Tak co je Tvůj život?

        Shuichi jako vždy běhal mezi studiem a Eirim. Začaly se krátit chvíle, kdy mohl být doma u Eiriho a prodlužoval se čas, který strávil za mikrofonem. Tenhle čas měl patřit nové desce. Samozřejmě měl, ale když měl Shuichi příležitost, vykradl se potají z nahrávací společnosti, a když měl štěstí a K ho neviděl, utekl domů. Eiri na to nic neříkal, i kdyby, Shuichi byl paličák a stejně by si udělal po svém. Dokouřil a nechal Shuichiho chvíli spát s hlavou položenou na klíně. Na stole se rozezněl zvuk vibrací, který se rozbíhal po celé skleněné desce. Eiri na něj bez zájmu koukal, měl v plánu ho nechat zvonit, dokud to volajícího nepřestane bavit, ale v tom se Shuichi zprudka zvednul.

,,Sakra!‘‘ podíval se na hodinky. Už měl být dávno zpátky.

,,Už jsem měl být dávno ve studiu!‘‘ Eiri stále upíral pohled na telefon, který stále ještě vyzváněl.  Shuichi se rozběhnul někam za roh, nejspíše do koupelny, pak do kuchyně a nakonec se vrátil udýchaný k Yukimu do obýváku. Ten ještě pořád seděl pohodlně na gauči, v puse cigaretu a nezaujatý pohled na mobil. Tohle ztřeštěné chování jeho šíleného milence ho nemohlo nijak rozhodit. Takhle se totiž choval vždycky.

,,Yuki,‘‘ oslovil ho a aniž by čekal, až zareaguje, políbil ho na tvář a s hlasitým ,,ahoj‘‘ a prásknutím dveřmi odešel. Yuki si povzdechnul, popotáhnul z cigarety a odhodlal se podívat, kdo je tak důležitý, že se mu opovažuje volat. Shindou běžel parkem, málem ho přejelo auto, ale dorazil alespoň jen o půl hodiny déle.

,,Omlouvám se!‘‘ vřítil se Shuichi do dveří šatny. Bylo ticho, jakmile zvednul hlavu, uviděl Sakana, jak sedí v rohu a cosi čmárá prstem po stěně.

,,Á, Shindou-kun…‘‘ kývnul sebou na jednu stranu.

,,Á, Shindou-kun…‘‘ kývnul sebou zase zpět.

,,Á, Shindou-kun…‘‘ kývnul sebou na druhou stranu. Shuichi jen vykuleně zamrkal a posadil se k Hirovi.

,,Ty’s mu zase dal.‘‘ zasmál se Hiroshi a znovu přejel prsty po strunách.

,,Vidím,‘‘ poškrábal se nervózně na hlavě. Zvednul se a přešel k Sakanovi.

,,Takhle tu sedí už hodinu.‘‘ odtrhnul Fujisaki oči od knihy.

,,Když někdo chodí on time.‘‘ doplnil ho K a rozhodil rukama.

,,Sakano-san?‘‘ oslovil ho opatrně a položil mu ruku na rameno. Chvíli se nic nedělo, najednou se začal Sakano pomalu otáčet a se slzami v očích se zadíval nahoru na zpěváka.

,,Shindou-kun, Vy jste dorazil. Sice pozdě, ale jste tu.‘‘ popotáhnul.

,,J-jistě že.‘‘ polknul Shuichi. Raději se vzdálil od té hromádky neštěstí a máchnutím ruky ukázal na dveře nahrávací místnosti.

,,Jdem na to?‘‘ optal se vesele.

,,Jasně.‘‘ zvolali všichni najednou, jen Sakano se pomalu začal probírat z toho divného stavu. Nahrávalo se celý večer, Shuichi si hlasivky div nevyzpíval. Když už začínali být všichni dost unavení a Hira šlehla přes prsty prasklá struna, rozhodli se, že pro dnešek už to rozpustí.

,,Úplně mi vyhládlo.‘‘ protáhnul se Hiro.

,,Taky mám docela hlad.‘‘ přitakal Shuichi a píchnul prstem protahujícího se Hira do boku. Ten se se smíchem zkroutil do divné pózy a Shuichiho lechtavý útok mu vrátil.

,,Jdeme se najíst.‘‘ prohlásil po chvíli.

,,Jo!‘‘

,,Bože, jsem vyřízený.‘‘ prohlásil Shuichi, když kolem půl jedné ráno dorazil domů. Všude byla tma, Yuki nejspíš spal. Potichu zavřel dveře, vzal si oblečení na spaní a zalezl do sprchy. Pustil na sebe teplou sprchu a rukama se opřel o stěnu. Z práce lítá domů a zase naopak. Jednou takhle padne vyčerpáním.

,,Kolik jsem měl dneska kafí?‘‘ utrousil do stékající vody. Z pomalého usínání pod příjemným proudem vody ho probralo cvaknutí. Nebyl si jistý, jestli se mu to zdálo, nebo opravdu cvakly dveře od koupelny. Odtáhnul závěs, aby nakouknul do místnosti a málem dostal šok. Opřený tam o umyvadlo stál Yuki a prohlížel si jeho obrys na závěsu.

