Velký úklid

Na nebi nebyl ani mráček, obloha byla modrá jako ta nejčistší voda a na plotně do toho krásna syčela konvice s vodou, která svoji teplotu pomalu zvyšovala až na bod varu. Unikající pára protínala ticho, které v domě panovalo. Nikde nebyla ani noha, jen za okny se občas po větvích prohnala veverka nebo sýkorka. Po nějaké době voda už vřela na plno, divoce bublala a pískala. Nepěkné mraky hyzdily krásnou modrou barvu, až z ní za chvilku nezbylo vůbec nic. Roderich však tohle všechno neviděl, s vyhrnutými rukávy stál v hromadě starých krámů a netušil, že tohle všechno značí příchod jemu dobře známého dotěrného Prusa.

Bylo na čase, aby trochu poklidil. Nebylo to tak, že by měl za ten čas vše pod vrstvou prachu, právě naopak, zakládal si na pořádku a řádu věcí, jen sklep byl jaksi… Zaneřáděný a chaotický. Ostatně to bylo jediné místo, kam se za těch pár set let opovážil vstoupit jen párkrát a přes to se tu nahromadilo plno věcí, kterým měl sice zvláštní vztah, ale prakticky už neměly žádné využití. Přesně mezi tyhle věci patřila generálská uniforma, mundůr ověšený všemožnými řády, brožemi a stužkami. Míval ho pověšený ve skříni, ale časem na něj napadal prach a tak se rozhodnul, že pro něj najde lepší využití a tak do něj obléknul figurínu a tu postavil do sklepních prostorů. A teď po letech tu před ním zase stál a přemítal, co s ním udělá. Pomaličku opatrně rozepnul ozdobné měděné knoflíčky a stáhnul kabátec z figuríny. Pak stáhnul zbývající kusy oděvu, které zabalil do svrchní části tak, aby nadělal co nejméně nepořádku. Celý ten chumel hodil na prostěradlo rozprostřené na zemi a pokračoval v přebírání. Do oka mu padla police plná knih. Hřbetem prstů musel přejet po každé z nich, aby se vůbec dozvěděl její název. Když bylo vázání všech výtisků jakš-takš čisté, začal pročítat názvy.

Jen jeden sborník neměl název a tak ho pomalu vytáhnul z řady, načež zjistil, že je to jakási stará sbírka sebraných spisů a obrazových poznatků. To bylo vše, co se mohl z potrhané obálky dočíst, avšak to stačilo na to, aby ho zvědavost donutila prolistovat stránkami. Hned na to knihu se znechuceným výrazem odhodil kousek od vyřazených věcí, nebo spíše polorozpadlých krámů. Nechápal, kde se to tam vzalo. Určitě to od někoho dostal a z úcty, jen aby se neřeklo, to někam uložil, až se to dostalo sem. Pokrčil rameny, absolutně neměl chuť to řešit.

,,Jou, Österreich!“ rozletěly se náhle vchodové dveře. Už je tu, vysoký mladík s vlasy jako stříbrné nitky, za to však s pronikavýma očima. Svižně vyběhnul schody spojující dolní a horní patro domu. Jenže Rodericha na jeho oblíbeném místě, tedy v hudebním koutku, nenašel. Piáno stálo uprostřed místnosti vyložené parketami samo, partitura byla zavřená a úhledně postavená na stojánku pro noty. Gilbert by byl přísahal, že ho tu určitě najde, jak hraje jednu ze svých zamilovaných skladeb od Mozarta. Ale něco bylo jinak než jindy, chyběl zdatný hráč na piáno, jehož prsty by se lehce rozběhly po bílých a černých klapkách.

Roderich si vyhrnutým rukávem od košile setřel pár kapek potu z čela. Všude se prášilo o sto šest, drobné smetí mu sedalo na brýle a černilo mu pracovní oblečení. Stál tam skoro už dvě hodiny a stejně si připadal, jako když nic neudělal. Začínal být unavený, proto se raději rozhodnul, že s tím pro dnešek skončí, než aby některé věci vyházel v afektu své podrážděnosti.

