Vzpomínky

Místností se neslo hluboké ticho. Bělovlasý chlapec se usmíval, zatímco druhý na něj nevěřícně zíral.

„Hi-Hikaru?“ vyhrkl ze sebe Taiki a do očí se mu draly slzy.

„Hikaru!“ vyjekl a téměř na něj skočil a obejmul.

„Pche, nikdy bych neřekl, že po tom, co se stalo, budeš mít takovou radost, že mě vidíš…“ tiskl ho lehce k sobě.

„Ts, pitomče!“ vzlykal radostí Taiki a po tváři mu stékalo nespočet slz. Pevně se tiskl na svého kamaráda. Užíval si jejich blízkost. Jeho teplou náruč. Jeho nežné ruce, které ho k sobě též tiskly. Byl tak šťastný.

Když se po nějaké době trochu oddálili, sklonil Hikaru hlavu přímo k té protější a pomaličku se přibližoval. Jejich rty se téměř dotýkaly. Hleděl do překrásně bledě modrých očí před sebou a topil se v nich. Po pár vteřinách překonal vzdálenost, jejich rty se spojily.

„H-Hikaru! Co to děláš?!“ vykoktal ze sebe Taiki, když se oddělili.

„Myslíš tohle?“ políbil ho znovu.

„Hikaru!“ zaječel a zrudl.

„Vůbec si se nezměnil.“

Na tváři mu při těch slovech hrál sentimentální úsměv. Hleděl na jeho roztomilou tvářičku, která mu celou dobu tak chyběla. Pečlivě si vrýval do paměti každou část jeho obličeje. Nechtěl z ní zapomenout jediný kousíček.

„S-stalo se něco?“ zeptal se Taiki, když si všiml jak ho Hikaru pozoruje. Ten si jen povzdych

„Vlastně ano.“

„Huh?“

„Vidíme se po pěti letech a jediné, co mi řekneš je ‚pitomče‘ a ‚huh‘?“

„Eh? Teď ti nerozumím…“

„Taiki, ty si vážně nadutý… asi ti to budu muset připomenout.“

„Mi-lu-ju-tě.“

Slabiky se rozléhaly bez odezvy po místnosti.

„Hikaru…“ šeptl a přemítal si v hlavě ten den, kdy se to stalo.

 „Všechno nejlepší, Hikaru!“ podával modrovlasý ‚špunt‘ pečlivě zabalený dárek v malé krabičce.

„Ah! Díky Taiki!“ odpověděl druhý, bělovlasý špunt (xĐ) a nedočkavě strhával balící papír.

„Páni! Ten je suprovej!“ držel v ruce řetízek s přívěskem v podobě šklebícího se smajlíka.

„Hehe, jsem rád, že se ti líbí,“ nasmíval se Taiki.

„Ale je to trochu nic moc, takže jestli je tu něco, co pro tebe můžu udělat…“

„No,.. vlastně ano. Něco tu je…“ šeptal se sklopenou hlavou do země.

„Huh? Tak povídej, udělám cokoliv.“

Znovu se culil. Hikaru zvedl hlavu, popošel k němu blíž a za košili ho přitáhl k sobě.

„Taiki… miluju tě.“ Pronesl klidným hlasem, vzápětí se jejich rty spojily. Netrvalo to však dlouho. Modrovlasý chlapec ho od sebe odstrčil a nevěřícně na něj koukal

„Taiki-“

„Ne! Nepřibližuj se ke mně! Copak nechápeš, že jsme oba kluci?! Je to hnusný!“ při těch slovech se otočil a utíkal pryč. Co nejdál, hlavně aby nemusel být s ním.

„Taiki, počkej!“

Ze stmívající se oblohy se snášely studené kapky, které dopadaly na chlapcovu tvář. Jako by vycítili jeho bolest a nebe brečelo za něj. Taiki doběhl právě v čas do domu. Zabouchl za sebou dveře a sjel na zem. Kolena měl přitáhlá k sobě a snažil se vzpamatovat. Jenže to nešlo. Nedokázal pochopit, co Hikarua tak najednou popadlo. Přitom se v duchu proklínal za to, co mu řekl. Nemyslel to tak. Ale měl z toho v hlavě zmatek. Teď se potřebovla hlavně uklidnit. Dát si studenou sprchu a urovnat si to.

Druhý den ráno zopakoval to stejné co včera. Šel si dát uklidňující sprchu, bylo to jediné místo, kde se dokázal uvolnit a o všem v klidu přemýšlet. Po několika minutách vylezl v županu a s ručníkem na hlavě. Přišla k němu jeho matka s uslzenýma očima. Její syn nechápal, co se stalo.

„Mami, jsi v pořádku?“

„Taiki… Hikaru včera…“ vzlykla, zhluboka se nadechla a spustila: „Včera večer se toulal sám městem… víš jak to ve městě v noci bývá nebezpečné… bylo pozdě v noci, jenže on se pořád nevracel… dneska ráno ho našli v tmavé uličce a.. Hikaru je…“ propukla v tichý pláč. Taiki zaraženě civěl před sebe.

„Hikaru…“ do očí mu pomalu naskakovaly slzy. Nemohl tomu věřit. Jeho nejlepší kamarád, člověk, který mu byl ze všech na světě nejbližší, který ho doopravdy miloval tu není. A už nikdy nebude. Klesl na kolena, kapky padající z jeho tváře máčely zem. Cítil se mizerně, křičel na něj, byl krutý, ublížil mu. Myslel si, že ho nenávidí, ale až v ten okamžik mu došlo, že to bylo naopak… Miloval ho. Jenže jak mu to má teď říct? Jak se s tím má sám vyrovnat? Proč mu to muselo dojít až teď? Proč…? Proč to musel být zrovna on?

Pár dní na to za záhadných okolností vyhořela márnice, kde bylo uloženo Hikaruovo tělo. Jenže v tom co z budovy zbylo nic nenašli, proto si všichni mysleli, že zmizel navždy v troskách nemocnice. Taikimu, ikdyž si to odmítal přiznat, v hloubi srdce svitla alespoň malá naděje, že mu někdy řekne o svých citech. Život šel dál, Taiki se vzpamatovával, časem se začal i opět smát, protože doufal. Pořád doufal, že ho někdy zase uvidí.

„Hikaru…Tenkrát… nemyslel jsem to tak. Nechtěl jsem na tebe řvat, ale, já…“ propukal pomalu v tichý pláč. Celou dobu na něj čeká a teď, když je konečně zase s ním mu to nedokáže říct?

„Já vím,“ odvětil utěšujícím tónem Hikaru, zatímco mu Taiki máčel košili slzami.

„Pššt, nebreč,“ pohladil ho jemně po vlasech

„Nemusíš se k ničemu nutit, nevadí mi, že to necítíš stejně. Nechci ti ublížit…“

„Cože?“ problesklo mu nevěřícně hlavou. Vždyť on to nepochopil!

„Pche…“ pousmál se ironicky „myslíš, že bych tu řval, vzpomínal na tebe, objímal tě… a přitom tě nemiloval?“