Take your clothes off!

   „Hele, Shirogane,“ oslovil Akira stín, který se vznášel vedle něj a upřeně se díval, jak si čte v knížce, „nechceš jít dělat něco užitečnějšího?“

   „Ale Akira kun, co mám tak jít dělat?“ pronesl jízlivě Shirogane a posunul si klobouk více do očí.

   „Co třeba!“ zdvihnul ukazováček, oči se mu rozzářily. Bylo mu jasné, na co zase Shirogane myslí.

   „Předem říkám ne!“ odvětil mu rázně, ohnal se po něm rukou a srazil mu širák z hlavy dolů.

   „Akira kun, vždyť jsi mě ani nenechal domluvit,“ zaprotestoval, zvedl si klobouk ze země, přejel ho dlaní, jako by na něm hledal jedinou nerovnost a dal si ho zpátky na hlavu. Posadil se na postel a dál hypnotizoval Akirovy pohyby. Nemínil se jen tak vzdát, zvlášť když věděl, že by mohl povolit. Myslel si, že i když je hodně tvrdohlavý, nemůže mu to vydržet věčně. Chtěl, přál si, aby mu povolil na něj sáhnout, chvilku ho držet a možná i něco víc. Jenže Akira vypadal jako necita, úspěšně ho dokázal ignorovat a vždy ho odpálkovat.

   „Jo, právě proto, jeden neví, co by z tebe ještě vypadlo. A přestaň na mě tak zírat!“ nevěděl proč, ale prakticky od té doby, co ho potkal, ho nehorázně štval. Dokázal být na stín tak laxní a drzý, až to bylo občas pěkně otravné. A ještě k tomu byl vytrvalý. Snažil se, aby z toho něco káplo, i když měl více než mizivé šance. Ale nevzdával to, dokud byla nějaká naděje, stálo za to to zkusit.

   „Akira kuuuun,“ pokračoval dál Shirogane v přesvědčování svým typickým vtíravým hlasem.

   „Ne, Shirogane, ne!“ zopakoval rázněji. Bylo asi opravdu naivní si myslet, že to Shiroganeho přestane bavit. Ten na to příliš nevypadal, a i když ho pokaždé nějak uzemnil, Shirogane se z toho rychle oklepal a začal znovu od začátku.

   Že ho to baví! napadlo Akiru. I kdyby o něj doopravdy stál, i když doufal v pravý opak, co by z toho bylo? Úlet na jednu noc? Tohle Akiru napadlo už několikrát, nemohl uvěřit tomu, že nad tím opravdu přemýšlí, ale… Jak to začalo, muselo to taky jednou skončit – jak rychle mu Shirogane vstoupil do cesty, tak rychle musel taky zmizet.

   „Mám to za trest,“ zasyčel, načež to musel Shirogane slyšet, protože zakňučel jako štěně, kterému právě někdo ublížil. Když to tak uvážil, bylo to docela roztomilé. Roztomilé? Tak na to zapomeň! zakázal si tak o něm smýšlet. Jenže to bylo k ničemu, Shirogane, který měl rysy jako dívka, byl občas opravdu půvabný. Některé jeho pohyby byly skoro andělské. Nebýt toho černého oblečení a hole, byl by Shirogane dokonalý anděl. Ještě mít křídla a možná i tu svatozář. Tahle představa Akiru rozesmála.

   Shirogane a anděl! Možná tak vypadá, ale rozhodně se tak nechová. Do anděla má daleko. Hodně daleko. A navíc, stejně si za to můžu sám. Nebýt mé tvrdohlavosti, nemusel bych mít Shiroganeho na krku. Jsme to ale dvojka – jeden úchylák a druhý paličatý mezek.

   Stín však jeho uchechtnutí slyšel, což mělo za následek smršť otázek. Za chvíli si Akira připadal, že má hlavu jako pátrací balón a nebýt příležitosti zvednout se a odejít do koupelny, zřejmě by mu povolily nervy. Jenže osoba sedící na posteli uvážila, že je fajn nápad, dát si sprchu, a tak ho následovala.

   „Shirogane… Zvládnu to sám.“

   „Akira kun, ale já to sám nezvládnu,“ zamračil se. Akira chvíli přemítal, co myslel svými slovy. Pak mu to došlo – jeho zranění.

   „Eh,“ zaváhal. Tušil, oč Shiroganemu jde, byla to jen pouhá výmluva.

   Začínám chápat, proč holky pořád říkají, že klukům jde jen o jedno. Typickej učebnicovej příklad.

