Trenuji, trenujes, trenujeme 19

 Ráno jsem samozřejmě zaspala! Probudila jsem přesně s úderem osmé, kdy už jsem měla být u pomníku. Když jsem zjistila, kolik je hodin, zařvala jsem a vyrazila ze dveří. Žádná sprcha, žádná očista, žádná snídaně. Aspoň, že jsem usnula v Narutovo tričku a kraťasech, což se na trénování hodí.

Letěla jsem jako šílená přes celou vesnici a v duchu si říkala, že Naruto by měl radost, jak se mu podobám.

„To bude průůůůšvih!“ kousala si ret Ta druhá. Když žádáš o pomoc netrpělivého člověka a on svolí, opravdu se nehodí, aby musel čekat. Ten bude ale naštvanej!

Vyzkoušela jsem svoje nové umění a skákala po střechách. Asi po patnácti minutách jsem celá splavená dorazila na místo určení. Doskočila jsem na mýtinu a zprudka oddychovala.

„Už…už…už jsem tu,“ chytala jsem dech. Být po mém, trénink už mám za sebou!

Hledala jsem pohledem Nejiho a uviděla ho stát kousek ode mě u stromu s nějakou dívkou. Ještě si mě nevšimnul. On tam snad někoho balí ?!

„Hehe, tak ženský ho nezajímaj, co?!“ chechtala se Ta druhá.

Toho by se dalo využít.

Došla jsem až k nim stále bez povšimnutí.

„Ehm, ehm…já myslela, že jsi Jounin, vedeš můj trénink a na tyhle věci nemáš čas,“ xichtila jsem se.

Trhnul sebou a málem mi tím rozmachem dal pěstí. Uhnula jsem mu a sledovala jeho rozpačitý pohled.

„Nic takového tady nedělám! Čekáme tu na tebe celou věčnost a začali jsme probírat jednotlivé styly boje!“ smrtelně se urazil.

„Jojo, my tomu říkávali nevinnej pokec a „jsme jenom kamarádi“…“ culila jsem se pořád.

„Ale abych to nezamluvila, už jsem tu také nějakou tu chvíli, takže vlastně já čekám na vás.“

Zablesklo mu v očích.

„Jo? Tak proč jsi uřícená a pořád máš na tváři obtisk od polštáře?!“

Dostal mě.

„No…já vlastně…mám takovej zvláštní typ kůže, kde to jako zůstává dýl a …“ začala jsem si vymýšlet.

„Přestaň si vymýšlet a poslouchej. Chtěl bych ti někoho představit. To je Ten-Ten. Můj týmový partner. Mohla by ti pomoci ve větší zručnosti se zbraněmi.“

„Ten-Ten? Tak teď už mi nikdo nevymluví, že spolu v budoucnu neskončí!“ oznámila mi Ta druhá.

„Ahoj, já jsem Merenwen, ta divná z divnýho světa podle Narotových slov.“ usmála jsem se a podala jí ruku.

„Těší mě,“ zasmála se a oplatila mi stisk. Má pěkný stisk, žádnou leklou rybu, to mám ráda.

„Tak tedy začneme,“ pokračoval Neji, když jsme se představili.

„Merenwen, nejdřív budeš pilovat s Ten-Ten základy taijutsu a vrhání zbraní. Já tě zatím budu sledovat a kontrolovat tvoji chakru, jestli je všechno v pořádku. Pak přistoupíme k další části.“

Tak jsme se do toho dali. Ten-Ten mě tedy rozhodně nešetřila. Nejdříve jsem se musela bránit. Zkoušela na mě různé hmaty a kopy a když jsem se dostala ránu, zastavila a řekla mi, co dělám špatně. Pak jsem musela na ní útočit já. Asi po hodině se mi jí podařilo poprvé zasáhnout, ale nic to s ní neudělalo.

„Nemáš v té ráně žádnou sílu. Musíš se soustředit na to, co děláš a pak veškerou sílu vymrštit tím, čím toho druhého zasahuješ. Ale nepleť si to s chakrou, ta do toho nepatří. Tak znovu!“ korigoval mě zdálky Neji s naběhlými žilkami kolem očí.

Pak přišly na řadu zbraně. Něco málo už mě naučil Kakashi s kunaii a shurikeny, ale nebyla to žádná sláva. Terč jsem zasáhla jenom párkrát. Ten-Ten byla ale trpělivější než Neji a ukazovala mi postoje, jak si mám stoupnout a jak kterou zbraň správně vrhnout. Dodržovala jsem to, co mi poradila, ale pořád se mi o moc lépe nedařilo. Začínala jsem to vzdávat.