To ještě ale neměl ponětí o tom, že ho po nějakou tu chvíli sleduje Gilbert. Nejdříve byl zaujatý uklízejícím Rakušánkem, pak se ale průzkumnickým pohledem dostal až na hromadu haraburdí, a jelikož byla podložená bílou látkou, usoudil, že jsou to věci na vyhození. Potichu se připlížil blíž, sebral knihu, která se tvářila, že ke zbytku nepatří a otevřel ji přesně v jejím středu.

,,Jó, to jsem nevěděl, že tu máš i takový čuňačinky.“ Zasmál se konečně nahlas a Roderich, který ho nečekal, na sebe strhnul poličku se vzorně vyskládanými cetkami. Jen tak-tak se vyhnul padajícímu kusu lakovaného dřeva, ukročil do strany a vymetl jednu velikou pavučinu v rohu skříně, co stála za ním.

,,Proboha!“ Bědoval, zatím co si oprašoval bok od pavučiny, protože si nebyl jistý, jestli na ní nebyl pavouk. I kdyby byl mrtvý určitě by z něj dostal psotník.

,,Víš, že klít se nemá?“ Zasmál se znovu hlasitěji Gilbert a neopomenul ani pro tentokrát ten svůj jízlivý tón.

,,Ich weiß. A předpokládám, že klepání ti také nic neříká?“ Nedal se Roderich. Takhle sobecky se mladý Prus choval vždycky. Všichni kolem byli špatní, jen on byl neodolatelně úžasný. Často Rodericha tím svým frajerstvím štval, doháněl ho k nepříčetnosti, kdy měl chuť přesunout své ruce na jeho krk a škrtit, škrtit a škrtit. (N/A: gomen nee *Siky* sama, ale mě se tahle škrtící fráze strašně líbí :D)

Občas se ale našly momenty, kdy mu i Gilbert přišel jako obyčejný smrtelník a s kopcem nadsázky a optimismu se dalo i říct, že by našel nějaké pěkné společné vzpomínky. Možná ho většina lidí znala jako tajfun, ale Roderich mezi ně rozhodně nepatřil. Znal ho dost dlouho na to, aby věděl jak se k němu chovat a co od něj tak čekat.

,,Říká, ale nechtělo se mi.“ Ušklíbnul se, dál listoval v knize a lišácky se usmíval. Zvláště ho zaujal list s číslem šedesát devět. Škoda, že na tohle Roderich v životě nepřistoupí, pomyslel si zklamaně Gilbert, povzdechl si tak, aby to Roderich dobře slyšel a s prásknutím knihu zavřel.

,,Dej to sem.“ zasyčel Roderich jedovatě a chňapnul po té sprostotě, co dřímala Gilbertovi v rukách. Ten mu ale mrštně uhnul, ruku natáhnul nahoru, takže na ní Roderich nedosáhnul. Ten se ale nehodlal jen tak vzdát, přistoupil ke Gilbertovi kousek blíž, postavil se na špičky a roztomile se začal sápat po předmětu v jeho levé ruce.

,,Rode, Rode,“ zakroutil Gilbert hlavou, ,,musíš se víc snažit.“

,,Mohl bys mi ji vrátit?“ zamračil se Rakušan a nucen naklonit se více ke Gilbertovi, jehož ruka pomalu klesala dozadu, se jejich hrudníky opřely o sebe.

,,Co z ní takhle něco ozkoušet?“ Vzal aristokrata kolem pasu, v duchu se musel smát.

,,B-bitte?“ zamrkal Roderich. Cože to říkal, slyšel dobře?

