Ver mi! 20

Už vás někdo mlátil dva dny v kuse ? Ne ? Tak nevíte, co to je cvičit s Ten-Ten a Nejim.

Tyto dny probíhaly ve stylu : snídaně, milion boulí a škrábanců, oběd, druhý milion boulí a škrábanců plus sto řezných ran, šest až osm proražených stromů, nalomené prsty, sto až dvě stě Nejiho nadávek, tisíc mých sprostých slov, téměř kolaps, večeře a spánek až bezvědomí. Ještě někdy mi někdo řekne, že chce do tohohle světa a chce být ninjou, dostane po tlamě!

Třetí den navečer se konečně vrátil Kakashi.

Neji mi právě dával lekci koncentrace.

„Seď, soustřeď se a aktivuj svou sílu. Tentokrát ale zavři oči a rozvíjej své ostatní smysly. Pokud budeš dávat pozor, dokážeš podle sluchu, čichu a šestého smyslu rozpoznat jakoukoliv přítomnost osoby na několik metrů. Zabráníš tím, že se protivník může schovat a nečekaně ti vpadnout do zad. Až napočítáš do deseti a budeš si jistá, kde stojím, hoď po mně kunai. Tak zjistíme, jak moc dokážeš dostat pod kontrolu své okolí.“

„Máš to mít, ale jestli tě říznu, padá to na tvoji hlavu!“ zašklebila jsem se.

„Já to, myslím, risknu. Zatím mě nemáš moc čím ohrozit,“ ušklíbnul se pohrdavě Neji.

„Díky! To vyloženě povzbudí moje nadšení!“ odvětila jsem mu naštvaně.

„No tak promiň, to jsem trochu přehnal, ale nemáme moc času. Začni počítat a koncentruj se.“

Dobrá, má to mít.

„Jedna“

Rozviň svůj klid… to někdo říkal ne ? To je jedno. Představila jsem si prostor okolo sebe. Všechno jak má být, ale je tu ticho. Nic ani nedutá. Zkusila jsem se ponořit víc.

„Dva“

Ne. Je tu zvuk. Slyším ptáky a …

„Tři“

Vítr si hraje s listím…

„Čtyři“

Tráva ševelí pod nápory větříku a kolem mne pochoduje brouk…

„Pět“

Ano, je to brouček a nejen, že ho slyším, já ho i cítím…

„Šest“

Zvláštní směs hmyzu a trávy, vonící keř nedaleko dosud…

„Sedm“

Na větvi stromu stojícího asi deset metrů ode mě sedí pták, slyším jeho zrychlené srdíčko…

„Osm“

Někde tu je…cítím Nejiho přítomnost…

„Devět“

Je nalevo asi pět metrů ode mě a asi tři metry od vonícího keře…

„Deset“

Je blízko!

„Mám tě!“ škodolibě jsem se usmála a rychlostí blesku jsem intuitivně vrhla kunai po směru jeho přítomnosti ještě se zavřenýma očima.

Nejen, že kunai letěl na správný cíl, ale málem i zasáhnul. Nejimu se mu taktak vyhnul. Zůstal stát s otevřenou pusou.

„Tak jaké to bylo?“ zvídavě jsem se na něj podívala.

„Na začátečnici více než dobré. Jsem spokojen,“ kývnul Neji.

„Mám dobrého učitele,“ usmála jsem se. Dostala jsem ho tím do rozpaků, ale vypadal, že ho moje slova hodně potěšila a po druhé v životě jsem ho viděla se usmát.

„Tak to zkusíme ještě jednou a budeme doufat, že to nebyla jenom náhoda. Zkusím to trochu ztížit,“ popohnal mě Neji k tomu, abych se zase soustředila.

 Opět jsem počítala do desíti a obraz přede mnou byl ještě jasnější. Když jsem napočítala asi do pěti, našla jsem ho skrytého za nedalekým stromem. Teď už můžu jen odpočítávat.

Moment! Je tu ještě někdo. Tak takhle mi to chtěl ztížit! Usmála jsem se pro sebe a potajmu jsem si připravila kunaie dva. Druhý je na opačné straně než Neji a stojí přímo před stromem.

