V rytmu valčíku

    „Mluvíš vážně, Gilberte?“ zvedl se hnědovlasý aristokrat od piána, od nedohrané komorní skladby milovaného Mozarta, klapavými kroky přešel sál a posadil se vedle utrápeného Prusa.

   „Co jsi dělal tak dlouho, že jsi se ho nenaučil?“ posunul si brýle a zadíval se na světlovláska vedle. Gilbert se ironicky zasmál, ruce si hodil za hlavu a pohodlně se opřel o stěnu.

   „Víš, já nemám tolik času sedět doma na prdeli a flákat se.“ Roderich zase žasnul nad jeho úžasným vyjadřováním.

   „Netušil jsem,“ zvedl se ze židle, přešel ke gramofonu a nechal hrát jednu z desek, „že to někdy řeknu, ale… Smím prosit?“

   „Znovu!“ zahřměl Roderichův hlas, když mu Gilbert opět šlápnul na nohu.

   „Valčík je královský tanec, jestli se ho nenaučíš, tak na parket ani nelez!“ zamračil se. Gilbert si povzdechnul. Teď litoval, že za ním vůbec chodil, ale Roderich byl jediný, kdo ho mohl tanci naučit. Těžko se mu ale soustředilo na kroky, když byli tak blízko u sebe, navíc mu ruka nebezpečně sklouzávala dolů.

   „Gilberte, koukej tu ruku dát zase nahoru.“

   „Jistě, omlouvám se,“ zasmál se a plácnul ho po zadnici.

   „Díky, ale vypadá to, že se na parket opravdu nedostanu,“ nechal stát Rodericha uprostřed místnosti a hlučně odešel pryč.