The Science, The Magic, The God And The Man

Pepper zůstala v New Yorku týden a pro Tonyho to byl nejhorší týden za… no za docela dlouhou dobu. Byla neobvykle přívětivá, přítulná a jevila snad až nezdravý zájem o to, čemu se Tony věnoval celé hodiny v dílně. Proklouznout každý den na půl hodiny dolů, aby mohl Lokimu převázat ránu, byl takřka nadlidský výkon. Těžší ale byly cesty zpět nahoru. Loki byl tichý a vůbec příjemnější společník, než dokonale organizovaná a fantazii postrádající Pepper, jakkoliv ji měl rád. Když konečně odjela, děkoval bohu – kterémukoliv, který to zařídil – protože si nebyl jistý, jak dlouho by to ještě vydržel. Pepper byla úžasná ale stejně jako skutečný pepř: ne vždycky a když, tak po malých dávkách.

Chvíli uvažoval o přestěhování Lokiho zpět nahoru, nakonec si to rozmyslel a rozhodl se mu ponechat trochu soukromí. Koneckonců, za celou dobu své aktuální přítomnosti na Zemi neudělal nic špatného.
„Přemýšlel jsem, že by ses přestěhoval zpátky nahoru ale tenhle byt je tak či onak volný, takže je to na tobě.“ Loki pozvedl obočí.

„Důvěra, Starku? Skutečně?“ Byl v tom maličký úšklebek, bez toho by to snad ani nebyl Loki.
„Jo. Zatím jsi nic neproved, tak proč ne.“ Pokrčil rameny.
„Zůstanu. Nejsem si jistý, zda bys byl pozítří naživu, kdybych s tebou měl být neustále.“
„Jo, nápodobně.“ Mrknul na něj a s hvízdáním odešel.

Během následujících několika dní Starka nenápadně vyslýchal. Drobná otázka sem, malá poznámka tam. Uvědomil si, že čím víc toho o miliardáři ví, tím méně ho vidí jako hrozbu. Ne, že by nebyl nebezpečný, jen najednou spousta věcí dávala smysl. Zejména pak fakt, že když se věnovali konstruktivním debatám a řešení problémů, docela si rozuměli. Neshody s otcem, tlak ze strany veřejnosti, zrada jednoho z jeho nejbližších. To všechno Loki dobře znal. Jen o jednom se Stark stále zdráhal mluvit – zmínil svůj únos, díky kterému vymyslel slavné brnění, nikdy se o tom ale nechtěl bavit do detailu. Za uplynulý týden dokázal ovládnout ohnivou runu, další týden už mu to šlo podstatně lépe a osvojil si i vodu a vzduch. Dovedl zapálit papír, dovedl naplnit sklenici vodou a dovedl zabouchnout dveře průvanem. Nic složitého, na smrtelníka přesto pokrok, to mu Loki musel přiznat. Když se mu už druhý den nedařilo vytvořit z kombinace vzduchu a ohně ohnivou kouli, Loki se rozhodl realizovat svůj plán. Načrtl potřebné runy, luskl prsty a v dlani se mu objevil malý chuchvalec plamenů.

„Je to tak těžké, Starku, nebo jsi jen tak neschopný?“ Vyštěkl a úmyslně zvolil slova, která Tonymu připomenou jeho otce.
„Hej! Prostě jsem nestrávil několik set let zavřenej v knihovně!“ Protestoval.
„Tohle by zvládlo malé dítě!“
„Možná, že kdybych měl učitele, co za něco stojí, tak by to šlo líp!“
„Nesváděj svou neschopnost na mě, Starku. Nedokázals udržet krok ani s vlastním otcem – není divu!“ Trefil se do černého, věděl to. Tony přivřel oči a zatnul ruce v pěst.
„Podíval ses někdy do zrcadla? Tebe se tvoje rodina zřekla – vyhodili tě jako odpad! Pořád hraješ, jak seš nad věcí, pořád předstíráš, že seš princ ale já ti něco povím: nejseš nic!“ Loki zatnul zuby. Musel vydržet ještě chvíli. Cítil, že to funguje. Ještě chvilku.
„Kdybych tě vyhodil, tak chcípneš hlady, ty arogantní hajzle!“ Něco v Lokim se vzepjalo, zhluboka se nadechl, aby Starka na místě nezabil a svižným krokem obešel stůl. Tonymu došlo, že trochu přestřelil, ale s tím už se nedalo nic dělat. Loki natáhl ruce a ke Starkově překvapení mu nerozdrtil hrdlo, pouze se štíhlými prsty jemně dotýkal jeho spánků. Vykřikl, když mu celou páteří projela ostrá bolest. Zatmělo se mu před očima a omdlel.

