Víkend bratří Uchihů

„…většina reakcí probíhá kvůli cyklickým formám monosacharidů za normálních podmínek pomaleji, některé dokonce neprobíhají vůbec. Pro některé je typická oxidačně-redukční reakce, kdy…“

Na obloze za okny se rozlévala sametově inkoustová noc, která halila okolní krajinu do jednolitého temného stínu. Skrz tmavé mraky občas náznakem problikl třpyt nějaké té hvězdy, měsíc však dnes nebylo v hustých černých peřinách oblaků vidět. Dokonalou tmu narušoval pouze svit pouličních lamp, avšak v těsné blízkosti hezké rodinné vilky byl ještě jeden zdroj světla – slabě oranžově zářící obdélník okna ve druhém patře. Způsobovala ho dosud zapnutá elektrická lampička na pracovním stolku, u kterého se ospale hrbil chlapec, jehož krátké husté vlasy měly stejnou barvu jako nebe venku. Lokty měl na dřevěné desce a dlaněmi si podpíral bradu, aby mu hlava neustále nepadala do sešitu chemie. Jeho polohlasné mumlání co chvíli přerušovalo mohutné zívnutí.

„… redukční účinky záleží na přítomnosti volné poloacetalové OH skupiny, která se v případě aldos vyskytuje na prvním uhlíku a v případě ketos na druhém uhlíku…“ Dveře za mladíkovými zády se s tichým vrznutím otevřely a dovnitř nakoukl jeho starší bratr, jehož dlouhé smolné vlasy byly protentokrát volně rozpuštěné. Itachi Uchiha se pousmál, když spatřil Sasukeho u učení a bez hlesu vstoupil do pokoje. Tiše se připlížil přímo za sedícího chlapce a se zájmem mu nahlédl přes rameno. Malou chvilku poslouchal to Sasukeho drmolení, než promluvil:

„Sasuke, je půl druhý. Zabal to už a jdi si lehnout.“ Jeho bráška sebou podle očekávání trhl úlekem a obrátil se k němu.

„Sakra, Itachi, chodíš jako duch. Co tady děláš?“ zeptal se a stěží na něj zaostřil unavené oči.

„Šel jsem na záchod a všiml jsem si, že ještě svítíš. Prosím tě, nech už toho, učil ses celej den, potřebuješ si odpočinout, navíc za…“ Itachi vteřinku počítal, „pět a půl hodiny vstáváš do školy.“

„Já vím.“ Povzdechl si Sasuke, „ale tenhle test je důležitej. Z chemie máme tři známky za pololetí, nemůžu si dovolit dostat něco špatnýho, už bych to neopravil.“

„Dávají vám zabrat, co? Odpoledne dějepis, večer chemie… Ale teď už na to kašli. Běž spát, jinak ráno nevstaneš.“ Nabádal ho Itachi.

„Jo, půjdu, jen si to ještě zopakuju. Nejsem si jistej, jestli umím všechno k těm složeným sacharidům, celulóza se mi plete… Hele, nechceš mě vyzkoušet?“ navrhl Sasuke s nadějí v hlase. Itachi na něj nevěřícně zazíral a pak mu jedním hmatem zavřel sešit.

„Tak to by stačilo. Koukej zalézt do postele a spát.“ Prohlásil nekompromisně.

„Počkej, jenom si to ještě rychle projdu…“ bránil se Sasuke a natahoval se po sešitu, Itachi ho ale silou odtáhl i s otočnou židlí a pak si ho i přes protesty jednoduše zvedl do náruče. Několika kroky překonal vzdálenost od pracovního stolu k posteli, jemně položil svého bratra na lůžko a přikryl ho dekou až pod bradu. „Itachi! Kvůli tobě propadnu!“ přeháněl Sasuke, ale jeho unavené tělo s povděkem přijímalo měkkost teplé postele, jeho vyčerpání volalo aspoň po několika hodinách spánku.

„Ne, díky mně budeš možná i schopen ráno vstát.“ opravil ho Itachi pobaveně a přisedl si na okraj pelesti, „musíš si to nechat trochu uležet v hlavě, jinak v tom budeš mít zejtra bordel. Věř staršímu a zkušenějšímu.“

„Jistě, dědo.“ Přikývl naoko vážně Sasuke a se smíchem uhnul, aby neschytal od Itachiho láskyplný pohlavek, „zůstaneš tu na chvilku se mnou?“

„Samozřejmě, jestli chceš.“ Pousmál se Itachi a pohladil ho po vlasech.

„O tom snad nepochybuješ, ne?“ nadzvedl Sasuke jedno obočí a ztišil hlas do drobného povzdechnutí: „Nejradši bych si tě tu nechal celou noc.“

„Já vím. To nejde, bráško.“ Poznamenal lítostivě Itachi. Kdyby je ráno čirou náhodou načapali rodiče, horko těžko by hledali výmluvy. „Zůstanu, dokud neusneš.“ Ujistil ho Itachi měkce.

„Tak to tu budeš sedět do rána.“ Konstatoval Sasuke jen napůl vážně, ačkoliv mu únavou klesala víčka, „aspoň mě fakt můžeš vyzkoušet, potřebuju si to zopakovat.“

„Ne, já ti řeknu, co potřebuješ.“ Itachi si k němu přilehl na bok, opřel se loktem o polštář a moudře se na svého sourozence zahleděl, „ty se teď hlavně potřebuješ vyspat a taky potřebuješ oddech. Měl jsi toho teď moc, musíš si provětrat hlavu. Víš co? Za dva dny je víkend, nebudu si plánovat žádné jízdy a něco spolu podnikneme, co ty na to? Zajdeme třeba do kina, do zoo, nebo kam budeš chtít.“ Sasuke zatajil dech:

„Vážně…?“

„Ano.“ Přikývl Itachi.

„Slibuješ?“ vyhrkl Sasuke dřív, než se stihl zarazit, a trochu se za to zastyděl. Bylo to dětinské, loudit po někom sliby, obzvlášť, když se jednalo o sliby, která závisely na mnoha faktorech, aby mohly být splněny, ale byla to spontánní reakce. Itachi měl pravdu, už skoro měsíc byli oba dva v jednom kole, Sasuke psal snad desítky testů, byl zkoušen z několika předmětů, vypracovával různé eseje a úkoly, Itachi zase dostal novou skupinku studentů, co si podávali žádost o řidičský průkaz, a téměř každý den měl několik jízd. Neměli na sebe skoro vůbec čas, sotva si dokázali najít chvilku na pár uspěchaných polibků a toužebných objetí, když se zrovna ocitli v některém z pokojů sami, nemohli si však dovolit riskovat odhalení, protože jim permanentně hrozilo, že jejich soukromí naruší některý z rodičů. Nebylo to poprvé, co prožívali podobné období, a přestože na jejich vzájemné city to nemělo nejmenší účinek, jejich vztah jako takový trpěl, respektive oba umírali touhou po společných chvílích. Oba už z toho začínali být skoro zoufalí, proto se také Sasukemu nepodařilo potlačit tu prvotní dychtivou reakci, byť to bylo infantilní. Ale potřeboval důkaz, potřeboval pevné ujištění, že na sebe konečně budou mít trochu víc času. Itachi zvlnil rty v mírném úsměvu.

„Jo, slibuju.“ Pravil s typickou dávkou konejšivosti staršího bratra, „a teď už spi.“

„Nechce se mi usínat, když tě mám vedle sebe.“ Přiznal Sasuke s povzdechem.

„Jen neříkej, vždyť sotva držíš oči otevřené.“ Zašklebil se pobaveně Itachi.

„Ty víš, jak jsem to myslel.“ Ohradil se mladší Uchiha a zazíval.

„No jo, já vím.“ Zvážněl opět Itachi, „ale doopravdy, Sasu. Spi, potřebuješ to.“ Natáhl se, aby mohl Sasukeho obejmout kolem ramen a jemně ho k sobě přivinul. Krátkovlasý chlapec se k němu přitulil víc než ochotně a vděčně si položil hlavu Itachimu na prsa. „Chceš vyprávět pohádku, aby se ti usínalo líp?“ napadlo mimoděk Itachiho, když mu problesklo hlavou, jak v dětství svého bratříčka uspával. Sasuke se zasmál:

„Tu o Kašpárkovi? Ty si jí ještě pamatuješ?“

„Samozřejmě.“ Uculil se Itachi, „když jsem jí kvůli tobě musel tolikrát opakovat. Měl jsem v hlavě desítky pohádek, ale tobě se tahle líbila nejvíc.“ Sasuke se na svém bratrovi pohodlně uvelebil a položil mu ruku kolem pasu.

„Tak povídej.“ Pobídl ho a spokojeně zavřel oči, „schválně, jak daleko se dostaneš, než tě přepadne skleróza.“

„Drzoune.“ Itachi ho začal paží, kterou měl kolem něj ovinutou, bezděčně hladit po zádech, a tiše se rozhovořil: „To byl jednou jeden řezbář. A ten dělal ze dřeva všelijaké loutky, vyřezával čerty, princezny, vodníky, rytíře… zkrátka všechny postavy, na které si vzpomeneš. Na jarmarku vždycky nějaké prodal a za peníze pak kupoval barvy, aby ty svoje loutky mohl pěkně vymalovat. Mnoho ale nevydělal, a tak byl pořád chudý. Jednou v noci se tak vracel z městečka z trhu, a zrovna když tlačil tu svojí káru kolem rybníka, spadlo mu náhodou do dřeváku semínko zlatého kapradí. Ta noc byla totiž svatojánská noc, jediný večer v roce, kdy zlaté kapradí vykvétalo. No a tak ten řezbář…“ Itachi mluvil měkkým melodickým hlasem a připadalo mu to jako déja vu, když si s jakýmsi hřejivým bodnutím uvědomil, že mu známá slova a věty naskakují na jazyk samy, přestože je nepoužil už několik let. Povídal a povídal a po nedlouhé době poznal, že pohádka splnila svůj účel, cítil Sasukeho pravidelný dech, který se ustálil a prohloubil. Plynule tedy zmlkl a vteřinku čekal, jestli se neozve nějaká reakce, přetrvávající ticho mu ale potvrdilo, že Sasuke už tvrdě spí. Starší Uchiha se s nejvyšší opatrností vykroutil z bratrova objetí a ačkoliv se mu nechtělo, potichu vstal. Upravil Sasukemu přikrývku a na malou chvilku si k němu ještě přidřepl. Chtěl ho na pár momentů pozorovat, jak klidně chrupká v náruči snů. Jeho krásná tvář, rámovaná uhlově černými prameny, vypadala ve spánku tak nevinně a bezbranně. Itachi se sklonil a jemně políbil Sasukeho do vlasů. „Dobrou, bráško.“ Zašeptal láskyplně, než se zvednul a s posledním ohlédnutím u dveří bez hlesu vyklouzl z pokoje.

Sasuke zaúpěl, když se mu na nočním stolku rozdrnčel protivný zvuk budíku. Normálně byl běžně vzhůru ještě pár minut před mobilem, ale dneska se mu z teplého pelíšku vůbec nechtělo. Přetáhl si přes hlavu polštář, hlasité vyzvánění se mu ale stále ještě probíjelo do mozku, takže slepě zašátral po zdroji toho příšerného rachotu a instinktivně zamáčkl tlačítko k vypnutí. Nádhera, konečně božské ticho! Sasuke se znovu zavrtal do peřin a v jeho momentálním stavu mu všechny povinnosti, jako třeba škola, připadaly úplně malicherné a bezvýznamné. Ještě chvíle spánku byla teď jeho nejvyšší životní metou. Už byl znovu na pokraji sladkého snění, když jen okrajově zaznamenal, že do jeho soukromí vnikl narušitel a levý okraj jeho matrace se prohnul o váhu cizího těla. K jeho uším se donesla pobavená dětská rýmovačka:

„Vstávej, semínko, hola la, bude z tebe fiala.“ I na pokraji vnímání poznal hlas svého staršího bratra, kterého miloval celou svou duší, takže místo ostré nadávky, kterou by použil vůči komukoliv jinému, pouze nespokojeně zamručel. „Vzbuď se, brouku, musíš do školy.“ Itachi se Sasukem lehce zatřásl.

„Ghrrrm… nikam nejdu.“ Bránil se Sasuke rozespale.

„Rád bych tě nechal ležet, ale učitelé by asi tak chápaví nebyli.“ Prohlásil Itachi, „tak šup, pojď, na stole máš snídani.“ Sasuke ovšem nejevil sebemenší známky spolupráce nebo ochoty opustit vyhřáté hnízdečko, pročež se starší ze sourozenců rozhodl pro radikální řešení a nemilosrdně mu sebral deku. Jeho bráška se instinktivně stulil do klubíčka, ale chladný vzduch ho konečně vytrhl z polospánku k bdělému vědomí.

„Sadisto…“ zakňoural Sasuke ublíženě a pokusil se vzít si přikrývku zpátky, Itachi ale se smíchem uhnul i s kořistí.

„To máš z toho ponocování.“ Ujistil Sasukeho a opět si k němu přisedl, když se mladší Uchiha s roztomilou neohrabaností vytáhl do sedu, promnul si oči a zívl na plnou pusu, „večer si půjdeš brzy lehnout, jasné? Potřebuješ dohnat spánkovej deficit.“

„Ty seš děsnej diktátor, Itachi.“ vyprskl Sasuke a protáhl se. Procitnutí do ranní nehostinné reality bylo přítomností staršího bratra zmírněno do snesitelné úrovně.

„Jo, protože někdo z nás dvou ten rozum mít musí.“ Zopakoval Itachi své oblíbené úsloví a šťouchnul Sasukeho do čela.