,,Neříkej, že bys nechtěl?“ Laškoval s ním, snažil se ho dostat do nálady, ale tušil, že to nebude vůbec jednoduché, protože je to on. Gilbert Weillschmidt. Přesto pro něj měl, ač žil Gilbert samozřejmě v blažené nevědomosti, Roderich skrytou slabost. Jeho dokonalé masky přetvářky ho dokázaly zatím vždy perfektně krýt. A teď začala tahle maska lhostejnosti praskat ve dví.

,,Pojď se milovat.“ Šeptal mu kousek od ucha. To bylo na Rodericha trochu moc, snažil se z jeho sevření vykroutit, bohužel proti Prusovým silám neměl šanci. Přeci jen měl raději své notové zápisy než válčení. A většinou žil sám… Tedy ten milostný život. Bylo to jiné, takové zvláštní, když ho obepínala silná paže. Díky ní stáli v objetí, Gilbert nejspíše čekal na odpověď, ke které se Roderich jaksi neměl. Náhle se jeho dlaň svezla na Roderichovo pozadí a stiskla.

,,Tvé způsoby jsou opravdu nanejvýš nevhodné.“ Cuknul s sebou.

,,Myslíš? A co tohle?“ Dosud netušil, jaké to je, když má někdo tak intenzivní zájem o jeho krk. Něžně kousal citlivou kůži, jazykem přejížděl po krční tepně a kousek od ní políbil ohryzek, který mu utekl nahoru a pak se zase vrátil. Aniž by si to uvědomil, natočil hlavu tak, aby se nemusel Gilbert moc hrbit. Pojednou Gilbert ustal v činnosti.

,,Ještě pořád si myslíš, že je moje chování nevhodné?“ Popíchnul ho, Roderichův obličej vypadal dost zmateně. Roderich opravdu zmatený byl, sám nevěděl, co vlastně chce.

,,Jistě!“ vyhrknul. Gilbert čekal, že Roderich bude zatloukat, jeho hrdost by mu nedovolila nic přiznat. A přesně na tomhle hodlal založit svou strategii, na tom, že i přes krytí svou důstojností byl Roderich průhledný jako papír a hraní na klavír mu jen sotva přineslo uspokojení, které tak nutně potřeboval.

,,Rode, Rode, nauč se lhát.“ Jeho nenechavá ruka znovu pohladila Roderichovo pozadí. Znovu. A znovu.

,,Gilberte, mohl bys toho nechat?“ vydechnul Roderich, plácnul jeho dlaně. Marně se ho snažil zastavit, vlastně se po chvilce vzdal úplně. Přemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby mu podlehnul, dočista se mu odevzdal. Jenže co když mu nějak ublíží? Gilbert a něžnost? To absolutně nejde dohromady, kdepak, Gilbert je hotový slon v porcelánu. Co má tedy udělat? Když ho teď odmítne, bude si ho chtít vzít násilím. Takže by bylo lepší, kdyby přijal, což taky nejde… Ale opravdu by to nešlo?

,,Rode, copak tě trápí?“ Ozval se Gilbert. Hlavu měl opřenou o Roderichovo rameno, prameny mu loudavě padaly do obličeje, stále se díval dolů, na jejich spodní dotýkající se partie a přemýšlel, který krok podnikne dál.

,,Vždyť jsme oba muži!“

,,A není to fuk?“ odpověděl bez zájmu a přesunul svou pozornost z jeho rajcovního zadečku zase na krk.

,,Tohle je sodomie.“ docvaknulo mu. Vždyť je to trestné! Ledaže…

,,Roderichu, už nejsme ve středověku. Za tohle ti teď nikdo pe… Ehm, hlavu neutrhne.“ povzdechnul si, bohužel pro Rodericha měl pravdu v každém jeho slově. Soužití dvou mužů už bylo zcela normální, ač označení běžné neslo teprve krátkou dobu. Kolik lidí bylo za tohle nevhodné sexuální soužití potrestáno, kdysi bylo všechno ve jménu Boha a spousta lidí, jako dnes, byla i přes své činy nedosažitelná.

