Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…

            „Ty jsi vážně baseballovej idiot! Samozřejmě, že tě nechci! To nevidíš, že Juudaime je pro mě jediný?! A co, že on nejspíš nechce mě? To je mi fuk!“

            Tohle se Yamamotovi ozývalo v hlavě, jak si na to vzpomněl. Proč mu vůbec říkal něco v tom smyslu, že ho má rád? Vždyť spolu ani nedovedou pořádně spolupracovat… Asi mu muselo přeskočit. A navíc… byl si jistý, že má rád v podstatě všechny stejně, tak proč něco takového řekl zrovna Gokuderovi? Jen jedna dobrá věc z toho koukala, zjistil, koho má rád pro změnu Gokudera. Ale i tak mu z toho odmítnutí nebylo nejlépe. Prohrábl si vlasy a zahleděl se na oblohu, slunce pálilo, přimhouřil oči, aby jasu nebylo tolik. Zrovna postával na střeše školy a přehrával si v hlavě posledních deset minut. Pokrčil rameny a popošel dál s rukama v kapsách. Smutně se podíval na zem. Pomyslel si, že o tom ani s nikým nechce mluvit. Proč by taky měl, co by mu to pomohlo? Ale zas… měl trochu nechuť být sám. Ještě chvíli bloumal po střeše a hledal skryté místo, kam by se v klidu posadil a odpočinul si.

            Došel až tam, kde pospával vůdce disciplinární komise, Hibari. Chvíli ho pozoroval. Tak nějak mu bylo vážně smutno, nechtěl být sám, ale na druhou stranu se už ujistil, že s nikým vážně mluvit nechce. Lehnout si vedle něj mu přišlo jako ideální řešení. Pousmál se nad tím a hned tak učinil. Neuměl to popsat, ale najednou mu bylo skutečně lépe. Bylo tu ticho, klid, slunce zářilo, mraky si líně pluly po obloze, až z toho cítil, jak na něj jde únava. Vedle něj tiše oddychoval Hibari, samota byla najednou pryč. Udělal snad tu nejvíce nebezpečnou věc, co mohl, ale usnul tam. Možná ho jeho prostá a čistá duše ani nebrala jako nebezpečí, že tak poklidně usnul.

            Probuzení už nebylo tak příjemné. Něco ho hrozně studilo na krku, a když otevřel oči, zjistil, že je to chladné železo. Zmateně a rozespale se podíval, kdo ho drží, než mu došlo, co vlastně dělal, než usnul. Nad ním se skláněl černovlasý mladík, kterého už nějakou dobu znal. „Hibari? Co to děláš? No tak, uklidni se,“ pokoušel se ho nějak zklidnit s nervózním úsměvem na tváři, když mu došlo, o co tady jde. Že by byl prohřešek usnout vedle něj?

            „Okamžitě vypadni. Jestli tě tu ještě jednou najdu, zabiju tě,“ prohlásil chladně. Ještě chvíli na sebe zírali a Yamamoto pocítil trochu zvláštní pocit. Hibari byl tak blízko něj a on mohl cítit jeho vůni. Byla mu dost příjemná, a v jeho očích bylo něco zvláštního, takřka hypnotizujícího. V tu chvíli se rozhodl, že se ho pokusí poznat blíž. Proč by taky ne? Podle něj nebyl tak zlý a děsivý, jak ho vidělo okolí, vždyť mu párkrát už pomohl, i když po svém.

            „No dobře. Až ze mě sundáš ty tonfy, můžu odejít. Ale bez toho to asi půjde těžko,“ odpověděl mu Takeshi se smíchem, který byl pro něj tak typický a to dokonce i v takovéhle situaci.

            Hibari svoji zbraň trochu víc přitiskl na jeho krk, aby mu naposledy pohrozil, ale pak ji vztekle dal pryč a sám se zvedl. „Vypadni,“ zopakoval, „Nemám na tebe náladu.“

            Ten den Yamamoto nezaváhal a zmizel tam odsud. Dostal přeci zákaz se tady někdy zjevovat, že? Na školní chodbě by to už zakázané mít neměl, a už vůbec ne v místnosti, která patří Hibarimu a celé disciplinární komisi.