„Snaž se trochu,“ chodil kolem mě Neji jako vzteklý pes.

„Já to zkouším, ale o moc lépe to nepůjde. Nemám odhad na vzdálenost a nejsem přesná. Potřebovala bych, aby útočník přišel blíž. Vypořádám se s ním daleko líp než na dálku.“

„Potom budeš nejlepší v boji na blízko a s tím bych ti taky asi uměla pomoct,“ řekla Ten-Ten a vytáhla takovou trošku zkrácenou katanu. „Ta by mohla být pro tebe asi ta nejlepší zbraň. Sice teprve začínáš a studenti na plném ovládání zbraní pracují několik let, ale tato katana by tě měla chránit nejlépe. Ale nezapomeň, že i tak budeš potřebovat kunaie i shurikeny na vrhání.“

Držela jsem novou zbraň v rukou a prohlížela si jí. Byla dlouhá  asi jako moje ruka od prstů až k rameni, měla černou rukojeť obšitou červenými nitěmi spletených do prapodivných ornamentů.  Na docela masivní čepel ústící do smrtonosné špičky byla až překvapivě lehká a vyvážená. Zkusila jsem ji do pravé ruky a zkusila jí švihnout ve vzduchu. Ten svist měl v sobě něco temného a smrtícího.

„Tak a teď se zkus bránit,“ řekla moje učitelka a zaútočila na mě.

Stále se mi nedařilo a chytala jsem její brzděné rány jednu za druhou.

Pak mne něco napadlo a přehodila jsem si svojí katanu do levé ruky.

A nejednou to šlo všechno snadněji. Alespoň jsem se jakž takž ubránila.

„Že ti to ale trvalo než sis vzpomněla, že jsi levák. Vědět to dřív, tak jsme mohly Hidanovi alespoň uříznout ucho,“ stíhala mi vykládat Ta druhá při boji.

„Au!“ škrábla mě Ten-Ten do ramene, když Ta druhá domluvila.

„Nesoustředíš se! Hejbni sebou a koncentruj se na boj! Znovu!“ křikl Neji.

Začínám ho nenávidět! Ta druhá ve svém vlastním zájmu si ale radši další průpovídky nechala na potom.

Když jsem kolem druhé odpoledne viděla únavou ty holky čtyři a ne jednu, Neji se konečně smiloval a skončil náš boj.

Ztěžka jsem dopadla ke stromu na zadek a oddychla jsem si.

„Neřekl jsem, že končíme. Teď začneš trénovat se mnou!“ napomenul mě Neji a odvolal Ten-Ten, že ji už dnes nepotřebujeme.

„Já už ze sebe ale nic nedostanu!“ kňučela jsem.

„To máš smůlu, musíš vydržet. Nyní budeme posilovat tvůj chakrový oběh. Tak koukej vstávat!“

Vyškrábala jsem se zase na nohy a zůstala stát naproti němu.

„Sledoval jsem tě při boji a všiml jsem si, že samovolně uvolňuješ svou sílu jenom když jsi naštvaná, ale to je normální a nemělo by to být nebezpečné. Musíš se ale soustředit na to, kolik jí budeš vydávat. Také se mi podařilo zjistit, že sis už odblokovala všechny chakrové otvory, což nám jenom usnadní práci.“

„Jo, to asi jo. Mám pocit, že ten okamžik byl tenkrát při boji proti Akatsuki.“

„Takže aspoň nějakou výhodu to mělo. Teď po tobě budu chtít, aby ses na tu sílu soustředila a nechala ji rozplynout po celém těle. Až si budeš myslet, že je úplně všude, zkus jí postupně uvolňovat ven a pozoruj na sobě změny. Když se budeš cítit hodně vyčerpaná, přestaň. Budu na tebe také dohlížet, tak se neboj, že by to mohlo zajít někam daleko.“

Bylo to náročnější než jsem myslela. Jedna věc je, když držíte energii v sobě, druhá je, když se ji snažíte regulovat a pouštět ven. Koncentrace musí být daleko vyšší než při taijutsu.