„No jo, taková praktická vlastnost do života.“ Rezignoval Sasuke a s vidinou nevyhnutelného shodil nohy z okraje postele, „tak já si holt taky zahraju na zodpovědnýho a vstanu.“

„Fajn.“ Souhlasil Itachi a také se napřímil, „vezmu tě do školy, mám jízdu, tak tě můžu vyklopit cestou.“

„Bezva, aspoň nějaký pozitivum.“ Pozvedl Sasuke koutky a vydal se do koupelny, zatímco Itachi zamířil po schodech do kuchyně, kde jejich matka Mikoto právě postavila před Fugaka, jejich otce, který si tradičně četl noviny, šálek kouřící kávy. Itachi zasedl ke stolu, namazal si chleba máslem a džemem a z konvice si nalil krapet čaje. Zhruba ve čtvrt na osm se k nim připojil Sasuke a Mikoto mu vnutila aspoň toust, protože nesnesla pomyšlení, že by měl její syn jít do školy hladový. A navíc, snídaně je základ, jak oběma svým dětem už od dětství neustále vtloukala do hlavy. Sasuke se s povzdechem pustil do jídla a stále ještě zíval. Mikoto a Fugaku probírali běžné denní starosti, jako že je třeba nakoupit a taky by už měli zasadit rajčata. Sasuke ničemu z toho nevěnoval moc pozornosti, v duchu kontroloval, jestli se mu během těch několika málo hodin nevypařily všechny vědomosti o sacharidech, které během včerejšího večera vstřebal, když ho zpátky na zem vrátil po krátké odmlce otec, který jakoby mimochodem prohlásil:

„Zítra odjíždíme do Suchdola. Naši nájemníci slaví významné kulaté narozeniny a pozvali nás, je slušnost, abychom se tam ukázali.“

„Cože?“ zvedl Sasuke oči a vyměnil si krátký napjatý pohled s Itachim, „a to tam jedeme všichni?“

„Jistě.“ Přitakal Fugaku, „pozvali celou naší rodinu. Koneckonců jim ten dům pronajímáme, ne? Ve tři vyrážíme, až se vrátíš ze školy, takže koukej, abys měl sbaleno dneska večer. Přespíme tam, zdržíme se na oběd a vrátíme se v sobotu odpoledne.“ Sasukeho prudce ovládlo zklamání, tohle byl podraz. Bylo typické, že jakmile si něco s Itachim naplánovali, nějaká nečekaná událost jim to měla překazit. A to už spolu nebyli tak dlouho… Ne, že by to v jejich letním domě neměl rád, bylo to místo, kde se zhruba před třemi lety dal se svým bratrem dohromady, kde s ním během jedné prázdninové bouře prožil vůbec první intimní sblížení. Bylo hezké se tam vracet, ale teď zrovna mu to bylo silně na obtíž. Chtěl strávit víkend s Itachim sám, třebaže jen v kině nebo v zoo, kde by o nějakých sexuálních hrátkách nemohla být ani řeč, ale aspoň by byli spolu, aspoň by něco podnikli. Člověk míní, život mění. Sasuke se na Itachiho smutně pousmál a melancholicky sklopil pohled znovu do talíře. Itachi se kousnul do rtu. S tímhle nepočítal ani on, nečekal, že se bude konat nějaká takováhle akce. Přestože tohle předem nemohl vědět, cítil výčitky svědomí. Včera večer Sasukeho ujistil, že budou tyhle dny spolu. Dokonce mu to slíbil. Bylo to světlo na konci úmorného týdne, vlastně celého měsíce, a teď se zdálo, že mělo pohasnout. A ten rezignovaný zklamaný výraz ve tváři mladšího bratra ho zabolel. Přece svoje slovo zpátky nevezme! Slib je slib. Itachi horečně uvažoval a po chvíli si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost rodičů.

„Bohužel, otče, obávám se, že je to poněkud pozdní informace.“ Pravil poté pečlivě kontrolovaným hlasem, „mám mít zítra ve čtyři jízdu s jednou studentkou. Už se to nedá odřeknout.“ Fugakovy rysy ztvrdly, ale Itachi se nezalekl. „Ta slečna jízdy nutně potřebuje a nemá moc volného času.“ Pokračoval klidně, „navíc… nemůžu přece brát své slovo zpět.“ Během poslední věty krátce, ale významně pohlédl na svého mladšího bratra a Sasuke mu jej opětoval s mírně pootevřenými ústy. Fugaku chvíli mlčel, ale jako majitel autoškoly musel s Itachim souhlasit.

„Fajn.“ Povzdechl si, „nemusíš s námi jet. Práce je holt práce.“ Považoval tím celou věc za uzavřenou, Itachi si ale pospíšil s další námitkou:

„Vlastně si myslím, že byste tu měli nechat i Sasukeho.“ a když se na něj otec tázavě podíval, dodal rychle: „Blíží se konec školního roku, uzavírají se známky. Sasuke si nemůže dovolit výpadek ze studia, že?“ Itachi dal očima Sasukemu znamení.

„No jasně.“ Přisvědčil horlivě nejmladší Uchiha, „měl bych se o víkendu učit, mám toho fakt moc.“

„Jeden den by tě snad nezabil.“ Zabručel Fugaku.

„Možná ne, ale kdybych to nestihnul, mohl bych si zkazit průměr.“ Pravil naoko netečně Sasuke, ačkoliv se mu srdce rozběhlo rychleji. Třeba se z toho nakonec oba vyvléknou…

„Já jsem ti říkala, že je hloupost tahat je s sebou.“ Připomněla svému manželovi Mikoto, „stejně to je jen zdvořilostní návštěva, jistě by se tam nudili.“ Fugaku se zatvářil rozladěně, stále ale vypadal dost nepřesvědčeně.

„Já myslím, že když jim to náležitě vysvětlíte, určitě naši nepřítomnost rádi omluví.“ Prohlásil Itachi podbízivě a Fugakovi se na okamžik zablesklo v očích. Měl sice v plánu se tak trochu pochlubit svými syny, ale představa, jak svým nájemníkům vykládá, že jeho synové jsou natolik pracovití a svědomití, že kvůli práci a škole nemají čas na nějaké oslavy, také nebyla úplně k zahození. Nějakou dobu ještě váhal, ale nakonec byl nucen kapitulovat.

„Tak dobře.“ Svolil s jistou dávkou neochoty, „můžete tu zůstat, pokud nepodpálíte dům.“ Oběma jeho potomky projela vlna skrývaného nadšení. Tohle bylo přesně to, co potřebovali! Několik hodin o samotě, bez rodičovského dozoru. Po celém tom měsíci odříkání a potlačované touhy se to zdálo skoro neuvěřitelné. Vlastně pro sebe měli celý zítřejší večer a noc, plus sobotní dopoledne. Někomu by se to mohlo zdát jako žalostně málo a přestože stejně jako mnohým zamilovaným párům, ani Itachimu a Sasukemu nebyl žádný časový interval, který by spolu mohli strávit, dostatečně dlouhý, brali tohle jako hotové požehnání. Málokdy se jim podařilo vyšetřit víc než byla tahle příležitost. Sasukeho představivost se okamžitě začala zaobírat desítkami různých plánů, co všechno by se dalo podniknout a stihnout. Všechny byly tak lákavé, že se mu nevědomky zvlnily rty do poněkud sentimentálně nablblého úsměvu. „Sasuke, můžeš se laskavě vrátit na zem?“ vytrhl ho z omámení otcův hlas, smysl věty mu ovšem unikl, pročež na něj překvapeně zaostřil pohled a inteligentně se otázal:

„Co?“ Fugaka tím popudil, Itachi a jeho matka ale vyprskli smíchy.

„Nad čím jsi přemýšlel, zlato?“ zeptala se zvědavě Mikoto, „vypadal jsi tak zasněně.“

„Ale…“ Sasuke se mírně začervenal, „opakoval jsem si v duchu chemii.“ Fugaku to vzal jako fakt a Mikoto se také s vysvětlením spokojila, svého bratra ale neošálil a Itachi na něj pobaveně mrkl. Sasuke v rychlosti zhltl zbytek snídaně, společně s Itachim se rozloučili s rodiči, v chodbě si obuli boty a venku už je přivítalo krásné červnové ráno s prvními nesmělými slunečními paprsky, které, jak oba věděli, se během krátké doby promění ve žhavou výheň. Mlčeli, protože zde ještě stále hrozilo nepatrné riziko, že by je mohli otec nebo matka zaslechnout, zábrany však opadly ve chvíli, kdy nastoupili do zářivě červené fabie s označením ,Autoškola´. „Brácho, ty seš skvělej!“ zajásal Sasuke a musel silou vůle potlačit nutkavou chuť ho obejmout a políbit, „nemůžu uvěřit, že se ti podařilo nás z toho dostat!“

„Já taky ne.“ Souhlasil se smíchem Itachi, „ale musím říct, že jsem se polekal, když táta vyrukoval s tím Suchdolem.“

„No, já určitě víc.“ Zazubil se mladší Uchiha, „už jsem nás viděl v kruhu nudné společnosti jako výstavní pejsky.“ Itachi se pousmál Sasukeho trefnému postřehu, ale nekomentoval to. Nastartoval a bez nejmenší námahy vyjel z řady vozidel.

„Tak co budeme zítra dělat?“ nadhodil a nasadil výraz, který se nedal nazvat jinak než svůdný, a Sasuke pocítil lehké mravenčení.

„Buď někam vyrazíme a večer strávíme doma, nebo můžeme rovnou zůstat doma a celé odpoledne a celou noc nevylézt z postele.“ Usoudil Sasuke a Itachi se uchechtl jeho bleskové analýze. Obě možnosti byly velice slibné.

„A nechtělo by to nějakou menší kulturní akci?“ bavil se starší Uchiha, zatímco se po paměti proplétal městem, „času dost… stihneme obojí.“

„Dobře, hlasuju pro kino.“ Odtušil Sasuke, „dávají toho novýho Sherlocka, docela rád bych ho viděl.“

„Výborně.“ Přitakal Itachi, „odpoledne kino, večer postel. Rezervuješ lístky?“

„Jasně.“ Ujistil ho Sasuke, ale pak se zarazil: „Počkej, neříkal´s, že máš nějakou jízdu?“ V Itachiho očích se usadil záblesk rošťáctví.

„Lhal jsem.“ Přiznal bez výčitek, „teda… ne tak docela. Otec si tohle bude ověřovat, takže to zkusím obejít. Až tě teď vysadím, budu mít jízdu s jednou slečnou, jak jsem ti říkal. Je jen o pár let mladší než já a dobře si rozumíme… ne tak, jak si myslíš.“ Dodal důrazně, když postřehl ten Sasukeho nesouhlasný výraz, „ale je fajn. Takže se s ní zkusím domluvit, že s ní ty hodiny odjezdím dneska, ale napíšu je do výkazu na zítřek, chápeš? Takový malý podvod. No a zejtra do toho kina pojedeme tímhle autem, čímž si kolegové budou myslet, že mám ty jízdy, co budu vlastně mít dneska.“ Sasuke udiveně zamrkal. Fascinovalo ho, že tenhle trik dokázal Itachi vymyslet během pár minut.

„To je dobrej plán.“ Řekl obdivně, „myslíš na všechno.“

„Skoro.“ Itachi se na něj z boku podíval, „spíš jsem se bál, že z té povinné sešlosti nedokážu vysekat tebe. Naštěstí by otec nepřežil, kdyby sis měl kvůli cizí oslavě zkazit známky.“

„To teda.“ Ušklíbl se Sasuke, „ale ani jsi moc nepřeháněl, příští týden zase píšu hromadu testů. Díkybohu ale z předmětů jako je čeština, ájina a fránina, na který se skoro nemusím učit.“ Itachi spokojeně přikývl. Věděl, že Sasuke patří k těm studentům, kteří školu zvládají bez větších problémů, ale jeho zájem se vždycky točil spíše kolem humanitních oborů a cizích jazyků, což byly předměty, na které se téměř nikdy nepotřeboval připravovat, šly mu samy. Na rozdíl od přírodních věd, které neměl rád a nebavily ho, proto taky nejvíc nesnášel fyziku a chemii. „Jak se vlastně jmenuje ta ženská, co s ní máš jízdu?“ vyzvídal Sasuke.

„Hana. Inuzuka Hana.“ Odvětil Itachi a Sasuke vytřeštil oči.

„Inuzuka?“ opakoval zaraženě, „chodím do třídy s Kibou Inuzukou! Nemá náhodou mladšího bráchu?“

„A víš, že asi jo?“ protáhl Itachi a přemýšlivě svraštil obočí, „jo, určitě má, mám takový dojem, že jsme se bavili o tom, že tohle máme společné.“

„Hm, tak to jí budu muset přes Kibu poděkovat, jestli to vyjde.“ Uculil se Sasuke.

„Radši ne, to by vypadalo podezřele.“ Krotil ho Itachi, „neboj, domluvím to s ní.“

„Dobře, nechám to na tobě.“ Sasuke si přitáhl školní tašku na klín, protože se blížili k důvěrně známé velké budově, postavené v neobarokním stylu. Itachi ukázkově zastavil při okraji chodníku, odkud to bylo do školy jen pár metrů.

„Tak hodně štěstí, bráško. Budu ti držet palce s tou chemií a dějepisem.“ Slíbil upřímně a povzbudivě na něj mrkl.

„Díky moc. Těším se na zítřek.“ Vydechl Sasuke, odpoutal se a ještě než sáhl po klice, prohodil: „Mimochodem… miluju tě.“ Itachi mu už nestačil odpovědět, protože Sasuke otevřel dveře a vystoupil. Ještě svému staršímu bratrovi zamával a poté vykročil směrem ke vchodu. Itachi se díval, jak se k Sasukemu po několika krocích připojili nějací spolužáci a u srdce ho zahřálo. Přestože ta slova slyšel z úst mladšího sourozence už mnohokrát, mělo to pořád úplně stejný účinek jako poprvé. Jako by se mu v žaludku rozletělo hejno motýlů a pod žebry se mu na několik hodin usadil teplý příjemný pocit štěstí. Itachi počkal, dokud Sasuke s ostatními nezmizel uvnitř rozsáhlé vcelku pěkně udržované stavby, pak teprve znovu nastartoval a vyrazil. Práce čekala.

