To… snad… ne!

„Volalas mě, Tsunade?“ Blondýnka jen přikývla, a tak jsem prokličkovala mezi nepořádkem pokrývajícím podlahu a stanula jsem před jejím stolem.

„Sedni si.“ Ani nezvedla hlavu od lejstra, a tak jsem poslechla a opatrně si dotáhla židli od kraje místnosti. Pohodlně jsem se na ní rozvalila, a teprve v tu chvíli zvedla kunoichi hlavu. „Řekni mi, Arisu, co chceš teď dělat? Skoro šest let jsi byla mimo vesnici, nedala jsi o sobě vědět. Myslela jsem si, že jsi mrtvá. Od té chvíle, co tě sem Izumo přinesl, mi ty otázky vrtají hlavou. Co tu děláš? Kde jsi byla? Odkud jsi utíkala, když tě tak zmordovali? Zůstaneš tu, nebo zase odejdeš? Na všechny tyhle otázky budu znát odpověď, než vykročíš z téhle místnosti.“ V jejím hlase nebyl znát ten přátelský tón, kterým mě před šesti dny přivítala u nemocničního lůžka. Věděla jsem, že není radno si s ní zahrávat.

„Co tu dělám? Přišla jsem, protože jsem musela. Kam jinam bych měla jít, abych našla pomoc a zázemí? Abych našla bezpečí a dosáhla svých cílů? To je těžká otázka. Jestli vymyslíš jinou odpověď, můžeš mi ji sdělit.“ Usmála jsem se, aby viděla, že to nemyslím nijak špatně. „Na další dvě otázky stačí jedno jméno. Orochimaru.“ Když jsem viděla záblesk pochopení, přešla jsem na poslední odpověď. „Ještě nevím, jak dlouho tu zůstanu, mám ale v plánu nějakou chvíli tu pobýt.“ O tomhle jsem v posledních dnech také dlouho přemýšlela. Chtěla jsem odejít, nechtěla jsem se opět nechat spoutat svárem mezi Pěti velkými vesnicemi. Je tu ale něco, či spíše někdo, kvůli komu si mé srdce přálo zůstat. „Něco dalšího, Hokage-sama?“ Tsunade nevěřícně zavrtěla hlavou. Nespíše si myslela, že to nepůjde tak snadno. Přeci jen, vždycky jsem byla tvrdohlavá. Na jazyku mě teď ale pálila jedna otázka, kterou jsem musela položit. Ale nechtěla jsem, styděla jsem se. Bála jsem se její reakce.

„Přijď zítra před sedmou, dostaneš misi. Zbytek dneška si dělej, co chceš. Stejně už je skoro večer a nic by se nestihlo udělat.“ Já jen kývla, zvedla se a připravila se k odchodu. Nechtěla jsem Tsunade opouštět, protože ona byla někdo, kdo mě spojoval s mým zachráncem. Jediná, která mi mohla poskytnout informace. Nikdy jsem ale o něčem takovém nemluvila. A nechtělo se mi začínat. Z otázky, kterou jsem chtěla položit, by si Godaime vyvodila, co se ve mně skrývá. Mé váhání jí to ale nejspíše odhalilo také, úplně stejně jako by to zvládla slova. „Izumo je na stráži u hlavní brány,“ nechala se slyšet Hokage. Vyvalila jsem oči. To jsem nečekala. Na tváři se mi roztáhl úsměv.

„Mockrát děkuji, Tsunade-sama!“ Ani jsem neslyšela, jak říká ‚nemáš zač‘. Zmizela jsem totiž rychle jako pára nad hrncem.

