Trnový Akát

 *Švih* Právě jsem měla svoji hodinu boje. Proti mně byl takový malinký prďola, co se mě snažil přeprat. Neměl šanci. Stačilo mi pár slušných zásahů do jeho slabých míst a už se svíjel na zemi.

„Nebuď tak krutá k našemu panoši.“ Pouze jsem se usmála na svého otce a shodila brnění na zem, což navodilo dunící efekt rozléhající se po celém království.

„Promiň papa, spadlo to.“ Už chtěl něco namítnout, ale já se otočila a vyběhla ven ze sálu.

 „Nebuď tak krutá k našemu panoši. Bla bla bla.“ Parodovala jsem svého otce a tiše jsem se procházela po „nečekaně“ zelené zahradě. Ptáci si zpívali svoje ranní písničky, ale já měla chuť je uškrtit. Jen tak z hecu.

„Princezno? Princezno!“

„Můj bože, zase ten panoš…,“ zašeptala jsem si pro sebe a snažila se usmát.

„Ale copak? Bolest slabin už přešla?“ Hodila jsem na něj nevinný pohled, ale ten jeho mě doslova zabíjel.

„Ale přece bychom se nezlobili.“ Chytila jsem ho za tvářičky jako malé děti a pořádně s nimi zatahala. Věděla jsem, že mi nic nemůže udělat a tak jsem si to pořádně užívala.

„Princezno, otec s vámi chce mluvit.“

„Ale copak, je naštvaný za to brnění?“

„Ne, rád by si s vámi promluvil o něčem jiném.“

„Fajn, fajn, už vyrážím.“ Protočila jsem oči a vydala se zpátky k otci. Ještě jsem ale stihla sestřelit jednoho ptáka kamínkem.

 „Ano, papa?“

„Stále mi opakuješ, že bys ráda někam vyjela, zažila dobrodružství. Tedy, stále to chceš?“

„Ano!“ Byla jsem z té ideje nadšená. Zachránit vesnici od obrů, zabít zlého čaroděje…

„Pojedeš zachránit prince.“ Moje nálada okamžitě klesla.

„Cože?!“

„Je zakletý. Když se narodil, jeho otec pozval pouze 6 statečných sudích, tak se ten poslední naštval a proklel ho, že se píchne o vidličku, což se mu také stalo, jelikož ho nedokázali ochránit a teď leží ve věži a jeho hrad je porostlý akátem.“

„Proč zrovna akátem?“

„Princ se jmenuje Akát.“ V tu ránu jsem ležela smíchy na zemi.

„Děláš si prču? Z toho se nepřestanu smát!“

„Ale no tak, Lancelotko, trošku úcty, ne?“

„Dobře, papa. A neříkej mi Lancelotko, víš, že to nesnáším. I když pořád lepší než Akát.“ Smích jsem držela na krajíčku, ale vydržela jsem tím, že jsem se štípala do rukou.

„Můžeš vyjet, kdy chceš.“

„Hm… jdu se nachystat. A beru si svého panoše!“ Letmo jsem sledovala jeho ustrašený pohled a musela jsem se usmát. Pohrajeme si se slabinkami…

 „No tak, pohni kostrou!“

„Snažím se, princezno, ale můj kůň je starší než ten váš.“

„Vlastně já se ani nedivím, když máš tak starýho poníka.“

„To není poník, slečno. Je to kůň!“ Strašně ho to žralo. A mě to bavilo. Alespoň jsem si zpříjemnila cestu.

„Mám hlad, cos vzal s sebou?“

„Mám nějaký chleba a sýr.“

„A maso žádný?“

„Ne, slečno, bohužel.“

„Ty se taky umíš teda postarat o svou princeznu… Slez z toho koně a přivaž ho i toho mého ke stromu.“ Seskočila jsem z koně. Pozorovala jsem panoše, jak se snaží dostat dolů, ale zadrhla se mu noha a přistál přímo nosem na zemi.

„Je vidět, že máš velké zkušenosti s koňmi,“ podotkla jsem, zasmála se a vydala se do lesa.

