V Soul Society

Gin se procházel po parku a přemýšlel nad událostmi minulého dne. Slova toho oranžovovlasého chlapce mu zněla v hlavě ještě teď a pomalu je začínal brát vážně. Vždyť by přísahal, že ho už někde viděl. Matně se mu také vybavovaly obrazy lidí v něčem černém. Ty obrazy byli strašně rozmazané. Někdy se z nich staly jen záblesky. Když se na ně pokusil zaměřit, rozbolela ho hlava.

Od prolézaček uslyšel dětský pláč. Pomalu tam došel. Malá holčička tam seděla na zemi a zdálo se, že tam byla sama bez rodičů.

„Ahoj, jsi v pořádku?“ zeptal se jí.

Dívka vzhlédla. „Jů, takže nejsem neviditelná,“ popotáhla.

„Neviditelná?“ Konečně si všiml řetězu, který vedl z její hrudi.

„Jo, neviditelná. Bourali jsme s maminkou a když jsem se probudila, byla maminka pryč.“

„Takže jsi duch.“

„Mňam, to jsou ale dvě chutné dušičky,“ pronesl kdosi a Gin se reflexivně otočil, ani netušil, že to dokáže tak rychle. Před ním stála velká příšera a křenila se. „Teda, takovouhle vůni jsem dlouho necítil.“

„On mě sní,“ špitla dívka a zase začala plakat.

„Sní?“

„Jo, sní. Před chvilkou mě tady honil, a pak najednou zmizel.“

Hollow se uchechtnul. „Schoval jsem se, protože jsem myslel, že sem jde nějaký zatracený shinigami, ale ty jsi zatím jen člověk. No řekněte, nechali byste si upláchnout takový oběd?“ Rozběhl se po nich.

V tu chvíli Gin vlastně ani pořádně nechápal, co to dělá. Popadl dívku a uskočil. Málem leknutím spadl z větve, na kterou právě dopadl. To jsem skočil tak vysoko?!

„Jak jsi to udělal?“ vykvíknul hollow z děsu, že by snad mohl být Gin shinigami.

„Takhle.“ Ichigo se objevil zase za pět dvanáct a nedal hollow čas ani na mrknutí. V tu samou chvíli, jako se odrazil, se hollow rozpadl na dva kusy a zmizel. Obrátil se ke Ginovi, který mezitím docela neobratně žuchnul ze stromu, ale dívce se nic nestalo. Ichigo ji hned pohřbil a zazubil se. „Teda koukám, že reflexy ti do jistý míry zůstaly.“

Gin ho beze slova pozoroval. V ruce měl nějaké kusy látky.

Ichigo si povzdychnul a přendal si látky z ruky do ruky. „No nic. Slíbil jsem Uraharovi, že tě nebudu do ničeho nutit, ale jedno ti řeknu. Tohle nejsi ty.“ Otočil se na patě a chtěl odejít.

„Počkej.“

Ohlédl se. „Hm?“

„Ukaž mi, kdo jsem byl.“

„Sorry, tak s tímhle ti nepomůžu,“ pronesl Ichigo a mávl rukou. „Ukážu ti, kdo jsi.“

Gin chtěl utrousit nehezkou poznámku, ale řekl si, že si to nechá napotom.

Ichigo si nandal na ruku nějakou rukavici. „Tohle jsem vzal Rukie… snad vypadnem dřív, než nás najde. Jak jen to dělala…“ Nad hlavou se mu rozsvítila žárovka a jednu Ginovi uvalil.

„Co blbne-?“ Gin ani nedopověděl, protože začal zkoumat, v čem je to navlečený.

Ichigo si ho nevšímal. „Do háje, tohle jsem nedomyslel.“ Rezignovaně civěl na Ginův gigai. „Kam ho mám dát!“

„Hele, to jsem já!“ Gin zrovna vzhlédl od své zanpakutou, kterou pečlivě zkoumal.

Ichigovi zacukal koutek úst. „Modlím se, aby sis vzpomněl. Tohle tvoje chování mě vážně štve. A teď musíme někam schovat tohle…“ Zarazil se. „A do háje, běží sem Rukia. Takže, když se chtěj dostat do Soul Society, tak zabodnou zanpakutou do vzduchu a…“ Udělal co řekl. „Otevři se!“

Vůbec nic se nestalo. „Do háje! Mě to nejde!!“

„Otevři se.“

Ichigo se prudce otočil na Gina, před kterým se právě otevřel průchod do Mezisvěta a vyletěl z něj motýlek. „Občas mám pocit, že si z nás jenom střílíš a všechno si pamatuješ, Kitsune yarou.“

„Jen jsem tě napodobil,“ pokrčil rameny a jeho pozornost upoutal motýl. „Kdepak se tady asi vzal?“

Ichigo už cítil Rukiu hodně blízko. Rychle hodil gigai do křoví, rozběhl se a strčil Gina do průchodu. Ten se za nimi zavřel.

