To asi nebude spolužák

„Uááá!! Co to bylo za zvuuuuuuk!“ vyskočila tmavovlasá dívka metr nad zem a schovala se za mě, div mi nevytáhla mikinu.

Pozvedla jsem obočí. „Nevím, asi strašidlo, Ricky. Co by to tak asi mohlo být?“

Prudce mě pustila, obešla a strčila do mě. „Hele, nevyskakuj si. Jsem v tmavým lese v noci a ještě s Elizabeth Londonovou ve dvojici. Kdo by se nebál?!“

Pobaveně jsem na ni pohlédla a dala ruce v bok. „Tomu bys nevěřila, ale já jsem se sebou celkem často.“

Zatvářila se uraženě a šla dál.

Jediný důvod, proč jsme byly v lese v noci, byla stezka odvahy, kterou si vymysleli naši učitelé na adabťáku, který celá naše nová třída podstupovala. A to že královna strašpytlů Ricky Campová spojovala moje jméno se strachem? To dokážu vysvětlit jen z půlky.

První půlku popíše jedno slovo: nevím. Prostě asi nejsem s ostatními na stejné vlně či co. Báli se mě. Když jsem byla menší, přerůstalo to v šikanu. Jednou to bylo tak špatné, že dospělí museli zavolat policii. Jenže na mě.

James, můj spolužák ze základky, mi jednoho oběda začal nadávat. Jako vždycky jsem si ho prostě nevšímala. Ať se vypovídá, když chce. Jenže jemu se nelíbilo, že mi to nevadí. Začal mě proto pošťuchovat. Řekla jsem mu, aby toho nechal. Nepřestal. Tak jsem do něj strčila já a on chytl druhou o zeď. Byla jsem naprosto zvyklá se prát, ale on o tom asi nevěděl. Chvíli mě nevěřícně pozoroval. Nakonec naštvaný odešel. Později navečer na dětském hřišti jsem se osamoceně houpala na houpačce zamyšlená, ve svém vlastním světě. Vtom mě někdo shodil z houpačky a já spadla na kolena. Vzhlédla jsem a přede mnou stál James, okolo jeho čtyři kamarádi. Zvedl mě za límec a probodl mě pohledem. Oplatila jsem mu to. Ucítila jsem, jak můj límec sevřel pevněji a hodil mě zase na zem. Už jsem mu chtěla říct, proč se mě vůbec namáhal zvedat, ale jeden z těch kluků mě čapl za vlasy. Z bolesti mi zvlhly oči a vycenila jsem zuby. Vždycky jsem vlasy měla tak krásně dlouhé a maminka se o ně starala se vší láskou. Jen tak někdo mi na ně sahat nebude! To co následovalo byla jeho chyba a ne moje. Chtěl mi vlasy ustřihnout a taky že to udělal. Zničeně jsem sledovala, jak dlouhé prameny padají k zemi. Oni se začali smát a dali se k odchodu. Byla jsem naštvaná. Totálně naštvaná… Říct, že jsem je zmlátila by bylo hezké, ale je odvážela sanitka.

Od té doby se mě lidé báli ještě víc. Už jsem samozřejmě nikomu neublížila, dávali si prostě bacha. A já taky. Toho dne byla moje maminka hrozně vyděšená a zničená. Už ji nikdy nechci takhle vidět.

Bohužel, James je i teď můj spolužák, a tak se informace o mě přenesly na všechny i v téhle třídě a možná i škole. Moje sebeovládání zažívá útoky vlastně každý den.

O kousek dál Ricky zase zaječela.

„Maminko moje milovaná,“ prohlásila jsem. „Kdybys tohle viděla, nechtěla bys taky někomu natáhnout?“

„Betty!“

Zakoulila jsem očima. „No jo furt. A neříkej mi Betty. Nejsem pes.“

„Nech toho!“ Ricky zněla skoro až hystericky.

„Dobře, tak co… –“ Ani jsem nedořekla, protože Ricky běžela zpátky. V očích slzy, minula mě a s křikem zmizela ve tmě.