,,Jen jednou, zlato.“ Mumlal do látky v ohybu mezi ramenem a krkem. Ještě pevněji Rakušana objal a jako to dělají malé děti, počal s nimi kynklat ze strany na stranu, ve snaze ho trochu uklidnit, jako se třeba podupává nohou, když je člověk nervózní.

,,Rode, Roderišku, Roderichu~“ škemral Budulínek, čímž ještě více nabourával Roderichovu nerozhodnost. Zatracený mamlas, vždycky přijde, udělá si vše po svém a já hlupák ho v tom ještě podpořím, nadával jemu a zároveň sobě v duchu.

,,Opravdu bychom neměli…‘‘

,,Rode~‘‘ chopil se Gilbert šance, když uslyšel náznak toho, že nad tím Roderich opravdu přemýšlí. Mluvil potichu a nerozhodným tónem s hlavou navíc otočenou od Gilberta.

,,Vždyť jsem celý špinavý…‘‘ Má ho! Teď už věděl na sto procent, že ho dostal a ani se při tom moc nepředřel. Ďábelsky se zaradoval na představou mučeného Rodericha. Avšak příjemně mučeného. Maloval si, jak ráno budou Rodericha bolet boky a bude mu nadávat, že by na jejich společnou noc nejraději zapomněl a celá ta představa se mu teď mohla splnit. Nebo už se spíše plnila. Pro začátek neplánoval žádné veliké útoky a tu pravou šou si nechával až do postele.

,,Das macht nichts,‘‘ pokusil se s ním udělat krok ke dveřím, ,,oblečení se dá sundat.‘‘ Roderich cosi zamumlal, něco, čemu Gilbert vůbec nerozuměl, ač měl ucho přímo u jeho úst. Co si to Roderich asi mumlal pod fousy, pochopil ve chvíli, kdy se odmítnul hnout z místa. Nedalo se svítit, pustil ho, aby ho následně vzal do náručí. Párkrát si ho na rukách ještě popohodil, byl lehký jako peříčko. Roderich se na něj chvíli mračil a když mu došlo, že jsou jejich obličeje znovu blízko sebe, jen se ho chytil kolem krku a beze slova se nechal odnést do ložnice.

,,Počkej!‘‘ Křiknul, než ho stačil Gilbert položit na postel. Trochu neohrabaně se mu svezl z rukou dolů a začal si sundávat zašpiněnou košili.

,,To jsem netušil, že jsi tak natěšený.‘‘ Vyprsknul. Jenže Roderichovo chování mělo úplně jiný důvod, než že se ‚,těšil‘‘, až ho Prus uvidí nahého a tak na něj hodil podivný obličej, říkající ,,tak to se tedy pěkně pleteš‘‘.

,,Jen pro tvou informaci, nechci mít zašpiněné ložní prádlo. Kdo se s tím má prát?‘‘ Zlobil se u knoflíku, který mu nešel rozepnout. Svižně ovšem povolil v okamžiku, kdy nitím, které ho držely u košile, položil Gilbert nůž na krk a jedním rychlým pohybem je přeřezal vejpůl. Nitky nesouhlasně zapraskaly a pustily knoflík na zem. Ten se s cvaknutím skutálel kamsi pod postel. Pak se ještě pojistil, aby náhodou nechtěl Roderich ten knoflík hledat, a tak mu sundal brýle.

,,Bylo to nutné?!“ zaprskal hnědovlásek. Šilhal před sebe ve snaze rozeznat některé vzdálenější předměty. Dioptrií neměl zase tolik, aby při sundání skel neviděl nic jiného než rozmazané barevné fleky.

,.Co? Ten knoflík nebo ty popelníky?“ Roderich se občas nevyznal v Gilbertových slangových výrazech a ani teď tomu nebylo jinak.