 První, na co jsem narazila, byl kanec. Jeho zuby vypadaly opravdu hrozivě, ale čeho bych se měla bát.

„Hele, ty vypasený prase, můžu si tě dát k obědu?“ Otočil se na mě a teprve teď jsem zpozorovala jeho opravdové naštvání.

„O ou.“ Začal za mnou běžet.

„To fakt není dobrý! Stůj prase, stůj!“ Nezastavil. Tak tak jsem se mu vyhnula. Utíkala jsem zpátky a hledala koně.

„Panoši, nasedni sakra na toho pitomýho poníka, máme problém!“

„To ale není… Ježiši!“

„Evidentně sis ho už všiml, tak sakra odvaž ty koně a jedeme!“ Nakonec se mu to povedlo a začali jsme ujíždět. Kanec nás chvíli honil, ale pak ho to přešlo a zase si běžel zpátky.

„To teda bylo o fous.“

„Co jste to, pane bože, hodlala udělat? Vždyť nás málem zabil!“

„Ale ale, tak špatný to nebylo.“

„Máte takové štěstí, že vám nesmím odporovat.“

„No, pokud chceš, můžeme si dát další souboj.“ Vytasila jsem meč a namířila špičkou k jeho slabinám. Polkl.

„Ne, to je dobré.“

„Ještě aby nebylo.“ Mrkla jsem na něj a pousmála se. V tom jsem před sebou spatřila království. Celé pokryté akátem. Dostala jsem další ránu záchvatu smíchu, ale po chvíli mě to přešlo.

„No, jak tak vidím, nějak se přes ty akáty budeme muset dostat,“ řekl panoš a vyděšeně se na mě podíval.

„Díky za podotknutí, sama bych si toho nevšimla.“ Seskočila jsem z koně a pomalu jej vedla k bráně. Naneštěstí nebyla spuštěná.

„Tak teď opravdu nevím, kdo nám otevře. Možná ty, když si tak malý, by ses mohl protáhnout tamtou dírou.“

„Ano, princezno…“

„Trochu života do toho umírání!“ Jeho naštvaný pohled svědčil o všem, tak jsem ho pouze sledovala a radši už nic neříkala, jinak by se na mě asi opravdu už vrhl a já ho nechtěla připravit o jeho mužství.

Panoš měl co dělat, aby se vůbec vlezl dovnitř, protože jeho pupek byl opravdu velký. Nevím, jestli pil tolik piva nebo to měl prostě od přírody, ale bylo to docela srandovní. Naštěstí se protáhl a tak mohl spustit bránu. Pomalu jsme procházeli dovnitř a já si prohlížela okolí hradu. Každé okno a každý vchod byl porostlý akátem.

„Sakra, jsou tu troje dveře. Ale říká se přece, že všechny cesty vedou do věže, ne?“

„Ne, všechny cesty vedou do Říma.“

„Musíš mi kazit každou radost?!“ Povzdechla jsem si.

„Tak to uděláme takhle. Ententyky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, narazil si nos.“ Padlo to na levé dveře.

„Myslím, že máme vybráno.“ Prosekala jsem se přes záplavu akátů a odnesla to pár škrábanci.

„Nemohl bys mi třeba pomoct?“

„Pardon, princezno, ale já mám pouze malou dýku.“

„Můj ty bože, ty sis ani nevzal meč? Co to mám za panoše?“ Mávla jsem nad tím ale rukou a zkusila otevřít dveře. Zamčené. Dřevo ale bylo poměrně ztrouchnivělé.

„Když nemáš meč, mohl bys aspoň tím svým pupkem prorazit ty dveře?“

„Nevím jestli pupkem, ale ramenem rozhodně.“

„Jen do toho.“ Panoš to s mírným rozběhem napral přímo do dveří, které se ani nehnuly.

„Ty máš teda sílu.“ Přišla jsem ke dveřím a kopla do nich vší silou.

„Do háje, to jsi mi nemohl říct, že to tak bolí?! Sakra!“ Mnula jsem si nohu a nadávala.