,,Yu-Yuki?‘‘ zatvářil se Shuichi překvapeně.

,,Víš, kolik je hodin?‘‘

,,Promiň, Yuki, omlouvám se. Měli jsme moc práce a tak… tak…‘‘

,,Na to jsem se neptal.‘‘ začal Eiri, přešlápnul si a zase se opřel o umyvadlo. Shuichi zastavil vodu, stejně byl už umytý a natáhnul se po ručníku. Jak šmátral tak šmátral, ručník na svém obvyklém místě nebyl. Znamenalo to, že ho buď nepřinesl, přinesl ho, ale položil ho jinam nebo ho… Polknul a začervenal se. Snad to Yuki neudělal schválně?

,,Vím,‘‘ hlesnul a schovával se dál za závěsem.

,,Tak vylez. Nebo tam chceš spát?‘‘ zeptal se s úšklebkem blonďák hnědovlasého kluka.

,,Yuki? Podáš mi ručník?‘‘ optal se ho nesměle. Zaryl pohled do země a natáhnul zpoza závěsu ruku ven. Yuki ho uvedl do rozpaků, takže se mu chvíle čekání na ručník zdála nekonečná. A ona opravdu byla, Eiri totiž neměl v plánu mu ten ručník podat. Závěs se náhle prudce odhrnul a než stačil Shuichi cokoliv říct nebo udělat, Yuki ho do té osušky zabalil. Zabaleného ho vzal do náručí, posadil se na kraj prádelního koše a Shuichiho si dal na klín. Pomalu mu začal sušit vlasy, pak mu utřel krk, ramena, hruď, paže… Shuichi ani nedutal, Yuki byl určitě naštvaný. Jak měl ale poznat, co si Yuki myslí, když se tvářil celou dobu stejně?

,,Obleč se.‘‘ nakázal mu, když si byl jistý, že ho pořádně utřel. Shuichi na sebe pomalu natáhnul trenky a vytahané tričko. Yuki nedal trapnému tichu šanci, vzal Shuichiho za zápěstí a odvedl ho do ložnice. Bez jediného slůvka vysvětlení ho tam nechal stát a odešel do kuchyně. Za chvíli se vrátil s podnosem, na kterém stál hrníček teplého čaje a večeře. A jak tam Shuichiho  nechal, tak ho tam taky našel. Stál před postelí, ruku za zády a kroutil se jako malá nevinná školačka.

,,Sedni si a přikryj se.‘‘ stále ten chladný tón. Shuichiho to ještě více utvrzovalo v tom, že se Yuki určitě zlobí.

,,Zlobíš se?‘‘ pípnul. Ani se na něj raději nepodíval, vzal si od něj tác a pustil se pozvolna do jídla. Eiri se posadil vedle něj a zahleděl se přes žaluzie ven z okna.

,,Shuichi, vyber si konečně.‘‘ zaštrachal Eiri v kapse košile a vytáhnul z ní krabičku cigaret. Shuichi posmutněl, pomalu položil hůlky na tác a založil ruce.

,,Takhle to nefunguje.‘‘ sáhnul zase do druhé kapsy, a když ruku vytáhnul, držel zapalovač. Otevřel krabičku a podíval se, kolik mu ještě zbývá hřebíčků do rakve. Shuichi sledoval, jak se v hrnečku dělala kola, byl evidentně myšlenkami úplně jinde.

,,Buď já, nebo hudba.‘‘ V Shuichim hrklo. Jak si asi mohl vybrat mezi těmahle dvěma věcmi? To bylo přeci nemožné, obojí bylo náplní jeho života! Rozhorleně se otočil na blonďáka, co se právě chystal zapálit. Měl vztek a zároveň byl zklamaný. Chtěl mu vyrazit cigaretu z úst, ale jeho kuráž opadla v té chvíli, kdy uviděl výraz jeho obličeje. Změnil se z chladného na odhodlaný dosáhnout si svého.

,,To bolí, Yuki.‘‘ zakňučel Shuichi do deky, odsunul tác na noční stolek a otočil se k milenci zády. Cítil, jak se mu třásly ruce. Eiri škrtnul zapalovačem, ale cigaretu si nezapálil. Vyndal si jí z pusy, smutně si Shuichiho prohlédnul a odešel. Dnes byl nejen ochotný, ale také donucený spát na gauči. Vzal ze stolu telefon a naťukal po paměti Tohmovo číslo. Nechal to párkrát zazvonit a teprve, když to chtěl položit, se ozval Tohmův rozespalý hlas.

,,Udělal jsem, co jsi chtěl.‘‘

,,Výborně. Děkuji Ti, Eiri-kun,‘‘ bylo slyšet, že se Tohma usmívá.