   „Nechci vypadat jako ignorant-„

   „-takže to pro mě uděláš!“ rozjasnil se mu obličej, popadl ho za ruku a táhnul ho do koupelny. Než stačil Akira cokoliv namítnout, stáli v koupelně, Akira opřený o dveře, nevěřící vlastním očím a Shirogane sundavající si kabát pobrukujíc si při tom veselou melodii.

   „S-Shirogane… To nemyslíš vážně, že ne?“ neodpověděl mu, ale na důkaz toho, že to vážné je, si laškovně stáhnul z ramena košili. A dalším pohybem ji shodil na zem. Na sucho polknul, srdce mu zběsile bušilo a do toho si všimnul svého odrazu v zrcadle – byl bledý jako stěna, možná stejně bledý jako Shiroganeho pokožka. Ten nezahálel a za chvíli se soukal z posledního kousku oblečení, které měl na sobě. Akira cítil, jak mu oči sjíždějí k jistým partiím Shiroganeho těla a tak se raději zaměřil na jeho pravé rameno. Muselo to bolet, stále tam měl malý šrám podivně vyhlížející barvy a tvaru. Jestli mu bude muset znovu prokázat takovou laskavost, jako je tahání čehosi démonického ať už z jakékoliv části těla, zase toho využije. Navíc… Byla to částečně jeho chyba, choval se jako citlivka a přitom netušil, jak zle na tom Shirogane je.

   Poslední dobou zdá se mi… To nemůže být pravda. Sakra! Přeci jsem se nezamiloval! A do Stínu!

   Položil si dlaň na tvář a snažil se nevnímat Shiroganeho volání jeho jména. Nechtěl vidět ani vědět, co si pro něj připravil, ani přinejmenším nechtěl podporovat svou už tak živou fantazii. Ale něčím ji musel rozvíjet. Začínalo ho štvát věčné ‚ale‘, které viselo nad každou zatracenou myšlenkou. Jenže jak věděl už Isaac Newton, každá akce vyvolává stejně velkou reakci. Vlastně, i kdyby chtěl, tak teď už to sotva zastaví. Lehký dotek Shiroganeho ruky na jeho rameni způsobil vlnu mrazení, která mu přejela po těle. Byla to ale vlna příjemného mrazení.

   „Akira kun, není fér, že máš na sobě stále všechno oblečení,“ zatvářil se jako kyselá rybička a se zvláštní září v očích se mu pokusil vysvléct mikinu s nápisem U Can’t Touch This. To musela být ironie osudu! Nepovedlo se mu to. Akira ukročil do strany a tak mu z kapuce vyvlékl jen tkaničku.

   „Do háje, Shirogane! Kdo to má pak navlíkat?!“ zapoměl Akira na svou situaci a se vztyčeným prostředníčkem mu začal nadávat.

   „Nestalo by se to, kdyby ses nevzpíral, Akira kun.“ Prohrábnul si vlasy. Tkanička mu stejně k ničemu nebyla, leda že by s ní chtěl někoho uškrtit, a tak skončila na zemi vedle trička. Shirogane se posadil na kraj koše s prádlem a začal znovu.

   „Jak myslíš, Akira kun, o to to teď budeš mít horší.“

   „O čem to meleš?!“ nechápal hnědovlasý kluk. Opřel se o stěnu, nemínil se koukat na ten nahý Stín.

   „Chtěl jsem ti s tím pomoct, ale teď se budeš muset sléknout sám.“

   „Tak na to ani nemysli!“

   „Tak to budeš mít mokré.“

   „Ani omylem.“

   „Buď to půjde po dobrém, nebo…“

   „Nebo co?“

   „Nerad bych ti ublížil… Akira kun.“

   „Tak mě nech jít, ne?“

   „Teď už to nepůjde.“ Nastalo ticho. Akira tajně doufal, že se to po baráku moc nerozléhá – přeci jen stojí v koupelně, kde je všechno nejvíce slyšet. Vypadal by jako blázen, co se hádá sám se sebou.

   Nedej bože, kdyby přišel Kengo. To by byl můj konec! A Shiroganeho bych zrušil na to tata!

   Náhle se Shin zvednul, což mělo za reakci Akirův zběsilý útěk ke sprše v doměnce, že jde po něm. Ten si ho však ani nevšimnul, vyštrachal klíč a dveře zamknul. Akira znovu vystrašeně polknul – on mu snad četl myšlenky! To bude jeho smrt.

