Vstavej!

Pátrali s Azraelem dlouho po původci toho jedu, který je oba málem připravil o život. Lily si dala rychle dohromady, že účinky musely být obsaženy v jídle, které jim dala Maka, ale obviňovat svoji neteř se jí už z principu protivilo. Vzpomněla si ale pak náhle, že se Maka zmiňovala, že pokrm připravovala se svojí kamarádkou a tak se vydala za svou malou příbuznou.

Maka vypadala sice překvapeně, že ji její teta navštěvuje v jejím bytě, ale vřele jí uvítala.

„Dáš si čaj?“ vyzvala Lily, ale jí přeběhnul přes obličej zelený stín.

„Jsi hodná, ale ne, děkuji,“ pokusila se rudovlasá usmát a zaplašit tak špatnou zkušenost s jídlem a pitím od Maky.

„Proč jsi tedy přišla?“ nestačila se divit mladší z nich a Soul se nepozorovaně uvelebil mezi dveřmi, aby mu neuniklo ani slovo.

„Jdu za tebou s dotazem,“ začala rozvážně Lily. Nechtěla ji děsit hne dna začátku a pokud je její výklad problému špatný, zbytečně by jí tak mohla pomluvami ublížit. „Pamatuješ si, jak jsi nám připravovala svačinu na cestu do Paříže?“

„Jistě, byla jsem moc ráda, že vám chutnalo,“ usmála se Maka a Lily to tak jen ztížila.

„No, zmínila jsi se tenkrát, že ti s jídlem někdo pomáhal,“ opatrně pokračovala.

„Ano, Chrona byla se mnou. Sice se zdá být trochu zvláštní, ale jinak je moc milá,“ odpověděla Maka, ale začalo jí docházet, že tu něco nehraje. „Proč se ptáš?“

„Hmm, Chrona říkáš,“ kousla se zevnitř do tváře a vzpomněla si na Azraela, který jí na ni upozorňoval chvíli před odjezdem z Death City.

„Teto Lily, pořád nechápu…,“ znejistěla Maka nad hloubáním protisedící osoby.

„Mohlo ti to už dojít,“ poprvé se ozval Soul a upozornil na sebe, že je zde také. „To, co Lily-san a Azraela málem zabilo, muselo být v jídle.“ Konečně Mace došlo, oč tu běží.

„Teto, ty myslíš, že…já…že já a Chrona…,“ nenacházela slov, jak se jí taková věc zdála nepředstavitelná.

„Ne, to říct nechci!“ zarazila její blekotání rázně a snažila se jí uklidnit. „Nikdy bych si nemyslela a ani myslet nebudu, že bys mi chtěla ublížit. Ale vzhledem k tomu, že tvoji kamarádku neznám, pochop, že se oprávněně musím zeptat, zda by bylo možné, aby mohla provádět něco za tvými zády.“

Maka jen drahnou chvíli jen tak seděla s rukama složenýma v klíně a s nepřítomným výrazem. Když už jí ale chtěla Lily pobídnout, zamračila se a zvedla hlavu.

„Nemohla to udělat ona, stojím při ní. Ona by mi nelhala!“ hrdě se držela své reality až to Lily překvapilo.

„Mako, jak to můžeš…?!“ zkusil Soul.

„Ne, prostě to vím a stojím si za tím! Nebyla to ona!“ stoupla si odhodlaně a bylo na ní vidět její rozrušení.

„Dobrá, jak tedy chceš, teď věřím zase já tobě,“ stoupla si také Lily a snažila se jí uklidnit. „Přišla jsem se jenom zeptat a to je celé. Musím prověřit všechny možné varianty a najít tak člověk, který se mne pokusil vyřadit ze hry.“

„Chápu,“ broukla Maka, ale zdála se být o něco klidnější.

Když Lily opouštěla jejich byt, měla v hlavě ještě víc otázek než předtím. Podpatky hlasitě klapaly po pouličním dláždění, ale spíš jen dokreslovaly tichost a napjatost celého města včetně jejích vlastních myšlenek.