„Tady máš meč a běž zkusit ty napravo. Nemám ráda prostřední dveře, vždycky bývají nejhorší.“ Poslušně si ho vzal a začal prosekávat akáty.

„Hotovo, princezno.“

„Jsou otevřený?“

„Ne, princezno.“

„Ach ne, to značí, že budeme muset do prostředních… To je určitě schválně.“

„Mám je prosekat?“

„Ne, můžeš zkusit u nich stát a třeba se rozpustí,“ řekla jsem a nahodila úšklebek. Panoš jen zavrtěl hlavou a dal se do práce.

„Tyto jsou otevřené.“ Nečekaně… Dobelhala jsem se za ním a vešla do hradu.

„Pokud vás ta noha bolí, princezno, můžeme zde chvíli počkat.“

„To je dobrý, zažila jsem horší bolesti.“ Po chvíli se před nimi objevili schody-celé pokryté akátem. Taktéž před nimi byla obrovská stěna z akátů.

„Čím dál lepší!“ Prosekání tou stěnou nám trvalo aspoň hodinu, protože mělo tři části a každá byla zatraceně silná.

„Hele, na chvíli si tu lehnu a ty se běž podívat po těch schodech nahoru.“

„Nebylo by lepší, abych počkal s vámi a pak bychom šli společně?“

„Šmankote, ty jsi posera!“

„Ale nejsem, já jen…“ Koukla jsem na něj posměšným pohledem.

„No jo, už jdu.“ V duchu jsem se zasmála a lehla si na studenou zem. Navíc brnění taky nebylo zrovna teplo udržující, takže mi byla docela zima. Ale já s tím byla smířená, tak jsem se pořádně natáhla a přemýšlela, jak asi princ Akát vypadá.

 „…Princezno! Princezno!“

„Ehm… Netřes se mnou jak s nějakým pobudou a neřvi na mě, když teprve vstávám!“

„Omlouvám se. Jen jsem vám chtěl říct, že ty schody vedou do sálu, kde je dalších pět dveří. Před sálem byly ještě porostlé dveře, ale těch jsem se zbavil. Ty sálové dveře jsem také očistil.“

„Bezva, tak mi pomoc se zvednout a jdeme.“ Se vší námahou mě panoš zvedl a vydali jsme se nahoru. Opravdu tam bylo patero dveří, tak jsem všechny vyzkoušela, zda jdou otevřít. První šly a vedly dolů, u čehož jsem předpokládala, že princ ve sklepě asi nebude. Druhé ani třetí nešly, ve čtvrtých byl královský sál a poslední vedly nečekaně zase nahoru. Tam byly poslední dveře, sice porostlé akátem, ale poslední.

„Hm, to nebylo tak těžký.“ Ale zakřikla jsem to. Ať jsem sekala, jak jsem sekala, akát stále dorůstal.

„To si ze mě děláte srandu! Hej, panoši, sežeň nějakej oheň a vždycky je opálíme. To by mohlo pomoct.“

„Pokusím se.“

„No, tak pohni tím svým zadkem, ať už to máme za sebou!“ Čekala jsem asi půl hodiny. Když dorazil, držel v ruce suchý klacek a dva křemeny.

„Pomaleji to nešlo?“ Raději to nekomentoval a tak jsem začala sekat akát.

„Vždycky, když rozseknu jeden šlahoun, tak ho opálíš, jo? Ale hlavně nezapal mě.“

„Nebojte, princezno.“ Můj nápad fungoval a tak jsme se postupně dostali přes všechny šlahouny. Ty úplně první začaly pomalu dorůstat, tak jsem rychle vklouzla dovnitř.

 „Můj ty bože, jak dlouho se nekoupal?!“ Musela jsem si zacpat nos.

„Bože, to je puch.“ Přiblížila jsem se k loži a odhrnula závěs. Zase mě to totálně položilo. Princ byl oblečený v růžových šatičkách a pod ním ležela vidlička a zkažené jídlo.

„Řekl bych, princezno, že to bude puch spíše z toho zkaženého jídla.“ Podívala jsem se na něj. Zasněně koukal na prince v šatech.