   Ale třeba to bude příjemná smrt. Stejně už jsem napůl stín. Takže jednou nohou v hrobě. Musím se vzchopit. zavtipkoval si Akira na svůj účet.

   „Fajn, posluž si.“

   „Akira kun!“ zajásal Shirogane a jedním dlouhým skokem byl u něho. „Já věděl, že ke mně něco cítíš!“ zazářil jako sluníčko, namáčknul se na Akiru a položil mu ruce na bok.

   „Budu něžný,“ zašeptal mu smyslně do ucha. Akira proti své vůli podivně zakníkal, ale dělal, že se nic nestalo. Očkem se podíval po Shiroganem. Měl úsměv na tváři, přejížděl mu rukama přes boky a pak jimi sjel na hýždě. Šikovně mu stáhnul jak kraťasy, tak i trenky.

   „Bože,“ pronesl do toho ticha.

   „Ten ti teď bohužel nepomůže,“ odpověděl mu klidně Shirogane. Kousnul ho do ušního lalůčku a pak se posunul níž na krk, který začal sát a laskat.

   „S-Shiro… Ne tolik.“

   „Nechceš tam mít značky?“ bylo mu jasné, že nechce, bylo by to vidět, a tak pokračoval na krku kousek dál, kde se to dalo schovat pod obojek.

   „Shiro… gane,“ chtěl Akira něco namítnout, ale nestihl to. Shin uvěznil jeho rty těmi svými a mezi polibky se mu pokoušel sundat tričko – to poslední, co mu překáželo. Akira se přitiskl na chladnou stěnu, doufal, že to trochu zchladí jeho rozpálené tělo. Na chvilku ano, vlastně do té chvíle než se Shirogane dotknul jeho holé pokožky. Další elektrický impulz, tentokrát mnohem silnější, naskočila mu husí kůže. Stín si toho všimnul, vzal ho za paži a vtáhl ho do sprchy, kde našteloval příjemně teplou vodu. Otřásl se, zalilo ho blažené teplo. Bohužel tak skoro necítil doteky toho druhého, takže mu způsobilo mírný šok, když se k němu Shirogane zezadu přitisknul a ruce si mu položil na břicho.

   „Akira kun, věř mi prosím.“ Tohle Shirogane opakoval pořád a ani teď tomu nebylo jinak.

   „Měl bych?“ řekl docela kousavým tónem hnědovlasý kluk a prstem načmáral cosi na orosené kachličky. Pak si ale uvědomil, že to nebyla asi nejlepší volba znaků a tak to jedním pohybem zápěstí smazal. Shirogane měl ale bystré oči, přesně věděl, co se Akira snažil napsat.

   „Ano, pokud mi nebudeš věřit, můžeš zranit jak sebe, tak i mě. A to platí nejen pro tuto situaci,“ přimhouřil oči, Akira se zarazil. Bohužel neviděl Shiroganemu do tváře, takže absolutně netušil, co se mu honí hlavou, ale čím více si tu větu přehrával stále dokola, tím více ji začínal chápat. Z přemýšlení ho ale vytrhla Shiroganeho ruka, která se nebezpečně pomalou rychlostí sunula dolů, ještě kousek a…

   „Hej, kam mi to saháš?!“ lek se Akira.

   „Myslím, že to víš,“ zasmál se Shirogane, když jeho ruka dorazila k cíli.

   „Ah,“

   „Chtěl jsi něco říct?“ Nemohl, sice chtěl, ale nebylo mu to dovoleno, jeho tělo si náhle dělalo, co chtělo a místo, aby se pokusil něco namítnout, se mu přes rty draly jen steny – díky Shiroganemu.

   Tenhle chlápek… Má vážně šikovné ruce. Ne, měl bych přestat přemýšlet.

   Přesně jak si řekl, stalo se. Zaklonil hlavu, opřel si ji o Shiroganeho rameno a v hlavě měl úplné pusto prázdno. Shirogane si dával záležet, dělal to pomalu a s veškerou něhou, pak ucítil lehký dotek na svém rameni, Shiroganeho rty na jeho pokožce. Náhle měl pocit, jako by se přeměňoval na stín, jako už to zažil kolikrát. Obličej nastavil tekoucí vodě a nechal Shiroganeho, aby ho osvobodil od toho tlaku, který v něm narůstal. Tedy, přesněji řečeno, který narůstal ve spodní části těla. Teprve po pár dalších pohybech nahoru-dolů přišlo kýžené vysvobození.

