Vratit se s plnou paradou 26

Otevřela jsem oči. Ležela jsem uprostřed louky a slunce nade mnou příjemně hřálo. Jsem v nebi? Pak se do mého zorného pole dostal Jiraiyův ustaraný výraz a Akarienův vykulený pohled.

„Tak to není nebe! Erosenka by se tam nikdy nedostal!“ oddychla si Ta druhá.

„Zvládla jsi to? To je skvělý!“ ozvala jsem se nadšeně.

„No jo, můžeš mi říkat Superdruhá!“ spokojeně se zatvářila.

Usmála jsem se.

„Jsem rád, že ti je do smíchu! Cos to zase prováděla?“ nařknul mě Sennin, tentokrát ale s úlevným výdechem.

„Zachránila jsem nám život,“ stále jsem se křenila. Zbožňuju, když moje plány vycházejí. A ještě víc, protože se to stane tak jednou za sto let!

Pokusila jsem se vstát, ale nepohnula jsem ani rukou. Vzdychla jsem.

„No je vidět, žes mi toho moc nenechala!“ posměšně jsem poznamenala.

„Víš co?! Tak si příště chcípni, nevděčnice!“ odsekla uraženě.

Já to nechápu, vypadala jsi jako mrtvá,“ zíral na mě nechápavě Akarien.

„To je tak. Už jsem něco podobného kdysi udělala. S tím rozdílem, že tenkrát jsem opravdu umřela. Naštěstí jsem ale dostala druhou šanci a někdo mě vrátil zpátky. Napadlo mě, že kdyby se mi podařilo vypustit skoro všechnu sílu a něco si nechat, tak umřít nemusím. Jiná cesta nebyla. Musela jsem všechny přesvědčit, že skutečně mrtvá jsem, aby ti vyplatili výhru a tím pádem nikdo opravdu neumřel. A podařilo se.“

„Víš, jak to bylo riskantní?“ zamračil se Jiraiya.        

„Asi tak stejně jako moje přihlášení podepsané tvou rukou,“ oplatila jsem mu pohled. To ho vyvedlo z míry, chytnul se za temeno hlavy a začal se omluvně xichtit.

„Hlavně už neříkej hups!“ odfrkla jsem, když jsem viděla, jak se nadechuje k odpovědi a donutila jsem ho, aby pusu zase zavřel.

Zase jsem se rozhlídla kolem. „Kde to vlastně jsme?“

„Na Kirisato. Na kopci, kde se skladují svitky papíru,“ odpověděl mi Akarien.

„Aha. No a jak to dopadlo? Dali ti ty peníze?“

„Ano, když konstatovali, že nežiješ, vyplatili mi patřičnou sumu,“ usmál se. Úsměv mu sluší.

„Potom je tedy na čase, abys uskutečnil ty svou část naší úmluvy,“ vybídla jsem ho.

„Už se stalo,“ odpověděl za něj Jiraiya, „tvůj nový kamarád mi vyřídil tvůj vzkaz a došlo mi, co jsi udělala. Nechali jsme tě tu, protože moc lidí tudy nechodí kromě klanu starajícího se o výrobu, a došli jsme odkoupit ten svitek. Mám ho u sebe.“

„Takže jsme vyrovnáni. Jsem ráda, že to mám za sebou,“ usmála jsem se.

„Teď bychom ale měli co nejdřív odejít, než někdo přijde na to, že pořád žiješ,“ pokračoval po mně Eronin.

„Já bych ráda, ale nějak mi ještě neslouží tělo,“ nutila jsem se pohnout aspoň prstem.

„Holt tě chvíli ponesu a na lodi zpátky se dáš snad trošku dohromady,“ řekl Erosenka a vyhoupnul si mě na záda stylem jako Gai Kakashiho, když šli z Písečné.

Doufám, že alespoň nevypadáme tak blbě jako ty dva!

Jak se asi má….

Zakryli mi pláštěm tvář, aby mne nikdo nepoznal a vydali jsme se zpět do přístavu. Slunce vystřídala opět zima a mlha a plášť mi přišel i v tomhle vhod. Už jsme chtěli nastupovat na loď když nás Akarien zastavil.