            Druhý den se mu ve škole Gokudera vyhýbal. Tvářil se daleko víc zamračeně, než obvykle, kdykoliv se na něj Yamamoto podíval. Ale s ním to nic moc nedělalo, jen nechápal, proč to Gokudera dělá. Takhle by se snad měl chovat on, odmítnutý, ne? Jenže místo toho byl ve své živé náladě jako vždy, až to nevydržel.

            „Ale no taak, Gokudero. Usměj se trošku. Měl by ses sebrat a jít všechno říct Tsunovi, ne?“

            „A to mi říkáš zrovna ty, po včerejšku?“ zavrčel Gokudera nazpátek. Yamamoto se jenom zasmál.

            „Vždyť se nic nestalo. Asi mi něco přelítlo přes nos. Nech to být, ano?“ řekl potom, co maličko zvážněl a pak se dál usmíval jako obvykle. V duchu cítil, že jeho slova nyní byla až moc pravdivá.

            Gokudera jen protočil oči a pomyslel si cosi o baseballových idiotech. Od té doby tu situaci tak nějak vytěsnil ze své mysli, ale v hlavě mu uvízla slova Yamamota z jiného okamžiku. Z toho dnešního. Měl by se Juudaimemu konečně přiznat?

            Když začala velká přestávka, pár lidí se vydalo ven, nebo na střechu školy. Tsuna zval Yamamota, aby se k nim přidal, sníst si bento jako obvykle, ale dnes odmítl. Měl sice hlad, jenže v tuhle chvíli měl něco důležitějšího na práci. Vydal se ze třídy a po chvíli přestaly být chodby tak plné, všichni už si našli své místo, kde sníst bento. Usměvavě procházel a občas někoho pozdravil, i když dotyčného či dotyčnou znal možná jen od vidění. Ale přeci není tak neomalený, aby neodpověděl na pozdrav?

            Konečně došel k místnosti, kde obvykle Hibari přebýval. Opatrně se tu rozhlédl, ale nikoho nenašel. Nevěděl, zda být smutný, nebo co, nebyl si jistý, co to v něm vyvolalo za pocit. Nakonec se prostě posadil na gauč a trochu se tam rozvalil. Napadlo ho, že si prostě na něj počká. Začal rozmýšlet, co vůbec udělá, až vejde. Možná by ocenil nějakou společnost, i když ji tak nesnáší a odmítá? Nebyl si jistý, zda to není jen nějaká maska, za kterou se schovává před lidmi. Bylo tu kolem něj tolik otázek, a čím více o něm přemýšlel, tím více o něm chtěl vědět.

            Nečekal ani moc dlouho. Vůdce disciplinární komise tu byl velmi brzy. Jakmile ho spatřil, ihned si připravil tonfy.

            „Co tu děláš?“ zeptal se chladně.

            „Nic moc. Jen jsem si na tebe vzpomněl a myslel jsem, že bys třeba mohl ocenit trochu společnosti.“

            „Nestojím o to. Vypadni, nebo tě zabiju.“

            „To nevadí. Možná o tom jen nevíš, že o společnost stojíš,“ řekl Yamamoto vesele a teprve teď se posadil nějak pořádně. Zdálo se, jako by větu o své vraždě ani nevnímal.

            Nastalo ticho. Kyoya si nakonec sedl za stůl a rozhodl se ho ignorovat. Zdálo se, že si myslí, že by se ho jinak nezbavil. To se Takeshimu docela hodilo. Zvedl se a opřel se mu zepředu o stůl. Usmíval se od ucha k uchu a začal mu vyprávět, jak se měl dnes ve škole, jaký byl poslední baseballový trénink, a také si trochu postěžoval na to, že je občas práce, co mu zadává táta, poněkud složitější.

            Hibari dělal, že ho neposlouchá, ale Yamamoto si byl jistý, že ho vnímá. Když zazvonilo na konec přestávky, teprve projevil nějakou reakci vůči jeho osobě. Zpražil ho pohledem a vyšší chlapec hned pochopil.

            „Já vím. Neměl bych chodit pozdě na hodinu, už utíkám. Měj se! Určitě se někdy zase stavím!“ zvolal vesele, když od něj odcházel. Žádné jiné reakce se už nedočkal.

