Vzpomínka

Procházel se nočním parkem a z tmavých vlasů, které mu padaly do čela, vykukovala kočičí ouška. Jindy by se vesele tyčila do vzduchu, ale teď byla svěšená. Vypadal přemýšlivě a smutně, jelikož měl hlavu skloněnou k zemi a ruce strčené hluboko do kapes dlouhého kabátu. Kdesi něco zašustilo. Mladík zvedl hlavu a rozhlédl se. Zastříhal ušima. Nic neslyšel. Chtěl znovu sklonit hlavu, ale jeho pohled upoutala lavička stranou od cesty. Smutně se pousmál a vydal se k ní. Za týden to bude pět let…, pomyslel si, když prsty lehce pohladil dřevěné opěradlo a následně si na lavičku sedl. Lehce, opatrně, jako by se bál, že se rozplyne. Lavička ne, ale vzpomínky ano. Bude to pět let, co ho potkal. Celou tu dobu mu byl bratrem, otcem i přítelem v jednom. Vždy tu byl, když potřeboval poradit, obejmout. Po smrti jeho staršího bratra se uzavřel do sebe a byl to on, kdo se mu snažil vynahradit všechnu tu lásku. Právě k téhle lavičce ho vázala nejedna vzpomínka. Zavřel oči a lehce zaklonil hlavu. Před očima se mu odehrával děj jejich prvního polibku a vyřčení těch dvou slůvek, které pokaždé otřásly s jeho srdcem. Srdcem, které po smrti bratra znalo jen nenávist a samotu.

***

Byl sluneční, letní den a oni dva se procházeli parkem. Ritsuku napadlo, že tu budou vytvářet vzpomínky.

„Ne, že bych se nebavil, ale nechceš víc mluvit? Tak se vzpomínky vytváří také,“ promluví na něj Soubi klidným hlasem a položí mu ruku na rameno.

„Ne! Když nebudeš mít obrázky, zapomeneš. Zapomeneš na to, že jsme spolu byli, zapomeneš na mě. Na to, že jsem vůbec existoval,“ odpoví mu Ritsuka. Sedne si na lavičku a začne si prohlížet fotky, které společně se Soubim pořídil.

„Nezapomenu, na tebe bych nemohl zapomenout.“ Soubi se posadí vedle Ritsuky a ochranitelsky mu položí ruku kolem ramen, aby si ho přitáhl blíž k sobě. Ritsuka na chvíli ztuhne. Už dlouho ho nikdo neobjímal. Po chvíli se Soubi najednou zvedne a Ritsuka si potichu povzdechne. Zrovna se mu v jeho objetí začalo líbit.

„Co se děje?“ Odpovědi se mu ale nedostane. Místo toho ho Soubiho silné paže obejmou a přitisknou k tělu. Ritsuka zvedne hlavu a zadívá se do těch krásných modrých očí, které na něj hledí.

„Soubi, pusť mě,“ povzdychne si a snaží se nějak dostat z jeho objetí. Marně, oslovený ho drží pevně, jako by ho nechtěl nikdy pustit.

„Miluji tě, Ritsuko,“ ozve se mu nad hlavou klidný hlas. Ritsuka vytřeští oči a začne tlouct pěstmi do Soubiho. Tomu to zřejmě nevadí, protože se pořád usmívá a dívá se na naštvaného človíčka ve svém objetí, který spíše buší do jeho kabátu než do Soubiho samotného.

„Přestaň si ze mě dělat srandu! Tohle není pravda. Nemůže být,“ naříká zoufale Ritsuka, když se trochu uklidní. Najednou ucítí na svojí bradě menší tlak. Zvedne hlavu a ucítí na svých rtech něčí jiné. Překvapeně vyjekne do Soubiho rtů, čehož Soubi využije a zapojí do polibku jazyk. Ritsuka ho od sebe prudce odstrčí a začne na něj křičet.

„Soubi, ty idiote! Říkal si, že nic neuděláš!“

„Byl to jenom polibek,“ odpoví mu nevzrušeně a pobaveně sleduje, jak kolem sebe naštvaně mává rukama a křičí na něj. Ani moc nevnímá, co na něj Ritsuka křičí, i když hádá, že samé nadávky. Mírně nakloní hlavu a trochu přivře oči. Tak moc mu připomíná Seimeie, jeho bývalého Sacrifice. Ritsukovi je sice teprve 12 a Soubimu sahá skoro pod ramena, takže je relativně ještě malý, ale je neskutečně svému bratrovi podobný.

„Tohle, už nikdy neříkej!“ vytrhne Soubiho ze zamyšlení Ritsuky hlas. O chvíli později ty dvě slůvka Ritsuka slyšel zase, a aby toho nebylo málo, Soubi kvůli němu musel bojovat s dvojicí jménem Breathless. Sice vyhrál, ale Ritsuka o něj měl neuvěřitelný strach.