Trest za Smrt 02

Úterý, 15.října 2009

První den tu proběhl celkem v klidu. Že bych si tu začal zvykat, to se teda říct nedá ale co mám dělat. Nerad to přiznávám, ale z toho spolubydlícího mi naskakuje husina. Snažim se bejt v pokoji co nejmíň. Se Saiem se radši už taky nebavím. Když jsem zjistil za co je odsouzen tak jsem byl tak trochu pomatenej. Riziko takovýhle rázu já podstupovat nehodlám! V šatně před dveřmi sklepa se našlo mrtvé tělo Leeho z druhého oddělení. Prý můžem akorát hádat, kdo to byl. Samozřejmě že se všechna podezření opět hodili na mojeho spolubydlícího. Nebudu lhát. Nedivím se. Po dnešku ne.

Naruto seděl na parapetu okna a koukal přes mříže ven. Viděl, jak se před budovou procházejí ostatní lidi. Tak moc jim to záviděl. Až teď si uvědomil, co vlastně doposud měl. Chybí mu svoboda. Vzbudil se celkem brzo. Ale spolubydlícího v pokoji nenašel. Spíš se mu zdálo jako by tam ani celou noc nebyl. Nějak se tím nezabýval a myslel na jiné věci. Slezl z parapetu a přešel ke skříni. Otevřel jí.

„Hej! Kde mám hadry?!“ vyštěkl do prázdna pokoje. Na vnitřní stěně si všiml nějakého lístku. Odlepil ho od stěny a četl:

„Pokud hledáš ty svoje hadry tak se koukni pod okno smrade.“ Naruto odhodil lístek a přilítl k oknu. Přes mříže venku uviděl kousky rozstříhané oranžové a černé látky.

„HEJ!!!“ naštvaně mu naběhla žilka u spánku. „Proč já?!“ praštil do skříně a vyšel z pokoje. Sešel po schodech dolů až do jídelny, kde zrovna byli skoro všichni včetně jeho spolubydlícího. Hodil po něm naštvaný pohled, který byl oplacen spokojeným úšklebkem. Vzal si něco k jídlu a sedl si dál od všech. „Pokud to tu vydržím bez sebevraždy tak budu mluvit o štěstí,“ zamručel a dal se do jídla.
„Tak co? Pokochal ses hezky uklizenou prázdnou skříní?“ ozval se za ním procházející hlas. Nemusel se ani otáčet, aby věděl kdo to je.

„Jako by mě to sralo,“ odpověděl bez zájmu a dál si hleděl svýho. Gaara se zamračil a odešel z jídelny.

„To bude ještě zajímavý,“ řekl si sám pro sebe blonďák.

Z pokoje se na chodbu ozývaly tlumené bušivé zvuky. „Smrad. Mu dám že ho to nesere. Ještě ho to bude srát a hodně!!“ zavrčel Gaara a odhodil prostěradlo z postele Uzumakiho. Postupně poskládal střepy po celé délce madrace a opět na ně přetáhl prostěradlo. Na první pohled nebylo nic vidět. Přehodil přes to ještě deku a spokojeně odkráčel z pokoje.

Po hodině se Uzumaki vrátil do pokoje. První, co ho napadlo, bylo natáhnout se na postel. Samozřejmě že to udělal. Jako předtím bušení tentokrát se z pokoje ozval tluměný výkřik. Uzumaki po chvíli seděl na zemi a vyndával si střepy ze zad. „Idiot!!!“ štěkl opět do prázdna a pomyslel si, že tohle nakonec neskončí sebevraždou. Nejdřív se zmračí a pak teprve nastane sebevražda.

V druhé polovině budovy nastal chaos. Všichni v budově se tam seběhli a koukali na dveře od sklepa, které byly propojeny s šatnami. U dveří leželo v krvi tělo chlapce s protočenýma očima. Podle obočí a vlasů bylo poznat, o koho se jedná. Lee z druhého oddělení. Lidé se ani tak nezajímali o mrtvé tělo, ale o nápis z krve na zdi za ním: „Taky takhle jednou skončíte…všichni!“ Odsouzení zděšeně scanovali nápis na zdi a někteří si potichu povídali, kdo takhle skončí asi příště. Naruto, který se zrovna procházel po budově si všiml tohoto shluku lidí a zamířil tam.

„Hej lidi na co tu tak kouká-“ Uzumaki koukl nejdřív na nápis. „Nějaký děti si hrály no…“ pak mu teprve spočinul pohled na mrtvole v kaluži krve. „ÁGHT!“ Naruto vyletěl jak Kyuubi střelenej do zadku brokovnicí rovnou k záchodlm kde následovně hodil šavli. „FUJ TAJKSL!“ vzpamatovával se z šoku. V duchu si pomyslel, kdo to asi udělal. Z vedlejší místnosti uslyšel bavící se kluky. Samozřejmě že nemluvili o ničem jiném než o incidentu v šatnách. Všichni se v jednom názoru shodli. A to v tom, kdo to udělal. Narutovi se to ani nezdálo divné. Sai mu přece říkal kdo tu dělá takové věci, ale přesto ho pohled na mrtvolu vyděsil. S převráceným žaludkem naruby se vydal ze záchodů zpátky na pokoj. Šatnám se obloukem vyhnul. Vešel do pokoje a zázračne viděl svýho spolubydlícího, jak strká nějakou bednu pod postel. Jakmile Gaara zbystřil pobyt někoho jiného v pokoji, rychle bednu zasunul co nejdál ke zdi, kde nebyla z pod postele vidět.

„Nečum tak, Uzumaki,“ řekl dřív, než ze sebe blonďák stačil něco vysoukat.

„Nemám na co čumět,“ odvětil a sedl si na parapet okna.

„Podle tvojí barvy usuzuju, že už jsi viděl ten poprask v šatnách, nemám pravdu?“ zašklebil se Gaara a koukl na furt zezelaného chlapce na okně. Osoba na parapetu se zamračila.

„Viděl no. Někdo si dal opravdu záležet,“ odfrkl si.

„To máš pravdu. Udělat takový nápis na zeď…to zabere nějaký ten čas.“

„Hlavně že tě to baví. Ten kluk nic neudělal.“ zamračil se podruhé.

„To sice ne. Ale aspoň se už nebude trápit tím svým přerostlým obočím. Udělal jsem mu tím vlastně službu,“ škodolibě se rudovlasý chlapec usmál.

„Blbečku,“ zaznělo do ticha.

„Co jsi to řekl?!“ zamračil se Gaara a propaloval Uzumakiho pohledem.

„ŽE JSEŠ BLBEC!“ řekl dost nahlas, aby ho náhodou nepřeslechl po druhé. Osoba na druhé straně pokoje se zvedla ze země a rychlým krokem došla k oknu. Chytil blonďáka pod krkem.

„Tak hele ty blonďatej loosere…To, že jseš se mnou na pokoji, neznamená, že k tobě budu dělat vyjímky než k těm ostatním! Zklidni se nebo skončíš jako oni!“ zavrčel mu do obličeje.

„A tohohle se mám jako bát?“ Uzumaki se začal arogantně smát. „Na tohle jednání jsem já zvyklej, přetvářky si nech,“ rukou ho odstrčil a slezl z okna. „Já se tě na rozdíl od nich nebojím. Zkoušej si to na někoho jiného,“ odfrkl si a poté odešel z pokoje. Rudovlasý kluk se zamračil. Boutnal vzteky. V hlavě si plánoval, jak mu pobyt v jedné místnosti pěkně osladí.