolované papíry. Nasucho polkl, když si prohlédl polonahého Ryujiho..

„Co chceš?“ Ryuji opět zívl.

„Můžu dovnitř?“ zeptal se Souta, a nahlédl za něj, jestli tam náhodou nemá nějakého svého „hosta“. Ryuji byl svými „aktivitami“ velmi známý, a nestyděl se za to.. Proto za ním Souta také svým způsobem přišel..

Ryuji se zaklonil hovnitř, „Hej, Mio? Půjdete už?“ zavolal na svou sestru.. Za pár okamžiků vyšla ven i se svým přítelem.. „No jo, už jdeme.. Nečekej na nás..“ mrkla na něho..

„O to se neboj.“ ujistil ji, „A nezlobte moc..“ teď mrkl on na ní.. Mladý pár za chvilku zmizel ve výtahu. Jak se zdálo, Souty si vůbec nevšimli..

Ryuji ho pustil dovnitř.. „Chceš něco k pití?“ zeptal se ho.

„Ne, děkuju..“ odpověděl Souta, a v duchu uvažoval nad tím, do čeho se to vlastně pouští a jak to celé provede..

„Tak co chceš?“ Ryujimu se chtělo spát. Jedno jestli sám, nebo z někým, ale vybavovat se tu s tou šedou myší maturitních ročníků bylo to poslední po čem toužil..

Souta polknul. Bez jediného slova mu podal vytisknuté papíry s texty.

Ryuji si je jen letmo pročetl. Probodl Soutu pohledem, který se mu vpíjel do mozku, a Souta měl pocit, že mu čte myšlenky.. „Co po mě chceš?“ optal se Ryuji znova. Tentokrát trochu ostřeji.

Ty texty- ta slova a věty- byly jeho. Příběhy a povídky, které Ryuji tajně psal, když u sebe neměl hosty a ani nebyl ve škole. Ty texty- nikdo neměl vědět, kdo je jejich autorem- v normálním světě. Jen na internetu bylo vše dovoleno, a lidé tam odkrývali i tajemství, která by neřekli svému nejlepšímu příteli.

Souta vrhl po Ryujim pohled který, jak doufal, mluvil za vše.

Ryuji nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ty seš ten poslední, od koho bych to čekal..“ zasmál se. Odhodil papíry někam na stůl a rozepnul si košily. „Tady a teď, nebo se potřebuješ nejdřív opít a přesunout do ložnice?“ zeptal se Souty na rovinu. Ten jen polknul- zase. Jestli něco nečekal, tak to bylo tohle. Nehádal se, nesnažil se vykroutit.

Ryujimu neušel Soutův lehce zoufalý pohled. „Chápu, chceš to, ale nevíš jak.. Dojdu pro víno..“ s tím se otočil a zaplul do kuchyně.

Souta nevěřícně zíral na ladnost, se ktreou se Ryuji pohyboval. Měl dojem, že se ani nohama nedotýká země. Za chvíli byl zpět s lahví nějakého drahého červeného. Popostrčil Soutu k jedněm dveřím, za kterými se skrývala ložnice s dominantní postelí z tmavého dřeva. Celá místnost pak působila sama jako afrodiziakum. Vínové závěsy, vínové povlečení z látky velmi podobné sametu a spoustu dalších maličkostí, stínů, které každému kdo vstoupil začínali rozehřívat krev a probouzeli nespoutanou fantazii o tom, co by se zde mohlo odehrávat.

Ryuji se spokojeně uvelebil na posteli a nalil jim víno. Sám si připil na zdraví, jelikož Souta stále stál a zmateně se díval okolo. Žádné vykřičené barvy, jen luxus podněcující člověka k činnosti pro postel stvořené. A spánek to rozhodně nebyl.

„Tak se aspoň posaď. Ve stoje To jde těžko..“ Ryujiho viditelně vůbec netrápilo nic, co by se mohlo odehrát. Spíš to vypadalo, že si Soutovu nerozhodnost a nervozitu užívá..

Když se další minutu nic nedělo, vzal Ryuji Soutu za ruku a stáhl ho na matraci sám. Podal mu skleničku vína, kterou Souta vypil na ex. V hlavě mu to vařilo, a on nechápal, do čeho se to vlastně ze své vlastní vůle pouštěl.

Po dalších třech skleničkách se konečně uvolnil, a dovolil Ryujimu, aby ho povalil na postel a obkročmo si na něj sednul.. V žilách se mu vařila krev, a zamlženě zíral do stropu.

