Trest za Smrt

Pondělí 14.října

Jmenuji se Naruto Uzumaki a minulý týden jsem dovršil 15. narozenin. Sedím v pokoji s mřížemi na oknech, aby se mi nepodařilo utéct. Je to první den co tu jsem a už z toho mám celkem slušnou depku. Takhle jsem si opravdu zahájení 15. roku nepředstavoval. Proč tu jsem? Lituji toho ale už s tím nic nemohu udělat. Nechtěl jsem aby se tohle stalo, nemyslel jsem si že to doopravdy udělá. Přesto tu jsem, za svojí vlastní blbost. Jsem ve vězení? Ne, něco daleko horšího.
Pasťák.

Mrtvé tělo v uličce na ne moc oblíbené části města leželo na studených dlažebních kostkách a nad ním se skláněl blonďatý chlapec, který měl v obličeji beznaděj. „Prober se! Neumírej!“ vyjekl a odhodil zakrvácenou tyč, která se ještě před chvílí hnědovlasému chlapcovi tyčila z jeho hrudi. Blonďák se snažil krvácení z rány zastavit, ale jediného čeho docílil bylo to, že se sám zašpinil jeho krví. Po chvíli chlapce ohlušili sirény a oslepily ho světla z policejních aut. Dva policisté ho ihned odvlekli od mrtvoly a přitiskli ho čelem na zeď starého domu. Zatáhli mu ruce vzad a nasadili pouta. „Já to nebyl! Já ho nezabil! Byla to nehoda!“ snažil se bránit, ale k ničemu mu to nebylo. Policisté ho pomalu vláčeli ke služebnímu autu. Po cestě se mu naskytl pohled na dva doktory, kteří se snažili mrtvé tělo opět přivést k životu. Marně. Policista otevřel dveře od služebního vozu a vtlačil chlapce za hlavu na sedačku. Ihned zavřel, zamkl a společně se svým kolegou nastoupil do vozu také. Po chvíli odjeli k policejní stanici.

Po sepsání na stanici a důkladném prošetření soudu byl chlapec odsouzen k zavření do nejpřísnějšího nápravného zařízení ve státech. Pravda byla, že on za smrt svého přítele nemohl. Opravdu to byla nehoda. Chtěl svého přítele přemluvit, aby neskočil ze střechy a tak mu zabránit v sebevraždě. Osud tomu však chtěl jinak. Nejenomže ze střechy skočil, ale ještě se dole nabodl na tyč u beden na vyhození, které tam někdo pohodil. Ale jak toto vysvětlíte policii, když máte ruce od krve mrtvého a otisky které jste zanechali na tyči. Po dlouhém soudním procesu byl tedy odvezen do hlavního města Japonska. Vylezl z auta, opět hlídán dvěma policisty a podíval se na tmavou velkou budovu před sebou, která měla okolo sebe po celé šířce mříže a bránu, které bránili odsouzeným v útěku z tohoto místa.
„Tak jsme tady. Tvůj novej domov grázlíku,“ zasmál se jeden z policistů a vtáhli ho branou dovnitř, která se následovně za nimi opět zavřela. Mladík koukal okolo sebe a prohlížel si místo, které mu asi sympatické nikdy nebude. Z budovy vyšla žena s blond vlasy, v doprovodu muže s rouškou přes obličej.
„Tak už jste ho přivezli?“ koukla na blonďáka trochu lítostivím pohledem a pak opět zaměřila pohled na dva policisty.
„Ano Tsunade-sama. Doufám, že vám nebude dělat problémy. I když je značně klidnější než ti před ním,“ odpověděl policista a předal pořád ještě spoutaného chlapce muži s rouškou. Beze slov ho vtáhli do budovy. Ze všech stran na něj zíraly oči jiných odsouzených, kteří o něm zřejmě horlivě debatovali.

„Co koukáte?! Nemáte nic na práci?!“ zařvala ředitelka a odvedla chlapce chodbou k jednomu pokoji. Odemkla a vešla. „Tady budeš do svých 18 let bydlet. Doufám, že s tebou nebudeme mít žádné problémy,“ koukla na něj. „Nepřipadáš mi jako ti všichni ostatní,“ zamumlala si pro sebe. Věděla že ho už někde viděla ale momentálně si nemohla vzpomenout. „Jinak, máš spolubydlícího,“ otočila se ještě, když už byla na odchodu.
„Spolubydlícího?“ muž s rouškou popré za tu dobu co ho chlapec viděl promluvil.
„Ano spolubydlícího,“ přikývla. „Sabaku no Gaara. Všechny ostatní pokoje jsou plné,“ řekla jednoduše a koukla ke dveřím. Chlapec sklopil hlavu jako pes, kterému je líto že roztrhal pánovi jeho nejoblíbenější věc. Po chvíli však opět zvedl pohled, protože ho z přemýšlení přerušil chladný hlas.
„Co tu děláte? A co tu dělá ten kluk?! Tohle je můj pokoj tak ať laskavě vypadne tam odkud přišel!“ zavrčel rudovlasý chlapec ve dveřích a koukal na všechny přítomné vražedným pohledem.
„Uklidni se. Máš nového spolubydlícího a ty to budeš respektovat!“ zařvala ředitelka a prošla kolem rudovláska ven ze dveří. „A opovaž se udělat to co těm ostatním,“ zavrčela a odešla i s mužem s rouškou.