„Deset!“ zařvala jsem a vrhla svoje zbraně, každou na jinou stranu. Pak mi něco došlo. To vůni já znám! Ale už bylo pozdě. Rychle jsem otevřela oči.

„Ježišikriste! Kolikrát ho ještě chceš zabít?!“ zavyla Ta druhá.

„Kakashi!“ kousla jsem se do rtu.

Ten chudák tam stál s vyvalenýma očima, v potrhaném oblečení u stromu, ve kterém asi centimetr vedle jeho obličeje vězel ten můj kunai.

„Já věděl, že nikdo mě neuvítá tak jako ty!“ vzdychnul Kakashi, když znovu získal řeč.

„Ty ses vrátil! Já to věděla!“ rozzářila jsem se, skočila jsem mu kolem krku a nohy jsem mu obmotala kolem pasu. Neustál to a tak jsme ztěžka dopadli na zem.

„Au!“ vydechl Kakashi, „Ty mi ale dáváš!“

„Promiň,“ řekla jsem omluvně, „jsi v pořádku? A co zbytek?“

„Všichni jsme v pořádku, ale trošku potlučení. Přišel nám na pomoc Naruto a ty dva dostali, co si zasloužili.“

„Tak to je skvělý! Hlavně, že jsi celej !“ a už jsem ho zase znovu drtila.

„Vždyť jsem ti to slíbil ne?“ usmál se, „Ale jestli mne budeš ještě chvíli takhle mačkat, tak se možná udusim!“

„Aspoň už by si nikam nezdrhnul!“ pitvořila jsem se, ale stisk jsem povolila.

„Teď zdrháš ty, vzpomínáš?“ usadil mě, ale pohladil mě po tváři.

Zase jsme spolu alespoň na chvíli. Oběma nám asi spadnul kámen ze srdce, protože jsme se na sebe culili jako to umí jenom zamilovaný pár.

„Ehm, ehm…Kakashi-sensei…jsem rád, že vše dopadlo dobře,“ začlenil se Neji do našeho rozhovoru.

„Neji, rád tě vidím. Ano, nikdo nemá žádné vážnější zranění,“ řekl Kakashi, když jsme se zvedli na nohy.

„Myslíte, že v brzké době nás čeká útok dalších z Akatsuki?“

„Bohužel, toto nebezpečí můžeme očekávat stále,“ posmutněl Kakashi, ale pak změnil téma.

„Teď mi ale řekni, Neji, jak to jde naší Merenwen? Vidím, že ji teda opravdu nešetříš!“ řekl, když si prohlídnul moje zubožené tělo plné podlitin.

„Máme málo času, ale zlepšuje se. Měla by být schopná se po cestě ubránit v nejnutnějších případech. Dokázala i ovládnout svou chakru a nemá tendenci páchat sebevraždy.“

„Ještě, že jsi přišel, Kakashi! Ani bych si nevyposlechla chválu, kdyby to nemusel říkat někomu jinýmu!“ popíchla jsem Nejiho.

„To není pravda! Chválil bych tě, kdyby bylo proč!“ zase se urazil.

„Právě jsi mě nepřímo pochválil! Přiznej se, že to nechceš říct přímo mě!“ osočila jsem se na něj.

„Kdybych tě měl za co pochválit, tak bys neměla tělo jednu velkou modřinu!“

„To mám z toho, že se nemůžu soustředit kvůli tvýmu ustavičnýmu napomínání, Neji-sensei!“ vyplázla jsem na něj jazyk, ale už jsem se kryla za Kakashiho zády.

„Ty…!“ drtil zuby Neji.

„No vidím, že tu máte veselo!“ křenil se Kakashi. „Ale jsem rád, Neji, že se zlepšuje, budu víc klidnější. Díky.“

„Je mi potěšením, Kakashi-sensei,“ mírně se uklonil Neji.

„Měls je nechat, Kakashi! Možná bychom se dočkali i nějaké slušné bitky!“ ozvalo se nad námi.

„Jiraiya-sama?“ zeptal se překvapeně Kakashi a všichni jsme pohlédli nahoru. „Co tady děláte?