„Zvoral jsem to, já to určitě zvoral.“ Kvílel blonďatý chlapec s hlavou v dlaních, zatímco kolem jejich lavice panoval čilý přestávkový ruch, „ten vznik trinitrátu mám natuty blbě!“

„Za jednu chybu tě přece nepotopí.“ Konejšil ho Sasuke, který si v ležérním posedu hověl na desce stolu, po kterém se Naruto válel jako hromádka zoufalství.

„Jenže to není jediný, mám tam těch chyb daleko víc!“ bědoval Naruto.

„No… vezmi to takhle: I když dostaneš kuli, budeš mít průměr…“ Sasuke vteřinku počítal, „tři celý třicet osm zhruba. Genma není svině, nic horšího než trojku ti nedá.“

„Myslíš?“ zapochyboval Naruto, „ale mám tam pětku z ústního. To má přece větší váhu než písemný, ne?“

„Na tohle stejně málokdo kouká.“ Uklidňoval ho Sasuke, „nesmíš bejt takovej nervák.“

„Tobě se to řekne.“ Zabručel blonďák, ale jeho hlas zněl už smířlivěji, „tys to napsal zase za jedna, co?“

„Nějaký drobný chyby jsem tam asi udělal.“ Zívl Sasuke, „ale vzhledem k tomu, že tam mám dvě jedničky, mě to nijak netrápí.“

„Šprte.“ Zamumlal Naruto s odfrknutím, ale zdrcená nálada už ho přešla. Přestože byl hrozný trémista, nikdy se nevydržel stresovat dlouho, neměl na to povahu.

„Kdo umí, umí.“ Zarecitoval Sasuke reklamní slogan na české pivo a Naruto vyprskl smíchy. „Hele, radši vyndej noťas, potřebuju rezervnout to kino.“ Pobídl ho Uchiha, neboť Naruta už ráno čerstvě informoval o příležitosti, která se mu s Itachim tak zázračně naskytla.

„Jo, jasně.“ Souhlasil Naruto a vytáhl notebook z černého příručního pouzdra, „je super, že na sebe konečně budete mít čas.“

„To mi povídej.“ Zašklebil se Sasuke, „po tom měsíci už mám šílenej absťák.“

„To ti věřím.“ Uchechtl se Uzumaki, „tak to dopadá, když chodíš se svým vlastním bráchou.“

„Psssst!“ napomenul ho varovně Sasuke a obezřetně se rozhlédl. Zbytečně, o přestávce byl vždycky ve třídě takový rámus a bordel, že vyslechnout cizí rozhovory bylo téměř nemožné, navíc si jich nikdo nevšímal, nicméně nemohl nic riskovat.

„Promiň.“ Naruto se okamžitě zatvářil provinile, „chtěl jsem říct, že to asi není zrovna lehké po… no… řekněme fyzické stránce věci.“

„To ne.“ Přisvědčil Sasuke s pokrčením ramen, „ale ten vztah má i své výhody.“

„Jo?“ chytil se toho Naruto zvědavě, „jaký třeba?“

„Tak třeba se vídáme každý den, protože bydlíme v jednom domě.“ Pravil Sasuke, zatímco zapínal internet, „protože se známe prakticky od narození, vím o Itachim všechno, veškeré jeho silné i slabé stránky, jeho charakter a povahu, vidím ho v domácím prostředí, takže nemusím usuzovat jen z toho, jak se chová na veřejnosti. Taky ho vidím v situacích, ve kterých normálně svého partnera nevidíš, můžu tak zjistit, jak reaguje na stres, jak je zodpovědný, jestli pomáhá v domácnosti, taky znám jeho zvyky a zlozvyky, jelikož s ním žiju už víc než osmnáct let. Prostě, mám ho přečteného, a tak můžu posoudit, jestli je to člověk, se kterým bych chtěl strávit zbytek života, jestli mi časem nezevšední a jestli ho vážně miluju se vším všudy, takového, jaký doopravdy je.“

„Na tom něco bude.“ Připustil Naruto a vzápětí se zazubil: „A miluješ?“

„Samozřejmě, ty pako.“ Zasmál se Sasuke, „až mě někdy děsí jak moc.“

„Mmm… to je fajn.“ Prohlásil blonďák mírně, „nepochybuju o tom, že vám to vydrží.“ Černovlasý mladík spolkl hořkou slinu. Pravdou bylo, že sice měl v plánu s Itachim zůstat napořád, ale moc dobře si uvědomoval, že nikdy nebudou moct vystupovat jako oficiální pár, jejich vztah bude vždycky přísně utajený, protože nezákonný a především trestný. Poněkud naivně sám sebe ujišťoval, že je nikdy nikdo nerozdělí, ale nebyl hlupák. To riziko prostě hrozilo a bylo dost velké.

„Jasně.“ Přikývl trošku chraptivě a odkašlal si, „tak najeď na stránky kina.“

„No jo, a kam vlastně chcete?“ zeptal se Naruto, „cinestar nebo cinemacity?“ Sasuke chvilku uvažoval.

„Cinemacity.“ Rozhodl se nakonec, „Olympie je sice dobrá, ale trochu z ruky. Plaza je super.“

„Dobře…“ Naruto se několika kliknutími dostal na stránky oblíbeného multikina, „táákže… program… říkáš Sherlocka dvojku, jo?“

„Přesně tak.“ Přitakal Sasuke, „jednička byla skvělá, chci vidět pokračování.“

„Jo, četl jsem recenzi, vypadá to zajímavě, hned bych šel taky.“ Řekl Naruto s pohledem na monitoru.

„A co ti brání?“ podivil se Sasuke, „pojď s náma, ne?“ Naruto na něj překvapeně zamrkal:

„Myslíš s tebou a s Itachim?“

„Ovšem.“ Uculil se Uchiha, „aspoň se s bráchou konečně seznámíte osobně.“ Naruto nad tím pár momentů uvažoval.

„To není špatnej nápad.“ Uznal poté, „co když s sebou vezmu Gaaru a půjdeme na dvojité rande?“ Sasuke nadzvedl jedno obočí a v očích se mu objevil krátký záblesk nevole. S Narutovým rudovlasým partnerem se viděl jenom párkrát, ještě než se ti dva dali dohromady, a tenkrát mu nevadil, ale poté, co vyslechl a vypozoroval některé detaily jeho chování vůči Narutovi, ho začal na dálku dost intenzivně nesnášet. Ale Naruto Gaaru miloval, i když s ním Sabaku zacházel skoro jako se svým majetkem nebo možná lépe řečeno pejskem, který přiběhne na zapísknutí a se kterým si může dělat, co se mu zlíbí. Příliš se mu nezamlouvala představa, že by s někým takovým měl pobýt zítřejší odpoledne, nicméně se mu nechtělo zkazit Narutovi radost. Pro jednou to snad nějak vydrží.

„Tak… ok.“ Vydechl s nepatrnou stopou váhavosti, „ale nezaručuju ti, že ho nezabiju, jestli se k tobě bude chovat hnusně.“

„Prosím tě, děláš z komára velblouda.“ Mávl Naruto bezstarostně rukou, „Gaara je naprosto úžasnej kluk a má mě rád.“

„Hmm, to jistě.“ Ušklíbl se pochybovačně Sasuke, který na rozdíl od Uzumakiho mohl hodnotit objektivně a věděl o té věci své. Jenže přestože se s ním Naruto často radil o různých problémech a vážil si jeho názorů, v téhle záležitosti zůstával zarytě hluchý a slepý.

„To je paráda, tak zarezervuju čtyři lístky na… od kolika to chcete?“ obrátil se k němu blonďák.

„Je tam něco od čtyř?“ Sasuke mu nahlédl přes rameno, „šestnáct třicet. To je akorát, ve čtyři to vyzvedneme. Napíšu Itachimu.“

„Myslíš, že mu to nebude vadit?“ strachoval se Naruto, „přece jenom… asi s tebou chtěl být sám, ne?“

„Budeme spolu večer… a hlavně v noci.“ Protáhl významně Sasuke a Naruto se chápavě zahihňal. Společně tedy vyřídili rezervaci, obdrželi potvrzovací e-mail a opsali si uvedené identifikační číslo. Nedlouho poté zazvonilo, takže museli noťas vypnout a otráveně se vyškrábali na nohy, aby tímto archaickým směšným způsobem pozdravili učitelku na biologii. Sotva byli vyzváni, aby se znovu posadili, nedbaje školního řádu vytáhli mobily, aby mohli napsat smsku o zítřejších plánech svým milencům. Sotva deset minut poté, co Sasuke odeslal zprávu, mu telefon v kapse zavibroval. Uchiha rychle rozklepl příchozí textovku a pak ji se zazubením podal Narutovi, aby si sám mohl přečíst, že Itachimu jejich přítomnost nebude vadit ani v nejmenším a rád se s nimi seznámí.

„Bezva.“ Zajásal potichu blonďák, „to se mi ulevilo.“

S mnohem lepší náladou se jim podařilo překlenout úmorné školní dopoledne. Jako poslední ten den měli fyziku, jeden z nejobávanějších předmětů, ale jelikož dnešní hodina měla být celá věnovaná zkoušení těch, kterým ústní chybělo, zhruba tři čtvrtiny lidí ve třídě, kteří už u tabule byli, se věnovaly vyřizování korespondence pomocí mobilních telefonů nebo unuděnému podřimování. A Sasuke s Narutem do té skupiny patřili taky.

„Už aby byl konec.“ Postěžoval si polohlasně Sasuke, posadil se na židli bokem, aby se mohl zády opřít o stěnu a přitáhl si kolena k tělu, „tohle je nekonečný.“

„To jo.“ Naruto se horní polovinou těla složil na lavici a opřel si bradu o překřížené ruce, „nemůžu se dočkat prázdnin.“

„Mhmm…“ zavrněl souhlasně Sasuke a protáhl se. Ani jednoho z nich nenapadlo počítat složité příklady, které od učitele měli zadané, zatímco bude zkoušet. Vlastně, nikdo ve třídě je nepočítal, bylo to spíš takové gesto, všichni věděli, že je stejně pak s nimi profesor projde sám. Naruto se náhle probral z letargického omámení, když se mu rozbzučela kapsa. Vytáhl mobil a zmáčknul jedno z tlačítek. Sasuke, který ho po očku pozoroval, se v okamžiku také zcela probudil, protože ho zarazilo, jak se Narutova tvář postupně potáhla stínem. Uzumaki si povzdechl, melancholicky schoval telefon zpátky a omluvně pohlédl na Sasukeho.

„Promiň, ale… hmm… z toho kina asi sejde. Musíte jít s Itachim sami.“ Snažil se mluvit bezstarostně, Uchiha však vycítil podtón zklamání.

„Proč?“ zeptal se, i když odpověď samozřejmě znal předem.

„Totiž… Gaara nemá čas.“ Zamumlal Naruto a sklopil oči k desce stolu.

„Nemá nebo ho mít nechce?“ nadhodil uštěpačně Sasuke. Blonďáček se ošil:

„To je jedno. Prostě nepůjde.“ Černovlasý chlapec pomalu vydechl. Na jazyk se mu tlačila jedovatá poznámka, Naruto ale už takhle vypadal zdrceně, nechtěl mu rozdírat ránu. Napočítal tedy do deseti, aby se uklidnil, a nasadil lehký úsměv:

„Nevadí, tak vyrazíme ve třech.“ Naruto k němu nechápavě vzhlédl:

„Jak to myslíš?“

„Normálně. Já, ty a Itachi. Přece nebudeš sedět doma jenom proto, že ten kret… ehm… Sabaku nechce.“ Prohlásil Sasuke.

„Ne, to ne.“ Zavrtěl hlavou Naruto, „nebudu vám tam dělat křena.“

„Jakýho křena, prosím tě?“ rozesmál se Sasuke, „neblbni, bude to super. A o tohle mít strach nemusíš, protože jestli jsi zapomněl, já a Itachi jsme bráchové.“ Sasuke poněkud ztišil hlas a dodal: „Stejně na veřejnosti nesmíme nic dělat, takže se neboj, že bys musel sledovat, jak se tam před tebou cicmáme nebo tak.“ Naruto stále vypadal dost nepřesvědčeně, takže ho Sasuke vesele dloubnul do žeber: „Ale no tak. Uděláme si pánskou jízdu. Vždyť o nic nejde.“

„No… já nevím…“ váhal Naruto, ale Sasuke na něm poznal, že ho ta nabídka láká.

„Prosííím.“ Zamrkal na něj nevinně Uchiha, „Itachi s tím počítá, přece nás v tom nenecháš.“ Naruto si ho chvilku měřil se skousnutým rtem, než nejistě svolil:

„Tak jo.“

„Bezva.“ Plácl ho Sasuke po zádech a Naruto se rezignovaně zazubil. Už neprotestoval, vlastně se zase začínal docela těšit. „A teď vytrhni nějakej papír, jdem si něco zahrát, jinak mě tahle hodina zabije.“ Uzavřel Sasuke debatu a Naruto s uchechtnutím bez nejmenších výčitek vyškubl list ze sešitu fyziky.

„Zahrajem si lodě, pojď.“

Sasuke usrkl multivitamínový džus a chytil Itachiho za ruku, aby mohl natočit jeho zápěstí do lepší polohy a zkontrolovat tak čas na jeho hodinkách.

„Nešil, má zpoždění jen pár minut.“ Mírnil ho starší bratr.

„No, já se spíš bojím, jestli se někde neztratil. Bylo by mu to podobný.“ Pokrčil Sasuke rameny.

„V Plaze, jo?“ zapochyboval Itachi, „pět minut po čtvrtý, má ještě skoro půl hodiny. A mimochodem,“ zaostřil do davu lidí, postávajících před kinem za Sasukeho zády, „není to on? Ten blonďák támhle u toho plakátu?“ Sasuke se otočil přes rameno a s úlevou musel dát Itachimu za pravdu. Naruto tam stál a zmateně se rozhlížel, očividně je hledal. Sasuke zvedl ruku k obličeji a silně pískl na prsty, nedbaje toho, že se po něm několik lidí pobouřeně ohlédlo. Taktika ovšem zabrala, protože Naruto automaticky obrátil hlavu po zdroji hluku, zahlédl je u stolku a zamířil k nim.