,,Bitte? Jaké… Popelníky?“

,,No brýle, skla, obruče, popelníky, die Brille… Bože, ještě že se některé věci nejlépe učí v posteli.“ Tuhle větu Gilbert přikrášlil ještě ďábelským smíchem číslo jedna, schoval nůž do kapsy a pomohl Roderichovi se knoflíky. Z počátku se na něj Roderich nepěkně mračil, protože to chtěl udělat sám a tak se zaměřil na knoflíčky na košili Gilberta, co si stoupnul do jeho nejtěsnější blízkosti. Udivilo ho to, nikdy by neřekl, že se do toho Roderich tak pohrne, jenže Roderich měl i jiný důvod – nechtěl být nahý dřív než Gilbert. Svlékání košile byla ale zapeklitější věc, takže si ji musel každý z nich sundat sám, jinak by se asi umlátili. Nedal Roderichovi šanci, aby si sám sundal kalhoty a ještě než se jeho ruce stačily přesunout na pásek, položil mu je na boky, zkoumavým pohybem mu přejel přes celý obvod pásku a teprve když se s nimi vrátil, jal se rozepnout přezku. Ta s cvaknutím povolila a zatím co Roderichovi stahoval kalhoty dolů, jemně mu zatlačil na rameno a donutil si ho tak sednout na okraj postele. Nechal kalhoty kalhotami a v kleče vzhlédnul k Roderichovi. V obličeji před ním vyčetl plno emocí, které Roderich nedokázal srovnat tak, jak by chtěl. Gilbert mu tu šanci ani dát nechtěl, když už byl v takovém rozpoložení, měl v úmyslu toho patřičně využít. Zvednul se, zatlačil mu na druhé rameno, aby mu naznačil, že si má lehnout.

,,No tak, trochu života, do toho umírání.‘‘ pobízel ho k nějaké aktivitě Gilbert a snažil se ho povzbudit pár polibky na krk a ústa. Lehce sál jeho rty, pár obzvlášť motýlími polibky se snažil v Roderichovi probudit nějaký zájem na podílení se v této dost delikátní činnosti. Povedlo se mu to až po značné chvíli, Roderich se za tu dobu nejspíše dostatečně rozmyslel a když své poněkud studené ruce položil Gilbertovi na záda, Gilbert zatlačil na jeho rtíky a tím ho donutil, aby je trochu pootevřel. Jakmile se jejich jazyky vzájemně dotkly, Roderich poprvé zasténal, navíc Gilbertovi do úst, což ho samozřejmě potěšilo. Sklonil se nad ním ještě víc, takže byl Roderich nucený dát nohy kolem jeho boků. Připadal si… zahanbeně. Nikdy před tím tohle nedělal a Gilbert nevypadal zrovna na začátečníka. Po pár minutách mazlivého a zdlouhavého líbání ho Roderich prudce odstrčil, aby se mohl nadechnout.

,,Promiň,‘‘ došlo po chvíli plavovláskovi, málem by ho byl udusil jen při líbání. Z Roderichovy strany hodně nesmělém a neznalém líbání. Ale i tak se mu to líbilo, Roderichova ostýchavost byla přímo k sežrání. Tvářičky měl červené, hřbetem ruky si otíral koutek úst a dýchal zhluboka, avšak veliké a klidné nádechy se mu povedly až po nějaké chvíli. Za tu dobu, co se snažil nabrat dech, si uvědomil, že to, co cítil na Gilbertových ústech, byla chuť JAGERTEE*. Třebaže věděl, že Gilbertovi hraje do karet, se rozhodnul ochutnat ještě jednou. Cítil tu chuť rumu tak intenzívně, že byť nepil alkohol skoro vůbec, bylo to příjemné. Gilbert náhle mírně sklonil hlavu a ústy počal sát jeho spodní ret. Roderich pochopil, že na něm je teď ten jeho horní. Pak se vystřídali. Po chvíli Gilbert pomalu otevřel ústa a zmocnil se ho úplně. Tentokrát už neopomenul potřebu se nadechnout a tak se rovnou přesunul na Roderichův krček, poprvé když ho kousnul, Roderich s sebou ošil, ale další stisk zubů už mu nepříjemný nepřišel, spíše naopak. Znovu schválně nastavil krk tak, aby to Gilbertovi ulehčil, i když to původně v plánu neměl. Chtěl vzdorovat, ale tohle odhodlání se nějak vytratilo už po třetím polibku.

