Úvod

Zlehka se otevřely dveře a krásná, usměvavá osoba vkročila dovnitř.

„Zlatíčko, copak tu děláš?“

„Povídám si s Tonym, mami.“

„Aha… A kdopak je Tony?“ Stále se usmívala, i když byla zaskočená.

„Můj kamarád.“

„A kde je teď Tony?“

„Sedí hned tady, mami,“ řekla jsem a ukázala na místo vedle mě. Maminka se snažila pořád usmívat, ale i tak bylo vidět, jak se zamračila.

„Ty mi nevěříš, mami, že?“

„Ale věřím, zlatíčko. Vím, že tu Tony někde je, jen… Víš, když jsem byla já malá, rodiče mi říkali, že duchové neexistují. Že jsou to jen nesmysly vytvořené lidmi, aby vystrašili své okolí. A i přesto, že jsem věřila, že jsou, byla jsem rodiči čím dál více přesvědčována, že nic takového není. Takže i když bych ráda věřila, že tu Tony je, je pro mě těžké to přijmout.“

Přisedla si ke mně a pohladila mě po tváři.

„Víš, je fajn mít takového kamaráda, ale měla bys mít i jiné kamarády. Ty skutečné. Copak nemáš nikoho ve školce? Myslela jsem, že si hráváš s Lucy.“

„Ty mi pořád nevěříš, mami! Tony je skutečný! Nemůžu za to, že ho nevidíš! A Lucy mi krade hračky.“

„Já to tak nemyslela. Chtěla jsem říct, abys měla i kamarády, které bych mohla vídat u nás doma. Je mi líto, že nemůžu vidět Tonyho. I tak věřím, že tu je. O to se nemusíš bát. Vím, že ho máš ráda. Víš co, půjdu udělat sušenky.“ Zvedla se a pomalu kráčela ke dveřím, když vtom se zarazila a otočila se zpět na mě.

„Mám udělat i pro Tonyho?“ Usmála se na mě typickým maminkovským úsměvem.

„Tony říká, že by si moc rád dal. Děkuju, mami,“ odpověděla jsem a oplatila jí úsměv. Počkala jsem, až vyjde ze dveří, a znovu se rozpovídala se svým imaginárním přítelem…