„Ahoj.“ Přivítal ho Sasuke, „super, žes dorazil.“

„Fakt, málem jsem nestihnul autobus, naši mě zdrželi, ale řidič mě naštěstí nechal doběhnout.“ Zazubil se Naruto a nejistě zašilhal směrem k Itachimu.

„Aha, vlastně, takže… Naruto, můj brácha Itachi, a Itachi, Naruto, můj nejlepší kámoš. Asi vás nemusím víc informovat, znáte se z doslechu.“ Představil je vzájemně Sasuke.

„Těší mě.“ Usmál se Itachi na Naruta a přátelsky mu podával ruku.

„Jo.“ Naruto se chopil nabízené pravice a krátce si s Itachim potřásl, „rád vás poznávám.“ Sasuke vyprskl smíchy a Itachi se chytil za hlavu:

„Ježiš, nevykej mi. Zase tak starej snad nejsem.“

„Ehm… tak promiňt… promiň.“ Omluvil se Naruto, ale zacukalo mu v koutcích.

„No, nevím, Itachi.“ Sasuke na svého bratra soucitně pohlédl, „dvacet čtyři, to už seš stará škeble. Důchod na dohled…“

„Hele, ty!“ Itachi měkce vlepil Sasukemu pohlavek, „neplácej hlouposti.“ Sasuke na něj vyplázl jazyk a ušklíbl se na Naruta.

„Vidíš to, jo?“ protočil hraně oči v sloup, „domácí násilí.“

„Neposlouchej ho, Naruto, ten holomek si vymejšlí.“ Mávl Itachi nadneseně rukou.

„Prej vymejšlí.“ Bavil se Sasuke, „Naruto právě viděl důkaz na vlastní oči.“

„A asi uvidí brzo další, ty jedno malý drzý štěně.“ Slíbil starší Uchiha naoko zlověstně, „seš voprsklej jak opice.“ Naruto se zachechtal, tohle bratrské škádlení mu přišlo celkem roztomilé, obzvlášť, když on sám byl jedináček. „No, za dvacet minut to začíná, máme ještě čas.“ Konstatoval Itachi při pohledu na hodinky, „posadíš se na chvíli, Naruto?“ Uzumaki přikývl a společně se tedy rozesadili zpátky ke stolku. Zakrátko se rozproudil živý hovor. Blonďák velmi brzy zjistil, že jeho obavy byly plané. Itachi se ukázal jako vynikající společník, byl pohotový a sršel vtipem, a stejně jako to bylo u Sasukeho Naruto zakrátko z jeho způsobu vyjadřování a názorů vycítil, že je i dost inteligentní. Když je tak Naruto pozoroval, byli si vážně hrozně podobní, nejvíc samozřejmě vzhledově, měli stejné rysy v obličeji a jejich vlasy a oči měly naprosto totožný odstín, i postavou se podobali. Ale spojovaly je i některé povahové vlastnosti – bystrost, smysl pro humor, nenucenost, záliba diskutovat. Ano, hodili se k sobě.

„Páni, trochu jsme se zapomněli.“ Vzpamatoval se po čtvrt hodině Sasuke, „za pět minut to začíná, pojďte, zvedáme se.“

„Ještě musím koupit popcorn!“ uvědomil si Naruto a oba Uchihové ho věrně doprovodili k malému bistru, které bylo součástí multikina. Vybavení dvěma obřími krabicemi s praženou kukuřicí a kelímky s kolou konečně mohli vejít do velkého promítacího sálu, kde se pohodlně uvelebili v měkkých červených sedačkách. Na další debatu už neměli čas, protože hned nato postupně zhasla všechna světla a místnost utonula ve tmě, která se však vzápětí prosvětlila září promítacího plátna. Hlasitost spuštěné reklamy je jako vždycky polekala, ale brzy si zvykli. Kromě sáhodlouhé propagace sponzorů byli zcela obvykle seznámeni také s četnými trailery na filmy, které v nejbližších měsících měly mít premiéru. A pak už konečně začal samotný snímek. Itachimu i Sasukemu bylo jasné, že se mezi lidmi musí chovat pouze jako sourozenci, ale bylo těžké odolat touze chytit se za ruce nebo se k sobě přitisknout. V průběhu promítání si Itachi ležérně položil ruku na opěradlo sedačky, které je od sebe dělilo, Sasuke se přisunul o něco blíž a jakoby mimochodem se o tutéž opěrku opřel loktem, ačkoliv dlaně měl složené v klíně. Mohli se tak aspoň nenápadně dotýkat pažemi, aniž by vzbuzovali podezření u ostatních. Ne že by si jich někdo všímal, všichni byli pohlceni tím, co se odehrávalo na plátně a nic dalšího je momentálně nezajímalo. Ne, že by se vlastně bylo čemu divit. Nebylo pochyb o tom, že pochvalné recenze měly své odůvodnění. Bylo to kvalitní dílo s vyváženou dávkou dobrodružství, napětí i vtipu. Mělo to skvělou zápletku, děj dobře gradoval a nemálo je potěšil i netradiční závěr.

„Bezvadný.“ Pochvaloval si Itachi, když se po více než dvou hodinách rozsvítily lampy po stranách sálu a vrátily je zpátky do reality.

„Jo, to rozhodně stálo za to.“ Připojil se Sasuke a protáhl si dlouhým sezením ztuhlé svaly, „jakmile bude nějaká kopie, musím to stáhnout.“

„Ty piráte.“ Zasmál se Itachi, „ještě tě zavřou.“

„Já bych to neukradnul. Nemůžu přece vědět, že ten někdo, kdo to dá na web, to udělá nelegálně, ne?“ argumentoval logicky Sasuke.

„No, to nevím, jestli by ti někdo uvěřil.“ Uchechtnul se Naruto.

„Na tom nezáleží. Když bych tu nahrávku nijak nešířil…“ Sasuke pokrčil rameny, „v nejhorším bych to usmlouval na pokutu.“

„No, tu bys taky mohl splácet do konce života.“ Poučil ho pobaveně Itachi.

„Bych si půjčil. Pořád slyšíš v těch ujetejch bankovních reklamách ,půjčíme vám na cokoliv´, tak třeba i na pokutu.“ Uvažoval Sasuke žertem.

„Ty jsi pako.“ Vyprskl Naruto, „hele, pojďte, musím na záchod nebo tu po mně zbyde loužička.“ Společně se tedy zvedli ze sedadel a následovali menší dav lidí k východu ze sálu. Jejich první cesta vedla na pánské toalety a když si následně umývali ruce, obrátil se Sasuke k Narutovi.

„Jak ty se vlastně dostaneš domů?“ zeptal se.

„Můžeme tě odvézt, pokud chceš.“ Navrhl Itachi.

„Ne, díky, to je v pohodě. Totiž… Gaara mě vyzvedne.“ Uzumaki se nepatrně začervenal, ale hodil po svém černovlasém příteli mírně vítězoslavný pohled. Sasuke nadzvedl obočí, ale nekomentoval to. Docela ho udivilo, že by se Sabaku obtěžoval.

„Dobře a v kolik se pro tebe staví?“ zajímalo Itachiho.

„V sedm.“ Odvětil Naruto.

„To máš ještě čas necelou půlhodinu.“ Poznamenal starší Uchiha při pohledu na hodinky, „můžeme si dát kafe, jestli chcete.“

„Jo, docela by to bodlo.“ Souhlasil Sasuke, „co říkáš, Naruto?“

„Já jsem pro.“ Přisvědčil blonďák, pročež opustili prostor koupelny a zamířili z multikina po eskalátorech do přízemí k poměrně útulné kavárně. Obsadili jeden z četných plastových stolků, Itachi však zůstal stát.

„Dojdu pro pití. Sasu, tobě vezmu oříškový latté, viď? Co si dáš ty, Naruto?“ otázal se směrem k světlovláskovi.

„Ehm… cappuccino, prosím.“ Odtušil modroočko a Itachi se vzdálil. „Tvůj brácha je vážně prima.“ Konstatoval, „taky bych takovýho bral.“

„Jo.“ Přikývl Sasuke a zamyšleně se zahleděl na Itachiho záda u baru, „nedovedu si představit svůj život bez něj.“ Dlouhovlasý Uchiha byl brzy zpátky i s umělohmotným podnosem, na kterém spočívaly tři šálky pronikavě vonících nápojů v různých odstínech hnědi. Posadil se vedle Sasukeho naproti Narutovi a rozdal svým společníkům elegantní hrnečky. Pochopitelně začali téměř okamžitě probírat detaily právě zhlédnutého filmu. Podrobně rozpitvávali děj, hudbu i dialogy, nešetřili chválou, ale pár věcí zkritizovali. Káva už byla dávno vypitá, ale živá diskuze přetrvávala, navíc byla často přerušovaná výbuchy smíchu. Od Sherlocka přešli k dalším povedeným filmům, od filmů k seriálům, od seriálů k soundtrackům, od soundtracků k muzice celkově a výborně se u toho bavili. Bohužel přitom zcela zapomněli na čas.

„Ježíš, kolik je hodin?“ polekal se Naruto po bůhvíjaké době. Itachi pohlédl na hodinky a překvapeně je informoval:

„Za deset půl osmé.“

„Do háje!“ zděsil se Uzumaki a v tu chvíli byl na nohou, „Gaara mě zabije!“

„Neblázni, je to jen dvacet minut zpoždění.“ Uklidňoval ho Sasuke, když se s Itachim také zvedli a připojili se k němu. Museli popoběhnout, aby Naruta dohnali a srovnali s ním kvapný krok. Zakrátko se dostali k prosklenému východu a společně s blonďákem spěšně vyšli na ulici. Nemuseli se dlouho rozhlížet, rudovlasý mladík čekal hned u vchodu a už od pohledu bylo jasné, že Sasukeho názor nesdílí. Vypadal pěkně nakrknutě.

„Kde jsi sakra byl takovou dobu?!“ vyštěkl na Naruta, sotva se k němu přiblížili, „trčím tu už skoro půl hodiny!“

„Promiň, lásko.“ Omlouval se Naruto kajícně a objal ho kolem krku, nešlo si však nevšimnout, že Gaara mu vřelost zrovna neopětoval, „trochu jsme se zapovídali, vždyť víš. Sasukeho už trochu znáš a tohle je Itachi, Sasukeho starší brácha.“ Sabaku po nich jen krátce blýskl zelenýma očima, jinak však nedal najevo, že je vůbec vzal na vědomí.

„Tohle bylo naposled, co jsi přišel pozdě, rozumíš?“ zasyčel Gaara a zamračil se na svého partnera.

„Taky tě rád znovu vidím, Sabaku.“ Zavrčel Sasuke a zúžil oči. Tohle jednání s jeho nejlepším přítelem se mu bytostně příčilo. Gaara na něj konečně pohlédl a chvíli se nepřátelsky měřili pohledy. Červenovlasý chlapec pohodil hlavou a utrhl se na Naruta:

„Příště už tě nikde vyzvedávat nebudu, když neumíš chodit včas.“

„Snad se zas tolik nestalo, ne?“ opáčil Sasuke chladně.

„To teda stalo.“ Odsekl Gaara vztekle, „čekal jsem tu na něj jako kretén.“

„Není Narutova chyba, že neumíš čekat jinak.“ Ušklíbl se Sasuke pohrdavě a Gaara se mu zuřivě podíval do očí, Sasuke ale necouvl ani o píď a ledově mu ten pohled oplácel.

„Máš problém, Uchiho?“ zeptal se rudovlásek hrozivě.

„Jo, to teda mám. Nelíbí se mi, jak se k Narutovi chováš.“ Procedil Sasuke skrz stisknuté zuby. Naruto i Itachi si byli vědomi vzrůstajícího napětí a Uzumaki rychle zasáhl:

„Ehm… ale no tak, nechte toho, vy dva. Pojď, Gaaro, musíme jít.“ Zatahal svého milence za rukáv mikiny, Sabaku mu ale nevěnoval pozornost, stále ještě vyzývavě propaloval Sasukeho.

„Budu se k němu chovat tak, jak se mi zlíbí, a tobě do toho nic není, je ti to jasný?!“ prohlásil zlověstně.

„To se teda pleteš.“ Sasukeho hlas klesl do nebezpečné tiché tóniny, která byla průvodním znakem Uchihova hněvu.

„Sasuke, dost. Uklidni se.“ Sykl varovně Itachi.

„Tak s tím něco udělej, ty srabe.“ Zašeptal Gaara posměšně tak, aby to slyšel jen Sasuke, a bojovnost z něj přímo čišela. Itachi ve zlomku vteřiny zaznamenal, jak Sasuke postoupil o krok vpřed, chytil ho prudce za paži a strhnul zpátky. Byl nejvyšší čas vypadnout.

„Tak jo, moc nás těšilo!“ vyhrkl a potýkal se se svým mladším bratrem, aby ho odtáhnul od dvojice vrstevníků a nedovolil mu vrhnout se na Gaaru.

„Pusť mě!“ soptil Sasuke a snažil se vykroutit z Itachiho pevného sevření, starší Uchiha ho ale s menším úsilím směřoval k parkovišti.

„Přestaň a neper se se mnou.“ Domlouval mu Itachi důrazně, „žádná rvačka nebude.“

„Rozbiju tomu šmejdovi hubu!“ pěnil krátkovlasý ze sourozenců, Itachimu se ale podařilo dostat ho k červené pracovní fabii. Jakmile jim Naruto s Gaarou zmizeli z dohledu, Sasukeho odpor se snížil. Bez větších protestů nastoupil na straně spolujezdce a počkal, než nasedne i Itachi. „Viděl´s to?! Viděl´s, jak se k němu chová?!“ vyšiloval hned poté, co se za nimi zabouchly dveře, „měl´s mě nechat, abych si to s ním vyřídil.“

„Poslouchej mě, Sasuke. Tohle je vážně jejich věc. Tebe se to netýká.“ Pravil mírně Itachi.