Dál jsem tupě zírala do míst, odkud se vynořila a jako mrknutím oka se těsně přede mnou objevila vysoká mužská vyhublá postava, chytila mě za paže, otočila zády k ní a přitiskla ke stromu.

Trochu jsem se lekla. „Teda, ty jsi Ricky vyděsil. A mě docela taky. Já už si říkala, že je tu nuda,“ sdělila jsem spolužákovi.

„Tak nuda, jo? Můžeme se spolu pobavit.“ Ucítila jsem studený závan.

„Hele, dost vtipů. Je to sice stezka odvahy, ale už bys mě mohl pustit.“ Do obličeje jsem mu samozřejmě neviděla. A ten hlas se mi nelíbil. Nikdo ze spolužáků takový nemá.

A kdo jiný by to asi byl, okřikla jsem se v duchu.

„Co když tě pustit nechci?“ zašeptal mi do ucha.

Pokusila jsem se vyprostit ze sevření. Nešlo to. „Už to vážně není vtipný!“

„Tohle není vtip. Myslím to naprosto vážně.“

Tak to je fakt super, v lese jsem narazila na úchyla. Co asi budu dělat? Z přemýšlení mě vytrhla jedna nechutnost. Olízl mi krk. Fuj. On mi olízl krk a následně jsem ucítila dva ostré zuby. Teď už jsem vážně začala panikařit, protože se do mě zakousl! Vydala jsem tlumený výjek a tělo mi najednou zesláblo. Kupodivu jsem necítila žádnou bolest, ale něco na tom bylo hodně nepříjemné… například zjištění, že mi saje krev! Stáli jsme tam takhle jen pár vteřin, ale mě to připadalo jako věčnost. Pomalu jsem ztrácela rozum a hlavně vědomí.

Náhle se věci dali do pohybu. Ten chlap, nebo zvíře nebo co to bylo najednou povolil svoje sevření a mě už nic nebránilo v útěku. Tím myslím, že momentálně mi nic nebránilo k neudržení se na nohou a žuchnutí na mechem vystlanou zem. To, že jsem se při pádu křísla hlavou o kořen stromu, mi také moc nepomohlo. Dalo mi práci se zaměřit na dění. Můj už tak rozmazaný výhled mi zastoupila další postava. Natáhla ke mě ruce, opatrně mě zvedla a přitáhla k sobě. Tohle byl taky muž. Jen se zdál menší a normálnější. Asi mi něco řekl, ale já ho neslyšela.

Zaregistrovala jsem bodnutí jehly. No… zaregistrovala… do toho ticha to bylo jak sprcha studené vody, kterou hned vystřídala únava.

„J…. řá…. ku…? Js… vpo…tk…? Jsi v pořádku?“ napotřetí už jsem mu rozuměla a zrak už také pracoval docela normálně. Zjistila jsem, že se třesu a to pořádně. Byla mi zima, jako jediný zdroj tepla okolo se jevily jeho ruce a jeho příjemný hlas.

Zavrtala jsem se do jeho náruče a zahuhlala něco o tom, aby zmlknul, že chci spát.

Tvrdě se mnou zalomcoval. „Neusínej!!“

Hned jsem byla plně při vědomí a hlavou mi konečně projelo, co se před chvílí stalo. Chytila jsem se za ústa a zadívala se do prázdna.

Jemně se na mě podíval. „Neboj, už jsi v bezpečí.“ Podal mi nějaký prášek. „Na, sněz tohle.“

Natáhla jsem po něm ruku, nebo jsem si spíš myslela, že to dělám. Ruka byla pořád dost slabá. Strčil mi ho tedy do pusy sám (jo, jindy bych překrucovala, ale připadala jsem si, jak přejetá parním válcem).

Pracně jsem pilulku spolkla.

Usmál se na mě. „Šikovná holka. Teď už myslím, že můžeš spát.“

Skrze připitomělý opar jsem se na něj nedůvěřivě podívala.

„Neboj, já tě nekousnu,“ mrkl na mě.

Jestli jsem mu věřila, to nevím, ale se spánkem jsem to projela na plné čáře. Strach a bolest mě snad na chvíli opustili. Dnes už jsem neměla sílu nad ničím přemýšlet.