„Můj ty bože! Ty rád…chlapy?“ Ztuhl a pohlédl na mě.

„No…já…“

„Vyklop to.“

„No dobře.“ Jo, znovu mě to položilo.

„No to je super… Hele, už to chci mít za sebou, tak ho políbím a uvidíme.“ Přiblížila jsem se k němu a zahleděla se na jeho růžovoučké šaty. Zhluboka jsem se nadechla a s odporem mu dala pusu. Nic se nedělo.

„Co to je, sakra? Neměl se náhodou probudit?“

„Třeba je…“

„Ano?“

„No…“

„Tak to dořekni!“

„Třeba je taky na…“

„Ouu… Už tě chápu. Jak je libo, klidně to zkus. Ale dívat se nebudu.“ Raději jsem poodešla k oknu a sledovala okolí hradu. Najednou akát začal hořet a celý hrad zase ožil.

„Hm, asi se ti to povedlo.“ Otočila jsem se a na posteli seděl překvapený princ a vedle něj panoš.

„Vítejte mezi živými, princi.“ Měl vyděšený dětský výraz v tváři.

„Kdo… kdo jste?“

„Jsem princezna Lancelota a právě jsem vás zachránila. Proč máte na sobě ty šaty, sakra?“

„No… Já…rád se převlékám do dívčích věcí.“ Tvářičky se mu zbarvily do ruda.

„Ach tak. Tak to potom jo. Kdyby něco, to je můj panoš, který vás vysvobodil z toho spánku.“ Princ se zastyděl ještě víc.

„Pě… pěkný.“ Teď se začervenal panoš.

„Hele, máte tu své rodiče?“

„Někde asi ano.“

„Fajn, tak se zvedněte a jdeme.“

„Jen… bych se rád převlékl.“

„Počkáme venku.“ Panoš stále seděl na posteli a sledoval prince.

„Řekla jsem, že počkáme VENKU.“ Panoš rychle vyskočil a vyběhl ven.

„Co kdybys tu zůstal? Mně to vadit nebude.“

„O…opravdu?“

„Jasně, go on lásce!“ Panoš se zastyděl.

„Hele, není se za co stydět, ne? Ber to s klidem!“

„Tak jo…“

 Princ vyšel ven v roztomilé princovské robě.

„Konečně vypadáte jako pravý muž!“ Princ vypadal, že se z mých slov dá do breku.

„Nesmíte ji brát vážně, ona ráda rýpe do všeho, k čemu se naskytne příležitost.“

„Jo, nesmíte si to tak brát,“ podotkla jsem a dala mu přátelskou perdu do zad.

„Mimochodem, nechám vám tu svého panoše.“

„Já… jsem velice poctěn.“

„Ještě že tak!“ Zbytek cesty jsme šli v tichosti.

 Dorazili jsme do královského sálu akorát na čas. Král s královnou se už po princi ptali.

„Dobrý den, králi a královno. Jsem princezna Lancelota a tohle je můj panoš. Za vaše vysvobození opravdu nic nechci. Nechám vám tady svého panoše, opravdu se mu líbí váš… vaše okolí hradu. Teď bych vás ráda poprosila o svolení jet zpět domů.“

„Takový proslov jsem opravdu nečekal. Budiž tedy, máte svolení odjet. Přejeme příjemnou cestu. Zůstáváme vám dlužni.“

„To je v pohodě. Mějte se tady krásně, skládejte si básně a hlavně nepodporujte zpět ptáků. Nashle.“ Rozloučila jsem se s panošem, princem a vyrazila jsem ke koním. Cesta domů byla poklidná, až na znovu shledání s kancem. Naštěstí je kůň rychlejší, takže jsem domů dorazila vcelku. Otec s matkou mě přivítali, popovídala jsem jim svůj příběh a zase jsem si mohla jít střílet po ptácích do zahrady. Všichni byli šťastní až do smrti. I když, abych to moc nepředbíhala. Stále se na scéně může objevit můj kamarád kanec.