Usnout a nevzbudit se, nemuset na nic myslet 12

Je to zvláštní. Nic necítíte, nic nevidíte, nic neslyšíte. Slova vám přijdou známá a přitom tak cizí, že nechápete jejich význam.

Ideální podoba nicoty….

„Zdravím Tě!“ ozvalo se odnikud táhlým skřípavým hlasem neurčitého pohlaví.

„Kde jsi?“ řekla jsem já a přitom někdo jiný.

Objevila se přede mnou světélkující postava.

„Vypadáš překvapeně, Sandro!“ řekla zahalená osoba.

„Jak znáš moje skutečné jméno?“ podivila jsem se.

„Je toho málo, co ještě nevím,“ zaskřípala bytost a odhalila svoje vysoké tělo s hlavou ve tvaru kladivouna bez očí a s roztaženými křídly na zádech. Na křídlech se otevřely víčka a zamrkalo na mě asi deset malých oček.

„Já tě znám….ty jsi Anděl smrti,“ rozpomněla jsem si.

„Máš dobrou paměť, Sandro!“ poznamenal.

„Jsem tedy mrtvá?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano, ale proces smrti ještě nebyl dokončen…díky mě, samozřejmě,“ zasmál se a znělo to jako škrábání nehtů po tabuli.

„Proč?“

„Rozhodl jsem se ti pomoci. Ber to jako bonus za to, že jsi obětovala svůj život za jiný. Tohle mám na vás, lidských bytostech, občas rád,“ usmály se dvě řady špičatých zubů a pokračoval, „za odměnu tě tedy nechám žít a řeknu ti, jak se dostat domů.“

„To vše děláš jenom kvůli tomu, že máš rád obětování?“

 „Ne, vlastně mě zajímá, jak se rozhodneš,“ uchechtl se Smrťák.

„Rozhodnu se pro co?“ nechápala jsem. 

„Na své cestě zpátky do svého světa se dostaneš na rozcestí. Budeš mít před sebou dvě cesty. Jedna povede k dlouholetému štěstí a druhá skončí smutkem, zoufalstvím a smrtí. Budeš se muset rozhodnout, aniž bys věděla která je která,“ vyložil mi na stůl karty a zvědavě si mne prohlížel. „Pochop, jsem na světě už od začátku a rád občas experimentuji, abych se zabavil. Ale neber to jako urážku.“

„Dobrá tedy, děkuji ti za život a snad tě nezklamu.“

Byla jsem příliš unavená na to, abych odporovala.

„Nemůžeš mne zklamat, pouze překvapit,“ natáhl ke mně svoji ruku s dlouhými nehty ve tvaru kuželů a řekl : „Podej mi ruku. Odcházíme. Po cestě ti vysvětlím, co musíš udělat.“

Šla jsem po boku Anděla smrti a on ke mně tiše promlouval. Vedl mě dál a dál od té nejhlubší tmy až jsem přišli k velkým dřeveným dveřím.

„Jsme zde, teď už musíš jít sama. A nezapomeň, co jsem ti řekl. Možná už se brzy setkáme,“ zaznělo ještě za mnou, když pustil mou ruku, ale to už jsem stiskla kliku a zalila mě oslnivá záře a já zavřela oči.

Když jsem opět začala vnímat, bylo mi podstatně hůř. Vypadlo to, že jsem zpátky tam, kde jsem byla předtím s tím rozdílem, že se mi špatně dýchalo, nemohla jsem se hnout, necítila jsem končetiny a byla mi strašná zima. Zaúpěla jsem.

„No to je dost, už jsem si myslela, že se neprobudíš!“ vztekala se Ta druhá.

Sakra! Ta to taky přežila.

„Necítím nohy ani ruce!“ řekla jsem nahlas.

„To bude možná tím, že sis spotřebovala veškerou chakru a to znamená veškerou krev! To, že žijeme je skoro zázrak a proto se nediv, že se ti končetiny ještě nedokrvujou,“ dělala chytrou Ta druhá.