„Dál s vámi nepůjdu. Moje loď odplouvá později a na druhou stranu. Chci se tedy s vámi rozloučit,“ řekl. „Merenwen, vděčím ti za svůj i za otcův život. Nikdy ti to nezapomenu a doufám, že docílíš všeho, o čem mi vyprávěl Jiraiya-sama. Asi už se nikdy znovu nepotkáme, tak ti tvou službu nemohu oplatit, ale věř, že kdyby ses rozhodla zůstat, máš ve mě doživotního přítele.“

„Bylo mi potěšením ti pomoct. Jenom věřím, že už víš, že věci nejsou jenom černé a bílé a vždy existuje naděje, která ti nedovolí zabíjet nevinné, abys dosáhnul svého cíle,“ řekla jsem stále visící na Jiariyových ramenou.

„Už to vím. Děkuji vám oběma z celého srdce. Tak tedy sbohem,“ naposledy se uklonil a odešel.

„Jdi dobrá kunoichi,“ řekl Jiraiya když jsme se dívali, jak Akarien mizí v ulicích i z našeho života.

„Díky,“ odpověděla jsem prostě a jeho slova mě zahřála u srdce.

„Díky mě!“ připomněla se Ta druhá.

„Jasný! Jsi prostě dobrá!“ odvětila jsem vesele a obě jsme se usmály.

Nastoupili jsme na loď a nechali se unášet od ponurého ostrova. Když jsme vypluli na volné moře, slunce akorát zapadalo a oranžové třpytky si hrály s vlnami až oči přecházely. Za  chvíli i třpytky odešly spát a my jsme je zanedlouho následovali.

Další den brzy z rána jsme znovu spatřili břeh a zanedlouho přistáli. Během noci mi začaly mravenčit konečky prstů a tím mi daly najevo, že znovu získávám cit. Ráno už jsem se mohla i posadit, ale nohy mi ještě nesloužily. Jiraiya se tedy opět ujal role ošetřovatele a další část cesty mne nesl. Postupem času jsem už mohla jít sama a síly se mi nakonec vrátily všechny. Možná to bude proto, že mne Erosenka zase přecpával jak mohl s tentokrát nevyvratitelným argumentem, že jinak se mi síla nevrátí. Strávit s ním déle než týden, neprošla bych dveřma!

Po pár dnech jsme byli konečně nedaleko Konohy. To už jsem byla plně samostatná a statečně se bránila jídelním útokům ze strany Eronina. Pošťuchovali jsme se u toho a z toho vznikaly jen další a další výbuchy smíchu na obou stranách. Říkali jsme tomu : „Umřeš strašnou smrtí Bongo Bongo!“

Základem bylo, že první , kdo ukořistí někde nějaké pírko, tak toho druhého skoro ulechtá k smrti. Příšerná forma mučení. Boj končil ve chvíli, kdy se jednomu z nás podařilo mučící nástroj zničit. Po pár dnech už se nám všichni ptáci a jiní opeřený tvorové zdaleka vyhýbali. Bylo to ale i tak fajn. Jiraiya je skvělý společník. Je to logické, když věčně vysedává u saké ve veřejných domech. Musí vědět, jak se nikdy nenudit.

 „Hurááá! Už se tu cítím jako doma!“ zavýskla jsem na rozcestí, které ukazovalo také jeden směr na Listovou a už jsem se nemohla dočkat až budu s Kakashim.

„Tak honem, ať už jsme doma!“ zavolala jsem na Erosenku.

„No jo, vždyť už jduuu!“ protáhl Jiraiya. Zrovna trucoval, protože zase chtěl cestovat žabím expresem a já mu to nedovolila. Vždycky když se o tom zmínil, řekla jsem, že radši půjdu pěšky a sama a pak jsem se vždycky bolestivě chytla za břicho. Vydírala jsem ho a on to moc dobře věděl. Nechtěl mě už nechat jít samotnou.

Pak se mu ale zase zajiskřilo v oku. Když zjistil, že se nedívám, vyvolal přímo přede mnou velkou ropuchu. Lekla jsem se a tu žábu nenapadlo nic lepšího než mne olíznout od pasu až k čelu.

„Fuj! Fuj! Fuj! Bleeee!“ ječela jsem a nemohla se sama sebe dotknout.

„Asi omdlím!“ zavrávorala Ta druhá.

„Nechutnýýý! Smrdim jako rybník! Bože, za cooooo?!“ šílela jsem, ale to už se Jiraiya válel v křečích na zemi.

