Urwiunenn Ba´al Fyr – 1.

     Oči coby dva stříbrné měsíce se v pomalém mrknutí schovaly za řasy a znovu se široce rozevřely. Velký barbar se pomalu zvedl a naznačil, že musí vykonat potřebu. Pozorující osoba se uklidnila, medvědí muž odešel opačným směrem, než kde ve skrytu keřů ležela natažená a neviděná. Nebo si to alespoň myslela do chvíle, než ji jedna silná ruka chytila za krk a druhá se jí pevně přitiskla na ústa a nos.

     Pach silného alkoholu jí na krátký okamžik omámil a v tu chvíli její drobná postava vyletěla ochable z křoví až k malému ohni, kde seděl zbytek společnosti, kterou si, sotva že se vyškrábala na nohy, ostražitě zpod přivřených víček měřila podrážděným pohledem. Než stačila zareagovat, skočila po ní rozložitá seveřanka a strhla jí znovu na zem, kde jí kolenem drtila záda, až cítila, jak něco povolilo. Asi to odneslo pár žeber, povšimla si klidně a vzdorovitě se ušklíbla, když jí ta gorila zvrátila hlavu za vlasy na zad a slyšela, jak začala hrubě nadávat, když se jí ozdobné kovové spony s trny zařízly do ruky. „ Elfská čubko!“  Následovala rána pěstí do spánku, která jí poslala do neklidné temnoty bezvědomí, ze které ji až příliš brzy zachránil strašný puch pálenky a myšlenka, že tomu dobrákovi vypláchne dutinu ústní mixem jeho vlastních střev a výkalů páchnoucích týmž chlastem.

     „Ughrrr! Sakra! Upocenej chlap smrdí líp!“ Dostala ze sebe přidušeně, když si utřela obličej od potu a vlastních zvratek. „Princezna je konečně vzhůru. Jakpak se ti spinkalo elfinko…“ První co uviděla byla northeinčina hlava s rudou kšticí a tak tomu s radostí dala čelem přímo na kořen nosu.  „Dlouhouchá couro…“ Zachroptěla a držíc se za nos, nakopla jí do zlomených žeber. „Lothaire!“ Vzduchem šlehl hluboký mužský hlas jako úder do bubnu. „Nech jí být, než tě obrátí za živa na ruby a udělá si z tebe předložku k vaně.“ Ozval se další mužský hlas. Byl o poznání jemnější a odkazoval k elfské rase. Zněl, jako by se muž nastalou situací dobře bavil. Žena se nasupeně otočila a na dlouhých nohách oddupala k ohništi.

     „Máš hlad temná?“ Zeptal se se širokým úsměvem elf a přišel k ní blíž, takže konečně viděla proti světlu víc než jen jeho obrys. S odporem se odtáhla a zasyčela. „Listožrout!“ Lesní elf se znovu usmál. „Jo Její Veličenstvo se zmínilo, že budeš reagovat trochu přehnaně. Prý ti mám připomenout osud vesnice Khariy´k naa. Sice nevím, co tím královna mohla myslet…, ale rád tě poznávám Urwiunenn Ba´al Fyr, léčitelko ve službách Vznešené.  Jméno mé jest Faënor Zair, osobní sluha Jejího…“ Ozval se přidušený smích. „Ta stará sůva vážně řekla, že jsem léčitelka?“ Zair si odkašlal, aby skryl své rozpaky. „Ehm, ano. Naše vládkyně má ve zvyku nazývat naše povolání… zdvořileji.“ Ur soustředěně protáhla potetovanou tvář. „Co vlastně chce ta stará čarodějnice tentokrát?“  Tentokrát Zair jen nervózně polknul,  „Snad, abychom si o tom promluvili u jídla?“ natáhl k návštěvnici ruku, aby jí pomohl na nohy. Ruku, kterou noční návštěvnice ostentativně ignorovala a začala si okázale oprašovat  zválený oděv.  Nakonec se milostivě vydala k ohništi a posadila se do tureckého sedu. Kde se konečně se zájmem zadívala na ostatní tři. „Začneme? Nemám na vás věčnost.“
—————————————————————————————————————————————————————–
    Ur se pozorně rozhlédla po celém táboře, a když shledala, že všichni usnuli, posadila se na kůže ve kterých ležela a  dotkla se zlehka dlaní zlomených žeber. Nakrčila bolestí i soustředěním obočí. Krvavé podlitiny bolely víc, než samotné zlomeniny. Obnažená kůže začala chladně světélkovat. Modřiny i žebra prošly celým procesem hojení během několika vteřin a  mlhavá magie vyslala do celého těla pocit uvolnění. Ur se požitkářsky protáhla a sesunula se s pocitem hladu zpět do kožešin.  Léčivá kouzla jí vždy vysílila. Snazší pro ni bylo využívat jejich brutálnější verze k obraně a útoku.

      „Bojové kněžky prý mají po léčení hlad jako deset dospělých válečníků.“ Úlekem se jí naježily vlasy na zátylku a měla v ruce dlouhou dýku dřív než se druhá osoba stačila vůbec nadechnout. „Klid Panthera. Přinesl jsem ti něco k jídlu. Napadlo mě, že budeš mít ještě hlad.“  Obrovský muž potřásl v nebojácném gestu dlouhou smolnou hřívou vlasů a zlehka posadil se na zem vedle ní. „Čerstvě zabitý srnec?“ Nabídl jí široký plát krvavého masa z koženého pytle. A Ur, ač se vedle něj necítila ve své kůži srnčí nakonec váhavě přijala a začala ho rvát zuby. Dokázala ocenit, že se jí nepokoušel nacpat zeleninou ani pečeným masem jako elf. „Urwiunen…To znamená v mé řeči něžný panter…“ Zavrtěla hlavou a mezi soustem na sebe ukázala palcem. „Ur stačí. Tvoje jméno?“  Northein pomalu přikývl. „Je pozdě. Měla bys spát. Zlomená žebra jsou i s kouzly únavná. Vezmu tvojí hlídku.“ Když dojedla, zavrtala se pod kůži a zavřela oči. „Tyr. Jmenuju se Tyr.“ Uslyšela ještě barbarův tichý hlas, než jí spánek zaplavil smysly jako voda.

     A jako každou noc měla věštecké sny, které se nejspíš i vyplní. Tentokrát se jí ale zdál hlavně bláznivý sen o tichých barbarech, kteří se kolem ní bez povšimnutí plížili a  šílené, sebevražedné misi od staré drowky, která jí s pomoci kytkožrouta chtěla navlíct do hadrů princezny zlatých elfů a slídit při tom po jejich nové zbrani, unést elfí falešnou princeznu – jí a vyžadovat výměnou za ni tu ničivou sílu, kterou chtěli zlatoocí vyhladit jejich alianci. Alianci „Zla“.

     Až světlo úsvitu jí připomnělo, že její sen je jen odrazem předešlého dne a tudíž vůbec ne sen, ale skutečnost, kterou nedočkavě a se vzrušením očekávala.