„Ksakru, jasně, že se mě to týká!“ vyprskl Sasuke pobouřeně, „Naruto je můj kámoš!“

„Ale Gaara je jeho kluk.“ Uzemnil ho Itachi, „nikdy se nepleť do cizího vztahu, tím spíš ne do vztahů svých přátel. Mohlo by se to taky obrátit proti tobě.“

„Co tím chceš říct?“ nadzvedl Sasuke obočí.

„Komu myslíš, že dá Naruto přednost? On ho miluje, Sasuke. Ať je ten Gaara sebevětší hajzl, miluje ho. Tak ho nenuť si mezi vámi vybírat. Když se budeš otevřeně stavět proti Gaarovi, budeš se stavět proti osobě, kterou má tvůj přítel rád. A to by se Narutovi taky nemuselo líbit.“ Vysvětloval Itachi a Sasuke nad jeho slovy pár okamžiků uvažoval.

„To je šílený!“ zabědoval, „jak může milovat takovýho parchanta?! Vždyť je to totálně arogantní sobecký hovado! A navíc ho jen využívá!“

„Srdci neporučíš.“ Pokrčil Itachi rameny.

„Mám se koukat na to, jak ho ten mizera jednoho dne odkopne?!“ rozčiloval se Sasuke, „copak neexistuje způsob, jak Narutovi otevřít oči?“

„Ja vím, že to není snadné.“ Povzdechl si Itachi, „ale říkal jsem ti, že musíš Naruta nechat, aby to poznal sám. Radši se připrav na to, že ho možná budeš muset utěšovat. Pak tě bude potřebovat, ale teď si svoje výhrady nech pro sebe.“ Starší Uchiha strčil klíče do zapalování a nastartoval. Auto se se spokojeným bručením probralo k životu.

„Odmítám se s tím smířit!“ našpulil Sasuke vzdorovitě rty.

„Ty seš příšerně tvrdohlavej, Sasu.“ Rozesmál se Itachi a vycouval z řady aut, „dělej, jak myslíš, ale nepřeháněj to.“ Vztek Sasukeho pomalinku opouštěl a zůstala jen jakási únava. On sám se nikdy nikým nenechal ponižovat a mrzelo ho, když viděl, že to někdo dělá Narutovi. Přál si zasáhnout, ale zároveň věděl, že v tomhle má Itachi pravdu, nebo že ji má aspoň částečně. Nebyl to jeho problém, i když si stál za tím, že se ho osobně dotýkal. Proti Uzumakiho zaláskované zaslepenosti byl ale bezmocný a to ho užíralo nejvíc. Nesnášel bezmoc. Zarytě mlčel téměř po celou cestu domů a Itachi ho nechal, aby si to srovnal v hlavě. Věděl, že je to pro Sasukeho těžké, Naruto byl jeho nejlepší přítel. Mladší Uchiha se vzpamatoval teprve, když Itachi zaparkoval před jejich rodinným domem v okrajové čtvrti.

„Počkej, ty nejdeš odvézt fabii k autoškole?“ podivil se.

„Ne, je pozdě, stejně tam už teď nikdo není. Ale pochybuju, že by s tím měli nějakej problém, koneckonců, ta firma patří tátovi.“ Mávl Itachi rukou a vypnul motor.

„Ok.“ Sasuke se odpoutal a oba vystoupili. Itachi zamknul auto a společně se vydali brankou a pak po zahradní cestičce k domu.

„Jsi přešlej mrazem.“ Konstatoval Itachi a položil Sasukemu ruku kolem ramen, když strkal klíče do zámku a následně je vpustil dovnitř. Sasuke se slabě pousmál. Sice mu Naruto a hlavně Gaara leželi v žaludku, nicméně teď byl čas na to, aby je pustil z hlavy. Dnešní večer si rozhodně nenechá zkazit.

„Trošku.“ Přitakal a sledoval, jak za nimi Itachi zabouchl dveře, „ale ty to určitě brzy napravíš, hmm?“ Itachimu zacukalo v koutcích a přistoupil k němu o krok blíž.

„Vážně?“ protáhl rádoby zamyšleně, „a copak bych měl udělat, abys na to už nemyslel?“

„Přijde na to.“ Pokračoval Sasuke v započaté hře a vyzývavě se na svého bratra zahleděl, „zkus něco podniknout a já ti řeknu, jestli to je správně.“ Itachi v pobaveném úsměvu odhalil bílé zuby a poté Sasukeho lehce objal kolem pasu. Sklonil hlavu a na moment se otřel svými rty o ty jeho, než se mezi ně měkce vnořil teplým jazykem. Jen na chviličku, pak se zase obličejem oddálil, i když jen na několik centimetrů a zblízka se díval Sasukemu upřeně do uhlových duhovek.

„Třeba tohle?“ zašeptal. Sasuke se pomalu provokativně olízl a naoko přemítavě testoval tu chuť.

„Hm… já nevím. Mohl bys to zkusit ještě jednou?“ prohodil nevinným hlasem a očima se na sebe usmáli. Vteřinu nato už se jeden k druhému vinuli tak těsně, že to vypadalo, jako by je k sobě někdo přilepil, a ústa měli spojená ve vášnivém hlubokém polibku. Jejich objetí bylo jemné i drtivé zároveň, skoro mohli navzájem cítit zběsilé údery tlukoucího srdce svého protějšku. Téměř bolestivě k sobě tiskli svoje rty, jazyky propletené, oči zavřené. Po tak dlouhé pauze se nemohli nabažit té intimní blízkosti, líbali se tak hluboce a tak hladově, až jim to málem způsobovalo závrať. Sasuke se musel dokonce opřít o stěnu, aby tou malátnou slabostí neupadl a Itachi ho k ní doslova přišpendlil vlastním tělem. Trvalo snad čtvrt hodiny, než uhasili tu primární nezvladatelnou žízeň, respektive než jim došel dech, jelikož se během předchozích patnácti minut nadechovali pouze krátce, aby doplnili jen tu úplně nejnezbytnější zásobu kyslíku pro fungování organismu. „Tohle mi tak chybělo.“ Vzdychl Sasuke a důvěřivě jako kočka se o Itachiho otřel tváří.

„Mně taky.“ Ujistil ho starší Uchiha a pohrával si s pramínkem Sasukeho černých vlasů. Spokojeně zavrněl, když ho Sasuke začal špičkou jazyka škádlit na krku. Zachvěl se vzrušením, ale snažil se zároveň zachovat si zdravý rozum: „Počkej, nemáš hlad? Neměli bysme si dát napřed něco k večeři?“ Sasuke nadzvedl obočí:

„Děláš si srandu? Už měsíc jsem se tě nedotýkal.“ Laškovně sjel rukou do Itachiho rozkroku a přes kalhoty ho stiskl, až Itachimu unikl tichý sten, „už měsíc jsem tě neochutnal,“ pokračoval Sasuke zastřeně a přisál se k jeho hrdlu, „už měsíc jsem necítil tvoje tělo na svém,“ přitáhl si svého bratra ještě blíž, aby Itachi mohl vnímat tu tvrdou vybouleninu na Sasukeho džínsách, „už měsíc jsem tě nemohl mít… v sobě…“ Z bráškova smyslného hlasu se Itachimu prudce rozproudila krev a mysl mu opanoval chtíč.

„Ach… Sasuke…“ vydechl toužebně a sevřel ho v pase.

„Vidíš.“ Zasmál se potichu krátkovlasý mladík a položil mu ruce na ramena, „a ty mi řekneš, že se mám jít nejdřív najíst. Nejsem blázen.“ Další důvody už Itachi nepotřeboval. Nadzvedl svého mladšího sourozence, chytil si ho pod zadkem a Sasuke mu obtočil nohy kolem boků. Tímhle způsobem si ho Itachi odnesl do svého pokoje, složil ho na prostorné ploché letiště a okamžitě si k němu přilehl, aby mohli navázat nit tam, kde předtím přestali. Znovu se lačně vrhl na Sasukeho rty a několik dalších dlouhých minut strávili vzájemným vyměňováním slin, přičemž jejich vzrušení narůstalo s každou vteřinou. Sasuke už nemohl čekat. Původně měl v plánu trochu pomalejší dráždivé tempo, ale občas musí člověk upustit od svých předsevzetí a improvizovat. Prostě musel vidět a cítit Itachiho… nahého. Se zoufalým nutkáním v každém gestu začal z dlouhovlasého muže strhávat triko a nezadrželo ho ani zlověstné zapraskání, které značilo, že některé z nitek nevydržely nápor. Itachiho nicméně ani nenapadlo se zlobit, naopak mu ještě pomáhal, když Sasukeho prsty zbrkle uvolnily přezku pásku a následně mu mladší bratr stáhnul kalhoty naráz i s boxerkami. V tom spěchu se mu ovšem podařilo zašmodrchat ty dva kousky oděvu a nemohl je dostat dolů přes kotníky.

„Počkej, ty příšero.“ Odstrčil Itachi se smíchem Sasukeho nedočkavé ruce, vymotal se z prádla a odkopnul nyní nepotřebné oblečení, „teď jsi na řadě ty.“ Itachi nebyl tak netrpělivý, přesto se mu během krátké chvilky podařilo přetáhnout Sasukemu přes hlavu tričko, rozepl zip jeho tmavých džínů a stáhl mu je přes úzké boky. Konečně byli oba nazí a opět se k sobě přitiskli. Itachi vpletl prsty do Sasukeho havraních vlasů na zátylku a dravě ho políbil. Sasuke dovolil svým dlaním, aby se jako dva nenechaví pavouci rozběhly po Itachiho těle, sálajícího horkem. Náruživě se kulili jeden přes druhého, hladili se a mazlili. Po nějaké době se Itachi vklínil boky mezi Sasukeho nohy a oba zalapali po dechu, jak příjemný byl dotek jejich napřímených údů o sebe. Zcela intuitivně proti sobě začali pohybovat pánvemi, lehce přiráželi a se vzrůstající naléhavostí si Sasuke přitáhl Itachiho k sobě těsněji, aby se mohl zároveň vpíjet do jeho úst a setkat se s jeho vlhkým jazykem. Jejich slabiny po sobě klouzaly se stále zrychlujícím se tempem a pokojem se hlasitě rozléhalo dvojí slastné vzdychání. Ta potřeba byla čím dál nesnesitelnější, až se dokonce přestali líbat a soustředili se čistě jen na to tření jejich tvrdých erekcí, jako by na tom závisel jejich život. Aspoň tak jim to v tu chvíli připadalo. Sasuke zakňučel. To napětí v klíně bylo skoro až bolestivé, měsíční celibát způsobil, že se to nedalo déle vydržet.

„Ita… aaa-h… p-poč… áá… přes-tááá…“ mladší Uchiha se pokusil o zformování slovní obrany, nedokázal se však přimět k tomu, aby Itachiho doopravdy zarazil, „nedě-lej… já už… ah! Aaaah!!“ Sasuke se pod Itachim vzepřel a prohnul se do oblouku, když jeho mysl pohltila vlna orgasmu. Vykřikl a na jejich těla dopadla sprška teplého sperma. Itachi nadzvedl koutky, sjel pravačkou do vlastního rozkroku a stačilo několik tahů, aby následoval příkladu svého mladšího bratra. S úlevným zasténáním vyvrcholil a na jejich pokožce se jeho ejakulát smíchal s tím Sasukeho. Rázem vypadali, jako by se pocákali mléčně zbarveným vaječným bílkem. Itachi klesnul vedle svého milence a oba těžce oddechovali. Sasuke se po pár minutách vzpamatoval a provinile na Itachiho pohlédl. „Promiň.“ Omlouval se zahanbeně, „mrzí mě to, já…“ Itachi se rozesmál a nevěřícně pravil:

„Omlouváš se mi za to, že ses udělal? To nemyslíš vážně, že ne?“

„Nechtěl jsem to tak rychle…“ zamumlal Sasuke, „ale po tý dlouhý abstinenci…“ Itachi se natáhl a přiložil mu ukazováček ke rtům, aby ho umlčel.

„Bylo to skvělý, bráško.“ Ujistil ho, „a podruhé to bude ještě lepší. Máme pořád spoustu času.“

„No jo, ale… víš co. Nejsem puberťák, abych stříkal po pěti minutách.“ Zabručel Sasuke a pohodil hlavou. Tentokrát se Itachi vyloženě rozchechtal a musel si lehnout na záda, aby se mu nepodlomil loket, o který se opíral.

„Ty jsi pako, já z tebe umřu, fakt.“ Otřel si vláhu ze slzících očí, když se uklidnil.

„Co? Je to pravda!“ bránil se Sasuke. Itachi se znovu převrátil na bok a škodolibě se na něj uculil:

„No, když to tak vezmu, pořád ještě jsi mládě.“

„No dovol?!“ ohradil se Sasuke dotčeně, „jaký mládě? Je mi skoro devatenáct!“

„Za čtyři měsíce, brouku. To je třetina roku.“ Zašklebil se Itachi a rozverně na něj vyplázl jazyk.

„No… i tak. Když vezmu v potaz, že jsem se sexem začal zhruba o půl roku dřív, než jsme se dali dohromady, tak mám… hmm… plus mínus tři a čtvrt roku zkušeností.“ Kalkuloval nadneseně Sasuke.

„Jo?“ bavil se Itachi, „já osm a půl.“

„Hej! To ale neplatí! Ty seš starší!“ protestoval krátkovlasý chlapec.

„A právě proto můžu tvrdit, že seš ještě malý kuře.“ Zazubil se Itachi. Samozřejmě líp než kdo jiný věděl, že je Sasuke v posteli navzdory sotva dovršené dospělosti vynikající milenec, pozorný, pečlivý, talentovaný a obratný, ale líbilo se mu ho provokovat. „A až mně bude šedesát a tobě padesát pět, pořád pro mě budeš štěně.“

„Ty!“ Sasuke se na Itachiho vrhl s cílem ho ztrestat, Itachi se ale nedal, naopak, se smíchem odrazil Sasukeho útok, chvilku se spolu potýkali, Itachi byl ale díky svému věku fyzicky silnější a brzy svého mladšího bratra zpacifikoval. Vyhoupl se nad něj, sevřel mu zápěstí nad hlavou a posadil se mu obkročmo na stehna.

