Ten kluk

„Áááááááááááááááá!! Ti jsou KAWAII!!!“ ozvalo se u chlapcovy lavice.
„Jéžiš, co vy s tím yaoi pořád máte?“
„Taiki! Ty zabedněný debile!“ flákla složkou obrázků po hlavě chlapce, jedna z dívek, od kterých jekot vycházel.
„Jááááu! Noriko-chaaaan je zláá!“ vyjekl mladík, kterému se spustil vodopád slz.
„Ts, ts! Víš Taiki-chan,“ položila ruku na modré vlasy druhá z dívek, „myslím, že zrovna takový UKE jako ty, by to měl chápat.“
„Ha, ha, ha, to bylo moc vtipné. Ne počkej, nebylo.“
 „Taiki-ukeeee!“ spustili na ráz obě dívky a modrovlasáč mohl zešílet.
Bělovlasý chlapec kráčel po chodbě vedle své učitelky. Vešli do třídy a místo hluku bavících se žáků nastalo hluboké ticho.
„Tak třído, toto je váš nový spolužák Yoru Reiji-kun,“ pronesla učitelka a celá třída upírala pohled na nového studenta s krátkými bílými vlasy. Mladík se bez jakýchkoliv slov posadil na první volné místo, přičemž jeho tichost některé docela zarazila. O přestávce si snad všichni štěbetali o tom novém divném klukovi. K znuděnému Reijimu vtrhla dívka s rezavými vlasy pod pas.
„Já jsem Hidekiwa Satsuki, ráda tě poznávám!“ vyhrkla na něj dívka, podala ruku a široce se usmála. Na což Reiji odpověděl jen tiché „Mph“ a odvrátil pohled k oknu.
„Grrrr…“ Satsuki si chystala pomalu pěst, aby zasadila bolestivou ránu Reijimu, když v tom se k nim zamotal další případ.
„Jé, nazdárek Satsuki!  Dovolíš, abych si Reijiho-kun nachvíli vypůjčil?“ Aniž by čekal na odpověď, odvlekl Reijiho na chodbu a poté ho zatáhl do tmavé místnosti o něco větší než komora.
„Uf, to bylo těsné… Co se týče Satsuki, měl by sis dávat pozor a radši ji neignorovat. Jinak, já jsem Nanami Taiki,“ podal taktéž ruku modrovlasý mladík. Reiji opět pohlédl na nabízenou ruku, ale otočil se k němu zády. „Huh?“ nechápal Taiki.
„Emh… Hele, proč se chováš tak… divně? Ještě jsi vůbec nepromluvil.“
„Hmmmm…“ při tom zvuku začalo lehce cukat Taikimu oko.
„Hmmm… Hele, asi jsi trochu nervózní, ale neboj, z těch pitomců ze třídy si nic nedělej, za chvíli tě budou brát v pohodě,“ usmál se. Druhý mladík se k němu otočil zpět obličejem a jeho dříve ponuré šedo-modré oči svítily nyní jasně modrou. Reiji natiskl, z důvodů malého prostoru, Taikiho na zeď a rukou se zapřel o stěnu vedle jeho hlavy.
„Už ti někdo řekl, že moc kecáš?“ sklonil se k jeho krku s malým úsměvem. Taikim projelo napětí a strach. Nedokázal nic říct. „Ale… najednou jsi nějak ztichl… Máš strach…?“ Při jejich blízkosti bylo nemožné přehlédnout malé tesáky a tentokrát se zmohl jen na hlasité polknutí. Reiji se sklonil blíže a kůži na krku oblízl špičkou jazyka. Strach a napětí vystřídal neznámý pocit. Už se znovu nakláněl ke krku a pomalu na něj pokládal své zuby a Taiki pevně zavíral oči. Když se najednou Reiji zarazil. Oddálil se od něj, chytl za hlavu a vyjeveně zíral, jakoby nevěděl, co dělá. Taiki otevřel oči a koukal na svého ‚kamaráda‘.