„Ty hajzle!“ zasyčela jsem, když jsem se uklidnila.

„Tyyyy…tyyy…počkej! Já se pomstím!“ zahořela jsem spravedlivým hněvem. Na Sennina to stále neúčinkovalo a řehtal se jako pominutý.

„Fajn! Tak se tu třeba usměj k smrti! Já jdu! Ale….,“ zlomyslně jsem přivřela oči, „jsem zvědavá, co na to řekne Kakashi, že si z jeho pokladu v hospodě udělal věc na prodej!“

Zasekl se a zblednul.

„To…to..nemůžeš!“ blekotal.

„Co bych nemohla. Možná bych se mohla ještě zmínit, že si využil mého opojení a já se probudila ráno vedle tebe!“ uvažovala jsem schválně nahlas.

„Zabije mě!“ řekl vyčítavě.

„Přesně!“ pomstychtivě jsem se zachechtala.

„Neřekneš mu to!“ ozval se výhružně.

„Zastav mě!“ prskla jsem a vyrazila co největší rychlostí ke Konoze.

„Piš si, že to nepřežiješ!“ zařval Sennin a vyrazil za mnou.

I padesátiletí staříci umí běhat. A prej že on už po stromech neskáče! Opička! 

Vřítila jsem se do Konohy s Jiraiyou těsně v patách.

„Kde je Kakashi?“ křikla jsem na hlídku u brány.

„Aaaasi u Tsunade-sama…“ koktal Kotetsu.

„Díky!“ volala jsem už z dálky a moje výhra už byla na dosah.

Vlítla jsem do hlavní budovy a slyšela jsem dusot Seninnových dřeváků.

Na klepání jsem neměla čas, tak jsem do Hokage pracovny vtrhla se vší parádou. Vysloužila jsem si překvapené výrazy a to mě trošku zklidnilo.

„Kakashi!“ zářivě jsem se usmála. V tom do mě ale něco narazilo a srazilo ne zem.

„Zkus ceknout …a…a…a…!“ soptil Eronin, a mačkal mě k zemi.

„Tak dost!“ zařvala Tsunade.

Jiraiya povolil a já se sebrala ze země.

„Omlouvám se, Tsunade-sama. Tenhle chlap mi šel po krku a tak vaše místnost byla jediným možným útočištěm,“ řekla jsem úplně nevinně.

„Já? To si pište, že jí zabiju, protože chtěla říct, že ….že…“ hledal správná slova Jiraiya.

„No? Copak že jsem to chtěla říct?“ sladce jsem se na něj usmála. 

„Nic. Odmítám vypovídat!“ nafouknul se.

„To stačí vy dva! Je vidět, že jste se po cestě určitě nenudili!“ mračila se na nás.

„To ne! Mám to, pro co jsme šli, ale i když mě teď chce zabít, normálně se o mě moc hezky staral,“ přiznala jsem s úsměvem.

„No to jo! Lázně, hospoda, žáby, červenovlásci a nažhavené tyče. Měli jsme se fajn!“ vzal mě kolem ramen a oba jsme vyprskli smíchy.

„Ehm…Tsunade-sama. Dovolte mi odejít…“ ozval se přiškrceně za námi Kakashi. Měl strnulý výraz a ani se na mě nepodíval.

„Kakashi? Co se…“ dívala jsem se na něj zaraženě.

„Můžeš jít, jestli chceš,“ dívala se na něj stejně udiveně Tsunade.

„Děkuji…“ řekl jenom a odešel.

„Nechápu to…Erosenko?“ zoufal jsem se koukla na Sennina.

„Taky nevím, ale měla bys za ním jít,“ mrknul na mě.

„A co hlášení?“ ozvala se Pátá.

„To podám já. Stejně s tebou musím o něčem mluvit,“ odpověděl Jiraiya.

„Díky,“ usmála jsem se, poklonila se Hokage a vyšla ze dveří.

Zrovna jsem vycházela z velkých vrat hlavní budovy, když se za mnou ozvalo : „Jsem rád, že jsi se v pořádku vrátila.“

„Kakashi!“ otočila jsem se. „Taky jsem ráda, že se jsem zase s tebou,“ usmála jsem se a chtěla ho obejmout. On ale uhnul. Zaskočilo mě to.

