Z bláznových zápisků II.

Z bláznových zápisků II.

Tehdy jsem byl tak blízko! Bylo to na dosah ruky, ale já blbec tu příležitost propásl. A teď  nevím, jestli se to někdy zopakuje. Teď nemám žádný životní jistoty do budoucna. Už to vycítil i ten metrosexuální ignorant Ayame, který kdysi býval mým přítelem (mým synovcem bohužel zůstává i nadále). Ale po TOM incidentu mě zradil, svým způsobem dospěl a dal se dohromady s mým jediným hodným synovcem Yukim. Nemám komu říct své tajemství. JEMU to říct nemůžu, to by mě vydědil. Jedinej člověk, kterýmu bych to mohl teoreticky říct je ta nechutný optimistka Honda Tohru. Jenže ta by to se vší slávou vyhlásila do světa jako naprosto úžasnou zprávu. A to nechci. Sakra! Co mám dělat?!

„Co mám sakra dělat?!“ zařval Shigure na pokraji svých sil.

„Ale no tak, Shigure. Neklej mi v mém domě,“ promluvil právě se zjevivší Hatori. Shigura vyvalil oči (na Usagiho ještě nemá, musí dost trénovat). Sklopil cudně hlavu a začervenal se.

„To bude v pořádku. Všechno mi povíš a to by bylo, abych ti neporadil,“ ani sám Hatori nevěděl, kde se ta něžnost v něm bere.

„Já ti to nemůžu říct.“

„A proč ne?“

„Mě samotnýmu se hnusí na to jen pomyslet. A to o tom mám mluvit?“ popotahoval pes.

„Když mi to řekneš, uleví se ti.“

„Tak dobře. Já…“ začal druhý nejstarší Sohma s vyprávěním.

„Tak to bude vážný…“ uvažoval nahlas, ale zároveň spíš pro sebe nejstarší.

„…já…jsem…se…“ páčil to ze sebe.

„Leze to z tebe jak z chlupatý deky!“ Hatori ztratil nervy. Jenže to už to psychicky nevydržel Shigure a jak nějaká malá blbá středoškolačka se rozbrečel. Padl Hatorimu do náruče a slzami mu smáčel kimono. Hatori se trochu lekl, ale pak Shigureho láskyplně objal a snažil se tišit jeho pláč.

„Ššš…tiše. To bude dobré. Až se uklidníš, tak mi povíš to důležité sdělení, ano?“ klidnil mořský koník psa. Mladší Sohma zvedl svou uplakanou tvář v nechápavém gestu.

„Ano?“ zeptal se starší s něhou v očích. Shigure jen přikývl.

„Tak povídej,“ vybídl jej šílenec-romantik.

„Ono je to složitější.“

„To nevadí. Povídej, já to pochopím.“

„Dobře. Jásedotebezamiloval!“ vychrlil na zděšeného Hatoriho. Ten se zhluboka nadechl, aby vstřebal právě získanou informaci.

„Opravdu? A to bylo to, c…“ nedokončil větu, protože byl přerušen.

„Počkej, to není všechno,“ pokračoval se stále staženým hrdlem, „to by možná nebylo tak hrozný, ale já se zabouchl do tvý zvířecí podoby.“

„No pokud je to tak…“ luskl prsty a na scéně se objevila Honda Tohru, proslulá optimistka. Objala Hatoriho, ozvalo se krátké „puf“ a místo šéfa klanu Sohma tam najednou ležel mořský koník. A historie se opakovala.