Blonďák se rozhlédl po celkem velkém pokoji. Sedl si na druhou postel u zdi a koukl směrem ke dveřím. Gaara měl na tváři furt ten stejný výraz. Nechápal, proč zrovna jemu musí dát do pokoje nováčka. Ještě k tomu když vypadá jako nevinný pětiletý děcko.
„Moc se tu neusazuj. Nevidím tvůj pobyt na dlouho,“ řekl klidným hlasem a opět odešel z pokoje. Uzumaki seděl ještě nějakou dobu na posteli. Poté se zvedl a vyšel z pokoje. Zamířil k prvním dveřím od kterých se ozýval hluk.
„Ty magore co si o sobě vůbec myslíš?!“ uslyšel tlumený křik. Nakoukl dovnitř. Uviděl proti sobě stát dva kluky. Jeden z nich byl právě jeho nový spolubydlící a druhý měl černé vlasy a celkem světlou barvu pleti.
„Já si o sobě myslím hodně věcí. Aspoň na rozdíl od tebe vím, co vlastně jsem Uchiho,“ odpověděl furt s klidným hlasem.
„O tobě to tu ví všichni,“ zašklebil se druhý a šel ke dveřím. „To jsis zesral. Uvidíme kdo nakonec bude ležet ksichtem dolů.“ Škleb byl Uchihovi oplatěn a Gaara spořádaně opustil místnost. Při východu drcnul do Uzumakiho, který pořád poslouchal jako ostatní jejich hádku. „Za dveřma se neposlouchá ubožáku.“ Uzumaki zamručel něco čemu nebylo rozumět a poté vešel do místnosti. Sedl si na gauč vedle jednoho kluka, který koukal do novin a sledoval okolí.

„Ty jsi tu nový že?“ zeptal se s úsměvem.
„Jsem no,“ odpověděl a koukl na kluka vedle sebe. Černovlasý chlapec položil noviny a koukl na něj.
„Já jsem Sai. A ty jsi?“ natáhl k němu ruku…
„Naruto,“ stiskl mu ruku a poté ho pustil.
„Nevypadáš jako někdo kdo by udělal něco extra strašného.“ Sai na něj koukal zamyšleným pohledem. Pozorně si Naruta prohlížel od hlavy až po paty. „Už jsi se zde s někým seznámil?“ pokračoval v rozhovoru.
„Někoho jsem viděl. Ale co jsou zač to jsem se nedozvěděl.“

„Tak se koukej.“ Sai ukázal na skupinku lidí před nimi. „Ten černovlasý kluk, který se tu předchvílí bavil s tvým spolubydlícím se jmenuje Sasuke Uchiha. Je tu za vraždu. Jako malý byl svědkem vyvraždění jeho rodiny, kterou provedl jeho starší bratr. Z chuti po pomstě ho o několik let později zabil,“ řekl furt se stejným úsměvem na tváři.
„A ta holka vedle?“ Naruto ukázal na růžovlasou dívku, která zasněně hleděla na mladého Uchihu.
„Ta je tu za kráděže a podobné opakované zločiny. Myslím, že bych ti spíš měl říct něco o tvém splubydlícím. Lidé tě zřejmě neinformovali, že?“ koukl na něj.
„Nikdo mi tu nic neřekl,“ přiznal Uzumaki.
„Tak mě dobře poslouchej. Jmenuje se Gaara. Původem je z opačné strany země než většina z nás. Popravdě, nikdo neví pravý důvod proč tu je. S nikým se moc nebaví, ani se nedivím, jak vidíš, všichni z něho mají panickou hrůzu. Někdo říká, že zabil velký počet lidí ze svého města. Někdo zas tvrdí, že zabil svého strýce i matku. To by nebylo nic neobvyklého. Až na to že každý týden se tu najde nespočet mrtvých odsouzených. Nikdo z jeho spolubydlících se tu nedožil prvního týdne. A můžeš jenom hádat, kdo to dělá,“ mile se na něj usmál. Uzumaki nasadil trochu vyděšenej pohled. Představa že se do pár dnů dočká konce ho značně znepokojovala.
„A ty jsi tu za co?“
„Za sexuální zneužívání chlapců v mém věku,“ usmál se ještě víc a trochu se k němu přisunul.
„Eheeee…já už musím!!!“ Naruto vyskočil z gauče a jako střelený do zadku vyletěl z místnosti s hlasitým prásknutím dveří.