***

Polkla jsem. ‚Jsou tam dva… Tohle bude špatný…‘ Zhluboka jsem se nadechla, a zase vydechla. Teprve potom jsem udělala pečeť, abych vypnula Byakugan, díky kterému jsem na něj viděla přes plot a domy. ‚To zvládneš,‘ povzbudila jsem se v duchu. Pak jsem vykoukla zpoza rohu. Nekoukali se. Připadala jsem si jako bláznivá školačka. Ale co, tak to už chodí. Ušklíbla jsem se a vyšla jsem ze svého úkrytu. Mírně jsem se červenala, ale šla jsem přímo k nim. Zastavila jsem až před boudičkou, ve které seděli. Izumo… a nějaký divný chlapík, který ke mně vzhlédl.

„Přejete si?“ Zeptal se líně. Před tím, než jsem přišla, si pohrával s kunaiem. Očividně toho nehodlal nechat ani teď. Odvrátila jsem se od něj a podívala se na jeho společníka. Přeměřila jsem si ho pohledem a pak se usmála.

„Dobrý den, Izumo-san,“ pozdravila jsem slušně. Čekala jsem, co udělá. Zdálo se ale, že mě nepoznává, protože na mě nějakou chvíli koukal jako na blázna. Už jsem se začínala cítit trapně a krev se mi nahrnula do tváří. Pak se ale zatvářil, jako by ho uhodil blesk a prudce se nadechl. Nejspíše mě nemohl poznat, když jsem teď byla v novém oblečení a na hlavě jsem neměla vrabčí hnízdo, ale umytou a učesanou záplavu rudých vlasů.

„Kotetsu, Kotetsu! Zírej na ní! To je ta, co přišla, ta polomrtvá,“ pronesl tlumeným hlasem ke svému společníkovi. Muž s páskou přes nos na mě chvíli zíral, ale pak se obrátil k Izumovi a stejně nadšeným hlasem šeptal.

„Wow, je to celkem kus,“ zašklebil se. Pak Izumo konečně posbíral trochu galantností a podíval se na mě.

„Přišla jsem ti poděkovat,“ usmála jsem se. „Kdybys tu nebyl, no… všechno by bylo… jiný…“ ‚Hlavně bych zase odešla z Konohy, pomstila se těm zmetkům, kteří mě přizabili a kvůli tomu bych byla nucena žít jako nukenin. Nakonec by mě někdo za tučnej balík peněz zabil, mý tělo by strčili do páchnoucího šuplíku a nikdo by si na mě nikdy nevzpomněl.‘ Izumo se opět nahnul ke svému společníkovi. O něčem se šeptem dohadovali, tentokrát tak potichu, že jsem to neslyšela. Tak moc bych chtěla vědět, o čem mluví! Kotetsu, ten maník s divnou bradkou, byl očividně zásadně proti. Ale Izumo ho prosil. Bože, jak roztomile vypadal, když tak bezmocně prosil! Nakonec mě už přestalo zajímat, o čem mluví, akorát jsem pozorovala jeho gesta a poslouchala tlumený hlas, ve kterém jsem nebyla schopna rozlišit slova. Po několika minutách se ale dohodli. Slyšela jsem akorát Izumu, jak říká: „Takže ti přinesu dárek. Neboj se, na noční se vrátím.“ Nechápala jsem, co to má znamenat. Hnědovlasý muž ale vstal a ladným pohybem přeskočil pult, za kterým seděli. Nevnímala jsem mrmlání jeho kolegy, které mělo nejspíše znamenat něco ve smyslu, ať přestane machrovat.

„Mohl bych tě někam pozvat?“ Izumo přede mnou ryl nohou důlek do zpevněné písečné cesty. Tak roztomilý, tak neodolatelný! S úsměvem přes celou tvář jsem přikývla a společně se rozešli pryč, směrem k vesnici. Ninja jmenovaný jako Kotetsu za mým doprovodem ještě stihl zakřičet, že vypadá jako idiot. Nejspíše odezva na přiblblý úsměv, který se mu rozlil po tváři, když jsem souhlasila. Izumo po něm akorát střelil vražedným pohledem a shinobi, který zůstal u brány, se nahlas zachechtal.

