Tenshi

Světlovlasý shinigami stál sám na prázdném hřbitově a smutným pohledem pozoroval náhrobek. Tou dobou bylo strašné horko a vlhko, nikoho ani nenapadlo vycházet ven. Společnost mu dělalo jenom cvrkání všudypřítomných cikád. Nevěděl, jak dlouho tam stál, otupělý, neschopný se hýbat nebo na něco myslet. Nakonec položil na hrob zvadlý měsíček, obešel hrob a – sám nevěděl proč- místo aby se vracel zpět, pokračoval stále dál k zadní zdi hřbitova. Našel starou, zrezivělou branku a po chvíli se mu podařilo jí otevřít a vydal se dál k zalesněnému kopci. Tam se konečně zastavil, zíraje před sebe skelným pohledem. Nechtělo se mu vracet se zpět, cítit na sobě pohledy ostatních. Všichni si mysleli, že se brzy stane kapitánem, že budou mít zase vůdce, kterého by následovali. Přitom to byl on, kdo nejvíc potřeboval někoho, kdo by ho vedl, ke komu by vzhlížel. Najednou ho cosi vyrušilo z rozjímání. Cikády utichly. Vzduch se ochladil. Pátravě se rozhlížel. Kousek od něj se cosi jemně zářilo. Zalapal po dechu, ruka mu vystřelila ke kataně.  V několika vteřinách se před světlovlasým mužem zhmotnila postava, o něco vyšší a hubenější než on. Dlouhé stříbřité vlasy jí splývaly přes obličej, takže neviděl, jak se tváří. Věděl, že mu neublíží. Sundal ruku z jílce katany. Natáhla k němu ruku s dlouhými, hubenými prsty. Cítil, jak všechny starosti odchází pryč, mimoděk se usmíval a vděčně na ni hleděl. Už si nepamatoval, kdy naposledy se takhle cítil. Toužil zůstat na tom kopci už navždy, jen stát a dívat se na ní. Váhavě natáhl ruku směrem k ní, ale hned toho litoval. Zachvěla se. Skrz její tělo prosvítaly stromy za ní. Neslyšně vykřikl.
„Ne…neodcházej,“ zašeptal. Pozdě. Stejně rychle, jako se objevila, i zmizela. Rozhlédl se kolem sebe. Už byla tma. Znovu v sobě ucítil ten strašný pocit, že všechny zklame, nikomu nebude stát ani za pohled. A teď ho vnímal hůře než kdy dřív. Několik minut hypnotizoval místo, kde se zjevila. Nakonec se otočil a pomalu se vracel zpátky, se stejným smutkem v blankytných očích, s jakým přišel. 

Od té doby tam trávil každou volnou chvíli. Ale ona záhadná se neobjevovala. Uvažoval o tom, jestli si to celé jen nepředstavoval, přesto chodil na kopec za hřbitovem dál. Zanedbával své povinnosti, nechával je na svých podřízených, a ti je beze slova plnili. I když měli o podkapitána starost, báli se ho jen slůvkem vyrušit. Všichni cítili, že se něco stalo. Vypadal čím dál sklíčeněji, pod modrýma očima se rýsovaly tmavé kruhy, na rukou vystupovaly žíly, světlé vlasy zplihle vysely přes půl obličeje. Při životě ho držela jen jediná myšlenka-že se znovu objeví. Až jednou, na sklonku léta, ji znovu uviděl. Znovu ho zaplavil ten pocit štěstí, všechny temné myšlenky odpluly pryč. Zjevila se několik metrů od něho mezi stromy. Neodvažoval se pohnout, bál se, že zase zmizí, když něco udělá. Pomalu k němu natáhla ruku a- zmizela. Zbyla po ní jen matná záře.
„Ne,“ vydechl zlomeně a omámeně klesl na kolena.
„Vrať se…prosím…“ šeptal třesoucím se hlasem do ticha.
„Pojď se mnou,“ ozvalo se za ním. Ten hlas odněkud znal. Otočil se. Stála tam, s jednou ruku nataženou směrem k němu.
„Pojď.“ Pozvedla hlavu. Skrz vlasů na něj svítily ledové modré oči. Zahleděl se do nich a přistoupil blíž.
 Zalapal po dechu, když ucítil bodavou bolest. Překvapeně pohlédl dolů na světlé ruce, svírající jílec jeho katany. Znal ty ruce. Byly jeho. Třesa se klesl na kolena. Vzhlédl, ale ona tam nebyla. Z nasáklého kimona odkapávala krev na mech pod ním. Probouzel se ze své otupělosti. Všechno vnímal neobvykle ostře- mravence lezoucího po kmeni stromu, kapky vody na borovicovém jehličí, rudého hýla, který se snesl na zem. V dálce uslyšel výkřik jeho podřízeného-šel se po něm podívat. Po tváři mu stekla slza třpytící se jako diamant.
Ale pak pozvedl oči k obloze a usmál se.
„Už jdu,“ zašeptal, přes tvář mu přelétl stín a neslyšně padl na zem.