„Ne, myslím, že máme anděla strážného,“ pokusila jsem se usmát, ale bolelo i to.

Bylo na čase zjistit, kde to jsem. Když jsem se ve tmě trochu rozkoukala, zjistila jsem, že jsem někde v nějakém sklepě a ruce mám za sebou přivázané řetězem ke kruhu ve zdi. A byla jsem tu sama, což mohlo znamenat jenom dvě věci. Zajali mě Akatsuki a Kakashiho dali jinam nebo zajali jenom mě a Kakashi je …!

„Teď se o to nestarej a sbírej síly,“ zkusila opatrně Ta druhá, „myslím, že je budeme tak jako tak potřebovat.“

„To jo, jsme tu totiž úplně zbytečně!“ podotkla jsem ponuře.

„Jak zbytečně?! Nemáme si s nima náhodou pokecat?!“ začala se děsit Ta druhá.

„Ne! To jsem si myslela, ale není tomu tak. Kdosi mi prozradil, že to není způsob, jak se dostat domů. Klíčem k cestě zpátky je zopakování rituálu včetně těch pár kapek krve, co jsem nechtěně prolila a nepokládala to za důležité,“ a namáhavě jsem zavřela oči.

„Chceš říct, že se tohle všechno nemuselo stát?!“ vyjekla.

„Ne , nemuselo…“

 „To jsi tak hloupá, že tě tahle primitivní varianta nenapadla dřív?!“

„Co je mé, je i tvé. Taky tě to nenapadlo. Navíc, neměla jsem v plánu je potkat tak brzo. A teď si nech ty svoje řeči, prosím, musím přemýšlet, co dál.“

Ležela jsem na té studené zemi neskutečně dlouho než někdo konečně otevřel dveře a dovnitř vstoupil Kakuzu a Hidan.

„Tak co? Naše kráska už se nám probrala?“ zachechtal se jashinofil.

„Co po mě chcete ?“ zeptala jsem se.

„Co jiného než informace, maličká! Víš toho hodně a my chceme vědět, jak je to možné!“ sledoval mě maskovaný silák.

„Fajn! Řeknu vám, co budete chtít, ale pod jednou podmínkou,“ zkusila jsem.

„Myslím, že nejsi v situaci, kdy si můžeš klást otázky, ale můžeš to zkusit,“ řekl pobaveně Kakuzu.

„Dostanete všechny potřebné informace, která vám jistě pomohou, ale za výměnu požaduji toho, co jste zajali se mnou a propustíte ho.“

Podívali se na sebe a začali se chechtat.

„Tak to máš smůlu, holčičko,“ šklebil se Hidan, „tvůj rytíř totiž už dávno prdí do hlíny! Sám jsem mu propíchnul srdce, když se tě snažil bránit vlastním tělem.“

„Ne!“ zasténala Ta druhá a propukla v nešťastný pláč.

„Kakashi!“ zašeptala jsem já a po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Tak co bude s těma informacema? Budeš spolupracovat nebo si to máme vzít sami?“ začal být netrpělivý Kakuzu.

„I kdybych měla chcípnout, tak vy dva se nedozvíte ani to, jak často chodí váš Šéf na hajzl!“ stěží jsem cedila skrz zuby.  

„No neboj, on to z tebe dostane někdo jiný. Počkej až se vrátí Itachi, ten si tě vezme do parády!“ pořád se chechtal Hidan.

Po chvíli zjistili, že ze mě opravdu nic nedostanou a odešli tak rychle jako přišli.

Představa, že Kakashi umřel úplně zbytečně a kvůli mně… chtělo se mi umřít! Kdyby nebylo mé hloupé hry, minuli bychom se. Místo srdce jsem měla obrovskou vyschlou hroudu. To prázdno uvnitř se nedalo vydržet.

„Kakashi! Omlouvám se!“ pustila jsem ze sebe a pak už jsem jenom brečela a brečela. Je to moje vina, moje, moje, moje vina!!!