***

„Pojďme si někam zajít, Izumo-san,“ zatahala jsem ho za rukáv, když se už nějakou dobu neměl k řeči. Jen civěl stranou a byl celý rudý. Hlavou mi prolétla stejná myšlenka, jako dnes už tolikrát: ‚Tak roztomilý!‘

„Um… Jo, dobrej nápad,“ usmál se nervózně. Rozhlédnul se a zatáhl mě do prvního baru, který byl poblíž. Kdyby ale věděl, kdo tam bude, nejspíš by tam ani nelezl.

Usadili jsme se v Ichiraku Ramen. Stařík, který se představil jako Teuchi, se zeptal na objednávku.

„Co si dáš?“ Obrátil se na mě Izumo. V oku, které neměl zakryté vlasy, se mu zračila otázka. Pořád byl rudý. Očividně nebyl zvyklý chodit s někým… na ramen? Na procházku? Nebo na rande?

„To, co ty,“ špitla jsem a odvrátila se, abych z toho jeho neodolatelného kukuče ještě neomdlela. Ninja tedy objednal dvakrát Soba Ramen a otočil se ke mně, aby něco řekl. Přerušil ho ale světlovlasý klučina. Nejspíše právě vstal od své misky, protože mu z pusy ještě viselo pár nudlí, které do sebe vcucnul. V další chvíli už se vmísil mezi nás a otočil se na Izuma.

„Hele, ty tu jsi na rande? Nejsi na tyhle věci už trošku starej? Kdo je ta holka? Zajímalo by mě, kdo zahazuje večer s takovou bačkorou, jako jsi ty,“ řekl mladík v provokaci a čáry na obličeji se mu zkřivily ve zlomyslném úšklebku.

„Zmlkni, Naruto,“ odbyl ho dotázaný. „A pakuj se zpátky ke své misce.“ Blonďák se ale očividně nechystal jen tak přestat.

„No tak, Izumo, nebuď takovej nabručenej. Nemůžu za to, že Kotetsu s tebou už nechce spát a musíš si hledat náhradu.“ Mladík se už neudržel a hlasitě se rozchechtal svému vlastnímu vtipu. Viděla jsem, jak Izumo zatíná pěst. Další jsem zaregistrovala až ránu, která se ozvala, když Izumo praštil Naruta ze shora přes hlavu. Blonďákova škodolibě rozesmátá tvář se stáhla uražením a otočil se raději ke mně. Nejspíš se mu zdálo, že budu snazší cíl a nebudu ho mlátit. Nahnul se ke mně, ale mluvil tak nahlas, aby ho Izumo určitě dobře slyšel. „Hej, vidíš, jakej je to starej suchar? Nejsi na něj trochu mladá?“ Přiblížil se ještě víc k mému uchu a syčivě zašeptal: „Slyšel jsem, že je mu už dvacet sedm. Je dokonce starší než Kakashi-sensei, a ten už má snad ze stáří šedý vlasy, nebo co já vim, možná si myslí, že je to in a holky na to letěj. Moc se mu to ale nedaří, páč furt chodí s těma svejma oplzlejma knížečkama. No, asi si to s nima vynahrazuje, páč jaká holka by chtěla takovýho dědu. To jsem ale trošku odbočil. O čem jsem mluvil předtím? Jo, aha, už vim. Že je starší než Kakashi. Vždyť už je skoro jako stařík Sandaime, určitě mu po ránu vržou kosti!“ Naruto se zase zasmál a dál pokračoval. Mlel, a mlel a mlel, nechtěl zastavit. Podívala jsem se na Iuzma, který mi kývnutím dal povolení. Docela s radostí jsem natáhla dva prsty a na jejich konci jsem soustředila chakru do podoby hrotu. A rychlostí, kterou Naruto, který nedával pozor, nedokázal zaregistrovat, jsem mu zaútočila na tvář. Zdola jsem mu škrábla lícní kost až k oku, které jsem vynechala, abych mu neublížila, a pak jsem pokračovala nad ním. Rozřízla jsem obočí a skončila v půli čela. Měl teď stejnou ránu jako Kakashi, až na to, že se mu za pár dní zahojí a neoslepl na jedno oko. Nahnula jsem se k němu a poznamenala: „No, tak teď i ty vypadáš jako starej dobrej Kakashi.“ Pro změnu jsem se zasmála já. Kakashiho jsem znala moc dobře. Možná až příliš dobře… Jestli Izumovi bylo dvacet sedm, pak nás od sebe dělilo pět let, což je o rok více, než s Kakashim. Ale když je člověku už dvacet dva let, plus mínus pět let neřeší.