„Takže?“ objevila se jí u nohou černá šmouha a kocour švihnul nedočkavě ocasem.

„Znovu prověř tu Chronu,“ zamračila se Lily. „Maka by za ní dala krk, ale já tak důvěřivá nejsem. Pokud vím, objevila se tu za zvláštních okolností a ne každý napravený dokáže žít spořádaný život.“

„Víš o čem mluvíš, že?“ rýpnul si Azrael, ale ani na to nereagovala. Poznal tak, že jí vzniklá situace doopravdy tíží. „No dobře, zajdu opět za tou kočkou Blair a snad budu vědět víc.“

„Budu ti zavázána, a Azraeli?“ zastavila se a podívala se mu do očí. „Pokus se být, prosím, nenápadný. Nerada bych, aby si Maka myslela, že jí nevěřím. Potřebuji znát jenom svoji pravdu.“

„Jakoby se stalo,“ na souhlas jen přivřel oči a zmizel ve tmě postranní uličky.

Než však stačili cokoliv prozkoumat, byli oba odvoláni na několikadenní misi v oblasti Austrálie. 

Zrovna přivazovala věci na motorku, aby vydržely tak dlouhou cestu, když se nad ní objevil stín. Otočila se a rozpoznala ve slunečním svitu bledou tvář svého bývalého partnera.

„A helemese!“ odfrkla si Lily a znovu se k němu otočila zády. „Zapomněl jsi jaké to je se s někým hádat, proto jsi přišel?“

„Odjíždíš?“ zeptal se prostě Stein a Lily to udivilo. Že by přeslechl nejapnou poznámku, kterou proti němu poslala?

„Jo a doufám, že na hezky dlouho. Už mě nebaví tě potkávat na každým rohu a vymýšlet si výmluvy, abych se s tebou nemusela bavit,“ nemohla si ale odpustit stejný tón hlasu i uštěpačnost.

„Vrátíš se?“

Opět ten stejný tón i výška hlasu. Opět ten bezbarvý hlas. Rozčilovalo ji to na největší možnou míru. Že by našel novou techniku, jak ji ještě víc podráždit.

„Jo a máš s tím problém?!“ postavila se před něm a zuřivě ho sledovala.

„Ne,“ odpověděl prostě a ona měla chvíli pocit, že se ani nedivá na ni. Vyvádělo ji to z míry!

„Ještě něco jsi mi chtěl?“ zvedlo se jí pravé obočí ve vyčkávacím rytmu.

„Ne, šťastnou cestu,“ řeklo to něco, co měl být Stein, otočil se a odcházel pryč.

„Co to mělo být?“ zavrčel Azrael lenošící na sedačce motorky, který celou situaci sledoval.

„Těžko říct,“ rozhodila rukama Lily. „Pravděpodobně jen další způsob, jak mě vytočit!“

„Nemyslím si! Viděla jsi jeho pohled?“ nervózně přešlápl ze sedačky na nádrž. „Měl v sobě něco, co mi ježí chlupy za krkem.“

„Máš pravdu všimla jsem si,“ podotkla Lily s chvilkovým zaujetím. Měla z něj totiž úplně stejný pocit. „Teď na to ale není čas. Zbytkem se budeme zabývat až se vrátíme.“

Vrátili se o něco déle než očekávali, ale s úspěchem. Svou misi dokončili a chystali se zrovna k Shinigamimu, když jim do cesty vběhla Maka.

„Teto Lily! Díkybohu, už jsi zpátky!“ sotva popadala dech culíkatá s kosou v ruce.

„Stalo se něco?“ zamračila se oslovená.

„Stalo se toho spoustu,“  snažila se začít vysvětlovat Maka, ale než ze sebe dokázala něco dostat, usedavě se rozplakala upustila kosu na zem, kde se hned Soul přeměnil do své lidské podoby. Lily to zarazilo. Na něco takového u ní nebyla zvyklá.