Po hodině Neji řekl : „To bychom zvládli, teď se musíme postarat o to, abys jí mohla používat k obraně. Stoupni si tamhle naproti tomu stromu, nahromaď chakru do pravé ruky a až do stromu praštíš, uvolni tolik síly, kolik si myslíš, že by mělo stačit na to, aby tvoje rána byla na kmeni vidět. Nezapomeň se soustředit tak jako když jsi ji pozvolna vypouštěla a reguluj jí myšlenkou.“

Udělala jsem, co chtěl a udeřila.

„Jaaaau!“ zaúpěla jsem. Držela jsem si svoji pravačku a snažila se jí nehýbat.

„Myslim, že jsem si zlomila prsty! To mam z toho, že tě takhle na slovo posloucham!“ vztekala jsem se a zároveň litovala najednou.

„Neposloucháš! Řekl jsem, že máš uvolnit chakru a ne do toho stromu bezhlavě třísknout!“ rozčiloval se Neji, ale přišel ke mě a ruku mi obvázal. „Zlomený to nemáš jenom naražený. Tak znovu!“

„Naníííí?!“ už jsem ječela tím jejich přízvukem, „Nemůžu ty prsty ani narovnat a ty chceš, abych to zkusila znovu?!“

„Nepotřebuješ mít narovnaný prsty, když budeš dávat pěstí! Tak dělej!“

Jeho černej humor bych chtěla mít. Zvedla jsem se s domněním, že dneska o tu ruku přijdu.

„Hej ty! Neflákej se a pomož mi!“ křikla jsem na Tu druhou.

„Já?! A co chceš?“ zeptala se nevrle.

„Já budu vyvolávat a třískat, ty budeš soustředit a vypouštět, jasný? A žádný námitky, od toho tě mam!“

„Co mi zbejvá…“ odvětila otráveně Ta druhá a začala spolupracovat.

Druhý pokus mi křupnul prsty zpátky. Zařvala jsem bolestí, ale zároveň civěla na díru v kmeni.

„Výborně! Takhle nějak jsem si to představoval,“ pochválil mne Neji dneska snad poprvé.

V tu chvíli se mi ale zamotala hlava a já se sesula na zem. Neji ke mně přiskočil s docela poděšeným výrazem.

„Zase jsi to přepískla, dala jsi tomu síly až moc a dneska už jí nazbyt moc nemáš.“

„To bych řekla, dneska jsem nestihla ani snídani.“

„To je chyba, musíš pravidelně jíst, jinak nebudeš mít z čeho čerpat energii,“ napomenul mě.

„Pro dnešek ale raději už skončíme. Myslím, že na první den to bylo dost a dost. Běž se najíst a odpočinout. Zítra se tu sejdeme ve stejnou dobu a tentokrát přijď včas!“

„Budu se snažit…a Neji?“ podívala jsem se na něj.

„A nemůžeš mě domů odnýst?“ hodila jsem nejsmutnější psí oči.

„Nekňuč a padej! Moje žačka není žádný tintítko,“ zamračil se Neji. Očividně ten vztah učitel – žák vzal až moc vážně. To je vlastně fakt, jsem jeho první žák.

Tak jsem se teda hrdě zvedla s pokřikem : „Hai, Neji-sensei!“

Vzala jsem mu na chvíli vítr z plachet a když mu došlo, že si z něj dělam srandu, už jsem byla pryč.

Když jsem dorazila udřeně domů, zjistila jsem, že vlastně nemám, co jíst a stále žádný peníze. Zkusmo jen tak ze zvyku jsem otevřela ledničku a zírala do ní. Byla plná k prasknutí!

„Kdo??? Co??? Je to můj byt?!“ koukala jsem kolem sebe.

Do dveří strčil hlavu Gai.

„Zdravím, krásko. To je dárek ode mne. Vím, že Kakashi je teď pryč a ty trénuješ s mými žáky. Proto jsem velice poctěn, že sis vybrala zrovna je a koupil jsem ti malou odměnu i s tím, že tě nenechám umřít hlady.“ Docela mile se usmál.

„Gaii! Ty jsi prostě nejlepší!“ usmála jsem se šťastně.

„Haháá! Já vím!“ blýsknul a už byl pryč.

Nacpala jsem se jako to prase, že jsem se sotva odplazila do sprchy a pak zaplula rovnou do postele.

Polštář pořád držel Kakashiho vůni, tak jsem se zachumlala, co nejvíc jsem mohla a usnula jsem s přáním, ať už se brzo vrátí.