„Hmm?“ zavrněl pobaveně. Sasuke se pod ním trochu cukal s jen napůl vážným záměrem se vyškubnout.

„Dobře, dobře!“ rezignoval nakonec a přestal se vzpírat, „uznávám, že oproti tobě se asi pořád ještě mám co učit.“ Itachiho tváří se mihl jemný úsměv a pak se sklonil k Sasukeho uchu.

„Jestli tě to uklidní… já měl před chvílí taky co dělat, ještě tak minuta a byl bych si nemusel ani pomáhat. Hrozně jsi mě vyrajcoval. Nevím, jak to děláš, ale mám dojem, že na mě nemusíš ani doopravdy sáhnout, abych se udělal, brouku.“ Itachi špičkou jazyka polechtal Sasukeho citlivý ušní lalůček, „a to i přes to, že ti ještě teče mlíko po bradě.“ Sasuke vyzývavě přimhouřil oči:

„Když mi dáš chvilku, možná že budeš mít s tím mlíkem pravdu.“ Itachi se potutelně usmál nad jinotajem, který se skrýval v Sasukeho slovech, ale z jeho významu mu páteří přejel příjemný mrazík.

„Mmm…“ zavrněl a lehce svého mladšího bratra kousnul do ucha, aby ho víc vydráždil. Sasuke potichu zasténal, když se Itachi věnoval laskání téhle jeho silné erotogenní zóny, kdy jakýkoliv dotek Itachiho mokrého jazyka vyslal vzrušivý elektrický impuls do každého koutu jeho nervové soustavy.

„To není fér…“ vyrazil ze sebe chraptivě, protože mu bylo jasné, že to dělá Itachi schválně, a v klíně začal znovu cítit tlak rostoucího vzrušení. Itachi stiskl jeho ušní boltec mezi rty a jemně ho promnul a Sasukeho tep se zdvojnásobil. Starší Uchiha se zároveň s tím přesunul dlaní k hrudi svého milence, přejížděl po ní v intenzivních hladivých pohybech, hnětl jeho bradavky a prsty mapoval oblast od klíčních kostí přes bránici až k plochému břichu. Sasuke jeho péči oceňoval zrychleným oddechováním a krátkými tichými steny, obzvlášť, když se Itachi pravačkou přesunul do jeho klína, aby mohl laskat jeho napřímený penis. Ve spojení s Itachiho promyšlenou péčí v oblasti ušního lalůčku to bylo téměř k nevydržení. „Ita-chi!“ zamumlal Sasuke omámeně vyčítavým hlasem, „nech – toho!“ Zavrtěl sebou, aby ze sebe staršího bratra shodil, což se mu podařilo, až když sebral veškerou sílu vůle a naznačil Itachimu, že to myslí vážně.

„Co blbneš, bráško?“ zeptal se zastřeně Itachi a stiskl jeho útlé boky, když se na něm Sasuke uvelebil.

„Nemysli si, že ti dovolím, abys mě zase tak rychle odrovnal.“ Prohlásil Sasuke s ďábelským úsměvem, naklonil se nad něj a ještě než ho políbil, zašeptal do jeho rtů: „A něco jsem ti slíbil, ne?“ Itachi se ochotně zapojil, když mu do pusy pronikl Sasukeho vlhký jazyk. Oba hladově navzájem propátrávali ústa toho druhého, přestože každá jejich zákoutí ochutnali už nejmíň tisíckrát. „A kromě toho…“ Sasuke se odtrhl, aby mohl pokročit dál, „za ty roky už taky znám tvoje slabé místo.“ S těmito slovy se přesunul k hrdlu svého staršího bratra a hrotem jazyka trochu poškádlil  horké místečko blízko krční tepny, kde se pro změnu nacházela jedna z Itachiho erotogenních zón. Itachi zalapal po dechu. Samozřejmě tušil, že Sasuke tenhle citlivý kouteček objevil už dřív, ale to bylo poprvé, co se o tom doopravdy zmínil. A měl pravdu. Sasuke se náruživě přisál k rozpálené kůži, účelově tohle místo dráždil a Itachiho velmi rychle ovládla slast. Krátkovlasý Uchiha měl o něco ztíženou práci, protože si musel dávat dobrý pozor, aby neudělal Itachimu cucflek. Takové pozůstatky vždycky pak vyvolávaly dotěrné zvídavé otázky ze strany rodičů, kterým nešlo na rozum, proč si jejich synové konečně nenajdou nějakou partnerku. Sasuke se bezděčně ušklíbl nad tou představou a o něco málo přitvrdil, balancoval na hranici tlaku, po kterém už by jeho milenci zůstala památka, ale nepřehnal to. Znamenalo by to pak nepříjemnosti, přinejmenším by Itachi musel nosit pár dní šátek, což sice v zimě nebylo tak nápadné, ale ve třiceti stupních venkovní teploty by to už mohlo budit podezření. Mladší Uchiha po nějaké době sklouznul níž a začal ústy zkoumat pokožku na Itachiho hrudi. Tak dlouho už neměl příležitost ji okusit, takže si to teď náležitě užíval a byl odměněn Itachiho sykavými rychlými nádechy, které prozrazovaly jeho vzrušení a ještě se zintenzivněly, když Sasuke jazykem obkroužil jeho pravou bradavku, jemně ji skousl mezi zuby a chvilku ji cucal a sál jako novorozeně. Tentýž postup poté zopakoval u levé bradavky a Itachi se kousnul do rtu, jak to bylo příjemné. Sasukeho polibky směřovaly stále níž, vlhkou cestičkou se propracoval přes břicho k podbřišku, slíznul část spermatu, které tam utkvělo z jejich předchozí akce, a konečně se dostal k Itachiho klínu. Uchopil bratrův tvrdý úd a několikrát pohnul dlaní nahoru a dolů. Chvilku stahoval předkožku a s uspokojením sledoval, jak z drobného otvoru v žaludu vyteklo pár kapiček touhy. Sklonil se a bez dalšího otálení ho vzal do pusy, až Itachi zasténal. Sasuke si ho poprvé zasunul co nejhlouběji do krku, nacvičeně potlačil dávicí reflex, pak ho zase vytáhl a pustil se do vášnivého olizování, které střídal s mokrým teplem svých úst. Itachi se téměř svíjel v péči svého mladšího sourozence a zatínal prsty do povlečení. Musel nabírat do plic co největší doušky kyslíku, jako by se dusil, aby dokázal zvládnout nápor rozkoše, kterou mu ta Sasukeho talentovaná tlamička poskytovala. Obzvlášť když mu Sasuke začal zkušeně masírovat a mnout varlata, měl dojem, že musí rychle zasáhnout, aby slastí nevysublimoval.

„P-počkej… Sasuuu… ah! Zadrž! Aaah… stop!!“ zavzdychal naléhavě, zcela proti svému instinktu se vzepřel a donutil Sasukeho ustat v činnosti.

„Co se děje?“ otázal se Sasuke mírně ochraptěle a překvapeně zamrkal. Itachi zhluboka rozdýchával ten neskutečný příval fyzického blaha. Sasuke, kterému to i bez odpovědi docvaklo, se provokativně zaculil: „Není tak snadné se ovládat, co? Neříkal jsi něco o tom, že jsi starší a zkušenější? Hmm?“ Itachi si ho přitáhnul k sobě a dravě ho políbil.

„Hele, ty štěně. Uvidíme, kdo z nás to vydrží déle. Mám lepší nápad.“ Pravil poté.

„Joo?“ protáhl Sasuke laškovně, tohle postelové kočkování ho celkem bavilo.

„Jo.“ Přisvědčil Itachi a šťouchnul ho do čela, jako to dělal už odmalička, „lehni si bokem.“ Sasuke zvědavě nadzvedl obočí, ale poslechl ho. Itachi ho ještě jednou líbnul na rty a následně zaujal stejnou polohu jako mladší bráška – ovšem v opačném směru. Sasuke se zasmál, 69 byla jedna z jejich oblíbených.

„Dobře. Tak schválně.“ Utrousil vyzývavě a přisunul se k Itachimu blíž, aby mohl znovu uchvátit ten tvrdý roztoužený nástroj, který se mu takhle přímo nabízel, a začal tam, kde před chvílí přestal. Itachi rovněž nezahálel, stiskl Sasukeho erekci u kořene a olízl celou její délku až k vršku, kde se zastavil a špičkou jazyka poškádlil drobný otvůrek v žaludu. Miloval tu chuť Sasukeho klína, která se jen těžko dala k něčemu přirovnat, nicméně v jeho případě plnila účel nejdráždivějšího afrodisiaka. Možná to bylo způsobeno hlavně psychikou, protože svého mladšího bratra zbožňoval a všechno na něm mu připadalo dokonalé, ale nemohl si pomoct. U žádného svého předchozího partnera necítil takovou touhu, tak silnou rozkoš jako se Sasukem. S nikým jiným to nebylo ono a Itachiho až trošku děsilo, jakou závislost si na svém sourozenci vypěstoval. Teď ovšem nic z toho neřešil, protože se plně zaobíral jeho uspokojováním. Náruživě ho lízal a sál, věnoval se laskání uzdičky a vůbec každého místečka, každého milimetru sametové kůže toho zbytnělého mužství. Poté ho vzal do pusy a začal ho vášnivě kouřit, pohyboval se ústy nahoru a dolů po celé jeho délce, zasouval si ho v rychlém tempu hluboko do krku a zkušeně ho sál. Nebylo však vůbec snadné se na to soustředit, protože tutéž péči mu věnoval Sasuke na druhém konci a jeho obratný jazýček v jeho slabinách byl až neslušně talentovaný a ústa tak horká a vlhká, že by to mělo být ilegální. Pokojem se neslo dvojí přidušené sténání, tlumené mlaskavé zvuky orálního sexu a zrychlené oddechování. Intenzita hlasových projevů se zvyšovala úměrně s tím, jak stoupala jejich naléhavá potřeba. Zpočátku nevinná slovní kopaná přerostla v poněkud absurdní soutěž – oba Uchihové se snažili oddálit svůj vlastní orgasmus a být hotoví později než jejich protějšek. Vypadalo to, že Itachi opět zvítězí, přestože musel zapojit veškerou sílu vůle, aby nepodlehl tomu Sasukeho báječnému umění, které ho přivádělo do extáze, měsíční celibát se ovšem na jeho osmnáctiletém mladším bratrovi pochopitelně podepsal o něco víc než na něm samotném. Sasuke se zoufale snažil nevnímat tu slast, kterou mu Itachiho spalující ústa přinášela, bylo to ale zcela nemožné a bránit se proti nezadržitelně přicházejícímu orgasmu bylo zhruba stejné, jako přetahovat se o provaz s bengálským tygrem. Sasuke se zavrtěl v marné snaze se odtáhnout, Itachi ho ale nepustil a s mírnou škodolibostí ještě zrychlil tempo, hlavně proto, že už sám také skoro nemohl vydržet tu šílenou rozkoš. Sasuke se sice držel statečně, jeho tělo ho ale zradilo a o pár vteřin později mladší Uchiha prohrál. Itachi zaznamenal, jak sebou Sasukeho penis zaškubal a pak mu do krku začala proudit hustá mazlavá tekutina. Kdyby v tom neměl praxi, nejspíš by se rozkašlal, za ta léta už se ovšem naučil mistrně polykat i s cizím tělesem v ústí dutině. Vyvrcholení dohnalo Sasukeho výkon do extrému a teď, když se Itachi nemusel držet zpátky, na sebe jeho vlastní uspokojení nenechalo dlouho čekat. Sasuke brzy na jazyku ucítil známou hořkoslanou chuť a hned nato jeho ústa zalilo Itachiho teplé sperma, které Sasuke ochotně spolknul do poslední kapičky. Itachi si potom znovu lehnul na záda, přitáhl si Sasukeho do náruče a už poněkolikáté spojil jejich rty, aby svůj druhý orgasmus zakončili hlubokým stvrzujícím polibkem s příchutí jejich ejakulátů.

„Bože, bráško, ty mě zničíš.“ Vydechl pak Itachi, jak mu tělem koloval nával endorfinů, „to je pěkně nebezpečný, mít v posteli takovýho ďábla.“

„No, moc ne.“ Sasuke si opřel bradu o Itachiho rameno a lehce vzdorně se na něj zahleděl: „Nemůžu uvěřit, že jsem to zase projel!“ Itachi se pobaveně zasmál, objal ho kolem pasu a přitiskl k sobě:

„Ale no tak, broučku, snad si z toho nic neděláš. V tvým věku je to normální.“

„Už zas ze mě děláš puberťáka?!“ vyprskl Sasuke, v jeho hlase ale po opravdové zlobě nebyla ani stopa, jen lehké pobouření.

„Ne, vůbec ne, lásko. Ale pořád ještě tebou zmítá spousta hormonů, tvoje tělo potřebuje tenhle typ… uvolnění. A bohužel sám dobře víš, že spolu nemůžeme spát bůhvíjak často. Tyhle věci se pak prostě projeví.“ Zabroukal Itachi a zabořil tvář do Sasukeho vlasů, aby mohl zhluboka dýchat jejich vůni. Sasuke si rezignovaně povzdechl a nechal se od Itachiho hladit na žebrech a bocích. Levačkou vyhledal bratrovu dlaň a vzal ho za ruku. Pohrávali si s prsty a společně se vzpamatovávali z předchozích minut.

„Škoda, že to takhle nemůže být pořád.“ Prohodil po nějaké době Sasuke, „měli bysme našim něco naplánovat na každej víkend.“

„To asi nepůjde.“ Uchechtl se Itachi, „časem by jim začalo být podezřelé, proč spolu chceme zůstávat doma.“

„Ehm… potřebujem volnej dům, abysme si sem mohli vodit holky?“ navrhl Sasuke jen napůl vážně.

„Geniální.“ Zašklebil se Itachi, „a až je budou chtít představit?“

„To nejde. Stydí se.“ Vymýšlel si honem Sasuke, ale sám dobře věděl, že tahle možnost nepřipadala v úvahu.

