V očích očekávání a v hlavě růžová II.

„Nejlepší je se tvářit, že se nic nestalo. Neutrálně, nepřipouštět si to. I když mu to třeba ublíží. Sám nic neříkal, neozval se… a to mohl. Určitě si to nechal pro sebe. Nebude to vytahovat, k čemu, nebylo by to ani esem, ani králem. Nezesměšní mě, to by neudělal. Jen doufám, že ze mě nebude pikový kluk bez přátel a se zlomenými a orvanými hranami.“
Tenkrát to bylo takové jednoduché, odevzdal se do rukou, které jej naváděly a směřovaly. Nebyl sám. Ale teď.
„Já nevím, vyplynulo, dělo se to tak samo.“
—————————————————-
Potom co rezignoval, nechal se pevně objímat hladit a mazlit. Sasuke se k němu s hříšnými myšlenkami opravdu měl. Zatínal sem tam prsty do kůže, jindy ji trápil tím, že na ni foukl. Byl spokojený a bylo to na něm vidět. Přesto.
Narutova nečinnost ho určitě zklamala. Vmísil se mu mezi nohy a pánví se usilovně na něj lepil, a hra se roztočila. Zjistil, že to tak jednoduché nebude, proto ho vydráždil, jak jen to šlo v mezích, které mu místo, oblečení i Naruto dovolovali. Byl pod ním ztuhlý, možná trochu mimo mísu. A třel se jak o život. Tyhle nemravné pohyby Naruta přímo mučili, neskutečně. Když se ani po chvíli nezapojil nechal toho, černovlasý,
odtáhl se. To Naruta vyvedlo z míry. Nečekal to, to že by přestal. A chtěl to vůbec, aby k ničemu nedošlo? V takovou chvíli, moc člověku nesvědčí uvažovat. Stejně se řídí je tím co chce, ale co chtěl on, dokáže se vůbec do toho tak vžít, aby…

„Bojíš se, a přitom nemáš čeho.“ Může se vůbec zapojit. Zakroutil hlavou, sice zprvu působil nejistě, ale pak byl rázný.
„Ne že bych se bál, tak strašně bál. Jen nevím co mám čekat,…“ zamlčeně se podíval na hvězdnou oblohu, přímo nad sebou:
„od tebe.“
„Moc nad tím přemýšlíš, líbilo se ti to.“ řekl tak jistě, ten hajzl.

„Možná máš pravdu, ale…“
„Ale co?“ výsměšně zaznělo,
„nevíš, prosím tě, nechovej se jak baba. Pokud se bojíš sexu, nebo mě, říkal jsem, že ti neublížím. Proč by sis měl odpírat něco po čem toužíš, ty:“ lehce se ho dotýkal na tváři. Pomalu uchopil jeho dlaň a naváděl ji po svém těle, ne příliš rychle, aby mu zase neucukl.
„Věř mi, Naruto, je ti to příjemné, líbí se ti dotýkat se mě tady a tady.“ Putoval cizí rukou, jako svou po svém těle, krku, prsech a bocích než s ní zcela jistě a kvapně sjel do vlastního klína. Narutovi ruka ucukla, ale sevření nepovolilo, pevně ji držel a ještě si ji přitiskl na rozkrok, který nebyl až tak v klidu.
„Čím si nejseš jistý, bojíš se mě snad dotknout, vždyť jsme stejní, nebo se ti snad nelíbím.“ Naruto těžce a polohlasně vydechl ne.
„Mě se to líbí, neboj se…“ Třel s jeho pomocí své černé rifle, přitiskl se na blonďáka jehož vlasy v noci ztratili tolik jasu. Scházelo jim slunce. Přiblížil se mu k obličeji a pak se stočil k uchu do kterého s přemáháním vydechl. Bylo to bleskové prosvištění, něčeho celým tělem, tak, že musel zavřít oči a vychutnával si to jak jej probrní do posledních konečků prstů. Jak se rozechvěl. Uvědomoval si, že stále svírá pevně jeho ruku a neúnavně, pomalu s ní jezdí nahoru a hned zase dolů. Zlomilo se to v něm, Chtěl víc, chtěl poznat, co ztratí. Sasuke jeho ruku pustil, ale ona nepřestávala v pohybu ba naopak, začala být nápaditější. Už to byla samozřejmost.
