Tohle se nemělo stát

„Jo, přesně tam jsi,“ upevnil ho v přesvědčení Toushiro a zahleděl se na Gina. Zkoumal, kdo by to tak mohl být.

„Jé, nazdar Toushiro! Kde ses tady vzal?“ pozdravil Ichigo.

„Pro tebe Hitsugaya-taichou. Spojení s hlídkou u Senkaimon bylo přerušeno. Když tam přišla kontrola, konstatovala, že všichni jen ztratili vědomí. Hned na to volala Kuchiki, žes zmizel ze skutečného světa a…“

„C-co všechno ti řekla?!“ vyjekl Ichigo fistulkou.

„Jen tohle a nepřerušuj laskavě. Co by mi měla ještě říct?“

„To, co se za chvilku dozvíš,“ uklidňoval ho zástupce.

„Fajn, tak mi to řekneš v kasárnách desátý divize. Teď tě musím uklidit, protože jestli v čas nepodám hlášení, bude to docela průser.“

Ichigo i Gin se usadili na pohovku v pohodlí Toushirovy pracovny a čekali.

Po půl hodině za nimi přišel i Toushiro. „Takže, proč seš tady? A kdo je tohle?“

„Totiž, ty dvě otázky spolu souvisí,“ řekl Ichigo. „Než něco uděláš, tak ti řeknu, že tenhle člověk ztratil paměť a vůbec na nic si nepamatuje.“

„Co bych podle tebe měl dělat?“

„To uvidíme,“ řekl Ichigo a Gin si sundal kapuci. Zamával na pozdrav a tvářil se krapet připitoměle.

Vzhledem k tomu, že mu Ichigo řekl o stavu Ginovy paměti, zůstal Toushiro stát na místě s pusou dokořán.

„Tak jo, tohle je tichá reakce, naštěstí,“ prohlásil Ichigo.

„Kurosaki…“ zamumlal Toushiro, ale Ichigo tušil, že dlouho takhle potichu nebude. „Co je tohle za blbej vtip?“

„Tohle není vtip… ehm…“ utrousil Gin.

„Ty mlč, nebo z tebe udělá melounovou ledovou tříšť,“ utnul ho Ichigo.

Toushiro se zhluboka nadechnul a vydechnul, aby se uklidnil. Nějak to nepomáhalo. „Dobře, on asi fakt ztratil paměť, ale proč ho taháš do Soul Society?!“

Ichigo se chopil iniciativy. „To je právě to! Musím mu připomenout, kým je.“

„Zrádcem Soul Society?“ tipoval Toushiro a založil si ruce na prsou.

Gin sebou trhl, ale nic neříkal.

„To je právě to, co nikdo z vás neví. Přemýšleli jste vůbec, proč málem zemřel?“ zeptal se Ichigo.

„Třeba ho už Aizen nepotřeboval, co já vím,“ odsekl Toushiro. Tak se to stalo i Hinamori.

Aizen, proletělo Ginovi hlavou.

„Ne, Kitsune yarou na něj zaútočil.“

„Co?“

„K čertu, dej si vypláchnout uši. Řek‘ jsem, že…“

„Já tě slyšel, ale jak jsi mohl přijít na něco takovýho?“

Ichigo se zarazil a zadíval se někam jinam. Jak to má vysvětlit? Ten pohled v Ginových očích a to, jak pak Rangiku brečela. Cítil, že to tak je.

„Gin!“ Oba přerušila Rangiku.

Vím. Měla jsem sice dovolenou, ale z nějakého důvodu jsem chtěla pracovat. Potřebovala jsem to. Aspoň jsem mohla myslet na něco jiného.

Než jsem vešla do kapitánovi kanceláře, přitiskla jsem ucho na dveře. Nechtěla jsem ho náhodou vzbudit. Uslyšela jsem, že si tam s někým povídá. Ten hlas patřil Ichigovi. A pak padlo to jméno. Zachvěla jsem se a odšoupla dveře. Stál tam. On tam stál!