Probral se s příšernou bolestí hlavy. Loki se opíral o stůl opodál.
„Co… co si mi to sakra udělal?!“ Zavrčel a pomalu sahal po náramku. Loki neřekl nic, jen mu hodil kus papíru a tužku.
„Vyvolej malého elementála.“
„Cože? Co to má…“ Jenže v ten moment si uvědomil, že ví, jak to udělat. Nejen to. Bylo mu zvláštně. Jakoby po velmi, velmi dlouhé době vylezl ze zatuchlého sklepa na čerstvý vzduch. Vzal tužku a nakreslil několik složitých obrazců se znaky, které mu byly povědomé, ale nemohl si je jednotlivě vybavit. Sáhl po ostrém noži na stole a nechal na papír dopadnout pár kapek krve. Chvilku se nedělo nic, pak se uprostřed obrazců objevilo malé cosi. Vypadalo to trochu jako žába se vzdáleně lidskou postavou. Tony na to zíral a nevěřil vlastním očím.

„Jak je to možný?“ Zadíval se na zelenookého mága, který ho celou dobu pozorně sledoval.
„Telepatie. Předal jsem ti část svých znalostí, dost možná i pár svých vzpomínek, které se toho nijak netýkají. Bohužel jsem měl jen málo času a v dané chvíli bylo… obtížné se soustředit.“
„Počkej, zpomal trochu, prosím tě. Právě jsi byl v mojí hlavě… hrabal ses v mojí hlavě. Můžeš mi to vysvětlit podrobněji?!“ Zněl podrážděně a Loki si jen povzdychl.
„Nezapečetili mou magii, kdyby to udělali, zabili by mě. Jen ji nemohu vědomě používat.“
„To před chvílí mi přišlo dost vědomý.“
„To sklo před několika dny. Pokud se dostanu do stavu… vypjetí, můžu, na velmi omezenou dobu a ve velmi omezené míře, manipulovat se svojí mocí.“
„Ty si chtěl, abych tě vytočil. Proto ta hádka.“
„Ty znalosti jsou klíčové, bez nich by ses nikdy neposunul dál, ale já nemám čas tě učit takovým základům. Potřeboval jsem, abys je měl, tak jsem ti… propůjčil svoje.“
„Když se rozbilo to světlo, byl jsi slušně namíchnutej. Abys udělal tohle..“ Kdyby byl v animáku, rozsvítila by se mu nad hlavou žárovka.
„Ow… promiň, věděl jsem, že jsem to trochu přepísk.“
„Bylo to nutné.“
„Možná. Tak jako tak: promiň.“ Loki jen přikývl.
„Mám jedinou žádost, Starku.“
„Jasně.“
„Jestli se ti vybaví něco… jiného, nech si to pro sebe. Nechci o tom vědět.“
„Dobře.“
„Dobrá, mohl bys mi oplatit laskavost. Něco umíš. Zkus, zda dokážeš zrušit alespoň jednu z kleteb, které nade mnou visí.“
„Jak to mám udělat?“ Loki natáhl ruku a Tony ji váhavě stiskl. V tu samou chvíli se stalo několik věcí a on si nebyl jistý, která z nich dřív. Probleskla mu hlavou vzpomínka z doby, kdy byl Loki ještě dítě. No, i v Asgardu zjevně znali šikanu, protože to, co viděl, se jinak nazvat nedalo. V další vteřině byl zpátky v realitě. Až na to, že byla dost jiná, než před pár vteřinami. Lokiho tvář zůstala stejná, ale na krku měl nepříliš vzhledné černé čáry, které vypadaly jako tetování. V příštím okamžiku si uvědomil, že je má i na rukou.