Gilbert začínal mít poněkud nepříjemně těsno v kalhotách. Věděl, že pokud se toho rychle nezbaví, bude to ještě bolestivější, naproti tomu na něj nemohl tlačit. Ne na Rodericha, který se svou sexuální zdrženlivostí asi hodlal pokořit osm bodů buddhistické cesty a dosáhnout osvícení. Pár hbitými polibky zasypal klíční kost a už o něco vášnivějšími a mlaskavými polibky se věnoval Roderichovým bradavkám. Při prvním dotyku jeho úst na citlivé kůži Roderich znovu projevil, jak se mu Prusovo konání líbí. Nebudu sténat, nebudu, sliboval si poněkud marně. Gilbert byl šikovný a Roderich to teď pociťoval sám na sobě. V reflexu příjemné slasti chtěl Gilberta zastavit, takže ho musel Gilbert vzít za ruce a proplést jejich prsty, aby dal Roderich alespoň na vteřinku pokoj. Bylo by to, jako by v rukách držel jeho srdce, naprosto přesně cítil zrychlený tep. Osvobodil jeho bradavku, vrhnul se na druhou a zopakoval to, co dělal předtím.

,,Gilberte,‘‘ sténal. Na toho to mělo dvojí účinek. Jednak se musel usmát, jak Roderich ztrácel pomalounku polehounku hlavu, ale zároveň ho to tak vzrušilo, že už to bylo na hranici jeho sil. A tak mu nebývalo nic jiného než zatnout a vydržet. Jazykem sjel z tvrdé bradavky na pupík a kroužil tak dlouho, dokud se mu nepovedlo sundat si gaťata. Sice mu to trochu ulevilo, ale úplně medové to také nebylo. Hodlal už kašlat na Roderichovu část těla od hlavy po pas a do merku mu přišel okraj trenýrek. Byly typicky pozašívané všemožnými záplatami, na minutu se u toho pozastavil, ale pak pokračoval. Šup! A byly dole. Konečně viděl Rakušana v celé jeho kráse. To, co měl možnost vidět, mu málem vyrazilo dech. Roderich před ním ležel nahý, to ano, ale v jaké poloze ležel, mu přidávalo na erotičnosti. Ruku měl položenou dlaní nahoru přes oči, druhou měl danou u krku a nohu měl trochu skrčenou. Nejvíce jeho pozornost ale přitahovalo Roderichovo přirození, jeho dokonalý pyj se lesknul kapičkou vzrušení.

,,A dost,‘‘ ucedil spíše pro sebe, protože Roderich byl stejně úplně mimo realitu, sklonil se a…

,,Gilberte!‘‘ zvolal ve vlně rozkoše jeho jméno hned, jakmile ucítil jeho jazyk na svém velikém vzrušení. Přejížděl nahoru a dolů, úplně ho pohlcoval, nebo si jen hrál se špičkou. Roderich se prohýbal v zádech, pokušení ho nutilo přirážet, ale Gilbertovy ruce ho nenechaly, pevně ho držely při zemi až do chvíle, dokud nevyvrcholil. Gilbert se zákeřně usmíval a olizoval si od bílé tekutiny rty tak, aby to Roderich viděl. Ten se zastyděl, jak nejlépe uměl, celý zčervenal ještě víc a dlaněmi si zakryl tvář, takže neviděl, na co se chystal Gilbert dál. Prsty přejel po penisu, sebral trochu semene a těmi samými prsty pohladil vstup do jeho těla. Opatrně pronikal ukazováčkem, pak přidal prostředníček a nakonec prsteníček. Záměrně dráždil prostatu tak dlouho, dokud mu opět nenaběhlo jeho vzrušení. Už to nedávám, zabědoval, svižně prsty vytáhnul, shodil ze sebe poslední kousek oblečení, přiložil svůj úd ke vstupu a začal pozvolna pronikat do Roderichova horkého těla. V jednu chvíli měl pocit, že se udělá jen ze samotné penetrace, jak to bylo příjemné. Sice Rodericha na jejich splynutí připravil, ale i tak mu přišel strašně těsný. Možná to bylo tím, že s muži nespal, snad to bylo proti jeho zásadám a pod jeho úroveň.