„Re-Reiji…?“ pronesl, ale slova se jen bez odpovědi tiše nesla místností. Reiji pozvedl hlavu a pohlédl na něj. „J-já… Promiň!“ vyhrkl a rychle běžel zpět do třídy.
„Huh? Je vážně divný…“ pomyslel si druhý z chlapců a pomalými kroky vešel taktéž do třídy. Po celý zbytek dne se navzájem vyhýbali.
„Hej, Taiki! Jdeš už?“ volala dívka s tmavě fialovými krátkými vlasy, která čekala spolu se zrzkou na konci chodby. „Em, jděte napřed. Něco jsem si zapomněl.“ křikl na dívky Taiki.
„Ten debil…“ pronesla Noriko a spolu se Satsuki se dala na odchod.
„Pane jo… Kde to může být?“ prohledával soustředěně okolí své lavice, že si ani nevšiml další osoby v místnosti.
„Hledáš něco?“ zeptal se bělovlasý chlapec, aniž by odvrátil pohled směřující z okna.
„E… j-jo.“ Pohlédl na něj a otočil se zpět.
„Á!Tady to je.“ Zvedl jakýsi přívěsek.
„A co tu tady vlastně děláš ty, Reiji-kun?“
„Nic. Jen tak přemýšlím…“
„Aha… No, jestli chceš tak můžeme jít spolu domů.“ Řekl a usmál se Taiki, na což Reiji jen přikývl.

Slunce zapadlo a dva chlapci kráčeli klidnými kroky po prázdných ulicích.
„Hele Reiji, bydlíš s rodiči?“
„Ne…“
„Aha, já taky ne.“ Široce se uculil tázající se chlapec a ruku se svou aktovkou naklonil dozadu přes rameno.
„Protože… moji rodiče zemřeli, když jsem byl malý.“ Řekl docela klidně, aniž by čekal na jakoukoliv otázku.
„To je mi líto.“ Projevil kapku citu druhý mladík.
„Huh? Uh… no jo.“ Chvíli panovalo opět hluboké ticho a chlapci pokračovali v cestě. Po několika minutách jeden z nich beze slov odbočil.
„He? Co se děje Reiji?“
„Tady bydlím…“
„Hééééééééééééé?!“ byl v šoku Taiki, když spatřil obrovský tmavý dům se zvláštní architekturou. „T-t-t-ty tady bydlíš?!“
 Druhý si povzdechl a odpověděl: „Jo.“
„Páni! Někdy mě musíš pozvat na návštěvu, jo?“ smál se Taiki.
„Huh?“ zarazil se. „No… jasně.“ Odpověděl nejistě.
„No a… víš… když bydlíš sám… co kdybych tě navštívil hned teď? „
„No… já nevím…“
„Prosím, prosím! Slibuju, že nebudu otravovat dlouho!“ mrk na něj s prosebným úsměvem a Reiji svolil. Vešli do obrovského domu, kde i přes hřejivý a oslnivý západ slunce byla tma.
„Hele… nechtěl bys trochu odtemnit? Je tu docela tma… „
„Ne! Takhle je to v pořádku.“
„Umh, tak dobře…“
„Pane bože! Proč se s tím klukem vůbec bavím…?“ přemítal v duchu. „Ale nemůžu si pomoct… někoho mi strašně připomíná…“ pomyslel si opět a dál se už radši věnoval nezvanému hostu.
„Hele, co jsi to vlastně hledal ve třídě?“ Zeptal se, když došli do jeho pokoje.
„Ah, myslíš tohle?“ Nahnul se k němu, mírně rozepnul košili a ukázal na řetízek přívěskem. Jakmile ho Reiji spatřil, projel jím zvláštní pocit a musel se posadit. „Byl to… dárek pro mého kamaráda… který před pár lety zemřel…“ na chvíli ztichl a nechal se pozorovat zaujatým Reijim. „Víš, jsi mu dost podobný.“ Pohlédl na něj sentimentálně Taiki.