„Tak je to správně.“ Chvíli trvalo, než ta slova dozněla tam kde mají, než si to vlastně přebral.
—————————————————-

„Ale vždyť nejsem homosexuál, já nejsem gey! Vždycky se mi líbily holky, s klukama jsme je šmírovali a vyváděli jim naschvály. Schovávali oblečení… Aáá to není možné!!! Co si to nalhávám, a tehdy, tehdy se mi to taky líbilo, ale i do té doby jsem byl spokojený. Nic to nemůže znamenat. Normálně jsem to jen zkusil, ale určitě nejsem teplý. Jen zvědavost, jen zvědavost a poblouznění. Prostě mě tak překvapil,… Až jsem se jak blbec poslušně zachoval. Já to nechtěl?“ Z přemítání a přehrávání toho, jak to v tu noc bylo, mu planuly tváře. Cítil to, jak mírně štípou, ale lehce to mohl zabít, že je to žárem z ohně nebo prostě alkoholem.
„Chtěl.“ Musel to zazdít ve své palici, jinak se nevyhne těm otázkám
„co ti je? co se děle?“
—————————————————-
„Hej, brácho! Jak jste mohli začít bez nás! To se nedělá.“ Vyřítilo se menší střapaté cosi. To mu pomohlo se probrat do přítomnosti. Ani nic jiného mu nezbývalo, a byl za to rád. Takhle ne něj volalo jen jedno číslo.
„Ha mrňous dorazil, doufám, žes tu mapu cos po cestě sem použil, pořád máš, budeš ji potřebovat na cestu domů!“
„S tebou nemluvím, zablešenče.“
„To jsem rád, kdo by s prtětem pod výškový průměr chtěl cokoliv mít, a ještě k tomu řeč. Zalez skrčku k mamince pod sukni, jo.“
„Ještě, že jseš pes k ničemu. Nemusím se bát, že z toho tvýho planýho štěkání, něco chytnu, ty Inuzukovic štěně!“
„Kdo je tady štěně, vole! Donedávna si ťapkal po čtyřech a slimpal si po dupačkách!“
„To je dobře, že umíš pojmenovat věci, co používáš jako pyžamo, hodnej Kiba! Maminka tě pochválí.“
„Ty malej spratku! Neměl bys plácat nesmysly stejně tě nikdo neposlouchá.“ nastala menší pauza, v které bylo hrobové ticho.
„Jo tak nikdo neposlouchá – je jasné, že ode dneška známe tvoje tajemností všichni, že?“
„Ty šišlalo, ty prcku, tak ty si chceš utahovat ze starších!“
„Hej hej hejhej, to by stačilo vy koťata!“ Vložil se do toho Uzumaki. Malýho Sarutobic spratka chytil za triko a Kibu s úspěchem od něj odstrkoval, ovšem ta Konohamarovic vzpurná a výbušná, prostě problematická povaha, nebo spíš prořízlá pusa, výjimečně výbušného Kibu přitahovala jako magnet. Hned by mu pořádně napráskal. Nezbývalo mu nic jiného, než Konohamarovi zacpat pusu a něčím peprnějším usadit rozlíceného kámoše.
„Já to nechápu, proč se prostě pořád dobíráte? Jak vás to může pořád bavit?“
„Neřeš je tak Sakuro, je to prostě baví, se na ně podívej.“
„Ani omylem!“ Ozvali se ti dva současně.
„Krom toho, ty a Natruto, jste na tom stejně.“
„No jasně,“ dodal ještě pořád s nakrčeným obočím Naruto:
„tohle to úplně všechno popřelo, že vy dva.“
„Já nic, začal si on. A vlastně za to můžete vy, všichni! Nepočkali jste, ani vaječinu jste mi nenechali.“ trucoval mrňous skoro ve vzduchu, jak ho Naruto pořád držel.