„Obávám se, že tahle výmluva by dlouho nezabírala. Znáš rodiče.“ Usoudil Itachi, „já jsem sem taky nemohl zvát Sasoriho na noc, protože tu vždycky někdo byl.“

„Cože?!“ vyjekl Sasuke, „Sasoriho? Ty jsi s ním chodil?!“ Dodnes měl v paměti některé Itachiho přátele a mezi nimi i červenovlasého kluka, se kterým byl Itachi ve třídě na střední. Dodnes se občas vídali.

„Jen pár měsíců.“ Pokrčil Itachi rameny, „ve čtvrťáku, když mi bylo tolik, co tobě. Je to fajn kluk a bezva kámoš.“

„Tss.“ Odfrkl si Sasuke, „mě se nikdy moc nezamlouval!“

„Vážně? Měl jsem dojem, že jsi říkal, že je docela sympatický.“ Bavil se Itachi, „když ti bylo čtrnáct a jeli jsme s tebou pouštět na podzim draka.“ Sasuke pohodil hlavou. Samozřejmě si na ten výlet pamatoval, i když to bylo skoro pět let zpátky. Bylo to hezky strávené odpoledne, protože Sasori byl opravdu slušný a milý kluk. Spadalo to do období, kdy se Sasori u nich doma objevoval častěji než jiní Itachiho kamarádi. Ale že tu byl kvůli něčemu jinému než za zábavou, mu došlo až teď, když to Itachi vyslovil. Nebo možná lépe řečeno, tu byl za zábavou jiného druhu. Sasuke na to nic neřekl, ale malinko dotčeně našpulil rty. „Žárlíš?“ zazubil se Itachi.

„No dovol?“ ohradil se mladší Uchiha, z jeho hlasu se ale dalo vyčíst, že má jeho starší bratr pravdu. Itachiho to zahřálo. Sasuke ho nikdy nijak neomezoval, oba měli své vlastní přátele, se kterými se vídali poměrně dost často a ani jeden z nich proto nevyváděl. Jejich vztah rozhodně nebyl svazující, Itachiho nicméně těšilo poznání, že jeho bráška občas žárlí. Znamenalo to, že mu na něm záleží, že ho miluje.

„Neboj.“ Itachi ho něžně pohladil po tváři, „už tenkrát jsem stejně chtěl jenom tebe. Proto jsem se taky se Sasorim rozešel, i když pravý důvod jsem mu samozřejmě neřekl. Ale naštěstí to vzal dobře, líp než bych se odvážil doufat.“

„A teď máš mě.“ Konstatoval Sasuke zvláštním tónem.

„Jo.“ Pousmál se Itachi a zahleděl se Sasukemu hluboko do očí, „teď mám tebe.“ Naklonil se, aby mohl znovu spojit jejich rty v hebkém měkkém polibku. Sasuke zavřel oči a jen si to vychutnával. Původní mazlivé proplétání jazyků se ale začalo po chvíli prohlubovat. Sasuke se k Itachimu přimkl ještě o něco víc a dlaní se přemístil na jeho prsa, aby mohl přejíždět po té hladké mléčné pokožce. „To myslíš vážně?“ zamumlal nevěřícně Itachi, když ho zašimralo v podbřišku „ještě nemáš dost?“

„Tebe nebudu mít nikdy dost.“ Zapředl Sasuke zastřeně, jak v něm opět narůstalo vzrušení.

„No jak myslíš. Ale abys nelitoval, brouku.“ S těmito slovy převzal Itachi rázně iniciativu a překulil se nad svého mladšího sourozence. Zase se rty přisál k Sasukeho ústům a zatímco se divoce líbali, jejich ruce putovaly po jejich tělech, vzájemně se dotýkali a laskali a netrvalo dlouho, než potřetí ucítili známé napětí ve slabinách. Normálně by se spokojili se dvěma vyvrcholeními, ale měsíc celibátu způsobil, že byli oba dost nadržení a dvakrát jim to nestačilo. Chtěli víc. Itachi mezi ně vklínil dlaň, aby mohl sevřít obě jejich erekce a Sasuke zasténal, když je začal honit. Dlouhovlasý Uchiha na okamžik nadzvedl koutky, jak ho Sasuke dráždivě kousnul do jazyka. Mysl mu už znovu opanoval chtíč.

„Ita… chii…“ dokázal ze sebe Sasuke vyrazit mezi jednotlivými vzdechy, „m-máš někde… h-ah!… lubrikant?“ Itachiho mozek byl zrovna trochu v útlumu, takže k němu jeho slova dolétla až trochu opožděně, než si uvědomil jejich význam.

„Uhm.“ Přitakal omámeně, neochotně se na pár vteřin od mladšího bratra odlepil, aby se mohl natáhnout k nočnímu stolku, kde z nejspodnější zásuvky mezi haldou čistých ponožek vyndal zmíněný kelímek, „a určitě to chceš? Zvládneš to?“

„Hele, za co mě máš?“ odsekl Sasuke lehce uraženě, „nemůžu se dočkat, až tě budu mít v sobě. Strašně moc tě chci, brácho.“

„Tak tomu se samozřejmě nedá nevyhovět.“ Odtušil pobaveně Itachi a odšrouboval uzávěr zvlhčovacího krému. Vměstnal se mezi Sasukeho nohy a jemně mu odtáhl stehna od sebe, než smočil prsty v té rosolovité hmotě. Sasuke zasyknul, když ho mezi půlkami zastudil chladný dotek Itachiho prstu. Starší Uchiha chvilku jen tak kroužil okolo a pohrával si, pak teprve vsunul dovnitř kluzký ukazováček.

„G-hh…“ Sasuke zaklonil hlavu a jako už tolikrát potlačil prvotní obranný reflex stáhnout svaly. Zpočátku vždycky musel překonávat určitý tlakový odpor, protože jeho tělo nebylo běžně zvyklé, aby do něj tudy někdo něco strkal. Naučil se ale tyhle reakce částečně ovládat, takže pro něj nebyl až takový problém se po chvíli uvolnit a umožnit Itachimu snadnější průzkum. Když se navíc Itachi cíleně bříškem jednoho článku uvnitř otřel o drobnou uzlinku, Sasuke proti němu bezděčně pohnul pánví. Itachi zvlnil rty v lehkém úsměvu a opatrně přidal prostředníček. Pronikal jimi poměrně hluboko a stále rychleji, jemně tu Sasukeho úzkou dírku roztahoval, neopomínal přitom dráždit jeho prostatu. Mladší Uchiha se kroutil a zakláněl hlavu, jak ho šukaly Itachiho prsty a přál si už konečně popojet, toužil po tom bráškově tvrdém klacku uvnitř sebe. „Itachi, pospěš si.“ Zavyl div ne zoufale.

„Trpělivost, brouku.“ Zavrněl Itachi a Sasuke po něm mrskl naštvaným pohledem:

„Víš co? Nech to taky jednou na mě, jo?“

„Počkej, co blbneš? Nemel sebou!“ Sasuke se totiž zapřel a odtáhl se od svého sourozence.

„Dovol.“ Prohlásil přezíravě a povalil Itachiho naznak.

„Sasuke!“ protestoval Itachi, to už si ovšem krátkovlasý Uchiha klekl obkročmo nad jeho slabiny a polaskal v ruce jeho naběhlý penis, tepající vzrušením. Sám nabral do dlaně dostatečné množství lubrikantu a štědře jím potřel Itachiho erekci, než ji uchopil u kořene a navedl ji ke svému análnímu otvoru. „Oooh, bože!“ zasténal Itachi, když začal Sasuke dosedat a jeho žalud díky gelu bez větších potíží vnikl do toho horoucího útlého těla. Sasuke se hryzl do rtu, jak v něm Itachiho tuhé ztopoření postupně mizelo a celého ho vyplňovalo. Prohnul se do oblouku a neustal, dokud v něm Itachi nebyl až nadoraz. Teprve pak trochu roztřeseně vydechl a odhrnul si zpocené vlasy z čela. „Dobrý?“ zeptal se starostlivě Itachi.

„Jasně.“ Přisvědčil Sasuke a několik okamžiků si zvykal na ten pocit. Obepínal Itachiho tak těsně, že mohl téměř cítit pulzování krve v jeho mužství. Itachi zaryl nehty do povlečení, když se Sasuke poprvé pohnul, nadzvedl se a opět dosedl. Nikdy nepochopil, jak Sasuke navzdory tomu, kolikrát spolu spali, zůstával pořád tak dětsky úzký, bylo téměř nemožné se do něj dostat bez lubrikantu nebo podobného zvlhčení, aniž by mu ublížil, jak už jednou trochu provinile zjistil.

„Ah, sakra…“ uteklo Itachimu, když se jeho úd znovu a znovu nořil do těch těsných a rozžhavených útrob mladšího bratra, které ho svíraly jako v kleštích. Původní Sasukeho pozvolné tempo se zrychlovalo. Itachi sklouznul dlaněmi na jeho boky, pevně je stiskl a vycházel mu vstříc pohyby pánve, brzy se sladili do dokonalého souladu. S rostoucí naléhavostí se zvyšovala nejen rychlost, ale i frekvence přirážení, které bylo teď krátké a prudké, oba se navíc také přestali držet zpátky, co se týkalo hlasových projevů. Itachi zadýchaně sledoval tu smyslnou podívanou, jak Sasuke divoce rajtoval na jeho klíně a doslova se na jeho tvrdé péro nabodával. Rozpaloval ho ten pohled na jeho rudé pootevřené rty, z nichž se draly toužebné táhlé vzdechy, na jeho slastí přivřené uhlově černé oči a nádherné tělo lesknoucí se potem, na němž se snad napínal každý sval. Pokojem se rozléhalo typické pleskání přírazů, dvojí hlasité sténání a supění, těžké sykavé nádechy a obvyklé mokré zvuky soulože. Tempo se neustále stupňovalo, pohyby ještě o něco více zdrsněly a zintenzivněly, napětí v jejich slabinách bylo už neúnosné a úlevné uvolnění bylo na dohled. Itachi v extázi sjel dlaní do Sasukeho rozkroku, ten ale jeho ruku odstrčil.

„Ať tě to ani nenapadne.“ Zavrčel namáhavě a zběsile se narážel zadkem na Itachiho erekci, „potřetí už neprohraju!“

„Nebl-bni…“ vyhekl Itachi přerývaně a opět se pokusil mladšího brášku ručně uspokojit, Sasuke ho ale chytil za zápěstí a nedovolil mu to. Itachi byl skoro na pokraji mdlob a Sasuke věděl, že je otázkou několika vteřin, než dosáhne orgasmu. Dosedl proto co nejtěsněji k jeho klínu, až vnímal jeho penis téměř někde v žaludku, a vší silou sevřel svaly svěrače. To bylo moc i na Itachiho. „Sasukeeee!!“ zařval starší Uchiha a udělal se hluboko v Sasukeho horkém báječném úzkém těle. Sasuke cítil, jak se mu v útrobách rozlévá Itachiho teplé semeno a tváří mu přelétl triumfální úsměv, než silně stiskl svůj vlastní vzrušený úd a stačilo, aby jen několikrát stáhl předkožku, než se slastným výkřikem vyvrcholil také. Bezprostředně poté ze sebe nechal s mlasknutím Itachiho vyklouznout a vyčerpaně se vedle něj svalil. Měl pocit, že už se asi do rána nedokáže pohnout. Asi deset minut oba mlčeli a jen se z toho bouřlivého zážitku vzpamatovávali.

„Páni…“ hlesl potom Sasuke, „to bylo…“

„… skvělý.“ Doplnil Itachi, jemuž se jen pomalu vracela funkce racionálního myšlení. Natáhl se, aby k sobě Sasukeho přivinul a tmavovlasý chlapec se ochotně přitulil. „Sasuke, ty jsi fakt ďábel. Úplně jsi mě odrovnal.“ Vydechl Itachi a opřel se hlavou o jeho temeno.

„Já tebe?“ pousmál se Sasuke, „spíš ty mě! Myslím, že zejtra asi nebudu moct ani chodit, natož sedět.“

„Cože?“ zeptal se Itachi zděšeně, „bolelo tě to?!“

„Ne!“ Sasuke protočil oči v sloup, když mu došlo, jak to zase Itachi pochopil, „ale takhle namožený svaly jsem měl naposledy po tom squashi, jak jsme byli minulej měsíc.“

„Tak to abych si tě zítra hýčkal.“ Prohodil Itachi a bezděky se probíral v Sasukeho hebkých hustých vlasech.

„Mmm…“ zavrněl Sasuke a prstem líně obkresloval obrysy Itachiho klíčních kostí. Opět se na nějakou dobu odmlčeli, než Itachi s povzdechnutím přerušil jejich idylku:

„Musíme se umýt.“ I když byli oba unavení, opravdu nebylo praktické usínat, když byli celí ulepení od potu, slin a spermatu. Sasuke nespokojeně zamručel, ale věděl, že má Itachi pravdu. On sám měl ještě v těle pár mililitrů Itachiho produktu a nebylo by asi moc hygienické, kdyby jím ušpinil povlečení.

„Kolik je hodin?“ otázal se, aby se trošku zorientoval v realitě. Itachi pohlédl na digitální budík na svém nočním stolku.

„Devět pryč.“ Odtušil, „nemáš hlad? Neměl bych ještě udělat něco k jí…“ Itachiho slova protnulo hlasité zakručení v Sasukeho břiše. Oba se rozesmáli. „Jo, takže měl.“ Pravil pak Itachi pobaveně.

„Promiň. Ale kašli na to, mě už se nechce vstávat.“ Zamumlal Sasuke.

„Já taky neříkal, že potřebuju tvojí pomoc, bráško.“ Zašklebil se Itachi a vyškrábal se do sedu. Trochu se protáhl, zvedl se z postele a než se Sasuke nadál, Itachi mu vsunul ruce pod kolena a pod rameny a vyzdvihl si ho do náruče.

„Co zas blbneš?“ bránil se Sasuke, „kam mě to neseš?“

„Do koupelny.“ Odpověděl Itachi s úsměvem.

