Trpělivost, šéfe!

Ooki stál opřený o futra a díval se směrem do restaurace. Bylo mu úplně jedno, že v kuchyni je frmol, že potřebují, aby se dochutila jídla, zamíchaly omáčky, umylo nádobí… To všechno mu bylo úplně ukradené. Sledoval Tsukumu, kritika a postrach všech šéfkuchařů, který seděl u stolu. Jídla se zatím ani nedotknul, psal si dlouhé poznámky do bločku a to Ookiho iritovalo. Posunul si bílou šéfkuchařkou čepici z očí a rozešel se k němu, zdravíc všechny večerní hosty restaurace. Obešel obsluhu, ležérně se posadil vedle něj. Tsukuma pořád mlčel.

„Nechceš to už ochutnat?“

„Nespěchej tolik…“ zamumlal nepřítomně Tsukuma, vzal vidličku a dal na stranu kousek zeleniny, která zdobila vrch plátku masa. Maso pak kousek po kousku rozebral úplně do mrtě. Aby se neřeklo, ledabyle napíchnul kousek pečínky, namočil jí do sosu a po dlouhém prohlížení si dal sousto teprve do úst.

„Musíš se v tom tak rýpat?“ utrousil Ooki, snažíc se i přes nesouhlas personálu, zapálit retku. Nakonec to vzdal, jelikož mu neškrtal zapalovač a obtěžovat okolí mu nebylo doporučeno.

„Jistě, je to má práce,“ prohlásil Tsukuma po tom, co sousto spolknul.

„Tak jaké to je?“ zajímal se Ooki.

„Těžko říct…“

„Takže? Dojedl jsi?“ zamračil se po půl hodině Ooki. Za tu dobu byl v kuchyni třikrát, aby přinesl tohle a tamto. Tsukuma s ním vysloveně zametal. Dával si každé sousto do pusy tak pomalu, že i ten šnek by mu z té vidličky utekl. Jednou vylil obyčejnou vodu, podruhé chtěl dolít víno. A všechno to musel obstarat on.

„Ano, jsem hotový,“ udělal za posledním slovem tečku a bloček zavřel.

„A?“ povytáhnul Ooki obočí.

„A co?“ hrál Tsukuma hloupého.

„Jak to chutnalo?“ dodal Ooki.

„Těžko říct.“

„Tak ty takhle…“ dopálil se Ooki, natáhnul ruce, přitáhnul si ho blíž a přede všemi ho políbil.

„Počkej doma,“ šeptal Tsukuma, Ooki se smál.