„To není pravda, vajíčka nám zbyly, takže bude druhá várka. Nikdy jsme nedělali všechny najednou. To bys za ta léta mohl vědět!“ zlobil se naoko a dal mu jedno za ucho.
„Au, brácha tak to přeháníš!“ a začal se natahovat po tom sadistovi co mu tak jemně plesknul.
„Nechci rušit, ale my už jsme taky dorazili.“ ozvala se dlouhovlasá černovláska, pěkné a správné postavy se zvláštníma očima. Za ní stál o něco vyšší kluk s hnědým volně staženým copkem a nesl tytéž oči i rysy.
„Čau, nemusíš to povídat tak nejistě, jako by ses něčeho bála Hin.“ usmála se na ní kamarádka. Kina se jak šlehem kouzelného proutku uklidnit. Ha jak to najednou pěkně jde.
„Když já je nechtěla zas tak vystrašit, když jsme se tak ze zadu přišli.“ usmála se nevině.
„To nic, Hinato, alespoň ztratili niť a možná přestanou,“ usmála se na ni Ino:
„kde jste tak dlouho byli, čekala jsem, že dorazíte o něco dřív?“
„No, my jsme skončili ve třídě později a Neji slíbil, že na mě počká.“
„Nechci nic říkat. Jestli se, ale Konohamaru v blízké době nenadlábne, tak to můžeme rovnou zabalit.“ Všichni jako na povel střelili pohledem po mrňousovi, který hltal očima všechno, co měl před sebou, za sebou a vedle sebe Chouji: „Jestli se daj do křížku.“
„Víš, Konohamaru,“ začal podezřele jemně Naru: „Kolikrát ti mám říkat, sakra, že nejsme samaritáni a máš si to, co chceš taky sebou donést.“ Na to se trpaslík vymrštil:
„Já jsem vám chtěl pomoct, zdokumentovat celou tuhle akci, ale vy jste nemohli chvilku počkat.“
„Jak chvilku! Řeklo se ve tři.“ Ozval se Kankuro.
„U normálních lidí se předpokládá, že dorazí dejme tomu do hodiny, ale mít dvě hodiny skluz!!!“
„To je i na Naruta moc.“ Brbnul si pod nosem Chouji, který je v klidu pozoroval. Prozatím se jeho zásoby nezmenšovaly tak rapidně.
„Co že,“ vypískl jak siréna.
„Tak a už jsou zase v sobě.“
„Mohli bychom téhle taškařice už konečně nechat.“ Ozval se i Gaara, bodejť komu by to nelezlo na nervy. Když se dostal do ráže Naruto tak hikal a hlas se mu sem tam vytočil, Konohamaru ječel vždycky, jak před popravou, a pokud by se do toho ještě zamíchala Sakura s Ino, mohli by je odvést všechny na ušní. Nakonec to vyřešila rázně Ten Ten, oba hlavní aktéry jebla do hlavy tou atypickou vařechou a bylo. Házeli sice nenávistné obličeje, ale jak je znali, stejně je jako mávnutím proutku, tahle nevraživá nálada přešla.
„Co ti dneska je, seš, divnej.“ Otočila se na Naruta jeho soudkyně.
„Nic co by bylo.“
„Jasně, i kdyby hrozil pád zeměkoule do jiné galaxie, tak ty řekneš nic, to seš jak Hinata.“
„Já?“ pípla hned vedle sedící, „já se omlouvám.“
„Ale Hin ty nemáš za co.“
„Jo měla by ses omlouvat až potom co něco provedeš.“
„Ty raděj mlč. Měl bys taky začít něco dělat,“ vrazila mu do ruky kotlík.
„Nebudem to mýt, Naruto tomu vyškrábal i ty bacily z předloňska.“ Ohodnotil dokonalou práci a její preciznost Kankuro. Vrhli se na druhou várku. Mezitím tam Shikamaru vesele doťupkal a začal čepovat. To je práce která mu vyhovuje. Nemyslíte?