„Mako, co se děje?“ sehnula se k ní se starostlivým výrazem a chytla jí kolem ramen.

„Já…já…moc se omlouvám!“ dostávala ze sebe mezi vzlyky. „Je to moje chyba! Myslela jsem, že už se nic nemůže stát, ale stalo se. Je mi to líto! Kdybych jen věděla…!“

„Mako, klid! Takhle ničemu nepomůžeme!“ chlácholila jí Lily a tázavě se podívala na Soula.

„Byla to Chrona, kdo vás otrávil,“ odpověděl Soul za Maku a Lily ztvrdly rysy. „Zjistili jsme to chvíli po té, co jste opustili město.“

„Já to opravdu nevěděla! Byla jsem si tak jistá!“ stále se neovládala Maka, ale Lily bylo vše hned jasné.

„To není tvá chyba. Pokud jsi schopná se takto za své přátelé postavit, jen to vypovídá o tvém pevném charakteru a nic ti nezazlívám. Pokud se ale za ně umíš takto postavit, musíš i počítat se zklamáním. To k tomu občas patří,“ snažila se jí uklidnit a zabíralo to.

„To ovšem není všechno,“ znovu se vložil do rozhovoru Soul. „Nebyla jste jediná, koho dostala.“

„Stein?“ vyjelo z ní rychleji než to dokázala zastavit.

„Jak to víte?“ upřímně se kluk podivil.

„Choval se divně než jsem odjela,“ kývla.

„Bohužel, pro něj to mělo daleko jiné následky. Jednoho dne se sebral a odešel pryč,“ pokračoval Soul. „Vypadá to, že se dostal do tenat šílenství, ze kterých není moc cesty zpět a jal se následovat čarodějnici Medusu.“

„Typické,“ hořce se usmála. Věděla, jak tenká linie oddělovala od mládí jejího partnera od šílenství a jak chatrně si udržoval zdravý rozum. Popravdě, když o tom teď přemýšlela, udivilo ji, že to vydržel tak dlouho po probuzení Kishina.

„Chrona se za to cítila vinná a odešla spolu s Marií-sensei ho hledat a následně ho přivést zpátky,“ dostala se opět do formy Maka a začala myslet reálně.

„Jak je to dlouho, co odešli?“ zeptala se věcně.

„Asi den. Shinigami má ale závazek vůči Meduse a slíbil jí za potřebné informace, že jí nikdo z Shibusenu neublíží. Navíc ona využívá tělo malé nevinné holčičky.“

„To mě nezajímá!“ ostře jí přerušila Lily. „Nepatřím k Shibusenu ani k ostatním politickým machinacím! Pochybuji, že ty dvě budou stačit na poražení čarodějnice a Steina, který už dávno nebudě vědět, čí je.“

„Takže?“ napjatě ji sledovala Maka.

„Takže já jdu za nimi,“ odpověděla věcně Lily. Nemohla si připustit ani na vteřinu, že by Marie opět musela léčit a zachraňovat něco, za co nemůže. A Stein? Věděla víc než kdo jiný, co dokáže v takovém stavu.

„Mohu jít s tebou?“ ozvala se Maka a vytrhla ji tak z přemýšlení.

„Bude to náročný boj!“ připomenula jí, ale dívka ani nemrkla. Otočili se tedy na podpatku a vyrazili směrem, který se jim zdál nejlepší.

Maka věděla, že kdyby vyrazila sama, bude jí hledání trvat daleko déle, ale s Lily jako odbornicí na stopování vše šlo hladce. Rychle se napojila na pomalu mizející energetickou stopu po Marii a navedla je tak hned správně.

Když dorazili do tmavé jeskyně, probíhal už lítý boj. Azraela nechali na stráži před vchodem, aby jim nikdo nemohl vpadnout do zad. Malá hnědovlasá dívenka drtila jak Chronu tak i Marii svými vektory a Stein jen nezúčastněně seděl opodál.

„Chrono!“ zařvala Maka, když viděla hrozivý útok na svou přítelkyni a bez rozmýšlení se vrhla za ní.