„No do prdele…“ Vydechl užasle. Když se na Lokiho ruku podíval blíž, zjistil, že čáry jsou ve skutečnosti ornamenty. Různé ornamenty. Zvědavost zvítězila nad opatrností a on se dotkl špičkou prstu jednoho z nich a sledoval, jak se modře rozzářil a jak záře postupuje dál.
„Víš, jak se lámou kletby.“ Promluvil Loki.
„Ty to vidíš? To, co máš na sobě.“
„Ne. Vnímáš Aether, proto je vidíš ale vím, jak vypadají. Jednu sis zvolil – zlom ji.“ Tony znovu upřel pozornost k zářícím ornamentům a z jeho úst začala padat slova, kterým nerozuměl. Bylo to celé zkrátka bizarní. Jak mohl plynně mluvit jazykem, který neznal? Loki zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tony pokračoval v zaříkání nicméně jen do té doby, než sebou zelenooký znatelně škubl.
„Loki?“
„Pokračuj.“ Zněl klidně a rozhodně, tak pokračoval. Než stihl doříct větu, Lokimu se chvěly ruce.
„Říkám, abys pokračoval.“ Zněl o něco méně klidně ale pořád jistě. Jenže po dalších třech větách se sesul na zem. Po čele mu stékal pot a celý se znatelně třásl.
„Loki, nebudu pokračovat, dokud mi neřekneš, co se děje.“
„To… je v pořádku. Nezlomíš ji. Ne teď, nejsi dost silný.“
„Co se stalo?“
„Na tom nezáleží.“ Nic víc neřekl. Ležel na podlaze, oči měl zavřené a mlčel. Dech se mu pomalu zklidňoval.
„Okej ale nemůžeš tu takhle zůstat. Chceš si lehnout?“ Na chvilku odsunul svou ješitnost stranou, aby si mohl přiznat, že má o Lokiho trochu starost. Ten na nabídku přikývl.
„Tak pojď.“ Pomohl mu vstát a příležitostně ho podpíral po celou cestu do ložnice. Zajímalo ho, co přesně se stalo, zároveň mu však bylo jasné, že Loki mu to minimálně teď určitě neřekne.
„Jsi v pořádku?“ Další přikývnutí. Bylo ta absolutně zbytečná otázka – i kdyby umíral, tak by to Tonymu pravděpodobně neřekl.
„Jsem jen unavený.“ Tony se musel pousmát. Skutečně byl o něco sdílnější, i když stále ne tolik, jak by si Iron Man představoval.

V životě by si nepomyslel, že potáhne Lokiho do postele. Ale od té doby, co přišel, byl život podstatně zábavnější. Navíc si znovu zopakoval, že od svého návratu bůh neudělal nic špatného. Pokud to bylo díky tomu, že neměl svojí magii, tak asi nebyl nejlepší nápad mu pomáhat s jejím opětovným získáním. Na druhé straně, chaos se dá působit i bez magie, zvlášť když se jedná o Lokiho. Byl prohnaný jak liška, přesvědčivý, měl pěknou tvářičku a jazyk jako břitvu – s tím mohl rozpoutat klidně třetí světovou. Nevěděl o Zemi tolik, kolik by si asi přál, přesto Tony tak nějak pochyboval, že by neznal vhodné strategické cíle a způsoby, jak se k nim dostat.

K Tonyho úlevě konečně dorazili do ložnice – Loki nebyl zrovna lehký, když se o něj cestou opíral. Ne nadarmo se ale nemá chválit dne před večerem, protože pár kroků od postele to Loki prostě vzdal a ztratil vědomí. Stark to nečekal, což vyústilo v poměrně komickou scénku, kdy se poroučel se k zemi i s Asgarďanem.

„Tohle si udělal schválně!“ Zavrčel a odvlekl ho poslední dva metry do postele. Záhy nastala chvilka snad ještě pernější. Má ho nechat jen tak na posteli? Pokud ne, asi by ho měl svlíknout. Ale on přece nebude svlíkat Lokiho, že ne. Že ne. Že ne? Zoufale si povzdychl, když se pustil do práce. Co taky zbývalo jiného. Možná to byl nepřítel, Tony ho ale nechtěl nechat jen tak. Ještě prochladne a vařit mu čaje a měřit teplotu by byl fakt poslední hřebíček do Tonyho rakve a pravděpodobně i poslední kapka pro Lokiho ego. Nejdřív letěly na zem boty, pak ponožky, košile a nakonec – po lítém boji – i kalhoty. Než ho ale přikryl, nedalo mu to a znovu ho chytil za ruku. Okamžitě se objevila tetování, jejichž rozsah donutil Tonyho zalapat po dechu. Byla doslova všude. Všiml si, že vzor, který si před tím vybral, stále slabě zářil a kůže kolem něj byla zarudlá. Chvilku ta znamení zkoumal, než si přišel jako voyeur a konečně Lokiho přikryl. Zdálo se, že tentokrát bude na gauči spát on. Mohl se samozřejmě vyspat dole, nebo v druhé ložnici nahoře ale chtěl vědět, kdy se Loki vzbudí. Pořád ještě mu nedůvěřoval natolik, aby ho nechal volně trajdat po svém bytě.

Vrátil se do dílny vymyslet, co dělat s tou divnou věcí, kterou vyvolal jen aby zjistil, že je pryč.
„No výborný, takže tu někde pobíhá věc, o které ani pořádně nevím, co to je a co umí. Vynikající.“ Povzdychl si. Tohle si s Lokim ještě vyřídí.