„Gin!“

Do očí se mi nahrnuly slzy a srdce jsem měla až v krků. Nohy se sami rozeběhly a o pár sekund později jsem ho objala. Už jsem ho nikdy nechtěla pustit. Věděla jsem, že se pár hodin přes plný nos nebudu moct ani nadechnout a taky že mi tečou nudle a on bude mít asi mokré kosode. Chtěla jsem skákat a tleskat radostí jako malá holka.

„Ty žiješ!“ No tak promluv! Chci slyšet tvůj hlas!

To, co řekl, jsem chvíli považovala za vtip. „Promiň, ale kdo jsi?“

Trochu jsem se od něj odtáhla. „To jsou hloupý vtipy, víš?“

„Rangiku-san,“ řekl Ichigo s hlasem plným starostí. „On si nedělá legraci. Ztratil paměť a Urahara říká, že si prý nevzpomene. Ale to neznamená, že…“ Rychle se zarazil a promnul si loket. Vedle něj stál můj kapitán. Tehdy jsem si ale nespojila, že ho přerušil on.

Pohlédla jsem na Gina. Jak jsem mohla být tak hloupá? Takhle by to bylo až moc dokonalé. Nadechla jsem se a pokusila se promluvit, ale selhal mi hlas. Trochu jsem si odkašlala a zkusila to znovu. Návaly smutku jakoby mi nedovolily utrousit ani slůvko. Zatnula jsem pěsti. „Já… jsem Matsumoto Rangiku. Tvoje… tys mě…“ Dlouze jsem vydechla ve snaze zahnat slzy. Jednu ruku jsem dala v bok a druhou si promnula čelo. Co bych asi měla udělat?

„Neplakej.“

Vzhlédla jsem. Že by si vzpomněl?

Gin mi položil ruku na rameno, jenže jakoby si to rozmyslel, nechal ji zase volně spadnout podél těla. Asi to byl jen reflex.

Jsem to ale husa. Měla bych být ráda, že žije. Je jasné, že to má mít následky. On je na tom hůř. Nepamatuje si, kdo je. Přinutila jsem se aspoň před ním chovat rozumně. „Totiž… bývali jsme kamarádi… a doufám, že ještě pořád budeme.“ Trochu  jsem se odmlčela a hned se v duchu okřikla, ať pokračuju. „Chci říct, že za mnou můžeš kdykoliv přijít.“ Hraně jsem se usmála.

Podívala jsem se na Ichiga a kapitána. „Omluvte mě, musím si ještě něco… zařídit.“ Dál už jsem nemluvila, protože mě pálilo v hrdle a hrozilo, že se opět rozbrečím. Odešla jsem z místnosti a rozběhla jsem se.

Vůbec nevím, kam jsem běžela. Nakonec mě nohy donesly do zahrady desáté divize, kde jsem si našla zapadlý koutek. Slzy si našly cestu k očím dřív, než jsem se usadila. Sesunula jsem se na zem, opřela se o strom, skrčila nohy a schovala obličej do dlaní.

Nedokážu mu pomoct, proběhlo mi hlavou. Nic, vůbec nic o něm nevím. Vždycky zmizel, aniž by mi řekl jediné slovo. Narovnala jsem a rozhlédla se. Ani jsem nevěděla proč. Bylo mi jedno, jestli mě tu takhle někdo najde. Bylo mi jedno všechno, jen jedna věc ne. Zatnula jsem pěsti a zuby. Vzpomeň si. Prosím tě, vzpomeň si na mě. Ano, možná jsem byla trochu sobecká… dobře, hodně sobecká. Jenže já ho nemám jen ráda. Miluju ho. Tak moc, až se mi chce křičet. Chci stát po jeho boku, být jeho oporou. Chránit jeho život tak, jak ho chránil on mě. Do háje, vždyť mě zachránil už dvakrát!