Vypadni, Sebastiane!

„Sebastiane?“ oslovil ho tiše z bezpečí své postele.
„Ano, mladý pane?“ otočil hlavu a stáhl ruku z kliky dveří.
„Proč tu všichni ještě jsou?“ jen tiché vzdychnutí, nic víc, přesto Sebastiana donutilo otočit se čelem do místnosti. Znal tyto nálady svého pána a, ač nemusel, měl neodbytnou potřebu mu při nich pomáhat.
„Kdo?“ několika kroky opět přešel k posteli.
„Tanaka, Maylene, Bard, Finney…“ pohled upíral na peřinu, jejíž cíp žmoulal v rukou, vlasy spadající do obličeje.
„Mají Vás rádi,“ vydechl a usadil se na kus postele, očima se snažil vyhledat ty Cielovy. Věděl, že by mu mladý pán jindy vynadal za takové narušení osobního prostoru, jako je sdílení s ním postele, ikdyž jen na chvilku, v těchto večerech plných nejistoty byl však hrabě Phantomhive mnohem zranitelnější, ač by to samozřejmě nikdy nedal najevo.
„Nemají,“ vydechl jen se zavrtěním hlavou.
„Proč by tu jinak byli, mladý pane?“
„Kvůli penězům,“ znělo to tak přesvědčeně, až se musel Sebastian sám pro sebe pousmát.
„Neplatíte je zas tak dobře, aby tu zůstávali přes všechny potíže, do kterých se tím často dostávají,“ sám krátce zavrtěl hlavou, pohled tmavých očí stále upřený kamsi mezi záplavu krátkých vlasů, za kterými se skrývala nyní pevně semknutá oční víčka.
„Proto se ptám, proč tu zůstávají,“ čelisti pevně zaklesnuté do sebe vykreslovaly mladému šlechtici na tvářích dva viditelné hrboly.
„Kvůli Vám.“
„Hloupost.“
„Mladý pane,“ oslovil ho tiše, něžně, s krátkým zavřením očí. „Podívejte se na mě.“
 Hlava zůstala skloněná, oční víčka se křečovitě sevřela ještě o něco víc, snad aby tak podpořila chlapcův odpor.
 Natáhl k němu ruku a prsty něžně přejel po kontuře spodní čelisti, u brady se zastavil a posledním článkem ukazováčku přejel po spodním rtu.
 Trhnul hlavou, aby se tak dostal ze sféry Sebastianova vlivu. „Vypadni,“ tiché zasyčení, oči stále zavřené.
„Mladý pane,“ povzdychl si a ruku s bílou rukavicí opět natáhl k pánově tváři, ten však opět jen cuknul hlavou v náznaku odporu.
„Vypadni, Sebastiane,“ rty se sotva pohnuly, když z nich ona slova unikala.
 Dál seděl. Věděl proč, samozřejmě. Kvůli němu – jediným důvodem byl zas jeho mladý pán. Vážil si jeho duše právě kvůli tomu, jak chladný, odhodlaný a komplikovaný vždy byl. Ale v těchto večerech, které přicházely zpravidla v den vyřešení nějakého případu a ve kterých se Ciel zamýšlel nad lidskou společností okolo sebe, kdy se nechával sžírat prázdnotou, ho Sebastian chtěl ještě víc, než jako toho malého spratka s nadřazeným výrazem ve tváři.
„Řekl jsem vypadni,“ zopakoval po krátké chvíli, byl zvyklý, že se jeho příkazy plnily ihned. Spratek.
„Ne,“ vyšlo mu ze rtů naprosto automaticky. Znal ho dobře, toho chlapce, svého mladého pána. Věděl, co teď chce a co potřebuje. Potřeboval vědět, že je tu někdo pro něj, že se o něj někdo zajímá, že zkrátka není sám, jak se stále přesvědčoval. Zároveň chtěl mít moc nad situací, nechtěl vypadat jako slaboch, nechtěl o nic žádat ani vypadat, že se mu pomoc líbí či ji dokonce potřebuje.
 Neodpověděl na to nic, dokonce se na svého sluhu ani nepodíval. Pouze arogantně pozvedl hlavu, oči ale nechával zavřené.
 Krutě se sám pro sebe pousmál. Věděl, že nevyužije jejich smlouvy, ne teď, když to jediné, co chtěl, bylo mít Sebastiana u sebe jako toho jediného, který mu dokonale rozumí beze slov, který ho chápe a který udělá přesně to, co mu neverbálně přikáže, i kdyby se slovní rozkaz lišil.
„Mlč,“ zněl další rozkaz z těch bledých rtů, tentokrát o něm Sebastian věděl, že se shoduje s tím, co si Ciel opravdu přeje.
„Ano,“ věděl, že tentokrát Ciel nevyžaduje odpověď, že ví, že poslouchá. Přesto mu ji poskytl, jako by tak měl stvrdit ono povolení, které od mladého pána tím jediným slovem dostal. Neznamenalo jen „Nemluv.“, bylo v něm obsaženo mnohem víc: „Nic mi nevyčítej.“, „Nikomu o tom neříkej.“, „Miluj mě.“. Toho posledního se Sebastian držel, protože věděl, že vyčítat mu nic nemůže – přeci je to jen chlapec – a kdyby to někomu řekl, zničil by tak ony křehké city k němu, čímž by mu byly odepřeny tyto už tak vzácné chvíle, ve kterých vídal mladého hraběte tak dětského, nechráněného onou bariérou chladu, zranitelného… Krátce se uchechtl nad představou toho, co by se stalo, kdyby se Ciel dozvěděl, že si myslí, že je slabý. Jakékoli chlapcovo chápání emocí se totiž omezovalo na slabost.
„Co to děláš, Sebastiane?“ konečně k němu pohlédl. Jakkoli chladný a odmítavý pohled toho modrého oka byl, Sebastian za něj byl rád. Chlapec se mu jím připomínal, vyžadoval si jeho pozornost co nejdřív.
„Nic, mladý pane,“ obvyklá odpověď, která hraběte v takových chvílích upokojila, následovaná dalším krátkým a pohrdavým zkřivením rtů.
 Ignoroval to. Nepotřeboval to. Mohl by to řešit, mohl by za to Sebastiana potrestat. To dělat nehodlal, nepotřeboval se kvůli výbuchu nesmyslného vzteku připravit o to poslední, co mu pomáhalo držet se nad vodou.
 Úsměv na tváři zachovával i po tom, co si stáhnul z rukou bílé rukavice, způsobně je odložil na noční stolek, posunul se na posteli blíž k mladému pánovi, a sehnul se k jeho rtům.