Naruto se urazil a odplížil se zpátky ke svému ramenu. My jsme si v klidu snědli své jídlo a poté, co Izumo překonal svou ostýchavost a více méně se přestal červenat, jsme si i dobře popovídali a pobavili se. Shinobi zaplatil dvě porce ramenu, které jsme snědli, a nabídl mi rámě. S radostí jsem se do něj zavěsila a nechala se odvést pryč. V tu chvíli mi bylo jedno kam.

„Půjdeme na nějaké hezké místo. Nejdříve se ale musíme zastavit někde, kde koupíme dárek pro Kotetsu. Není rád, když musí držet hlídku sám. Ale moc snadno se nechá uplatit,“ zašeptal mi do ucha a usmál se. Spolu se mnou pak zahučel do nejbližšího obchodu se spodním prádlem.

„Už mi chybí poslední kousek, aby ode mě měl Kotetsu něco od každého kousku oblečení. A všechno dostal jako úplatky. Trochu mi začíná vadit, že si Tsunade-sama nevolá jeho, místo mě. Pak bych měl plnej šatník já. Vlastně, dneska to je poprvý, co jsem mimo hlídku a není to kvůli něčemu, co chce Godaime.“ Zase se usmál a v obchodě pustil moji ruku. „A teď se pokus najít nějaký hezký trencle, ať můžeme rychle vypadnout.“ Vydal se na jednu stranu obchodu, zatímco já se vydala na tu opačnou. Trošku jsem si vypomohla pomocí Byakuganu, ale po chvíli jsem už stála u ninji a ukazovala mu svůj objev. Jednalo se o sladce růžové, volné trenky. Okolo míst, kde jsou intimní partie, měly nakreslený červený kruh, ke kterému směřovaly tři velice dobře viditelné šipky.Stejně křiklavým písmem byl u šipek vyveden nápis ‚strčit sem‘. Izumo se zasmál a pohladil mě po zádech. Když jsem v tom momentě zrudla, ucukl, jako by se spálil, a chytil trenky do obou rukou. Beze slova je zaplatil a strčil do jedné z mnoha kapes své vesty. Když jsme vyšli z obchodu, ruku mi už znovu nenabídl. Byl zase stejně ostýchavý, jako na začátku, a při sebemenším kontaktu se mnou zrudnul.

Zdálo se, že míří k monumentu Hokage. Ve čtvrtině cesty mi nabídl dlaň a já se ho s potěšením chytila, své prsty propletla s jeho. Asi v polovině se už zase rozpovídal a náš hlučný smích musel jít slyšet ještě o několik ulic dál.

Jak jsem si myslela, oklikou jsme to vzali na kamenné hlavy vůdců. Musela jsem uznat, že to tam bylo vážně pěkné. Výhled byl na celou vesnici, světla v různých domech zhasínala a opět se rozsvěcela. Ani jsem si neuvědomila, že se už zšeřelo. Vyhledala jsem kancelář Hokage. Samozřejmě, ještě se svítilo. Vsadím se, že Tsunade právě vybírala mise pro shinobi, kteří mají právě volno. Výhled z monumentu byl nejen pěkný, ale také úžasně romantický. A Izumo si to očividně myslel taky. Pustil moji ruku a přitáhnul si mě za bok. Chvíli mě jen držel, ale potom mě otočil čelem k sobě. I když měřil jen necelých sto sedmdesát centimetrů, pořád mě převyšoval asi o půl hlavy. Nadechla jsem se, trošku vyděšená tím nenadálým fyzickým kontaktem. Už je to dlouho, co jsem byla k někomu takhle blízko. Hrdlo se mi stáhlo a v břiše mi poletovali motýlci, ale ani jsem nepomyslela na to, že bych se odtáhla. Když se Izumo nesetkal s nesouhlasem, pomalu se začal sklánět. Tep se mi zrychlil a tím pádem i dech. A když byl Izumo téměř u mých rtů, trhnul sebou. Viděla jsem, že zvedl hlavu.