            Uplynulo pár dní. Vždy o velkou přestávku Yamamoto došel do místnosti za Hibarim, a v poslední době se snad i zdálo, že tam na něj čeká. Sice na něj nebyl nejmilejší, ale den ode dne se zdálo, že ho nejspíš chvílemi poslouchá se zájmem, i když ho probodával pohledem a kdykoliv přišel, tak mu hned ve dveřích vyhrožoval smrtí. V některých dnech se takhle vídali třeba i dvakrát denně. To bývalo ve dny, kdy měl Takeshi své tréninky. Kdykoliv mu zbyl čas před ním, bylo to první místo, kam šel. Ani si sám nebyl jistý, proč to dělá, když to není nikdy konverzace, ale monolog. A také když se mu nad hlavou vznášela možnost, že se skutečně naštve a vystartuje po něm. Jen měl chvílemi pocit, že je jeho přítomnost uklidňující. Přesně tak, jako když si k němu lehl na té střeše. Bylo to příjemné.

            Jenže dnešní den začal podivně. O velkou přestávku totiž našel Takeshi Hibariho, jak usnul na svém stole v pracovně. Maličko se pousmál, najednou z něj nesálal ten chlad. Najednou mu snad i na okamžik přišel tak trochu zranitelný. Opatrně se posadil na stůl a zlehka mu projel rukou vlasy. Kyoya se nevzbudil a on neměl to srdce ho probrat. S lehkým povzdechem a úsměvem na tváři ze stolu zase slezl a vydal se do třídy. Opatrně nakoukl dovnitř, byla tam jen Kyoko s Hanou a jedly své bento. Hned došel ke své lavici a vzal si své. Pro jednou se rozhodl, že zas pojí se svými kamarády. Už to byla nějaká doba, co s nimi jedl naposledy.

            Na střeše byl během okamžiku, jenže tam své dva kamarády nemohl najít. Maličko se zamračil a prohrábl si vlasy. Kampak jen šli? Procházel sem, a tam… Až ho napadlo zajít i do koutů, kam skoro nikdo nechodí. A také se nezmýlil, byli tam. Gokudera zrovna jemně objímal Tsunu a něco zardělému chlapci šeptal. Po chvilce si všiml, že ke Gokuderovi ten menší zvedl oči a také ho objal. Yamamoto se rozzářil. Konečně mu to dokázal přiznat! Měl chuť se k nim hned rozeběhnout a pogratulovat, ale po pár krocích se zarazil, ne, nebude je rušit. Ne teď.

            To byla ta obyčejnější část dne.

            Horší nastala po škole. Yamamoto měl před tréninkem, takže to znamenalo, že je jisté, kam jeho kroky mířily. Se spokojeným úsměvem vešel do Hibariho pracovny jakoby nic, ale výjimečně se nedočkal chladného přivítání. Tohle bylo daleko horší. Hned, jak ho vůdce disciplinární komise spatřil, popadl tonfy, vyskočil od svého stolu, a ani se Takeshi nenadál, měl zbraň u krku.

            „Hibari? Co blázníš?“ podivil se a začal pomalu couvat.

            „Nechci tě tu už ani vidět!“ sykl na něj zlostně Hibari, v očích mu hrál jakýsi vztek.

            „Co jsem ti udělal? Uklidni se!“ pokoušel se ho Yamamoto uklidnit, ale nijak extra to nezabíralo. Udělal další krok vzad. A pak mu to došlo. Rozzářil se, a aniž by o tom přemýšlel, a aniž by to Hibari čekal a bránil se, odstrčil tonfy a objal ho. „Já jsem ti odpoledne chyběl! Omlouvám se, tys tu tak hezky spal, nechtěl jsem tě budit,“ řekl tiše. Kyoya sebou mírně trhl. Nejspíš měl v tuhle chvíli vnitřní boj. Zabít ho hned, nebo až poté, co s tímhle divadlem skončí?

            Takeshi bral jeho mlčení jako kladnou odpověď. Chápal to tak, že se na něj zlobil, že nepřišel.

            „Takže příště tě vzbudím, ano?“ poznamenal se smíchem a pak ho prostě popadnul a dal mu pusu přímo na rty.

            Rána do hlavy tonfou, která pak následovala, ho omráčila na několik minut, poslední co zaznamenal, než omdlel úplně, byl Kyoyův mírný úšklebek a slova: „Spi sladce, býložravče. Opovaž se zítra nepřijít bez závažného důvodu.“