Tvůj trest není Smrt…

Poslední záblesk. Poslední pohled na protivníka ležícího kousek od něj, kterého zřejmě za chvíli potká stejný osud jako jeho samotného. Poslední co cítil, byla tlumená bolest u srdce, která se zvětšovala. Poslední výdech a hlava mu klesla k zemi jako těžký balvan, který hodíte na dno oceánu. Kdyby byla tato osoba ještě na živu, cítila by, jak na její tělo dopadají kapky deště, snášející se z oblohy dolů na zem. Obloha jako by plakala, jako by plakala za osud, který postihl tyto dva ninji, kterým bylo souzeno se utkat v boji na život a na smrt.

„Mhm…co je to…nic nevidím…“ řekl sotva slyšitelně do černočerné tmy a snažil se najít aspoň malý záblesk světla okolo sebe. Stál obklopený hustou tmou. Nevěděl kde je co. Nevěděl, kde se nachází a proč. Nohy měl ztěžklé, v hlavě ho bodala nesmírrná bolest.

Zavřel oči pod návalem prudkého světla, ve které se změnila doposud, jak se zdálo nekonečná tma. Pomalu pootevřel oči a snažil se okolo sebe najít někoho, kdo tuto náhlou změnu způsobil. Nezáhledl však opět nikoho, jen svůj stín, který stál ve stejné pozici jako on.

„Spím…je to sen…nebo jsem snad…mrtvý?…“ řekl do ticha a sám se nad tím, co právě řekl, zamyslel. Mrtvý? On? Ne, nemůže být mrtvý. Po tom všem. Dělal vše pro klan. Pro dobro a jméno svého klanu. Nemůže být přece mrtvý.

„Co myslíš?“, tázaná osoba sebou cukla a prudce se podívala kolem sebe. Nikde nikdo. Tak kdo na něj mohl jenom promluvit? Ten hlas mu byl až moc dobře povědomý, ale slyšel ho jako by tlumeně a z dálky.

„Blázním…“

„Proč myslíš?“, hlas byl už trochu blíž a byl lépe slyšet. Černovlasý se nad tím zarazil. Že by? Ne, to není možné.

„Kde jsi?“

„No u tebe…jako vždycky…u tebe…“

„Nevidím tě…“ Ačkoliv se snažil sebevíc v jeho hlase se odrazila nejistota. Sklopil o trochu pohled a všiml si něčeho zvláštního. Stín. Jeho stín je pryč. Kde? Podíval se o malý kousek dál Stál tam, jedna ruka položená v bok, druhá volně svěšená.

„Tak už ti to konečně došlo?“ slyšel zřetelně svůj hlas. Zamotala se mu hlava, bylo to jako ze špatné noční můry.

„Kdo jsi?“

„Ten koho jsi tak snadno zaprodal.“ Ucítil v hlase nepatrnou lítost.

„Nerozumím…“

„Jsem tvoje část která propadla do bezedné temnoty. Až na úplné dno. Jsem ta část, kterou jsi tak snadno a bez řečí zaprodal. Věc, která je člověku nejbližší. Jsem tvoje duše.“

Sledoval svůj vlastní stín kousek před sebou. Po zádech mu přejel mráz a naskočila husí kůže. Snažil se nedávat svojí nervozitu nebo možná i strach najevo.

„Co je to za hloupost…“

„Myslíš si snad, že jsem nějaký přelud? Že nejsem skutečná? Došel jsi až sem…tak daleko. Tady tvoje cesta končí.“, duše pozvedla pravou ruku jako by chtěla ještě něco říct ale zase jí stáhla zpátky.“Tohle je tvůj soud, zde ti bude určeno kam dál se naposledy vydáš…“

„Soud?“ nechápavě pohodil hlavou lehce do strany.“Co to znamená? Jaký soud?“

Duše mu na otázku neodpověděla. Pokračovala dál ve svém projevu.

„Kvůli pomstě, která tě zaslepila jsi se dostal až sem. Opustil jsi svůj domov, svoje přátele. Pomstil jsi se vraždou na svém bratrovi u kterého jsi později zjistil pravdu. Ale až moc pozdě. Chtěl jsi pomstu svému domovu…chtěl jsi zabít svého možná bývalého nejlepšího přítele. Při tomto pokusu jsi ale byl stáhnut spolu s ním…Jsi teď šťastný a spokojený?…Sasuke?“

Nastalo ticho. Mladý Uchiha si se sklopenou hlavou k zemi opakoval slova, které před malou chvíli slyšel v hlavě.

„Samozřejmě že jsem.“

„Opravdu? Snažil se ti pomoct…Věděl jsi to, celou dobu jsi si to uvědomoval. Vím to.“

„Co na tom sejde?! Každý kdo se mi postaví do cesty k mé pomstě si nezaslouží žít!“ zařval do prázdna před sebou a zatnul ruce v pěst.

„Sám sobě jsi se postavil do cesty ve chvíli kdy jsi zasadil poslední úder…“

Vytřeštil oči a zahleděl se zpět na svůj stín, který značně ztrácel na viditelnosti.

„Tvůj osud není umřít. Tvůj trest není smrt…“

Pozvedl hlavu.

„Bez duše, s prázdným tělem. Jen s výčitkami zaraženými hluboko v tobě. Beze mě.“

Pootevřel ústa jako by chtěl vykřiknout ale ztratil dech. Jako by mu něčí ruce stiskly hrdlo. Světlo znovu pohaslo.

„Tvůj trest je žít…“

Celé dny seděl u hrobu svého nejlepšího přítele. Sledoval kapky deště, jak dopadají na náhrobní kámen a výčitky nebraly konce. Prázdné oči upíraly pohled na nápis na kameni. Odcházel vždy jen na noc, po té se sem každé ráno vracel.

Tělo bez duše, které se vzdal.