„Kdyby nebylo těch bolestných očí a tesáků-„
„Tesáky?! Co, ty o nich víš?!“ vyjel najednou druhý mladík.
„Pamatuješ, jak jsem tě zavlekl do ‚kumbálu‘? Choval ses dost divně …“ Nastalo další nepřehlušující ticho, kdy na sebe oba zírali.
„To protože-“ chtěl přerušit to ticho jeden z nich, ale projela jím ostrá bolest a v křečích padl na postel.
„Reiji, Reiji! Co je ti?!“ zpanikařil Taiki. Oči druhého opět nabraly sytou modrou barvu a napovrch vypluly krvežíznivé špičáky. „Reiji…“ pronesl zoufale.
„Krev! Krev!“ řval, zatímco se svíjel v bolestech a bojoval sám se sebou. „Ne, já už nechci!“ ječel a stále se nedokázal přivézt zpět k vědomí.
 „Reiji…“ zopakoval.
„Taiki vypadni! Rychle!“ křičel z posledních sil. Namísto toho si Taiki rozepnul košili tak, aby měl odhalené jedno rameno a přiblížil se k němu. „Taiki…“
„To je v pohodě Reiji,“ řekl s úsměvem. Ostré tesáky se zabodly do chlapcovy kůže a pomalu nasávaly červenou tekutinu. Taiki nechápal, proč to dělá, ale z nějakého zvláštního důvodu věděl, že mu takhle může pomoci. A taky tušil, co ho to bude stát… K něčemu takovému ale nedošlo, protože krvežíznivý upír se odtáhl dříve, než by vysál nějaké značné množství krve.
„R-Reiji? C-co to zkoušíš?! Musíš se napít!“
„Ne, už to nikdy nechci!“ dal si ruku před ústa, když k němu Taiki opět nakláněl krk.
„Ale… Potom se ti to stane znovu ne?“ Na to jen přikývl. „Dobře… ale když budeš potřebovat krev, ozvi se, ano?“ pronesl s úsměvem modrovlasáč a omdlel. Reiji na něj hodil jen lítostný pohled a položil ho na svou postel.
Oblohu pokrývaly sta tisíce hvězd, které společně s měsícem, byly jediný zdroj světla. Toho příšerného světla, ve kterém se cítil dobře jen s jednou osobou. Taiki pomalu rozlepil oči a bloudil jimi po temné místnosti, kam spadalo jen minimum světla z oblohy.
„Huh? Kde to jsem?“ zeptal se tiše a posadil se. Spatřil osobu sedící na konci postele a hned mu došlo, co se stalo. „Reiji?“ Osoba se otočila tváří ke zdroji zvuku, jenž narušil dusivé ticho.
„Už si se probral?“ Optal se vlídně, ale pořád se smutkem v očích. Druhý chlapec mu na to přikývl.
„Reiji… ty jsi upír, že?“ Pro změnu přikývl on.
„Proč jsi neutekl, když jsem ti to říkal?“
„Já… nevím… z nějakého důvodu jsem tě v tom nemohl nechat.“
„Aha.“ Otočil se zpět k pohledu do světla, které mu způsobovalo bolest.
„Reiji… když si upír, tak vysáváš krev lidem a oni potom zemřou…?“
„To záleží na tom, jestli mu upír daruje svou krev, ale jinak ano.“
„A jak ses stal upírem ty?“
„Já… já nevím…“ zabořil skleslí pohled do prkenné podlahy. „Nemám vzpomínky, vše co se stalo během doby, kdy jsem žil, jsem zapomněl. Ani nevím, jestli se ve skutečnosti jmenuju Reiji.“ Řekl s ironickým tónem. „Ale… na něco jsem si vzpomněl.“ Zvedl hlavu a pohled přesměroval na něj. „Ten přívěsek… to byl dárek k narozeninám, že?“