Velký den

            „Ah! Hayato-kun! Počkej s tím…“

            „Ale Juudaime, pokud si nepospíšíme, přijdeme pozdě!“

            „To ne! Ach jo… proč musím mít zrovna já takovou smůlu?“

            „To nic Juudaime, vy nemůžete za to, že jste zaspal…“

            „Mohl bys mi přestat říkat tak formálně?“

            „Ne, nemohl. Lidí vašeho jména je na světě několik stovek, ale Juudaime je jen jediný!“

            Menši muž si povzdechl.

***

            A tak tedy začal ten slavný den. Den velký jak pro Tsunu, tak pro Gokuderu. Ale předcházelo mu tolik let a tolik společných chvil, že to ani nebylo možné… K této události časem dojít muselo.

            Jak to vůbec celé začalo? Tak si hezky sedněte, připravte si kapesníčky a pozorně poslouchejte.

***

            Tenkrát Gokudera pozoroval ještě čtrnáctiletého Tsunayoshiho, jak se snaží hrát volejbal. Když viděl, jak to všechno kazí, udělalo se mu zle a šel pryč. „Tenhle že má být Desátým Vongolou? Pche! Takový ubožák!“ mumlal si rozzlobeně pro sebe, zatímco postupoval směr ven z tělocvičny, aby si v klidu dokouřil svoji cigaretu.

            Ale jeho názor na Tsunu se měl brzy změnit a tím proměnit i celý jeho šedý život v něco úžasného. Když mu o něco později zachránil život, měl pocit, že konečně našel někoho, pro koho dokáže i zemřít! A myslel to vážně, což dokázal mnoha způsoby. Ze začátku se nechal i srazit autem, jen aby byl u Juudaimeho v nemocnici včas a předal mu růže. To měl Tsuna ještě strach mu cokoliv říct. Teď už se nad tím jen oba mohli pousmát. Bylo to tak dávno, tak hrozně dávno…

***

            „Juudaime! Dejte si ještě do klopy tuhle květinu!“

            „Jejda, jak jsem mohl zapomenout? Děkuji, ještěže tě mám.“

            „Ah! Ne že nemám radost, ale prosím, teď mě nelíbejte, až později, ano?“

            „J… jistě…“

            Popadli ještě nějaké drobnosti a pospíšili si k autu.

***

            Od té doby prošel Gokudera celkem velkou změnou, a jeho šéf samozřejmě také. Tsuna už se ho nebál. Dokázal na něj dokonce i zakřičet. Ale to bylo jen proto, že jeho kamarádovi hrozilo vážné nebezpečí a mohl i zemřít. To nechtěl.

            Bitva o prsteny byla hrozná a tam teprve Gokudera pochopil, proč by si měl vážit i svého vlastního života. Do té doby si to sice jednou uvědomil, ale ještě to neměl tak vryté do paměti, pořád jeho mysl zastiňovaly myšlenky takového rázu, že kvůli cti svého šéfa by i zemřel. Jenže tam… nejspíš tam si poprvé uvědomil, co k Juudaimemu skutečně cítí. Že už to dávno nejsou jen city podřízeného, a že ho Tsuna nikdy tak neviděl. Byli kamarádi, velmi dobří a Gokudera… byl až po uši zamilovaný.

***

            „Ach ne! Zase červená? To není snad možné… řekni, nepřeje nám to někdo?“

            „Nebojte se, Juudaime. Máme menší rezervu, i když jste zaspal. Sice už asi všichni čekají, ale vy jste zlatý hřeb dne! Oni rádi vyčkají…“

            „Haha! Ale no tak, neříkej to takhle. Není to pravda…“

            „Ale je. Pro mě rozhodně. Doufám, že na tenhle den nikdy nezapomenete!“

            „To bych ani nemohl, Hayato.“

            Vyměnili si šťastné úsměvy a pak naskočila zelená. Gokudera sešlápl plyn.

***

            Ale tím to zdaleka nekončilo. Všechny ty kruté chvíle, které je čekaly… Chvíle, kdy Tsuna tiše v noci plakal, zatímco Gokudera se nedokázal odhodlat ho utěšit a jen mlčky přísahal sám sobě, že jeho pláč utiší svými činy. Všechny ty společné večery, které strávili spolu v pokoji a třeba si dlouho do noci povídali, i když byli hodně unavení. Nemohli ven ze základny, protože Byakuran nabíral na síle a jeho šílené činy se odrážely na úplně všem. Jejich rodiny, přátelé, ti všichni byli v nebezpečí a mladý vůdce Vongoly si to až moc dobře uvědomoval, možná proto zničil prsteny. To období bylo tak úžasně hořkosladké, že to oba považují s odstupem času také za krásné chvíle. Jenže dnes už bolest přešla a zbyly jen časem růžově zbarvené vzpomínky. A tam… ve vší té bolesti… možná tam si Tsuna začal něco uvědomovat. Přicházel na to, kdo je mu nejoddanější a kdo vždy stojí po jeho boku, ať se děje cokoliv.

***

            „Stihli jsme to ještě včas! Ah, jsem tak rád…“

            „Já také Juudaime! Jsem šťastný, že jsem mohl vyplnit své sliby.“

            „Ale no tak. I kdybychom to nestihli, tak to byla především moje vina, víš?“

            „Ah! Ale… a… ano, je to tak…“

            „Vidíš. Jsem rád, že vnímáš i mé chyby.“

            Hnědovlasý muž se zasmál a trochu nervózně vykročil ven z auta.

