Vysněný svět

            Odpočívala jsem. Odpočívala jsem sama, ve svém vysněném světě, kam nikdo jiný nemohl. Tedy… skoro nikdo. Jen já a Mukuro-sama, s kterým se v něm setkávám. Jenže nyní to bylo jiné. Já byla schoulená v jindy tak nádherném světě plném krásných květin a teď opuštěném, vyprahlém a odporném místě. Měla jsem na sobě jen své bílé šatičky. Nyní jsem nebyla Chrome Dokuro, ale zas obyčejná Nagi. Zafoukal vítr, nechápu jak, ale v tomto světě byl také, a velmi chladný. Přivřela jsem pevně oči a ucítila jsem teplé slzy na svých tvářích. „Mukuro-sama…“ šeptla jsem tiše. Kam jen šel? Proč tu není? Proč ho jen neslyším? Celá jsem se začala třást. Bylo to k nesnesení. Co když se mu něco stalo? Mohl snad… Ne, neodvážila jsem se na to slovo ani pomyslet. „Mukuro-sama? … Mukuro-sama?!“ zvolala jsem znovu do prázdna, ale ozývala se jen zpátky má slova. Zoufale jsem vstala ze svého vyhřátého místečka, které jsem si za tu chvíli co jsem tu byla, zahřála. Celá jsem se třásla. Někde tu musí být, prostě musí! Ještě před pár dny jsem s ním byla ve spojení!

            Napadlo mě zkontrolovat ještě pár míst. Podívala jsem se na sebe. Mé bílé šatičky se mi na mě tady dokonce celkem líbily, je to asi jediné takové místo, kde jsem za ně byla ráda… Všude jinde bych se za ně styděla, ale jen jediná osoba by je tady mohla vidět… Osoba, která tu nyní nebyla…

            Uplynula ještě nějaká doba a ačkoliv jsem se tam neustále vracela, nikdy tam nebyl. Ale díky našemu bossovi jsem neztrácela naději. Věděla jsem, že když ho budu následovat, tak se s ním třeba ještě někdy setkám… Setkám se s ním znovu, v našem soukromém vysněném světě. Byla jsem si tím jistá… Tsunayoshi Sawado, prosím, nezklam mě a sveď naše cesty znovu dohromady…