Rukia konečně dorazila na místo a podezřívavě se rozhlížela. „Neotevřel se tu někde náhodou Senkaimon?“ ptala se sama sebe. Všimla si něčeho divného trochu dál od ní. Ze křoví tam čouhala ruka. Došla až k ní a lépe se podívala.

„To snad…“ Rychle se chytla za pusu, aby nezařvala. Jako shinigami ji sice nemohl nikdo slyšet, ale byl to reflex.

Takže mysli. Co ten tady dělá? Jasně, určitě je to gigai, ale proč by tu vůbec byl? Vždyť ten hulvát je přeci dávno po smrti! Anebo že by ne? Někdo ho zachránil? Kdo by to dělal? Do háje. Tenhle gigai je určitě od Urahary. Ten určitě ví, o co jde. Musím se ho zeptat. Jenže tu nemůžu nechat to tělo jen tak ležet. Někdo by ho našel, a pak by to bylo ve správách a asi by ho pohřbili, i když bych ho do tý země nejradši zahrabala osobně. Jenže hlavní je, že by ho asi pitvali, protože by to řešili jako vraždu a mohli by na něco přijít.

Mozek jí jel na plné obrátky. Co s ním, do háje, má udělat? Samozřejmě, že ho unese, ale o to tady nešlo. Při představě, že by se ho měla jen dotknout, jí přeběhl mráz po zádech. Vyřešila to tedy jinak.

„Haló? Je tam Urahara?“

„Šéf zrovna svačí a nechce, aby ho někdo rušil,“ odpověděl Tessai do telefonu.

„Aha, já bych se taky ráda najedla a v Soul Society si asi zase daj jeho hlavu na stříbrným podnose.“

„Co se stalo?“

„No, jen tak si tu vykračuju parkem a koho nepotkám. Leží tu gigai.“

„Jejda, tak nám ho přineste, Kuchiki-san.“

„Gigai Ichimaru Gina,“ upřesnila.

„Uáááá~! Ozvalo se ze sluchátka a za tím hned obrovská rána. Kisuke odstrčil Tessaie a ten sebou vzal i stůl. „Co tam dělá?“

„Leží, Uraharo. A tuhle otázku bych měla mít já!“

„Já toho Kurosakiho-san asi zabiju. Vydržte, Kuchiki-san! Už běžím!“

„Naiya, kolikrát mi ještě dneska dáš pěstí nebo do mě strčíš? A kde to vůbec jsme?“ zeptal se Gin.

Ichigo to první nepovažoval za hodné odpovědi. „Jsme v Mezisvětě. To je prostor mezi světy… kupodivu. Vzhledem k tomu, že nás ještě nezačal honit čistič, tak tudy asi dnes neplánuje jet.“ Podal mu jednu z béžových látek – plášť s kapucí. „Tohle si na sebe navleč, ať tě nikdo nepozná. Já si jeden vemu taky.“ Teď mu podal náramek. „Tohle by ti mělo potlačit reiatsu, aby tě nepoznali. Neptej se na nic.“

Gin se ale musel zeptat. Nějak ho těšilo, když někoho naštval. Že by zlozvyk? „Kde jsi tyhle věci vzal?“

Ichigo dostal tik do oka. „U Urahary. Ale zase mu to vrátím, jasný?! Tak se opovaž to zničit! Teď jdeme. Musíme najít jiný východ.“

„Co je to za hluk?“

„Říkal jsem, aby ses…“ Ichigo vyvalil oči. „A do prdele, Čistič! Dělej Kitsune yarou!“

Ginovi už nikdo nemusel nic vysvětlovat. Viděl, jak je to velké a jak se to valí. Oba se dali do běhu.

„Tohle je normální?!!“ křičel Gin, aby ho Ichigo slyšel.

„Tak to netušim, ale mě se to stává celkem často! Hej, koukej! Ten motýl zaletěl za roh! Třeba je tam východ!“

Rychle motýla následovali. Jak běželi, uvědomili si, že není od čeho se odrážet. Pohled dolů jim prozradil, že jsou asi třicet metrů nad Seireitei. O pár okamžiků později se octli na zemi.

„Naiya, čekal jsem, že to bude tvrdší rána,“ prohlásil Gin.

„Protože… jsi přistál na mě!!“ zařval Ichigo a prudce se zvedl.

„Tak promiň, no.“

Zaslechli kroky a tak se schovali do úzké uličky. Okolo prošla skupinka čtyř shinigami a rozhlíželi se. Už se stmívalo a do uličky vidět moc nebylo. Přešli je bez povšimnutí.

„Teda, zajímalo by mě, z jaký jsou divize. Hlídaj dost neostražitě,“ prohlásil Ichigo.

„Taky to nejsou žádní hlídači.“

Ichigo se hned otočil za novým hlasem. „A do háje.“