„No i bez toho chlazení to ujde, nakonec to padlo, no. Ale co.“ Nikdo nevěděl ani jak a semlelo seto. Chápeteto, Gaara stál u kotlíku a míchal.
„To jsem opravdu ještě neviděla, aby si ty míchal.“
„Podceňuješ mě, nejsem levý jak někdo. A mimochodem, není to poprvý.“ Řekl chladně se založenou rukou.
„Ale já tě takhle poprvé vidím. To snad není ani možné. Ty s vařechou, a jak ti to jde.“
„Jen aby si vůbec něco dostala Ino.“
„A co ty tu s tím párkem vyvádíš Sakuro?“ Díval se nikterak překvapeně Neji. Ty si s námi nakonec nedáš.
„Ale dám, a taky vám to přece nesním.“
„Jen aby,“ zabrblal kousek sedící Konohamaru, kterého málem k lavičce museli přivázat, protože kolem ohně pořád poskakoval. Stejně vyhozený byl I Naruto. Skončil nakonec s kytarou v náručí.
„Něco veselejšího by tam nebylo.“
„Ale bylo, jen si vzpomenout. Tak prozatím jen tohle.“
Měsíc je jak Zlatá bula sicilská.
Stvrzuje, že kto chce, ten se dopíská. Měsíc svítí sám a chleba nežere.
Ty to ale koukej trefit, frajere
Protože
Dnes je valcha u starýho Růžičky
Dej si prachy do pořádný ruličky
Co je na tom, že to není extra nóbl byt
Srdce jako kníže Rohan musíš mít.
Ať si přes den docent nebo tunelář,
herold svatý pravdy nebo jinej lhář,
tady na to každej kašle zvysoka.
Pravda je jen jedna. Slova proroka říkaj, že: Když je valcha u starýho Růžičky
budou vcelku nanic všechny řečičky.
Buďto trefa, nebo kufr.
Smůla, nebo šnit.
Jen to srdce jako Rohan musíš mít.
—————————————————-
Ublížil som ženám deťom mamám,
„A zůstáváš u stejnýho interpreta.“
svoju hlbokú úctu skladám. Pred vami moji drahí, ktorým zneuctil som prahy… Nech mi všetci svätí pomôžu, nahý až na kožu… Už nebudem nahý, drahé slečny drahé ženy.
Od teraz až navždy, zostávam oblečený /chyb si nevšímejte/
Neverím že mi pomôžu, som nahý až na kožu…
Normálne na „egy keto három“ nevyzlečiem sa, ani pred lekárom…
„Sakura, měla bys ho pak kontrolovat.“
„To jistě, až po tobě. Idiote.“
—————————————————-
„Pamatuješ, jak směl zlomenou tu hnátu?“
„Jo, tenkrát jsme byli na švestkách, nebo na třešních?“
„Švestky to byly. A on chytrák si samozřejmě frajer vyskákal na větev. Samozřejmě to pod ním prasklo a sletěl s půlkou koruny až málem k pekelníkovi do kotle.“
„To přeháníš Kankuro.“ Ozval se hned znovu modrooký hrdina.
„Samozřejmě chytře řekl, že to rozchodí, tak po čtyřech chodil po té velké zahradě. Samozřejmě ho zmeršily tetiny děcka, takové šílené kvítka, nepochopily to, tak jak to myslel on. Klekli na čtyři a za sebou ho pěkně následovaly, vydržely to dokud sme ho nedotáhli do auta. Večer jsem toho hrdinu, co si nohu mazal slivovicou, vezl zaráz k Chocholouškovi a Mudrovi. Dlahovi najednou. Toho povyku co tam způsobil.“
„A cos čekal, ta sestra nebyla vůbec přívětivá a soucitná. Kde se poděly jejich sliby. Já ji říkal, že jí na té zdravé noze ukážu, kde mě to bolí, ona: Né ukažte mi to na té správné. Né já vám to ukážu na téhlé. Já chci vidět tu co vás bolí.“
„A Tak se tam ti dva hádlali.“
„Haha, nepředepsali mu tvrdou válečkovou narkózu?“ chlamal se Kiba, jak vzteklý a Konohamaru
přestal na chvíli žvýkat, asi by se udusil, hned vedle a vesele prskal smíchy před sebe.