„Snad umím chodit, ne?“ ohradil se mladší Uchiha.

„Říkal jsi, že už se ti nechce vstávat.“ Připomněl mu Itachi, vyšel se svým vzácným břemenem na chodbu a zamířil do dveří, za nimiž se skrývala zmíněná místnost.

„Ty to vždycky bereš tak doslova.“ Odfrkl si Sasuke, když ho Itachi konečně postavil na zem.

„Důkladnost sama.“ Poučil ho Itachi a zapnul sprchu. Chvíli čekali, než přestala téct studená, pak teprve oba vkročili do sprchového koutu. Během slabé čtvrt hodinky se zbavili slaného povlaku a dopřáli své pokožce osvěžení v podobě jasmínového mýdla. Když ze sebe smyli veškeré stopy jejich předchozího sexu, rychle se osušili a přeběhli zpátky do Itachiho pokoje.

„Zajdu si pro oblečení.“ Poznamenal Sasuke, který už sotva pletl nohama, Itachi ho ale chytil za paži a zadržel.

„Počkej, nechoď nikam, něco ti půjčím.“ Starší Uchiha otevřel šatní skříň a podal Sasukemu jedno své volné tričko světle modré barvy společně s fialovými saténovými trenkami, na nichž byli vyšití béžoví medvídci.

„Rozkošný.“ Zazubil se Sasuke a se smíchem si to oblékl. Triko mu bylo samozřejmě velké, sahalo mu zhruba do půli stehen. „Vypadám jako debil.“

„Vypadáš šíleně roztomile, broučku. Neodolatelně.“ Opravil ho Itachi zcela vážně a položil mu ruce na boky, načež se sklonil a dlouze ho políbil na rty. Sasuke mu měkký polibek ochotně opětoval. „A teď zalez do postele a snaž se neusnout, půjdu udělat nějakou rychlou večeři.“ Oznámil mu pak Itachi.

„Néé, peč na to, to do rána vydržím.“ Protestoval Sasuke.

„Nepůjdeš spát hladový, rozumíš? Padej do postele.“ Přikázal Itachi a plácnul ho po zadku, „za chvíli jsem zpátky.“ Aniž by dbal na Sasukeho slova, odešel z pokoje a vydal se po schodech do přízemí. Sasuke se tedy přesunul na lůžko, zkřížil nohy do tureckého sedu a vyčkával návratu svého staršího bratra. Z kuchyně k němu tlumeně doléhaly tiché zvuky činnosti – cinkání nádobí, neidentifikovatelný šramot, skřípání dvířek ledničky a syčení rychlovarné konvice. Doufal jenom, že si Itachi trochu pospíší, protože už jen tak tak držel oči otevřené. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, tyhle sexuální večery ho příjemně znavovaly, rozhodně však víc než Itachiho. Naštěstí nemusel čekat dlouho, Itachi vytušil Sasukeho rozpoložení a nijak to nepřeháněl – přinesl na tácu několik toustů se sýrem a dva hrnečky s teplým třešňovým čajem.

„Děkuju.“ Usmál se Sasuke vděčně a upřel na něj pohled.

„Pro tebe všechno.“ Mrkl Itachi, i když v tom bylo mnohem víc pravdy, než by sám byl ochotný připustit, a na chvilku opětoval Sasukemu ten oční kontakt. Sasukeho velké tmavé oči s výrazně bílým bělmem ho vždycky zvláštním způsobem jímaly svou hloubkou a citem. Ty dva černé uhlíky dokázaly žhnout, jiskřit, dštít zlobu, smát se, ale teď zrovna byly něžné a klidné jako temná hladina půlnočního jezera v bezvětří. „Tak jez, ať to nevystydne.“ Hlesl pak, protože už se v těch smolných vodách začal zase topit a sklopil zrak do talíře. Společně tedy spořádali pozdní večeři a mohlo být asi kolem tři čtvrtě na jedenáct, když Itachi konečně zhasnul lampičku a místnost utonula ve tmě. Oba Uchihové se k sobě pod dekou přitulili, Sasuke si jako obvykle položil hlavu Itachimu na rameno a Itachi ho s naprostou samozřejmostí objal kolem pasu. Miloval tyhle chvíle, kdy mohl mít Sasukeho v náručí, kdy mohl cítit jeho nádherné pevné tělo, jak se k němu tiskne. V takových okamžicích si víc než kdy jindy uvědomoval svojí podvědomou, ale silnou touhu ho ochraňovat, ne jen jako svého partnera a milence, ale především jako svého mladšího bratra, jako bytost, kterou miloval celou svou duší, celým svým srdcem i tělem. Setrvávat v Sasukeho přítomnosti, denně ho vidět, mluvit s ním, jednoduše s ním být… pro Itachiho to nebylo chtění. Byla to prostě potřeba. Stejně jako potřeboval k životu vodu, vzduch nebo jídlo, tak potřeboval i Sasukeho blízkost. Kdyby ho měl ztratit, snad by to ani nepřežil. Itachiho úvahy přerušil hrdelní hlas mladšího Uchihy:

„Strašně moc tě miluju, Itachi.“ Dlouhovlasý muž se pousmál a políbil ho do vlasů:

„Nejhorší je, že já tebe taky, bráško.“ Sasuke trochu zaváhal, než potichu pravil:

„Nikdy… nikdy mě neopustíš, viď?“ Byla v tom tatáž rozpačitost, tatáž dětinská touha po ujištění, jako když před pouhými dvěma dny vyhrkl ,Slibuješ?´, Itachi ale věděl, že Sasukeho trošku infantilní chování nevyplývá z nedospělosti, ale z toho, že byly jeho city vůči němu tak silné. A tím pádem zranitelné.

„Nikdy.“ Zašeptal konejšivě a myslel to upřímně. Už jen ta představa, ačkoliv v čistě imaginární rovině, byla bolestivá. Sasuke se k němu přivinul ještě o něco víc jako toulavé kotě. „Spi, ty moje lvíče.“ Zapředl Itachi a hladil ho po paži, „nebo ti mám zase říct nějakou pohádku? Předevčírem to perfektně zabralo.“

„Třeba to dneska zvládnu i bez toho.“ Usoudil Sasuke, „ale můžeš mi třeba zazpívat ukolébavku, když se v tobě zas tak probouzejí ty rodičovský pudy.“

„Bratrský pudy, brouku, bratrský.“ Opravil ho Itachi pobaveně, „a jakou chceš?“

„To je jedno.“ Zívnul Sasuke a zavřel oči. Itachiho tělo tak příjemně hřálo a v jeho náruči se vždycky cítil nejbezpečněji na světě… Itachi se krátce zasmál a o chvilku později mu začal broukat:

„Máš má ovečko dávno spát, i píseň ptáků končí…“ Sasuke jemně zvlnil rty. Bláznovu ukolébavku miloval a Itachiho melodický hlas měl nádherně uklidňující účinky. Ještě než se starší Uchiha dostal k druhému refrénu, Sasukeho dech se zpomalil, byl hluboký a pravidelný. Itachi tiše dozpíval a nějakou dobu ještě svého spícího sourozence pozoroval, než spokojeně také usnul se Sasukem v objetí.

Sasukeho ráno probudil pás slunečních paprsků, který se do pokoje prodral skrz stažené rolety. Blaženě se pod dekou zavrtěl, spalo se mu tak dobře, že se mu ani nechtělo vstávat. Poslepu zašmátral vedle sebe, aby našel Itachiho teplé tělo, jeho prsty ale nahmátly jen zmuchlané povlečení. To ho natolik rozhodilo, že se přinutil rozlepit víčka a chvíli mžoural, než dokázal pořádně zaostřit. Druhá polovina lůžka byla prázdná a Sasuke se zmateně rozhlédl, svého bratra ale neobjevil.

„Itachi?“ zamumlal celkem zbytečně a promnul si oči. Ještě než si však stačil začít dělat starosti, zapnuly se mu konečně i ostatní smysly a z přízemí k němu vzdáleně dolehly zvuky nějaké činnosti. Itachi byl tedy zřejmě dole, asi vařil čaj. Sasuke se poněkud nemotorně vyhrabal do sedu a zívl jako malý tygr. Letmý pohled na digitální číslice na nočním stolku mu prozradil, že je něco málo po deváté. Křečovitě se protáhl, aby zahnal ztuhlost svalů a zbytky ranní únavy, a právě když přemýšlel, jestli se má zvednout a začít taky něco dělat, na schodech se ozvaly kroky a o minutu později se ve dveřích objevil Itachi s velkým podnosem v rukou. Když zahlédl Sasukeho na posteli, tvář se mu roztáhla v úsměvu.

„Dobré ráno, bráško. Promiň, myslel jsem, že se stihnu vrátit, než se vzbudíš.“ Omlouval se, „jsi vzhůru dlouho?“

„Jo, strašně. Asi pět minut.“ Zašklebil se Sasuke. Itachi na něj vesele mrkl a nenápadně si ho prohlížel. Hrozně se mu líbilo vidět Sasukeho takhle čerstvě po probuzení, když měl ještě roztomile rozcuchané vlasy a ospalé oči, na tváři se mu dokonce slabě rýsoval otlačený vzor polštáře. Itachi bezděčně nadzvedl koutky, přisedl si k němu a položil mezi ně obrovský tác.

„Snídaně.“ Prohlásil celkem zbytečně, „ta včerejší večeře byla trochu odbytá, chtěl jsem to napravit. Udělal jsem míchaná vajíčka, vím, že je máš rád.“

„Páni.“ Uteklo Sasukemu. Kromě nádherně vonící žlutobílé směsi připravil Itachi i chleba se sýrem a spoustu zeleniny – na jednom z talířů byly listy salátu, rajčata, petržel, salátová okurka a pro vyvážení vitamínů i skleněný džbán s vychlazeným pomerančovým džusem. „Teda, Itachi.“ řekl Sasuke se smíchem, „neměl bys mě tak rozmazlovat. Večeře do postele, snídaně do postele…“

„Ale, neplácej hlouposti.“ Itachi se opatrně natáhl a políbil Sasukeho na rty, „musím si tě hledět, když jsi byl tenhle měsíc vystavený takovému stresu.“

„Mhmm…“ zavrněl Sasuke, „víš, že jsi ten nejbáječnější brácha ze všech?“ Itachi se trošku začervenal, ale Sasukeho tvrzení ho zahřálo.

„Tak pojď, dáme se do toho.“ Pobídl ho potom a chopili se vidliček. Během snídaně probírali své plány na následující týden, povídali si o Sasukeho škole a Itachiho jízdách, bavili se líčením hlášek gymnazistů i učitelů a chybami studentů za volantem, se smíchem vzpomínali i na dobu, kdy se autoškolu pokoušel dělat Sasuke…

„Už nemůžu.“ Potřásl mladší Uchiha hlavou a odložil příbor, „teda, Itachi! Teď abych šel honem vyvíjet nějakou aktivitu, jinak mi to zůstane.“ Itachi si s ironicky nadzvednutým obočím přeměřil Sasukeho štíhlou pružnou postavu.

„Pochybuju.“ Opáčil, „ale snídaně je základ, to přece víš, ne?“

„Myslím, že něco takovýho říkala máma…“ Sasuke se rádoby zamyslel, „jednou… nebo dvakrát… počkej… celý můj život.“ Oba se rozesmáli, Mikoto skutečně na snídaně docela dbala. Itachi odklidil tác se zbytky na noční stolek a sotva to stačil udělat, Sasuke už se k němu vinul. Itachi mu položil ruce na boky a přitáhl si ho do objetí.

„Víš, že ti to moje tričko vážně moc sluší?“ prohodil zálibně.

„Jo, jasně.“ Odfrkl si Sasuke a omotal mu paže kolem krku.

„Jo, jasně.“ Zopakoval Itachi, ale úplně opačným tónem než Sasuke, „proč mi tyhle věci nikdy nechceš věřit?“

„Protože tvůj názor na tohle není objektivní.“ Usoudil krátkovlasý chlapec.

„To tvůj taky ne. Názory jsou většinou subjektivní.“ Namítl Itachi a zlehka se otřel svými rty o ty Sasukeho, „co máme vůbec v plánu na dnešek?“

„Hmm… nech mě chvíli přemýšlet.“ Protáhl Sasuke, „naši se vrátí až odpoledne, že? To je ještě spousta času…“ Itachi překvapeně zamrkal, když se Sasuke přesunul a uvelebil se mu na klíně. Jelikož ho měl prokouknutého, okamžitě v jeho chování vycítil ten skrytý význam.

„To nemyslíš vážně.“ Prohlásil nevěřícně, „je půl desátý ráno!“

„No a?“ odtušil Sasuke a dal si záležet, aby Itachi ucítil jeho horký dech na citlivé kůži svého hrdla, „říkal jsem, že by to chtělo nějakou aktivitu…“ Itachi zaklonil hlavu a musel se zachechtat. „Co je tu k smíchu?“ podivil se Sasuke.

„Hele, Sasu, možná už nejsi puberťák, ale tvůj sexuální apetit teenagerovi odpovídá. Jsi k neutahání.“ Uculil se starší Uchiha.

„Cos čekal po měsíci abstinence?“ pokrčil Sasuke nevinně rameny. „Nebo ty už to snad nezvládneš, hmm?“ popíchl pak Itachiho vyzývavě.

„No dovol?“ ohradil se Itachi přezíravě a sklouznul dlaněmi k Sasukeho lákavému pozadí, „ale myslel jsem, že bysme měli nechat tvůj zadek chvíli na pokoji. Včera dostal zabrat.“

„Já myslím, že to bude v pohodě.“ Zasmál se Sasuke a provokativně se o Itachiho otřel, „víš, že jsem někde četl, že ranní sex posiluje imunitu? Prej se tím podporuje tvorba protilátek.“ „Jo? No, tak se můžu aspoň uklidňovat tím, že to vlastně dělám pro tvoje zdraví. Tak jdeme trošku podpořit náš imunitní systém, bráško.“ Zapředl Itachi a povalil Sasukeho zpátky do polštářů.