Tarzanem snadno a rychle 10

Už jsme byli na cestě nějaký kus za vesnicí, když se Kakashi zastavil, prohlídnul si mě a povídá : „Takhle tam půjdeme do soudného dne. Je načase, aby ses naučila skákat po stromech.“

„Jjjjááá? Já se ale bojim výšek nebo něco takovýho. Minimálně teda nedoskočim z jednoho stromu na druhej, když jsem sotva skočila dva metry do dálky na těláku!!!“ začala jsem blekotat.

„Tak to máš smůlu. Jednou jsi kunoichi a musíš to umět!“

Vypadal nekompromisně a už mě táhnul k prvnímu stromu. Stáli jsme u kmene a nad námi se rozprostírala ohromná koruna starého dubu. Kakashi ukázal na nejbližší větev nad námi, která byla asi tak pět metrů vysoko.

„Dostaň se tam!“

„Děláš si ze mě srandu? A jak? Vidíš snad na mě křídla a já je nevidim nebo nevíš, co to je gravitace?!“

„To ne, ale máš nohy,“ opáčil Kakashi, odrazil se, doletěl až ke větvi, kde se chytnul rukama, zhoupnul se a dopadnul nohama tam, kam chtěl. 

„Mam chuť ti zatleskat, ale kromě nohou se mi třesou i ruce,“ utrousila jsem pohrdavě na účet jeho akrobatického kousku.

„Nedělej a aspoň to zkus. Pokud to nepůjde, slibuju ti, že půjdeme pěšky.“

Tak fajn. Holt si dneska rozbiju tlamu, ale to mě čeká asi tak jako tak. Stoupla jsem si tam, kde stál předtím Kakashi.

Odrazila jsem se s domněnkou, že vyskočím tak pět centimetrů, ale to už jsem byla asi ve výšce dvou metrů a větev se rychle blížila. Chytla jsem se rukama, ale jedna mi podklouzla a já už se viděla na zemi, když mě Kakashi za tu druhou vyhoupl za ním na tu strašnou větev.

Stála jsem tam vyvalená jak blázen a nevěřila jsem tomu, co se mi právě stalo.

„No vidíš jak jsi šikovná. Já to věděl, že to dokážeš, holka moje!“ a už mě k sobě ještě strnulou tisknul.

„Teď přijde ta nejhorší část.“

„Ono je snad ještě něco horšího?!“ vyjevila jsem se.

„Musíš přeskočit na tamtu větev,“ a ukázal na strom vzdálený asi dvacet metrů a na jeho nejbližší větev k nám.

Vyloženě jsem na sobě cítila kolik odstínů barvy ze mě zmizelo. Samozřejmě, aby se neřeklo, tak se opět  rozběhnul, odrazil a ladně doskočil na tu inkrinovanou větev.

„Tak pooojď. Nic to není!“ volal na mě.

Co teď?!

„Když jsi tak chytrá, tak si teď poraď sama!“ ozvala se Ta druhá, která opět se mnou odmítá spolupracovat od naší ranní hádky, kdy jsem jí nazvala samicí skotu domácího.

„Fajn! Máš to mít!“ zavrčela jsem napůl k Ní a napůl k tomu strašákovi na protější větvi.

Došla jsem až ke kmeni, abych měla prostor na rozběhnutí.

Tři…dva…jedna….běžím, odrážím se a letíííím…

„Uááááá!“ ječím a stříbrná hlava se zase přibližuje. Dopadnu na větev vedle něj a okamžitě se chytám kmene. Odmítám se ho pustit. Právě jsem přežila svou smrt. Tarzan hadr!!!

„Jsi skvělá! Parádní skok. Nepochyboval jsem! Je vidět, že máš dobrého učitele!“ chvástal se blbec a pak se zarazil.

„Je ti dobře? Nepotřebuješ něco?“ optal se když viděl můj bledý obličej.

„Jo! Potřebuju!“ ulevila jsem si, „buď tak laskavej a sežeň mi Chitu jinak nebudu mít s kym si popovídat o mé lásce k Jane!!!“

„Ccco?“

„Aaale nic. Menší nervovej otřes a už jsem v pořádku.“

„To je dobře, tak můžeme vyrazit.“ úlevně se usmál Kakashi. „Ještě pár stromů a budeš to pokládat za samozřejmost.“

„To určitě!“ nakrčila jsem pochybovačně horní ret, ale nic jiného mi nezbývalo.

Další strom jsem tentokrát zkusila bez řevu a bez omotání se kolem stonku. Další šli lépe a lépe. A světe div se, ono je to docela sranda. Kdybyste to někdy chtěli zkoušet, základem je zapomenout všechno o tom, co člověk umí a neumí. Tady umíte i létat! Zachtělo se mi vyrobit i malá andělská křídla.

 Po hodině už jsem zkoušela v letu i nějaký machrovinky jako se otočit  nebo udělat kotrmelec. Ve vzduchu totiž máte hrozně času a začala se mi vracet dobrá nálada. 

V jednu chvíli jsem vyrazila co největší rychlostí dopředu a schovala se Kakashimu za velký strom. Srandy kopec, když si člověk po dlouhé době vzpomene na hru z dětství zvanou “schovka“. Celá natěšená čekám za stromem a koukám nalevo, jak na něj udělám Baf! a on se děsně lekne, když se zprava ozvalo : „Na co tu čekáš?“

Vyjekla jsem, trhla sebou a dala si hlavičku o druhou větev!

„Au!“ třu si uraženě hlavu, „taky dokážeš zkazit každou srandu a navíc se směješ cizímu neštěstí! Hanba ti!“

„Máš, co si zasloužíš. Jsme na misi a na těch se hry nehrajou. Tak se zkus chovat na svůj věk a přestaň blbnout!“ snažil se mě umírnit.

Fajn! Když se mnou jedná jak s malou, tak jí má mít.

„To by sis mě ale nejdřív musel chytit!“ vyplázla jsem na něj jazyk a už jsem prchala.

Kakashi tam chvíli stál, nevěděl, co má dělat, jestli se urazit, že ho neposlouchám nebo mě uvázat za nohu a pak vyrazil za mnou.

„Dostaneš na holou!“ vyhrožoval, ale už bylo na něm vidět, že se nechal strhnout.

Pár kilometrů jsme řádili a vždycky když mě chytil a přišpendlil ke stromu s tím, že mě ztrestá vlastním způsobem, se mi vždycky povedlo se mu vysmeknout a prchat dál.

Když jsme byli v nejlepším, Kakashi na mě polohlasem zavolal: „Meri, okamžitě zastav!“

To určitě, tak jednoduchý to mít nebude, ale vzdám se teda támhle na tom palouku.

„Merenwen!“ zazněl Kakashiho hlas naléhavěji.

„Co?“ ohlídla jsem se s úsměvem, ale to už jsem dopadla na začátek louky a před sebou jsem měla vysokou hradbu lesa.

„A helemese, co nám to skáče do náruče!“ ozvalo se za mnou.