„Jak to že o tomhle nevím?“
„Taky nemusíš všechno hned vědět, jinak by to už věděla celá dědina.“ Zamračil se naoko.
„Samozřejmě mi to zasádrovali.“
„Hrdinovi.“
„Kušuj,“ ohnal se po něm: „Kvůli 3 prstů až ke kolenu, to nepochopím. No a jak to tak bývá tak to svrbí, ale mě to pálilo. Tak jsem vzal starý velký nožice, švadleny je mívaj, takový jako u vás, sestříhal jsem to na výšku kozačky a pak na kontrole té staré sestře říkám: No víte, ono to pálelo a měl jsem potíže do schodů. Zahleděla se na tu kozačku a na mě, samo, mě seřvala jak psa a typem: Pane Uzumaky, když vás to pálelo, tak jste sem měl naklusat.“
„Naklusat.“
„No a pak jsem její pozornost odvedl na to slovo: naklusat, a byl skoro klid.“
„Ty seš případ.“
„Jo, z něho si rozhodně příklad neberte.“
„Sakuro, nohu mám celou, a když si je obě oholím, můžu i tancovat kankán a ani mě nepoznáte.“
„Hlavně to nepředváděj, prosím.“
 —————————————————-
Odehrál pár dalších písniček a vytratil se na chvíli od ohně. Za něj to schytal někdo jiný, však jich tam bylo dost. Nejen na hajzl, ale chtěl si oddychnout. Měl to ho zároveň i plný zuby, ale přátelé a rozruch mu dávali zapomenout. V každé rodině je něco, s čím se musí člověk vyrovnat, a to už měl za sebou. Ještě chvíli popřemýšlí, o sobě, Sasukem a jak je na tom teď sám. Však ono se to nějak vyvrbí. Sledoval lesknoucí se odlesky na hladině ubíhající řeky. Ještě nebyla tma, Ale šero už bylo tady, No ani šero se říct nedalo. Jen slunce už tolik nesvítilo. Člověk si automaticky jen něco hodí na záda ať už sedí u ohně nebo je někde jinde.
„Ano tak to bylo správně.“ V tu noc. Na pěkné věci se vždy rádo vzpomíná, jenže mu to udělalo zmatek v duši. To je tak triviální, jako z nějaké prosáklé písničky. Možná byl až moc citový. Závislý, na svém klidu uvnitř, na sebejistotě.
„Ano tak to bylo správně.“
—————————————————-
Zavřel oči a nechal se unášet Sasukeho dotyky, jeho pohyby, jím celým. Poslepu si jej ohmatával. Ze začátku nejistě, tak opatrně, ale svolení už dávno měl. Jen si na to zvykal sám. Nakonec se starému příteli? Dalo se to vůbec takhle říct, když si teď jen tak experimentují. A dělali by to vůbec kamarádi a přátelé. Nakonec se mu podařilo rozepnout knoflík nad zipem a puntek. Modré oči se otevřely do temna noci, zprvu toho moc neviděly, ale pak dokázaly zaostřit nedokreslenou tvář kousek od něj. Smál se, a líbilo se mu to, všechno. Když měl teď Sasuke tak volný přístup, cítil ho mnohem blíž. Hřejivá dlaň, nebýt tenké látky se jej dotýká, na takových špatných místech. Zakázaných?