„Ach, nové účastnice v boji?“ usmála se krutě malá Medusa. „To je ale nemilé, že Shinigami nedrží své slovo.“

„Lily-san!“ vydechla Marie, když uviděla rudovlasou ženu stojící u vchodu.

„Teď mi momentálně do Shinigamiho nic není!“ zavrčela směrem k čarodějnici Lily. „Jdu si jen pro něco, co ti nepatří!“

„A tobě tady něco patří, že jsi pro to jdeš?“ úlisně se usmívala čarodějka.

„Jdu si proto toho blbce za tebou! Občas neví, co dělá, ale vím určitě, že až se vzbudí, nebyl by rád, že vypadá jako pedofil!“ zle si ji měřila zelenoočka.

„To se pleteš, přišel sám,“ oponovala Medusa a naschvál se k nevědomému Steinovi přitulila. „Jen jestli nebudeš jen žárlivá, Lily-san!“

„Ne, jen nemohu vystát malé rozmazlené holky,“ prskla Lily a z loktů jí vyjel pár nabroušených čepelí.

„Nuže, nechme Steina, ať se vyjádří sám,“ znovu se usmála Medusa, cvrnkla sešívaného do ucha a Stein se pohnul. Pomalu a vrávoravým pohybem se postavil na nohy a bez nejmenšího problém se přenesl na schodiště před Lily.

„Frankie, je čas vstávat!“ temně zahučela.

„Ne…ať to přestane,“ tiše řekl aniž by se na ní podíval.

„Co se děje?“ nechápala ho.

„Znič to! Zastav to!“ zadrmolil znovu, ale stále jí to nedávalo smysl.

„Lily-san, možná by se mi podařilo…,“ začala Marie.

„V pořádku, postarám se o něj. Prosím, dostaň Medusu z té malé holky nebo se z ní zblázním!“ křikla za Steina Lily a dál ho ostražitě sledovala.

„Ty jsi….,“ zkusil větu, ale nedokončil jí.

„Kdo jsem?“ pokoušela se mu napomoci. Svým způsobem ji drtilo vidět ho v takovém stavu. Cítila hluboko uvnitř sebe, že za jeho šílenství teď může daleko víc než kdo jiný a ten pocit jí napovídal, jak moc je pro ni stále důležitý.

„Ty jsi chtěla být mrtvá,“ pronesl náhle a jí se rozšířily zorničky. „Řekla jsi, že radši umřeš než mi být znovu na blízku.“

„To jsem řekla,“ hlesla potichu, ale dávno u věděla, že to není pravda.

„Rád ti tvé přání splním,“ najednou se šíleně zazubil a pokusil se jí chytit pod krkem.

Vyhnula se mu tak akorát, aby se mu dostala za záda.

„Nech na pokoji moje přání a koukej se vzbudit!“ zasyčela a kopla ho do zad. Odmrštilo ho to na zeď, kde nechal po sobě roztříštěnou stopu. Než ale mohl začít padat na zem, odmrštil se od zdi na ní. Nabil pěst svou energií a rozhodl se, že jí do ní vpustí. Chytla ho za zápěstí a odmrštila proti další zdi.

Mezitím už se Maka s Marií pokoušeli zastavit Medusu, kterou moc nepotěšilo, že si Stein počíná tak nedbale.

„Je zvláštní, že ani v takovém stavu mě opravdu nechceš zabít,“ výhružně se usmála Lily na Steina, aby tak podnítila další jeho výpad.

Ten se jenom hystericky zasmál a pustil se do ní. Uhýbala s přesností na milimetry. Mohla děkovat všem bohům, že polovinu mládí strávila tréninkem zrovna s ním. Znala každičký jeho pohyb. On by měl znát zase ten její, ale očividně si na to buď nevzpomínal nebo spíše nechtěl. Když se mu poněkolikáté dostala opět za záda, rozhodla se ukončit toto trápení. Mrštně se kolem něj protočila, podkopla mu nohy a když dopadl na záda, chytla ho pod krkem.