***

            Zemřel. Noční můra pro Gokuderu, jeho milovaný a nejdražší Juudaime zemřel. Vůbec si nedovedl představit, jak se to mohlo stát! Proč? … Proč? Proč? Proč? Tak zatraceně proč?! Jak to mohl dopustit? Jeho pocit viny nesmyl ani déšť, který se mu vsakoval do oblečení, zatímco tiše brečel u jeho rakve. Vedle něj zůstávaly květiny, které sem nosil každý den. Jak se to mohlo stát? Ale každá noční můra jednou končí, a tak skončila i jeho. Když znovu Juudaimeho uviděl, i když o pár let mladšího, nemohl se zbavit toho hrozného šoku, který mu to způsobilo. Chtěl ho obejmout, hrozně moc po tom toužil, ale neodvažoval se. Měl strach, že by ho jen vyděsil. A pak si na dlouhou dobu moc věcí nevybavuje, pouze vzpomínky svého vlastního já, které se propojily v jedné časové paralele. Byl šťastný a jeho mladší já také.

***

            „Je tu už Yamamoto-kun?“

            „Já nevím, Juudaime. Proč tu ještě není? Ah! Ten zatracený baseballový idiot! Takový důležitý den a on přijde pozdě?!“

            …

            „Tsuno! Gokudero! Tady jste! Hledal jsem vás, když jste nebyli na smluveném místě! Vedu i Shoichiho.“

            „Z… zdravím vás… Tsunayoshi-kun, Gokudero-kun…“

            „Máte prsteny?“

            „Samozřejmě!“

            Všichni se pozdravili a ještě se trochu upravili. Pak si společně ještě jednou prohlédli dva obyčejné zlaté kroužky s droboučkým písmem uvnitř.

***

            Vrátil se! Jeho Juudaime, jeho Juudaime z této doby se vrátil! Ještě formálně počkal na místě s ostatními, i když se nedočkavě zeptal, kde Juudaime je, ale jak ho uviděl, všechny smysly se v něm pomátly. Rozeběhl se k němu a přede všemi ho něžně vzal do náručí. Bylo mu úplně jedno, jak překvapeně Juudaime zíral, bylo mu úplně jedno, že se mu přede všemi spustily slzy, stejně to všichni chápali. Bylo mu to úplně fuk… ostatní usoudili, že se s Tsunou přivítají později, proto se jen usmáli a postupně odešli.

            Mladý boss Vongoly začal konejšivě hladit Gokuderu po zádech a šeptat slova útěchy. Tak něžně, tak vroucně… když vyšší muž zvedl hlavu a zadíval se do těch čokoládových očí, úplně ztratil rozum. Vzal zlehoučka jeho obličej do svých rukou a lehkým drobným pohybem otřel své rty o jeho. Měl strach, že tady všechno skončí, ale neskončilo. Tsuna ho pevně objal a sám od sebe z něj dostal další polibek, a další a ještě jeden… Oba zůstali po pár minutách bez dechu a pár vteřin se vpíjeli očima do očí toho druhého. Ještě ten den skončili spolu v posteli, těla vzájemně propletená, lehké a tiché vzdechy vycházející z jejich úst… ten večer rozhodl vše.

            Bylo brzy ráno a leželi v náručí toho druhého, když Tsuna zvedl hlavu a položil obyčejnou otázku.

            „Gokudero-kun? … Tys kdysi říkal, že… mi chceš věnovat celý svůj život… je to pravda?“

            Bylo chvíli ticho, Gokudera rozespale vstřebával, co mu Juudaime říká a drobně ho u toho hladil, pak vytřeštil oči. „Juudaime?! Vy… vy myslíte… To jako vážně?“

            „Samozřejmě. Jsem si jistý, vždyť… známe se už tolik let… a jen kvůli těm starostem a chaosu k tomuhle zatím nedošlo…“

***

            „Gokudero Hayato. Berete si zde přítomného Sawadu Tsunayoshiho, jako svého registrovaného partnera?“

            „Samozřejmě! Ano! Slibuji, že ho budu chránit, milovat a ctít celý život.“

            „Sawado Tsunayoshi, berete si zde přítomného Gokuderu Hayata, jako svého registrovaného partnera?“

            „Ano.“

            „Pak vás tedy prosím, vyměňte si prsteny.“

            …

            „Můžete se políbit.“

            Celá rodina Vongola obřad sledovala se zatajeným dechem, Haru dokonce uronila slzičku a nebyla sama. Už to bylo dávno, co si chtěla Tsunu vzít, v tuhle chvíli jí to přišlo krásné.

            A ti dva? Ti dva byli nejšťastnější muži této planety, alespoň na nějakou dobu…

***

            „Aah! Hayato-kun! Vždyť jsme to dělali už třikrát! Já… zítra nebudu moct ani chodit!“

            „To nevadí, Juudaime! Já vás budu nosit! Tohle bude naše památná noc! Je to svatební noc, musíme si ji pořádně užít!“

            A s tímto prohlášením Tsunu opět povalil na postel. Jeho mise byla jasná, milovat Juudaimeho až do konce života a dnešní noci mu dát tolik lásky a něhy, kolik je jen schopný. Bylo to napořád, jako splněný sen.