,,Nebolí to?‘‘ probral se po chvilce ze slastného pocitu, který mu na chvilku zatemnil mozek. Roderich cosi huhňal, nebylo mu rozumět, ale sten, jenž mu přešel přes rty, ujistil Gilberta v tom, že to bolet nemůže. Oběma stačilo pár přírazů, aby dosáhli orgasmu, přeci jen byli zcela vzrušení a nedočkaví, co ten druhý udělá. Roderich se první vzpamatoval a natáhnul se pro polibek. Gilbert mu ho sice milerád věnoval, ale z jeho těla vystoupit nehodlal.

,,Ještě jsem neskončil.‘‘ Jeho oči zazářily. Roderichovi bylo už od začátku jasné, že na něj hraje habaďůru, ale i tak ho to šokovalo. Byl to sice jen jeden orgasmus, ale nedělal to tak dlouho, že byl dočista unavený. Postupně si začínal vybavovat, proč se sexem kdysi dávno seknul. Protože to byla dřina…

Co je to? Pomyslel si Roderich, když se ráno probouzel. Hrklo v něm. To je vůně kouře! Kde je Gilbert? Zašmátral po prostěradle vedle sebe, ale jeho místo bylo prázdné, ležel tam sám. Rychle vyskočil na nohy, což se mu stalo osudným, protože po včerejším vášnivém popoledni, kdy vyzkoušeli snad všechny pozice z kamasútry, ho pekelně bolely boky a také za krkem. Přes to všechno ale sebral poslední síly, aby se mohl alespoň obléknout, seběhnout schody a podívat se, co ten mamlas zase podpálil. K jeho překvapení se nic nepálilo, ale smažilo. Gilbert stál u plotny, měl na sobě starou Roderichovu zástěru a cosi si pobrukoval.

,,Mein Gott.‘‘ zaburácel, když ho olej z pánvičky poprskal na ruce. Roderich si všimnul stolu, kde stály všemožně obložené talíře. Jeden se sýry, druhý s nakrájenými salámy, z čaje se kouřilo, v ošatce byly čerstvé rohlíky a talíře byly připravené na chleba ve tvaru sluníčka uvnitř s volským okem.

,,Guten Morgen.‘‘ otočil se Gilbert od sporáku s pánví. Roderichovi málem vypadly oči.

,,C-co…‘‘ chtěl začít, ale Gilbert ho nenechal. Jakmile z pánve vyndal snídani, přitočil se k Roderichovi, dal mu pusu na uvítanou a začal.

,,To je za ten včerejšek.‘‘ Roderich si ještě jednou promnul oči, aby mu nevypadly z důlků, štípnul se do tváře, aby se ujistil, že nespí a teprve poté, co ho Gilbert pustil, se posadil a začal snídat. Jenže si pozdě uvědomil, že to může být jeden z Gilbertových vtípků. Že to ale vtip není, ho ujistil jeden jediný přímý pohled do jeho rudých očí. Došlo mu, že tohle je nejen omluva, jak on říkal, ale i úplatek, aby ho příště zase dostal do postele.

*JAGERTEE – rakouský myslivecký černý čaj s rumem