   „Shirogane,“ přecedil přes zuby Akira, nechtěl jeho jméno zakřičet, i když měl sto chutí to udělat. Ten měl spokojený úsměv na tváři, otočil si Akiru k sobě a dosti chtivě ho políbil.

   „Stačilo, ne?“ otázal se potichu Akira, tak trochu v hloubi duše nechtěl, aby přestal, ale situace mu připadla více než trapná.

   „Myslíš?“

   „Já už raději nemyslím,“ zasmál se ironicky.

   „Akira kun, jsi stále vzrušený,“ poznamenal mimoděk Shirogane.

   „Tak se mě už nedotýkej.“

   „Takže mé doteky tě rozpalují.“

   „Táhni do háje,“ nechtěl mu to potvrdit, to by Shiroganemu udělalo ještě větší radost a i Akira měl svou hrdost a tvrdohlavost, sice částečně pošramocenou, ale měl ji.

   „Mě neodradíš, Akira kun. Dokončím, co jsem začal,“ tajemně se usmál, Akira hned věděl, co to znamená, že jeho ‚utrpení‘ ještě není u konce. Shirogane si zatím podal z poličky mýdlo a vybídnul Akiru, aby se otočil, že mu umyje záda. Ten ho beze slova poslechnul, nechal ho, ať se vyžije v obyčejném umývání zad.

   „Ukaž, teď já,“ vytrhnul mu houbu na mytí z ruky a než mu stačil nakázat, aby se otočil, Shirogane to udělal sám. Akirův zrak se znovu upnul na tu ránu na rameni. Opatrně na ni položil namydlenou ruku a přejel jí tam a zpátky. Shirogane mlčel.

   Takže to byla jen výmluva, jak jinak.

   „Nebolí to?“ optal se ho se pořádnou dávkou znepokojení v hlase. Tentokrát se zarazil Stín.

   „Ne,“ zašeptal. Akira pokračoval v rozdělané práci.

   „Přitlač,“ zasmál se Shirogane.

   „Jak je libo,“ zakřenil se Akira a jak Shirogane chtěl, přitlačil. Všiml si, jak lehce Shiroganeho pokožka zčervná. Stačí, aby ho jen lehce škrábnul, a naskočí mu na tom místě rudý flíček.

   „Hotovo,“ zahlásil, jakmile skončil. Vzal sprchu a spláchnul z nich všechny mydlinky. Jen co se Shirogane otočil, že ho uskuteční zbytek svého plánu, Akira mu nastříkal vodu do obličeje.

   Ten obličej, co jsi u toho udělal, ten nezapomenu. Díky, Shirogane, dneska se mi bude dobře spát.

   „Akira kun!“ okřiknul ho Shirogane, až se Akira trošku leknul. Pak se dal ale zase do smíchu, když se mu to Shirogane snažil, oplatil. Ten, jak viděl, že to není nic platné, mu vytrhnul sprchu z ruky, dal jí zpět na své místo a znovu Akiru objal. Voda začínala být studená, to asi proto, že jeden z nich se nechtěně opřel o kohoutek a jak jím posunul, přidal na proudu studené vody.

   „Br,“ oklepal se Akira.

   „Chce to něco na zahřátí.“

   „Cože?“ Shirogane jeho otázku ignoroval, a zatím co Akira šteloval kohoutky a nadával, že je mu teď zima, Shirogane si udělal culík a chytil Akiru za ruce, aby toho už nechal.

   „Takže… Akira kun, hodlám tě mít jen pro sebe,“ fouknul mu do ucha. Akirovi naskočila husí kůže, jakmile Shirogane ta slova vyslovil, myslel, že se o něj pokouší infarkt. Překvapivě ale neřekl ani slovo, nijak nezaprotestoval a Shirogane jeho mlčení bral jako souhlas. Pomalu do něj proniknul a, palčivou bolest s tím spojenou, se pokusil přebít polibky na šíji. Akira zasténal – spokojeně, čehož si byl Shirogane vědom a to ho ujistilo v tom, aby pokračoval. Po jisté chvíli byli oba u konce sil a na vrcholu blaha.

   „Akira kun,“ zvolal Shirogane jeho jméno. To bylo to poslední slovo, pronesené během času stráveného ve sprše. Shirogane se majetnicky ujal osušení Akiry, během kterého stihli i ručníkovou válku.

   K čertu s tebou, Shirogane!

   Miluji tě, Akira kun. prolétlo Shiroganemu, když usínal, hlavou. Tentokrát s tou výjimkou, že ležel spokojeně vedle Akiry, ne na zemi, a objímal ho kolem pasu.