„Co je? Co se děje?“ nechápala jsem.

„Vidím, že sis našla náhradu,“ řekl smutně. „Ale já ti nebráním, chtěl bych, abys byla šťastná…“

„Ccco? Koho tím myslíš?“ zírala jsem na něj. „Snad nemyslíš….Erosenka???“

„Pěkná přezdívka,“ hořce se usmál.

„Ty…žárlíš!!!“ vyvalila jsem nevěřícně oči.

„Jjjjá? Ne! Vždyť se chováte jak čerstvě zamilovaný!“ nařknul mě.

„To není pravda, prosím tě! Kdes to vzal?!“

„Tak co ty kecy o lázních, hospodách, červenovláscích a nažhavených tyčích?“ kouknul se na mě dotčeně.

„Tak to vezmeme po pořádku ano? Lázně – to je místo, kde se mě pokoušel špehovat a vysloužil si za to monokl jako půlka Listové. Hospoda – tam se mě pokusil prodat, abysme měli na nocleh a za to schytal druhej monokl na druhý oko. Červenovlásek – to je člověk, kterému jsem zachránila život a tím získala ten svitek papíru. A nažhavená tyč? Tak na to stačí jenom jedno!“ vypočetla jsem a vyhrnula tričko a ukázala mu jizvu. „Napadnul mě cizí ninja a zranil mě. Zachránil mě před infekcí a vykrvácením tím, že mi ránu vypálil a zašil!“

„To ale znamená, že …“ dostal ze sebe ohromeně.

„To znamená, že splnil svůj slib a postaral se o mě a já s ním opravdu nic nemám!“ už jsem byla naštvaná. „A díky, že mi tak věříš!“ poznamenala jsem ironicky.

Takže…jsme ještě…spolu?“ řekl opatrně a naléhavě se na mě podíval.

„Ne! Já se totiž děsně ráda zbytečně těšim na toho koho …“ zasekla jsem se a tak jsem jenom zavrčela a otočila se založenýma rukama..

Došel až ke mně.

„Promiň…chyběla jsi mi víc, než jsem čekal…nikdy jsem nezažil delší dva týdny…“ šeptal mi do vlasů a zezadu mě k sobě tisknul.

Tála jsem jak máslo na slunci. Ta jeho vůně a jeho blízkost mi sebrala i poslední špetku vzdoru. Zvrátila jsem hlavu na jeho rameno.

„Odkdy jsi tak podezřívavej?“ vzdychla jsem.

„Od tý doby, co mi utíkáš bez rozloučení,“ položil si bradu na mojí hlavu.

„Bez rozloučení?“ zamračila jsem se.

„No jo, tenkrát ráno si zmizela jak pára nad hrncem a já jsem ani nedostal šanci tě ještě chvíli přemlouvat, abys nikam nechodila,“ usmál se.

„Vždyť jsi byl úplně grogy a kdybych tě nechala přemlouvat, asi bych už neodešla,“ obrátila jsem se a konečně ho objala. Držel mě a bylo mi dobře.

Najednou ale prohlásil : „Promiň lásko, ale trošku smrdíš!“

„Ještě abych nesmrděla. Jiraiya mě nechal olíznout žábou!“ otřásla jsem se při té nechutné vzpomínce. Ten se za chvíli vynořil ze dveří.

„Aaaa! Krize zažehnána. To jsem skutečně rád!“ křenil se.

„To mi připomíná…Jiraiya tě špehoval a …prodal?!“ zavrčel Kakashi a hodil ošklivý pohled na Eronina.

„Jo, to sice jo, ale už jsem si to s ním vyřídila,“ snažila jsem se to zamluvit.

„Ale já ne! Něco jsem slíbil!“ vzplanul a připravil se ke skoku na ubohého Sennina.

Ten vyvalil oči, na mě se ukřivděně kouknul jako na vrchního bonzáka a na Kakashiho se nevinně usmál. Začal mizet.

Pak bylo po Konoze vidět nevídané trio. Prchající legendární Sennin až mu dřeváky padaly, za ním brutálně naštvaný, legendární Kopírovací ninja Kakashi, který táhnul na noze jako vězeňskou kouli červenočerné ječící klubko, které na něj řvalo, ať ho nechá.

No, hlavně, že je veselo!