Ucítil na sobě Ryujiho prsty, které se ho jen letmo dotýkaly. Bylo to příjemné. A velmi. Zase se o trochu více uvolnil.

Ryuji se musel pousmát. Velký hrdina Souta se mu po několika skleničkách kvalitního vína a pár letmých dotecích rozpouštěl pod rukama- obrazně řečeno.

Pomalu se k němu sklonil, a lehce mu slíbával víno z koutků úst. Tak červená tekutina chutnala přímo omamně.

Pomalu mu začal rozepínat knofíčky jeho dokonale upravené, trochu staré košile. Stejně černé, jako všechno oblečení, které Souta nosil.

Rty začal přesouvat na krk, a zanechával po sobě vlhkou cestičku jeho zvídavého jazyka.

„Ryuji..“ vydechl slastně Souta a vypnul se k Ryujiho rtům, které se zatím dostali na jeho hrudník. Ucítil horký dech na levé bradavce, který po chvilce následovalo teplo a vlhko rtů a jazyka. Souta poprvé vzrušeně zasténal.

Ryuji líbal a jemně kousal Soutovu bradavku, zatímco druhou mnul mezi ukazováčkem a palcem. Další Soutovi slastné vzdechy příspívali k Ryujiho počínajícímu vzrušení.

On byl.. Tak nevinný. Tak poddajný a vláčný..

Tak obrovská změna oproti všem těm dívkám a mladým mužům, kteří jeho ložnici kdy navštívili.

Rty pomalu mířil ke slabinám, a jeho ruce zatím bojovaly s páskem a zapínáním Soutových kalhot. Lehce Soutu nadzvedl a stáhl mu je. Hladil ho po vnitřní straně stehen, po břiše, a občas se na chvilku vrátil k bradavkám. Snažil se Soutu uvolnit, vzrušit tak, aby pak cítil co nejméně bolesti. Byl nezkušený, a Ryuji mu, i přez to nepovedené „vydírání“, ublížit nechtěl.

Souta se k Ryujiho radosti konečně probral z nečinnosti. Prohrábl Ryujimu jeho tmavé polodlouhé vlasy. Pak sjel na ramena, a shodil Ryujimu košili z ramen.

Ryuji se z ní obrátně vysvlékl a hodil někam za svá záda. Vrátil se k Soutovým rtům. Nemusel se ani příliž dlouho snažit, a Souta jeho polibky začal opětovat. Pootevřel ústa, která mu Ryuji začal nemilosrdně plenit.

Oba byli vzrušení, a obzvlášť Ryuji se musel ovládat. Tato předehra pro něj už byla velmi dlouhá. Nebyl zvyklý na takové protahování.

Stáhl Soutovi poslední kousek látky, a rty se vrátil do slabin. Zasypával ho motýlími polibky, a Soutův hlas pro něj byl v tom okamžiku nejsilnější afrodiziakum. Pomalu do něj vsunul první prst.

Souta sebou škubl. „Ne..“ křikl slabě a stáhl se. Se skrčenýma nohama seděl v čele postele, zrychleně dýchal, a upíral na Ryujiho vyděšené oči.

Ryuji zoufale zasténal. Pořeboval ukojit svou touhu, kterou už jen ztěží ovládal. Soutovo hříšně štíhlé tělo mu nedovolovalo vzrušení rozdýchat. Musel ho mít.. Dostat, co chtěl. „Co sakra chceš..?“ zavrčel nakřáplým hlasem na Soutu.

„Já..Já… Rozmyslel jsem si to..“ dostal ze sebe přez knedlík v krku.

„Teď!? Tak na to rychle zapomeň.. Pro něco jsi sem přišel a taky to dostaneš..“ Ryuji Soutu nemilosrdně stáhnul pod sebe a zalehl celou svojí vahou. Souta se jen bezmocně zmítal, čímž se ještě víc otíral o Ryujiho rozkrok. „Ne.. Prosím..“ Soutovy se v koutku oka objevila slza, která mu následně stekla po tváři, následovaná další.

„Některá rozhodnutí prostě nejdou vzít zpět..“ zašeptal chraplavě Ryuji, a líbal třesoucího Soutu po mokré tváři. „Neublížím ti.“

Soutovi se hruď neovladatelně třásla. Měl strach, netušil co ho čeká, což nenáviděl ze všeho nejvíc.

Ryuji ho nakonec znovu ukolébal do jemné malátnosti, a připravil ho na vše, co ho čekalo.

Pak do něj pomalu vnikl. Soutovi se do očí nahnali slzy bolesti, které ale paradoxně doplnil slastný vzdech.

