Už jen chvilku…

Jsi pryč. Neboj bude to jen chvilka. Ztratil jsem tě. Zklamal jsem. Nebyl jsem dobrý ochránce. Vydrž, můj pane. Tohle musí vyjít. Nedokážu bez tebe dál žít. Příliš jsem si zvykl na tvou přítomnost. Na tvou zvláštní povahu, nemotornost a roztomilost. Nikdy sis nevšiml, že v noci sedím vedle tvé postele, že?

 Za chvíli tam budeme.

A ty budeš zase se mnou. Co uděláš až se probudíš? Co uděláš jako první? …budeš vůbec rád? Ano, budeš. O to už se postarám. Budeme zase spolu. V našem paláci s těmi nemehly z kuchyně a psem. Občas nás přijde otravovat ten červenovlasý smrťák a já ho budu vyhánět. Kdy pochopí, že stojím jen a jen o tebe? Stejně. Není to zvláštní? Kdo by řekl, že zrovna ty. Jak bys reagoval kdybych ti řekl, co k tobě cítím? Asi bys mi dal facku,  zakřičel ať si z tebe nedělám srandu a byl bys uražený. Jenže to ti říct nemůžu. Už jen kvůli tomuhle a kvůli tomu, že vlastně nevím, co k tobě cítím. Povinnost? Lítost? Uznání? Lásku? . . . Možná všechno dohromady.

 Už jen chvilku.

 Kde to vůbec jsme? Všude jen holé stromy zahalené mlhou. Může tu být cokoliv a sebrat mi tě. Jen doufám, že nás sem nebudou stopovat. Heh, kdybys byl naživu a viděl toho malýho spratka. Určitě by jsi mu jednu natáhl. Upřímně toho jeho sluhu lituju. Na první pohled jste mi připadali stejní. Ale na druhý jste úplnně jiní. To štěně ti nesahá ani po paty.

Jsme tu.

Tady nás snad nenajdou. Brzy se mi probudíš, má šípková růženko. Všechno bude jako dřív. Život půjde dál a já už nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo.                        Teď už je, ale čas se proudit.

Sebastiane?