„Slibuju, že to bude bolet jenom trochu,“ řekla jeho nepřítomnému výrazu a položila mu druhou ruku na čelo.

Zaslepila ho ostrá bolest někde uvnitř hlavy a na chvíli přemohla ten strašný zvuk rozbitého rádia, které ho tolik dráždilo. Objevila se před ním jako duch, skoro stejně tak průsvitná a průzračná, ale hmatatelná.

„Tvůj hudební vkus se nezměnil,“ suše podotkla, když se jí nesnesitelný zvuk otřel o uši.

„Rozbij to!“ mračil se a bylo na něm vidět, jak moc trpí.

„To nemůžu! Tohle je tvoje vědomí,“ zavrtěla hlavou.

„Tak to vypni!“

„To můžeš udělat jenom sám.“

„Když mi nemůžeš pomoct, tak vypadni!“ rozeřval se na ní a snažil se její přelud zaplašit. Neozvala se a když se chtěl otočit, zda už opravdu zmizela, něčí ruce mu přikryly uši. Zjistil, že se zblízka dívá do jejích zelených očí.

„Když to nemůžu zničit ještě neznamená, že ti nemůžu pomoct,“ řekla dostatečně hlasitě na to, aby to slyšel a on se přímo topil v klidných vodách jejího pohledu.

„Chci, aby to skončilo,“ zašeptal.

„Tak na nic nečekej a pojď už domů. Ostatní už na tebe čekají,“ držela ho u sebe a snažila se tolik nepodléhat okamžiku. Tak mocně mu chtěla říct, co k němu pořád cítí, ale zároveň věděla, že by to byla chyba.

„A ty na mne čekáš?“ chytil jí za ty ruce a rádio pomalu sláblo.

„No jistě,“ usmála se. „Nemám se s kým pak hádat!“

„Jestli se cítíš za něco vinná, nemusela jsi…!“

„Co kdybys mi alespoň na chvíli věřil, že nic nedělám jen z lítosti,“ přerušila ho naléhavě a jinak tak vážná tvář dostala nádech něčeho, co viděl kdysi dávno. Něžný pohled, který u ní vídával tak často a stejně se mu nikdy neomrzel. Než si to snažil uvědomit, rádio ztichlo a v duši se mu rozlila znovu nalezená rovnováha. Otevřel oči a zjistil, že leží na zemi a ona se nad ním sklání se starostlivým výrazem.

„V pořádku?“ pronesla, když zjistila, že je znovu při vědomí.

„Jako nikdy dřív,“ vydechl a postavil se pevně na nohy. Otočila se zády k němu. „Měli bychom jim jít pomoci.“

„Když mi dovolíš být znovu tvým uživatelem, půjde to rychleji,“ řekl jejím zádům.

„Zdá se, že si pojal špatné přesvědčení,“ vypustila pomalu aniž by se na něj podívala. „To, že znovu žiješ podle svého, ještě neznamená, že je vše jako dřív.“ S těmi slovy se přikrčila a skočila do bitvy před nimi. Stein tam ještě chvíli stál, pak vzdychnul a se slovy, že se očividně nic nezměnilo, skočil za ní. 

Bojovala naplno, ale cosi v ní bojovalo ještě víc s tím divným pocitem, že se ale opravdu staré časy vracejí. Vlastně by nebyla ani tak moc proti, jen kdyby se to zvláštní a dotěrné tušení, že se tím stane něco zlého, stále hrdě nehlásilo o slovo. Jak často se ještě bude k němu moci přiblížit bez toho, aby věděl, co se jí odehrává hluboko v duši? Kdy přijde ta chvíle, kdy se na ní zadívá a řekne : „Já vím!“ s těma svýma zoufale smutnýma očima? Mimoděk jí přejel mráz po zádech. Ne, nesmí to vědět. I kdyby měla znovu odejít, stále tu bude lepší varianta.

Ale pro koho?