Vzhuru k Tsunade, leva dva, tri 3

„Jupííí! Jsme v Konoze..to není možnýýý!“ povykovala vnitřní Ta druhá a já jsem zatím stačila jenom valit oči.

Ubírali jsme se s Narutem k hlavní budově a já nevěděla, kam se dívat dřív. Ty lidi, ty baráky, ta příroda! Nejúžasnější sen nebo nejhorší noční můra?

„Ahoj Naruto! Kam se chystáš s tak krásnou dámskou společností s ještě krásnějšíma očima?“

„Nazdar zvrhlej poustevníku. Jdeme za bábi Tsunade. Potřebujeme s ní něco probrat.“

Rozhodla jsem se! Je to noční můra! Druhý člověk, kterého tu potkám a on to zrovna musí být tenhle úchylnej žábofil. A vůbec mu není blbý mi koukat do výstřihu.

„Tak pokud už teda chcete mluvit o mých očích, tak bych teda ráda věděla, jakou mají barvu, protože pochybuju, že to vyčtete z mýho trička, milej pane poustevník!“

Zarazil se, možná se trochu i zastyděl a jal se tedy zkoumat barvu očí. To už jsem se ale dívala záměrně jinam.

„Naruto, neříkal jsi, že pospícháme? Sasuke, svoboda a tak?“

„Jo, máš pravdu, musíme jít, tak honem!“ a už mě táhnul díkybohu daleko pryč od toho perverzáka. To mu vrátím i s úrokama a krev mu nepoteče jenom z nosu!

Došli jsme až před dveře Tsunadiny pracovny a Naruto už už chtěl vrazit dovnitř, když jsem ho chytla vzadu za tričko.

„Klepej! Nebo tě odsud ponesou zase nohama napřed!“

 Naruto na mě chvíli koukal výrazem „jak to víš“ , ale nakonec radši zaklepal. Po tom, co nás lady vyzvala dál, jsme vstoupili.

„Bábi Tsunade! Ona…utekla od Orochimara…Sasuke…musíme zachránit…dneska ráno v posteli…v noční košili…škvarky…!“ Tak takovou slovní zácpu jsem teda od budoucího Hokageho nečekala!

„Teď je to na tobě, tak se ukaž, jak umíš vysvětlovat!“ povzbudila mě vnitřní Ta druhá. Tý se to ale kecá!

„Ehm…omlouvám se Tsunade-sama. Nejspíš bude nejlepší, když Vám vše vysvětlím sama. Ovšem, pokud dovolíte, chtěla bych s Vámi můj problém vyřešit o samotě.“

Tsunade si mne chvíli podezřívavě měřila, ale když viděla Naruta, v jakém je stavu, souhlasila.

„Ale to…to nemůžete. Babčo! Já tu musim bejt! Já se nenecham vyhodit!“ a už si sedal ostentativně na zem.

Chudák ani nedosedl, protože už ho slimáčí princezna držela pod krkem.

„Jak dlouho si myslíš, že ti bude procházet mě oslovovat jako nějakou babku?!“ vrčela mu u obličeje, „Už za tohle bych tě nejradši prohodila oknem a ty víš, že já můžu, takže se koukej pakovat nebo se ti stane něco daleko horšího!“

Blonďák v oranžovém lehce zblednul, ale pořád se nechtěl hnout. Mám ho zachránit nebo na vlastní oči shlédnout pravou, ženskou, brutální sílu ? Bít či nechat bít ?

„Naruto, je opravdu důležitý, abych to všechno probrala jenom s hlavou vaší vesnice, ale slibuju ti, že se všechno včas dozvíš a to přímo ode mě. Zkus mi prosím, věřit,“ a hodila jsem ten nejsmutnější psí pohled, který umím.

„No tak jo, ale jestli ne …,“ ale už se zvedal a odcházel pryč. Stejně ale bude někde šmírovat, šmejd oprsklej!

„Takže, co máš na srdci…eee…?“ začala Tsunade když se uklidnila a usedla za svůj stůl.

„Merenwen. Chtěla bych Vás o něco poprosit, ale nevím, kde začít. Spíš asi bude problém s tím, že nevím, jestli se rozhodnete mi věřit, protože i já sama jsem s tím měla docela problém. Víte, jsem trošku odjinud. Přesněji řečeno z jiného světa. Jsem ze světa, který ten váš určitým způsobem sleduje a mnozí z nás vás mají za hrdiny. Vím ale, že až do této doby byl Náš i Váš svět dokonale rozdělen, tudíž nemohlo dojít k prolínání obyvatel mezi našimi světy. Já jsem se asi jaksi stala výjimkou. Prosím, poslechněte si mne až do konce a pak sama uvažte, zda do mě vložíte svou důvěru.“

Zhruba jsem jí popsala, jak si myslím, že jsem se sem dostala i tu malou lež o mém útěku od Orochimara, ale plné znění přání jsem zatajila. Domluvila jsem a čekala na verdikt. Jestli se rozhodne, že jsem špion, tak jsem v háji. Kolikrát už jsem četla o vyslýchacích technikách v Konoze.

  Po mém monologu bylo v kanceláři ticho. Stála jsem naproti ní a měřily jsme se pohledy. Za každou cenu nesmím uhnout jinak dostane důkaz, že jí lžu. Začalo to být nesnesitelné. Ty oči mne pálily až u žaludku a po zádech mi stekla kapička potu.

„Dejme tomu, že ti uvěřím. O co mně tedy vlastně žádáš?“

„Žádám Vás o povolení zůstat v Konoze  do té doby, než vyřeším, jak se dostat zpátky do svého světa. Už mám pár nápadů, jak by to mělo jít, ale potřebuji čas.“

Bylo na ní vidět, že neví, jestli mi má nebo nemá věřit. Její ostražitost byla na místě, v její situaci bych se chovala úplně stejně.

„Možná jsem naivní, ale já ti tedy věřím. Smíš tu zůstat, ale jen pod jednou podmínkou. Dostaneš dozor, který zjistí co umíš a neumíš a začneš si podle toho nějak vydělávat, abys nám mohla splatit naši pohostinnost. Souhlasíš?“ Ze srdce mi spadnulo něco jako Mount Everest.

„Samozřejmě! Děkuji mnohokrát. Jste velice laskavá Tsunade-sama.“

„Nech si ty poklonky a radši mi dokaž, že jsem se nezmýlila. Tak a teď ti ještě vybrat ten dozor…,“ začala se hrabat v papírech, ale to už zase vpadnul dovnitř Naruto.

„Já to beru! Já ji vyzkouším. No fááákt…no taaak bá..Tsunade!“ Takže stejně šmíroval.

„Ty?! Ty máš problém sám se sebou a to chceš někoho kontrolovat? Možná jsem naivní, ale ne blbá!“  

Naruto se naježil, ale připomínky si raději nechal pro sebe, když jsi vzpomněl na tu výhružku s oknem. V tom někdo zaklepal na dveře. „Můžu dál?“ ozval se mužský hlas.