Teletransportace? Žádný problém !

             Stoupám po vysokých schodech do budovy gymnázia, kde studuji prvním rokem.  Při pohledu na obrovské hodiny nad dveřmi do šaten zjistím čas do začátku vyučování. 7:43. „To je dobrý skóre :D“ … Zachvilinku sedím vedle mé další nejlepší kmošky a spolužačky Daniely, kterou přezdívám Danny-chan. Prohodíme mezi sebou pár slov.  Netrvá dlouho a začíná hodina, pak druhá a třetí.  „Danny, nechceš si jít dolů do automatu koupit něco teplýho k pití?“ řeknu a udělám psí oči, které umím opravdu dokonale. To ji vždy obměkčí. A když ani to ne, pozvu ji . Mé zaručené triky.

Když vyjdeme na chodbu naše bludištního gymplu, ucítím zvláštní zachvění. Takhle jsem ještě nikdy na nic nereagovala. Ne, nebyl to strach, ale ani úzkost. Spíš takový zvláštní zamrazení. Vůbec netuším, co by to mohlo být. Nicméně strnu na místě a neudělá se mi zrovna nejlépe. Z ničeho nic se začnu klepat. „Sakra! Co je to?!“ sotva ze sebe vysoukám a pak už si jen vzpomínám, jak na mě Danny volala coje co a proč se tak loudám, že to nestihneme do zvonění. Najednou tma.

Pomalu otevírám oči. Poslední vzpomínky jsou na školu a na Danny, zbytek okno. Když se pořádně rozhlédnu okolo, uvidím prázdnou místnost. Ale ne třídu, právě že naopak mi to něco věrně připomíná. Po malé chvilce, když konečně naleznu svůj mozek, který si se mnou často a velmi rád hraje na schovku, mi problikne, že tohleto na zemi, na čemž ležím, jsou pravé tatami. A tatami jsou kde? No vyskytují se přece v Japonsku na jejich podlahách. A ten styl dveří a stěn … Začínám mít neblahé tušení. Ten zmatek v hlavě byl neskutečný. Po chvíli vstoupí do místnosti nějaká stará paní a zděsí se, co tam dělám, poněvadž ještě není vhodný čas o tom vyprávět a diskrétně udělala nějaká znamení rukou a i formuli? Pokud vím, tak ten jazyk, kterým na mě mluvila, byla formální ženská japonština. Sice se učím sama pro sebe japonštinu, domluvila bych se jí rukama a nohama, ale nic světa valného. Vůbec nevím co jak a proč, ale najednou jsem uviděla opět tu známou tmu a pocit beztíže. Chvilku jsem se takhle vznášela, až jsem ucítila tvrdý dopad a instinktivně zavřela oči. Hned po tom „dohupsnutí“ jsem rychle otevřela oči. Nic se nezměnilo, jenom Danny se na mě dívala vyděšeným výrazem. Já nebyla o nic lepší. Vůbec jsem netušila v tu chvíli, která bije, ale jediný co vím určitě – „Chci-kafe! Rychle! A-a-a silný a-a hlavně s mlíkem! Nebo sebou fláknu o zem!!! “ zakňučela jsem a sesbírala se z lavičky a začala si plnit svou výhružku s kávou. Než jsme se stačily nadát, stály jsme u automatu.

Po dvou kafích, které by srazilo i buvola a slona dohromady, jsem se přestala alespoň tak třást. O hodině matematiky mi Danny na mé přání převyprávěla, co se dělo, když se mi tohle stalo. Prý jsem byla duchem mimo a mé tělo se sesunulo na lavičku ( my máme po straně chodby lavičky – dřevěný a pěkně tvrdý .. au ) a za 2 vteřiny jsem byla zpět a táhla ji ve zběsilém tempu k automatu. Dále už jsem to neřešila. Bych z toho zcvokla.

Kámošku jsem musela ujistit, že to nic nebylo a že jsem v pohodě, nicméně vůbec ji to neuklidnilo. Zbytek dne jsem tak nějak přežila a chodila jako tělo bez duše. „Nestalo se ti něco?“, zeptala se mě Kuruka-chan. Podívala jsem se na ni svým prázdným pohledem. „Asi by sis měla napsat na čelo: Duchem nepřítomna. Zanechte mi vzkazy.“ „A myslíš, že by to pomohlo? Kdy bys věděla, co se mi stalo. Jenže to se ani vysvětlit nedá. Kdybych netvrdila o sobě, že jsem emočně labilní osoba, úchylačka a já nevím co ještě, řekla by sis, že jsem se scvokla. Jenže ono to už ani víc nejde.“ Po vyčesávacím proslovu se zhroutím do sedačky ve vlaku, který sebou smýká ze strany na stranu. „Páni, takhle deprimovanou jsem tě ještě neviděla… To asi musí být síla, když se tváříš jak kakabuz.“ Usoudila. A myslím, že velmi moudře a rozhodně trefně. V jenom dni, aby se staly takovýhle věci, to je prostě moc.

—- „Kuruka-neechan, kdypak půjdeme zase do čajky? Potřebuju se odreagovat. Je toho poslední dobou na mě nějak moc.“ Upřu na Evu zmučený pohled. „ A máš zítra čas? Nám odpadá odpolko. A nevadilo by ti, kdyby tam byla i Riuu-chan?“ „Riuu? Ne, rozhodně to nevadí. Já ji ráda poznám. To je ta, o který jsi mi vyprávěla, jak píše to tvoje úžasný ItaSasu ? A jak chtěla skončit ?“ zavalila jsem Kuru-chan otázkami. Odpověď přišla velmi brzy a jednoduše – rychlým pokýváním hlavy a úsměvem na rtech.“ Super, aspoň poznám další skvělou autorku… Ty její povídky se mi opravdu líbily. A nebudu na TO myslet.

Když jsem došla domů, už jsem se zase tak sklíčená necítila. Je mi už dobře. Odhodím tašku do kouta a začnu si vařit můj milovaný čajík, který si uvařila jednou i mamka, a od té doby ho přezdívá vražedný. Je trochu silnější, přiznávám, ale aspoň povzbudí smyslové buňky na učení. V duchu si nadávám: který kretén může vymyslet odpolko v pondělí a hnedka do pěti odpoledne. Vážně nenormální člověk. Asi v deset večer to balím. Jsem nehorázně vyčerpaná jak psychicky, tak fyzicky. Opravdu se těším, co si na mě osud na zítřek připraví. Abych si pořídila chrániče a helmu. S neblahým pocitem upadám pomalu do říše snů.