Ryuji ho chvíli jemně laskal a šeptal hlouposti do ucha, než se začal pohybovat.

Soutovo tělo tomu tak chtělo, a s prvním Ryujiho přírazem se Souta oprostil od všech myšlenek, a nechal se unést touhou a vášní. Nezkušeně vycházel vstříc Ryujiho tělu, které čím dál víc zvyšlovalo rychlost, unešené chtíčem.

Náhle se Soutovi udělalo před očima černo a zároveň bílo. Vykřikl, do posledního detailu prožívajíc svůj první orgasmus při milování.

Následovaly Ryujiho poslední dva přírazy, a i on hlasitě dosáhnul vrcholu. Zhroutil se na Soutu, který nepřítomně zíral do potemnělého stropu, stále nevěříc, že se to všechno doopravdy stalo.

Po několika minutách těžkého zrychleného dýchání se Ryuji ze Souty svalil a, příjemně unavený, si vedle něj lehl.

Souta ani nevěděl, proč to dělal, ale položil si hlavu na jeho hrudník, a kreslil tam prsty prapodivné obrazce. „Ryuji..?“

„Hmmm, ano.?“

„Proč to píšeš? Takové příběhy… O tom. No.. Co zažíváme, když se s někým milujem.“ zeptal se Souta neobratně na otázku, která ho tížila od té doby, co na to přišel. Neuměl to pořádně vyjádřit, a proto to znělo, jak výčitka naivní a příliž konzervativní matky, kázající synovi.

„A proč ty to čteš?“ odpověděl Ryuji otázkou. Prohraboval se Soutovy ve vlasech, a částečně přemýšlel nad jeho otázkou a nad tím, proč je Souta taková šedá myš..

Souta pokrčil rameny. Ani nevěděl.. Prostě se mu to asi jen líbilo. Podněcovalo to fantasii.

„Víš, je to svým způsobem zakázané- tabu. A já rád tabu porušuji. I když jen v anonymitě internetu. Protože jenom tam si lidé přiznají, že se jim to líbí. V normálním životě to někdy nesvěří ani nejlepšímu příteli, protože se bojí, že by ho považoval za divného, nebo co..“ na jednu dvě minutky se  Ryuji odmlčel, aby to mohl Souta vstřebat, „Je v tom asi adranalin, nebo tak.. Svým způsobem nebezpečné, protože ti na to může kdekdo přijít. Třeba jako ty, a pak toho zneužít. Ale přesto musíš psát dál, protože se to stává posedlostí, a přestáváš přemýšlet nad rizikem..“ dokončil své vysvětlení. Přivřel oči a znovu si celý milostný zážitek se Soutou přehrál v hlavě.

„Líbí se mi to. Ty povídky jsou dobré..“ šeptl Souta nejistě. Byl to nezvyk. Bavit se se star ročníku, a možná celé školy, a navíc v posteli. Choval se k němu jako k člověku, ne jako ve škole, kde byl Souta vyděděnec a neviditelný. Ta drobná Ryujiho lidskost, kterou projevil před chvíli, Soutu donutila přehodnotit celý jeho pohled na něj. On nebyl jen nečekaně chytrý, hezký, a oblíbený. On byl i neobyčejně tajemný.. Neznámá voda oceánů čekající na objevení. Teď a tady byl obyčejný člověk s obyčejnými přáními a sny. Žádná vyumělkovaná dokonalost..

„Souto?“ vyrušil ho tiše Ryuji z přemýšlení..

„Ano?“

„Měl by sis víc věřit.. Kdybys chtěl, mohl bys být ty ta star, kterou jsem já.“

„Hmm.. Asi..“

„Určitě.. To poznám..“

___________________________

Ve třídě byl obvyklý rozruch, když tam Ryuji vešel. Nahrnuli se k němu jeho přátelé a dívky.

Nemohl si pomoci, a zabloudil pohledem k lavici, kde seděl Souta s knihou v ruce.

Ty bys mohl být ta star, kdybys chtěl.. Ryuji se musel usmát. Souta- on jí nechtěl být. Stará dokonale upravená košile a inteligentní výraz mluvil za sebe. On s lidmi nechtěl být. On je chtěl zpoza knihy tiše pozorovat.. Došlo Ryujimu. Nemohl ho víc, než obdivovat. Souta se nastal obyčejnou obětí dnešní módy a společnosti. On měl svůj svět, svá tajemství..

Každý má svá tajemství..

S úsměvem se Ryuji vrhnul zpět do svého světa, který byl pro něj tolik průhledný..