,,Doufám, že ho Tvé jednání zmotivuje k lepším výkonům. Jinak jsem nucen přistoupit na vlastní opatření.‘‘

,,Ha.‘‘ odvětil mu Yuki a zapálil si.

Ráno se Shuichi vzbudil za tónu budíku kolem sedmé hodiny ranní. Promnul si oči a při pohledu na ložnici si vzpomněl, co se včera vlastně stalo. Sklesle seděl ve zrochňané dece a když začal budík o pět minut později zase zvonit, vypnul ho nadobro, obléknul se a prošel byt. Eiri už byl pryč, jako vždycky bez jediného vzkazu. Bez snídaně se vydal pomalým krokem ke studiu. Cestou ho zdržoval ještě kamínek, který si koledoval o to, aby si do něj Shindou kopnul. Před budovou N-G company se zastavil a zadíval se do míst, kde je studio.

,,Baf.‘‘ položil mu někdo ze zadu ruku na rameno. Shuichi málem vyletěl z kůže.

,,H-Hiro, takhle mě už nikdy neděs.‘‘ oddychnul si.

,,Soráč, nevěděl jsem, že tě tak vyděsím.‘‘ zasmál se Hiroshi, přehodil si pouzdro s kytarou z jedné ruky do druhé a natlačil Shuichiho ke vchodu.

,,Jdemeeeeee na to, Shuichi, dneska máme plno práce.‘‘ strčil ho do výtahu a stisknul knoflík jejich patra. Po očku Shuichiho sledoval, zdálo se mu, že je nějak potichu.

,,Hele, Shuichi, stalo se něco?‘‘ optal se starostlivě.

,,Nic se neděje, jdeme na to!‘‘ zatnul pěst a na oko se usmál.

,,Jasně!‘‘ Hiroshi mu to samozřejmě nezbaštil, bylo mu jasné, že se zase něco děje, ale nechtěl na Shuichiho tlačit, doufal, že mu to jeho dlouholetý kamarád řekne sám. Shindou se hluboce nadechnul a když se otevřely dveře, s výdechem vyšel na chodbu a se zářivým úsměvem se přidal ke své každodenní společnosti Sakana, Fujisakiho a pana K. Energie mu nechyběla, i potom, co se stalo. Právě naopak ho to nakopnulo, aby se začal snažit, čehož si nikdo nemohl nevšimnout. S ohromnou vervou se pustili od nahrávání poslední písničky a ani ji nemuseli nahrávat třikrát, jako tomu bylo v předešlých dnech. Strávili v nahrávačce polovinu dne, Sakano byl spokojený, protože měli hotovo a navrhlo se, že by se to mohlo jít oslavit.

,,Nemůžu.‘‘

,,Eh? Cože? Ale no ták, Shuichi.‘‘ chytil ho Hiro.

,,Kdepak, Hiro. Děkuji všem,‘‘ rozhlídnul se po místnosti. Všichni na něj udiveně koukali, Sakano natahoval k breku a K se spokojeně usmíval.

,,Beru si pár dní volna.‘‘ oznámil do hrobového ticha.

,,Shindou-kun, Vy nás opouštíte?‘‘ rozbrečel se Sakano.

,,Ne, ne, ne,‘‘ zamáchal Shindou rukama, ,,tak to není, jen si beru pár dní dovolené.‘‘ usmál se. Hirovi došlo, co se děje, Fujisaki se probral z překvapení a řekl mu, ať si dělá, co chce, že jsou stejně hotovi. Shuichi se uklonil, rozloučil se a rozběhnul se po schodech dolů. Ve vstupní hale potkal Tohmu, který právě přicházel do práce.

,,Výborně, Shindou-kun.‘‘ promluvil Tohma, když ho Shuichi míjel. Ten ale ani nepromluvil, nezastavil se a běžel dál. Tohma se za ním otočil, sledoval ho, jak metelí nejspíše domů, pro sebe se usmál a pokračoval do kanceláře.

,,Yuki! Jsem doma!‘‘ křičel Shindou na celý byt.

,,Nehluč.‘‘ křiknul na něj Yuki ze své pracovny. Shuichiho jeho protesty absolutně nezajímaly, vtrhnul do dveří, energie měl jako atomová bomba a vrhnul se Yukimu kolem krku. Nedalo mu to a políbil Yukiho zezadu na sněhově bílý krk.

,,Co děláš, Shuichi?‘‘ zamračil se.

,,Yuki, nebuď kakabus.‘‘ našpulil pusu. Eiri si povzdechnul.

,,Takže ses rozhodl?‘‘ sundal si brýle a zkoumavě se na něj podíval. Shuichi kývnul, načež dostal od Eiriho pusu. A ne jednu a nejen v jeho pracovně.

,,Myslím, že se ani dnes pořádně nevyspíš.‘‘

,,M-myslíš?‘‘ zasmál se smíchem, ve kterém byla slyšet nejistota.

,,Neboj, budu něžný.‘‘

,,A ty to umíš?‘‘ tahle slova ale už Shuichi raději nevyřknul nahlas…