„Izumo-san! Konečně jsem vás našel!“ Zakřičel radostně posel. Opřel se rukama o kolena a párkrát se nadechl, aby mohl mluvit. Když ale zvedl hlavu, viděl staršího shinobiho, jak mě tiskne k sobě a ruce má položené kolem mého pasu. Zrudnul v obličeji a začal něco nesrozumitelně brblat. V tu chvíli si i Izumo uvědomil, že mě pořád drží, a zrudnul. Pustil mě a spěšně odstoupil. „T-Tsunade-sama v-vás volá,“ vykoktal posel, ninja, nejspíše gennin, možná chuunin. Uklonil se a odběhl zase pryč. I Izuma seskočil z monumentu a po střechách se vydal k sídlu Hokage. Ani se se mnou nerozloučil, ani se na mě nepodíval. Co jsem měla dělat jiného, než se vydat zpátky do bytu, který mi dnes ráno půjčili kousek od nemocnice?

***

Nazítří ráno jsem si nastavila budík na šestou hodinu ranní. Před sedmou jsem měla být u Hokage, takže mi to akorát vycházelo. Vykoupala jsem se a vykonala ostatní ranní hygienu, oblékla se do bledě modrého kimona, v pase převázaného černou stuhou, které jsem našla ve skříni, a sbalila si zbraně. Kunaie, shurikeny, lanka, obvazy, svitky, pilulky, makibishi. Jako poslední jsem si na záda připevnila kamu na dlouhém řetězu. Vyrazila jsem do ulic, cestou si koupila snídani za peníze, které mi prozatím poskytla vesnice, a pomalu se vydala směrem ke kanceláři Hokage.

Vystoupala jsem po točitých chodbách až ke dveřím, na nichž bylo vyvedeno ‚Hokage‘. Dojedla jsem zbytek koláče, který mi sloužil jako snídaně, utřela si pusu a zaklepala. Zevnitř se ozval prudký rozkaz: „Dále.“ Nezaměnitelný hlas Tsunade. Otevřela jsem dveře, ale nevešla jsem dovnitř. Úlekem jsem stanula na prahu. Godaime se culila, očividně si říkala, jak dobře to vymyslela.

„Tihle půjdou na misi s tebou. Tak, pojď dovnitř, ať vám můžu vysvětlit podrobnosti.“ Pomalu jsem za sebou zavřela dveře a malátným krokem jsem se vydala, abych se zařadila ke dvěma mužům, kteří mě budou doprovázet. „Je to A-rank mise. Vím, že dva z vás jsou na to zvyklí, i na S-rank, ale musíme brát v potaz to, že Arisu už dlouho na misi nebyla a máte s sebou chuunina. Jedná se o…“ Dále jsem Tsunade neposlouchala. Pomalu jsem obrátila hlavu k těm dvěma. Štípla jsem se, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Ale ne. Ty oči, které na mě zíraly na oplátku, byly skutečné. Jedno pravé, jedno levé, každé jiného člověka. Jedno na mě zíralo překvapeně, druhé zase omluvně. Jedno jsem viděla ráda, to druhé bych nejraději zavraždila. Za jedno jsem Tsunade milovala, za druhé nenáviděla. Proč musím jít na misi zrovna těma dvěma… dohromady? Jednoho jsem viděla ráda, druhého nesnášela. Byla jsem si jistá, že jestli půjdeme na misi společně všichni tři, ti dva se pobijí.