„Je mi líto, ale jdu si pro svůj doprovod,“ seskočil tázaný k nám a pohlédl na mě.

„Uuuž?“ vyvalila jsem oči.

„Ano. Mise již déle nepočká, musíme vyrazit na cestu zítra ráno.“

„Ale výcvik ještě není u konce. Nejsem si jistý, že je plně připravena,“ protestoval Neji.

„Slyšel jsem dost a bude to muset stačit. Nemáme na výběr,“ odvětil Jiraiya a pokrčil rameny.

„Jiraiya- sama, opravdu není šance, abych mohl jít s vámi?“ naléhavě se ptal můj zakuklenec.

„Je mi líto, Kakashi. Tsunade si to vyloženě nepřeje. Navíc, potřebuješ si odpočinout a jsi pro obranu vesnice tady důležitý, zvláště po souboji s Akatsuki, kdy o nich máš nějaké znalosti,“ zadupal jeho naději Jiraiya. „Ale neboj se, kdyby se cokoliv stalo, postarám se o ni.“

„Spoléhám na vás, Jiraiya-sama“ odpověděl smutně Kakashi.

„Tak vidíš, budem v pohodě,“ zkoušela jsem ho povzbudit a nenápadně mu hladila konejšivě rukou záda.

„Vidím, že vás asi teď nechám,“ řekl Jiraiya, „Rozlučte se a zítra v šest tě, Merenwen, čekám u hlavní brány. Neji, ty pojď se mnou, potřebuji od tebe vědět pár věcí.“

„Budu tam,“ kývla jsem na jeho slova a Neji s Jiraiyou odešli.

Kakashi tam pořád stál jako malý umazaný oukropeček.

„Lásko, pojď domů. Potřebuješ se najíst, osprchovat a vyspat,“ hladila jsem ho po zachmuřené tváři.

Pohasnul ještě víc, ale následoval mě k nám.

Doma jsem z něj sundala to poničené oblečení, umyla mu vlasy a vydrbala i za ušima. Byl opravdu vyčerpaný, takže jenom stál a nechal o sebe pečovat. Tím jsem si odbyla i svoji očistu, jelikož když někoho myjete ve sprše, nezůstane na vás ani nitka suchá!

Pak jsem narychlo splácala nějaké jídlo.

„Odkud máš to jídlo?“ zeptal se Kakashi, když jsme dojedli a já sklízela ze stolu.

„Od Gaie. Prý za to, že jsem si vybrala jeho tým,“ zaculila jsem se.

„To určitě! Kdoví co zkoušel!“ zabručel.

„No tááák! Nech toho! Nenechal mě umřít hlady. Proč jsi tak navztekanej?“

„Promiň, jsem fakt unavenej a opravdu mě štve, že tu musim zůstat a nemůžu nic dělat.“

Došla jsem k němu a sedícího jsem ho pohladila po ještě mokrých vlasech.

„Já vím. Mě to štvalo taky, ale musíš mi věřit. Tak jako já jsem věřila tobě, že se vrátíš. Prosím!“ hrála jsem si s jeho vlasy.

Posunul se na židli, opřel mi svou hlavu o břicho a chytl mne rukama kolem pasu.

„Pokusím se…“ dostal ze sebe po chvíli.

Delší dobu jsme tak stáli, já ho pořád vískala ve vlasech, když jsem si všimla, že pravidelně oddechuje. Chudák v sedě usnul.

Dotáhla jsem ho do postele, lehla si vedle něj a přikryla jsem nás peřinou. Instinktivně mě obejmul.

„Dlouho jsme se neviděli a dýl se možná neuvidíme, co kdybysme…“zašeptal mi do ucha a začal prsty zkoumat moje tričko. Políbila jsem ho.

„Lásko, usínáš na židli a nebyl jsi schopný ani zdvihnout mýdlo, opravdu se na to cítíš?“

Unaveně se usmál. „Asi ne…nevadí?“

„Samozřejmě, že ne. Stačí mi, že jsi tu se mnou,“ přitulila jsem se ještě víc a dala mu tu nejsladší pusu.

„Já tě nemít…,“ přivinul si mě k sobě a tak jsme za pár chvil spali oba.