„Je to tajemství, nikdo se to nedoví.“ Napodobil jej, tvrdohlavě a nešikovně se začal i on dobývat k němu. Zvítězila touha, trochu se ukázat, vytáhnout. Nenechat sebou tak cloumat. Doslova by slyšel, jak jezdec osvobozuje a rozplétá jednotlivé kovové zoubky, kdyby. Kdyby se mu chvílemi nezatmívalo před očima, kdyby mu nebylo tak úžasně, skoro k vzlétnutí nenapínal svaly a uši se nezacpaly a neohluchly. Unikalo jim to tajemné ticho. Otravní cvrčci přestali vyřvávat, kočky a psi taky zmlkli, byly to jen výjimky, jen oheň sem tam vedle nich chtivě natahujíc a svírajíc svou potravu syčel a plápolal. Zmítal se v závanu větru a přitom si tichounce rozdával světlo. Ubývající, ale stále nějaké. Otřásl jím chlad, natolik, že přestal zkoumat hmatem, pro něj teď nejbližšího člověka, a to nejen místopisně. Ani ve sprchách by se očima tak důkladně neprohlédli. Cítil ty chladivé prsty, jak jej sevřely, jak se vtíraly mezi jeho nohy, cítil je přímo na kůži, už je neoddělovaly kousky oděvu. Naruta teda rozhodně do půlky stehen ne. Cítil gumu z trenclí, někde uprostřed stehna, když samovolně od sebe odtahoval nohy, byla až vzpupně proti a zařezávalas se lehce do něj, věděl že leží na tvrdém knoflíku z puntku. Ale co to proti tomu všemu bylo. Bylo to fuk. Taky se vecpal k Sasukemu, asi stejně nebo možná i víc neohrabaně jako on. Svírajíc něco, co si začalo žít skoro vlastním srdcem. Cítil a doslova prožíval jak nabíhá stále a stále. Trochu více v pozadí si to uvědomoval i o sobě ale to bylo nyní trochu mimo jeho zájem. Kupodivu jeho soustředěnost teď nepatřila klínu holky. Ale penisu, rostoucímu chtějícímu kralovat a prohánět se spanilou jízdou, stejně jako vše jeho, od podbříšku dolů. Prodral se mu třísly pak nad ptáka, jezdil pod bříškem a užíval si toho ochlupení. Kupodivu se mu to nehnusilo, dotýkat se muže, stejného jako on sám. Bylo to najednou více a více vzrušující, a rostla ta chuť po ovoci zakázaného a dejme tomu, toho tajemství, co je bude spojovat. Sklouzl níž, na varlata v šourku a jemně je potěžkal. Byl jemný opatrný ještě trochu z nejistoty, obav. Promnul je a nakonec se chytil toho důležitého. Jemně jej zmapoval snad všude, uzdu přitáhl k sobě a jako by tím dal znamení. Začali spolu, spolu vzdychat, tisknout se na sebe. Navzájem si ty kokoty vyhonili. Bylo to poprvé. Kdy to udělal před někým, kdy jeho stydlivost z toho, že ho vyrušili, i když nenachytali, se ztratila. Orgazmus… něco neuvěřitelného ale stejně se vzpamatovával a užíval si té chvíle po tom. To uspokojení kdy se všechno napětí, živočišnost. Kdy se udělá a je nadmíru spokojený. Věděl, že vedle něj stejně tak leží, a stejně si to užívá. Měl pravdu, neublížil mu, a neměl s ním ani sex, a ani ten orální. Přesto… bylo to skvělé.
—————————————————-
Zakloněnou hlavu vrátil zpátky k pohledu na horizont a pak na řeku. Při té vzpomínce by si nejraději udělal dobře i hned tady. Ale nestál, o to být viděn ani nachytán. Ne každý je stejný jak Sasuke. Usmál se při představě, že by se k němu přidal. Ale to už jsou jen perverzní sny. Teď se vrátí a počká si na něj. Buď na to zapomenou – nic se nestalo a nestane, nebo… jsou i jiné varianty a můžou být i jiná tajemství. Perverzní sny jsou jen sny, ale trochu o sobě pochyboval, že realizovat by je zvládl. Na to on nebyl, nebyl stavěný. Neměl to v povaze.